David Morrell

David Morrell

Na hraně temnoty

ÚVOD

Na první pohled se zdá zvláštní, že středoviktoriánskou Anglii známou přísně potlačovanými emocemi zachvátila posedlost novým typem beletrie zvaným senzační román. Když Wilkie Collins v roce 1860 vydal Ženu v bílém, spustil to, co viktoriánští kritici nazvali posedlost senzací, „touhu po zvrhlých choutkách“, „virus šířící se všemi směry“. Tato šokující nová fikce měla kořeny v gotických románech předchozího století, od nichž se odlišovala tím, že autoři senzačního románu nezasazovali své příběhy do starodávných, skličujících hradů, ale do velice skutečných domovů a čtvrtí viktoriánské Anglie. Temnota nevycházela z nadpřirozena, ale zachvacovala srdce domněle počestných veřejných osob, jejichž soukromé životy skrývaly šokující tajemství. Šílenství, incest, znásilňování, vydírání, vraždy novorozenců, žhářství, užívání drog, sadomasochismus a nekrofilie – to byly někter
é ze senzací, o nichž spisovatelé tvrdili, že se ukrývají za viktoriánským pozlátkem dobrých mravů a odměřenosti.

Při podrobnějším zkoumání je vidět, že tato středoviktoriánská posedlost senzacemi dává smysl jako reakce na přísné potlačování emocí v té době. V současnosti není snadné si představit, do jaké míry střední a vyšší třída viktoriánů oddělovala své soukromé a veřejné životy a tajila své skutečné pocity před okolím. Obvyklá praxe neustále zatažených závěsů dokonale vystihuje viktoriánský postoj, že domov a soukromý život jsou posvátné sféry, z nichž je možné dívat se ven, aniž by šlo nahlédnout dovnitř. Každá domácnost překypovala tajemstvími, která byla považována za samozřejmá a respektovaná jako zcela soukromá věc.

Thomas de Quincey, kontroverzní viktoriánský autor, jenž svými teoriemi o podvědomí předběhl Freuda o sedmdesát let, řekl o potlačování a tajemstvích toto: „Neexistuje nic takového jako zapomínání. Zápisy do paměti vydrží navždy a vyplouvají na hladinu, když se vrátí noc.“ De Quincey se proslavil, když udělal nemyslitelné: odhalil svůj soukromý život v proslulém románu Zpověď anglického poživače opia, který William S. Burroughs později popsal jako „první a stále nejlepší knihu o drogové závislosti“.

Šokující de Quinceyho díla, zvláště Vražda jako krásné umění, z něho činí původce senzačního románu. V tomto jitřivém eseji dramatizuje nechvalně známé vraždy v Ratcliffe Highway, které v roce 1811 vyděsily Londýn a celou Anglii. Nabízí se srovnání s dopadem těchto vražd a strachem, jenž zachvátil londýnský East End během krvavého řádění Jacka Rozparovače na konci devatenáctého století, v roce 1888. Ve skutečnosti byla však panika vyvolaná krveprolitím v Ratcliffe Highway mnohem horší a rozšířenější, protože tato několikanásobná vražda byla první svého druhu, o níž se dozvěděla celá Anglie díky vzrůstajícímu významu novin (v roce 1811 jich jen v Londýně vycházelo padesát dva) a nedávno zdokonalenému systému poštovních kočárů, které křižovaly zemi neúnavným tempem šestnácti kilometrů za hodinu.

A navíc všechny oběti Jacka Rozparovače byly prostitutky, zatímco v Ratcliffe Highway byli vražděni majitelé obchodů a jejich rodiny. Jacka Rozparovače se musely bát jen lehké ženy, zatímco vrah z Ratcliffe Highway naháněl strach doslova všem. To, co se stalo jeho obětem, se odráží v první kapitole této knihy, a přestože ten popis může mnohé čtenáře šokovat, vychází z historických záznamů.

Je to už dlouho, co jsme četli Thomase de Quinceyho, ale jeho krvavé horory jsou stále čerstvé a dodnes hrozné svou silou. Dlouho poté, co jsme ho četli, přinášela každá noc další záchvaty třasu, ochromující hrůzu a noční můry, kterými nás prostřednictvím svých knih proklel.

British Quarterly Review, 1863

1

UMĚLEC SMRTI

Do kompozice dobře provedené vraždy patří ještě něco jiného než dva hlupáci, z nichž jeden zabije a druhý bude zabit, nůž, peněženka a temná ulička. Pro ideální vraždu je nepostradatelná základní myšlenka, rozmístění postav, světlo a stín, poezie a nostalgie. Jako Aischylos nebo Milton v poezii, jako Michelangelo v malířství, tak i skvělý vrah dovádí své umění ke kolosální vznešenosti.

Thomas de Quincey „Vražda jako krásné umění“

Londýn, 1854

Proslýchá se, že Tizian, Rubens a van Dyck vždy provozovali své umění dokonale oblečení. Dříve než učinili své vize nesmrtelnými na plátně, vykoupali se a symbolicky tak očistili svou mysl od jakéhokoli rozptýlení. Oblékli si své sváteční šaty, nasadili nejlepší paruky, a jeden z nich se dokonce ozdobil i mečem s diamanty vykládaným jílcem.

Umělec smrti se připravil podobně. Oblékl se do večerních šatů, posadil se a dvě hodiny upřeně hleděl na zeď, aby soustředil své smysly. Když tma vrhla první stíny přes okna zakrytá závěsy, zapálil olejovou lampu a uložil do černého koženého vaku obdobu štětců, barev a plátna. Na Rubensovu počest přidal paruku, která byla blond a kontrastovala se světle hnědou barvou jeho vlastních vlasů. Do vaku uložil nalepovací plnovous stejné barvy. Před deseti lety by upoutal pozornost, ale v poslední době vousy očekával skoro každý, na rozdíl od oholených rysů. Mezi ostatní předměty uložil do vaku i tesařskou palici. Palice byla stará a do její hlavice byly vyražené iniciály J. P. Namísto meče s jílcem vykládaným diamanty, který si připínal jeden z malířů, si umělec strčil do kapsy složenou břitvu s rukojetí ze slonoviny.

Opustil své útočiště a ušel několik bloků, dokud nedorazil na rušnou křižovatku, kde počkal na stanovišti drožek. Po dvou minutách dorazila dvoukolová drožka, jejíž kočí seděl na vyvýšeném kozlíku za kabinou. Umělci smrti nevadilo stát všem na očích navzdory chladnému prosincovému večeru. Vlastně si v této fázi přál být viděn, ačkoli ho před zraky všech měla brzy zahalit mlha, která se zvedala od Temže a tvořila svatozáře okolo plynových lamp.

Umělec zaplatil osm pencí, aby ho drožkář odvezl k divadlu Adelphi na Strandu. Ve shonu drožek a v klapotu kopyt zamířil k dobře oblečenému davu čekajícímu před vchodem. Plynem osvětlený poutač nad vchodem divadla ohlašoval senzační melodrama Korsičtí bratři. Umělec smrti tu hru znal a dokázal zodpovědět jakoukoli otázku, zvlášť pokud šlo o nevšední pojetí prvních dvou jednání, která se hrála po sobě, ale měla být chápána, jako by probíhala současně. V první části spatřil jeden z bratrů ducha svého dvojčete. Druhá část ukazovala, jak bylo ono dvojče zavražděno ve stejnou chvíli, kdy bratr uviděl jeho ducha. Pomsta v závěrečné části byla tak násilná a zaplavená takovou spoustou krve, že mnoho diváků utrpělo šok, což jen zvyšovalo prodej vstupenek.

Umělec smrti se připojil ke vzrušenému davu vcházejícímu do divadla. Kapesní hodinky mu ukázaly, že je dvacet minut po sedmé. Opona se měla zvednout za deset minut. Ve zmatku panujícím ve foyeru minul muže prodávajícího notový zápis písně „Ghost Melody“, hrané ve hře. Opustil divadlo bočním východem, prošel uličkou zahalenou mlhou a ukryl se ve stínu za nějakými bednami, kde počkal, aby zjistil, zda ho někdo nesledoval.

Když se po deseti minutách cítil v bezpečí, vyšel z uličky na opačném konci, urazil dva bloky a najal si další drožku, aniž by musel čekat, protože od divadla teď odjíždělo mnoho prázdných. Tentokrát měl namířeno do méně módní části města. Zavřel oči a poslouchal, jak kola drožky přejela z velkých hladkých žulových dlaždic v hlavní ulici na malé hrbolaté kočičí hlavy ve starších uličkách londýnského East Endu. Když se dostal do oblasti, kde byly večerní šaty jen zřídka k vidění, dospěl kočí k závěru, že má umělec v úmyslu zaplatit si pouliční prostitutku.

Za zavřenými dveřmi veřejného záchodku vytáhl z koženého vaku obyčejné šaty, oblékl si je a oblek vhodný do divadla složil do svého zavazadla. Jak pokračoval v chůzi čím dál špinavějšími ulicemi, vyhledával vchody do domů, zákoutí a uličky, kde si umazal obyčejné šaty, které měl teď na sobě, a potřísnil kožený vak bahnem. Hladce oholený a se světle hnědými vlasy vstoupil do nějakých stájí a vyšel ven se světlým plnovousem a parukou. Jeho skládací cylindr byl už dávno uložený ve vaku a nahradila ho ošuntělá námořnická čapka. Truhlářskou palici měl teď v kapse potrhaného námořnického kabátu.

To všechno umělci zabralo dvě hodiny. Ani zdaleka se nenudil, bavilo ho pečlivě se věnovat sebemenšímu detailu a těšil se, až se bude moci realizovat při tvorbě velkého uměleckého díla, které ho čekalo. Zahalený mlhou došel na dohled ke svému cíli, obyčejnému krámku, kde se prodávalo oblečení námořníkům z obchodních lodí, kteří tuto oblast poblíž londýnských doků často navštěvovali.

Zastavil se na rohu, pohlédl na své kapesní hodinky a dal si záležet, aby ho při tom nikdo neviděl. Hodinky byly v této chudé čtvrti tak neobvyklé, že by každý, kdo by je zahlédl, okamžitě pojal podezření, že umělec není tím námořníkem, za kterého se vydává. Ručičky hodinek ukazovaly skoro deset. Všechno šlo podle plánu. Při své předchozí návštěvě zjistil, že místní policista prochází tou ulicí ve čtvrt na jedenáct. Přesnost byla součástí práce každého strážníka, který hodinu co hodinu procházel svou tříkilometrovou trasu. Čas, který konstáblovi zabralo dosáhnout toho místa, se jen zřídka lišil.

Jediný člověk v dohledu byla prostitutka, kterou ani chladná noc nepřinutila vrátit se do jakési díry, které říkala domov. Když zamířila k němu, přejel ji umělec ostrým pohledem, jenž ji přiměl zastavit se a zmizet v mlze opačným směrem.

Znovu obrátil svou pozornost k obchodu a všiml si, že jeho výlohu pokrývá vrstva prachu, která tlumí světlo lampy uvnitř. Ven vyšel mužský stín, zabouchl okenici a zavřel tak obchod jako obvykle v deset hodin.

Jakmile se stín vrátil dovnitř, přešel umělec prázdnou ulici a dorazil ke dveřím. Kdyby už byly zavřené na zástrčku, zaklepal by s očekáváním, že obchodník nebude litovat dalších pěti minut nezbytných pro poslední obchod dne.

Dveře však zamčené nebyly. Zavrzaly, když do nich umělec strčil a vstoupil do krámu, kde bylo jen o málo tepleji než na ulici.

Muž spouštějící lampu zavěšenou pod stropem se otočil. Mohlo mu být tak třicet, byl hubený, bledý a měl unavené oči. Na sobě měl černou košili se stojacím límečkem. Jeden knoflík košile se lišil od ostatních. Záložky kalhot byly roztřepené.

Vyžaduje významné umělecké dílo významnou ústřední postavu? Má zavraždění královny větší dopad než vražda obyčejného člověka? Ne. Cílem umění vraždy je soucit a strach. Nikdo nepolituje zavražděnou královnu, ministerského předsedu nebo boháče. V takovém případě je okamžitou reakcí úžas, že ani mocní nejsou imunní proti smrtelným úderům. Ale šok netrvá dlouho, zatímco smutek ano.

Naopak hlavní hrdina by měl být mladý, těžce pracující, nemajetný, s nadějí a ambicemi, s vizí vzdáleného cíle navzdory překážkám stojícím v cestě. Měl by mít milující manželku a oddané děti závislé na jeho neustálé dřině. Lítost. Slzy. To jsou podmínky velkého umění.

„Zrovna zavíráte? Mám štěstí, že jsem to stihl,“ řekl umělec, když zavíral dveře.

„Žena chystá večeři, ale na jednoho zákazníka se ještě najde chvilka. Co si přejete?“ Hubený majitel obchodu nedal nijak najevo, že umělcova bradka nevypadá přirozeně nebo že poznává muže, který v jiném převleku navštívil jeho krám před týdnem.

„Potřebuji čtyři páry ponožek.“ Umělec se podíval za pult a ukázal. „Silných. Jako ty, co máte tamhle na polici.“

„Čtyři páry?“ Obchodníkův tón naznačoval, že toho dne bude mít velkou tržbu. „Jsou po šilinku.“

„To je moc. Doufal jsem, že dostanu lepší cenu, když jich koupím tolik. Asi bych měl zajít někam jinam.“

Za zavřenými dveřmi do zadní místnosti se ozval dětský pláč.

„Vypadá to, že má někdo hlad,“ poznamenal umělec.

„To je Laura. Kdy ta nemá hlad?“ Majitel obchodu si povzdechl. „Přidám jeden pár zdarma. Pět za čtyři šilinky.“

„Domluveno.“

Když majitel obchodu zamířil k pultu, sáhl umělec za sebe a zastrčil západku na dveřích. Ten zvuk přehlušil zakašláním, k němuž se přidal dusot mužových kroků. Následoval ho a vyndal z kapsy palici.

Majitel obchodu vešel za pult a natáhl se pro ponožky na horní polici, kde si jich umělec všiml týden předtím. „Tyhle?“

„Ano, ty neobarvené.“ Umělec máchl palicí. Paži měl svalnatou. Palice měla velkou plošku. Prolétla vzduchem a zasáhla majitele obchodu do lebky. Ozval se dutý praskavý zvuk jako při rozbití ledové desky.

Muž zasténal, podlomila se mu kolena a umělec udeřil znovu. Tentokrát mířil dolů na hroutící se postavu a palice zasáhla temeno hlavy. Tentokrát byl ten zvuk vlhký.

Umělec vytáhl z vaku pracovní plášť a oblékl si ho přes šaty. Vstoupil za pult, vyndal z kapsy břitvu, otevřel ji, zvedl mužovu hlavu zdeformovanou údery a podřízl mu hrdlo. Dokonale nabroušené ostří jím hladce projelo. Krev potřísnila oblečení narovnané na policích.

Lampa pod stropem jako by zazářila jasněji.

Umělecké dílo.

Dítě za dveřmi znovu zaplakalo.

Umělec pustil tělo, které při dopadu na podlahu nevydalo skoro žádný zvuk. Zavřel břitvu, vrátil ji do kapsy, pak zvedl palici položenou vedle vaku a zamířil ke druhým dveřím, za nimiž uslyšel ženský hlas.

„Jonathane, večeře je na stole!“

Když umělec strčil do dveří, setkal se s malou hubenou ženou, která se je právě chystala otevřít. Měla unavené oči, podobně jako majitel obchodu. Ty oči se rozšířily, překvapené umělcovou přítomností a pláštěm, který měl na sobě. „Kdo k čertu jste?“

Chodba byla úzká a měla nízký strop. Umělec ji nakrátko zahlédl už před týdnem, když se vydával za zákazníka. Aby se v tom stísněném prostoru mohl rozmáchnout palicí, musel ji držet vedle nohy a mávnout dopředu, takže zasáhl ženu pod bradu. Síla úderu jí odhodila hlavu dozadu. Když zasténala, srazil ji na podlahu. Klekl na jedno koleno a teď už měl dost místa na to, aby zvedl paži a uštědřil jí druhou, třetí a čtvrtou ránu do obličeje.

Napravo byly dveře do kuchyně. Do pachu vařeného skopového uhodil o stůl talíř. Umělec se napřímil, proběhl dveřmi a našel služebnou – tu, kterou před týdnem viděl odcházet z krámu za nějakými pochůzkami. Otevřela ústa k výkřiku. Ve větším prostoru kuchyně jí mohl zasadit ránu ze strany, která rozdrtila čelist a zabránila jí tak vykřiknout.

„Mami?“ zakňouralo děcko.

Umělec se obrátil ke dveřím a uviděl na chodbě asi sedmiletou holčičku. Vlasy měla svázané do culíků. V ruce držela hadrovou panenku a zírala na matčino tělo na zemi.

„Ty musíš být Laura,“ řekl umělec.

A prorazil jí lebku.

Za ním zasténala služebná. Prořízl jí hrdlo.

Prořízl hrdlo matce.

Prořízl hrdlo dítěti.

Měděný pach krve se smísil s odérem vařeného skopového. Umělec se rozhlédl po výjevu před sebou. Srdce mu bušilo tak silně, že nemohl dýchat.

Zavřel oči.

A rychle je znovu otevřel, když uslyšel dětský pláč.

Přicházel k němu chodbou. Vyběhl z kuchyně a našel druhé dveře. Tyhle vedly do přeplněné, plísní páchnoucí ložnice, kde svíčka ozařovala dětskou kolébku se zvednutou proutěnou stříškou. Pláč vycházel zpod ní.

Umělec se vrátil do kuchyně pro palici, šel do ložnice, rozbil kolébku na kusy, několikrát udeřil do uzlíku v troskách a prořízl ještě jedno hrdlo.

Znovu mimino zabalil a strčil ho pod pozůstatky stříšky kolébky.

Svíčka se náhle zdála být oslnivě jasná. V jejím světle si umělec všiml, že má ruce od krve. Plášť měl celý rudý a boty také. Na starém sekretáři v chodbě našel prasklé zrcadlo a ujistil se, že jeho vousy, paruka a čepice jsou nepotřísněné.

Šel do kuchyně, nalil do umyvadla vodu ze džbánu a umyl si ruce. Zul si boty a také je umyl. Svlékl si plášť, složil ho a položil na židli.

Poté co nechal palici na kuchyňském stole, vyšel do chodby, obdivně se ohlédl na tělo služebné na podlaze kuchyně a zavřel dveře. Zaklapl i dveře ložnice. Došel do krámu a ohodnotil umělecký dojem z matky a sedmileté holčičky v zakrvácené chodbě.

Zavřel i tyhle dveře. Tělo majitele obchodu mohl spatřit jen ten, kdo by se podíval za pult. Člověka, který vstoupí do krámu jako další, čekala série překvapení.

Hrůza a lítost.

Umělecké dílo.

Náhle někdo zaklepal na dveře a umělec se prudce otočil.

Klepání zaznělo znovu. Někdo zvedl závoru, ale umělec se už dříve postaral, aby byla zástrčka zasunutá.

V předních dveřích nebylo okénko. Protože byla výloha zakrytá okenicí, nemohl pozdní návštěvník vidět dovnitř, ale škvírami okolo dveří unikalo ven světlo lampy.

„Jonathane, tady je Richard!“ křikl nějaký muž. „Přinesl jsem deku pro Lauru!“ Další klepání. „Jonathane!“

„Hej, co se to tady děje?“ zeptal se autoritativní hlas.

„Konstáble, rád vás vidím.“

„Povězte mi, co tady děláte.“

„Tohle je bratrův obchod. Požádal mě, abych mu přinesl ještě jednu deku pro jeho malou dcerku. Je nachlazená.“

„Ale proč tak bušíte?“

„Neotvírá dveře. Očekává mě, ale neotvírá.“

„Zabušte hlasitěji.“

Dveře se zatřásly.

„Kolik tam bydlí lidí?“ zeptal se policistův hlas.

„Můj bratr, jeho žena, služebná a dvě dcery.“

„Jeden z nich to klepání určitě slyšel. Je tam zadní vchod?“

„Tamhle v uličce. Za zdí.“

„Počkejte tady, podívám se tam.“

Umělec popadl svůj vak, otevřel dveře do chodby, prošel jimi a nezapomněl je za sebou zavřít. Z rizika se mu rozbušilo srdce. Proběhl kolem mrtvol matky a dítěte, skoro ztratil rovnováhu na kluzké podlaze a odemkl zadní dveře. Vyšel na malý dvorek a znovu obětoval vzácný čas, aby za sebou zavřel.

Mlha byla cítit kouřem z komínů. V šeru spatřil stín, který odhadl na záchod, a skočil za něj těsně před tím, než zeď přelezl funící muž, který si posvítil kolem lampou.

„Haló?“ Mužův hlas byl chraplavý. „Jsem policista! Konstábl Becker! Je tam všechno v pořádku?“

Konstábl otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Když umělec uslyšel zalapání po dechu, obrátil se ke špinavé zdi za záchodem.

„Bože na nebesích,“ zamumlal konstábl, který zjevně spatřil těla matky a děvčátka ležící na podlaze. Zapraskala podlaha, jak udělal několik kroků k nim.

Umělec využil toho, že policista zmizel uvnitř, položil vak na zeď, vysoukal se nahoru, popadl vak a seskočil. Přistál na bahnitém svahu, sklouzl dolů a málem upadl. Zvuk při dopadu se mu zdál tak hlasitý, až se obával, že ho konstábl musel zaslechnout. Nohavice kalhot měl promočené. Obrátil se doprava a s jednou rukou na zdi postupoval mlžnou tmou. Krysy se rozprchly.

Za sebou uslyšel charakteristický zvuk. Každý strážník nosil dřevěnou řehtačku s držadlem, která při otáčení rachotila. Konstábl teď použil tu svoji a ten zvuk byl tak hlasitý, že ho nemohl přeslechnout žádný policista v blízkém okolí.

Umělec se dostal do uličky zahalené mlhou, veden slabou pouliční lampou na opačném konci.

„Pomoc! Vražda!“ vykřikl strážník.

„Vražda? Kde?“ zařval někdo.

„V obchodu mého bratra!“ odpověděl jiný hlas. „Tady! Proboha, pomoc!“

Otvírala se okna, bouchaly dveře. Tmou dusaly kroky.

Když se umělec přiblížil ke světlu na konci uličky, viděl už dost dobře na to, aby mohl ukrýt břitvu za hromadu odpadků. Mlhou proběhla kolem skupinka lidí přivolaných hlukem strážníkovy řehtačky.

Jakmile byli ti lidé pryč, vyšel umělec z uličky a zamířil opačným směrem. Držel se ve stínu domů, připravený zmizet v nějakém výklenku, kdyby zaslechl, že k němu někdo běží. Výkřiky davu za ním se změnily ve slabou ozvěnu.

Našel veřejný záchodek, sundal si světlou paruku, hodil ji do otvoru a pak udělal totéž s plnovousem. Pět minut nato se v uličce kousek od okraje lepší čtvrti převlékl z námořnických šatů do těch do divadla, které měl složené ve vaku. Námořnické oblečení zahodil i s čapkou do kouta, kde si je ráno někdo rád vezme. Kožený vak špinavý od bahna upustil o kus dál mezi odpadky s jistotou, že i on si brzy najde nového majitele.

V lepší čtvrti se vydal za zvukem kopyt rozléhajícím se mlhou, dokud nedošel do hlavní ulice. Nedaleko restaurace stála prázdná drožka. Kočí pohlédl dolů ze svého vyvýšeného kozlíku, posoudil umělcovy večerní šaty a dospěl k závěru, že je to v tak pozdní dobu bezpečný zákazník.

Zatímco ho kočí odvážel do jednoho kabaretu ve West Endu, použil umělec kapesník, aby si otřel bahno z bot. Ukázal se v kabaretu, kde se vydával za dalšího návštěvníka divadla, kterému se zachtělo lehčí zábavy po krvavém závěru Korsických bratří. Pak si najal poslední drožku a cestou domů přemýšlel, zda Tizian, Rubens a van Dyck někdy pocítili takové uspokojení ze svého umění jako on.

2

MUŽ, KTERÝ ZAKRÝVAL SVÉ RUDÉ VLASY

V roce 1829 bylo založeno londýnské policejní oddělení, první organizovaná síla chránící zákon v Anglii. Dříve záviselo bezpečí ve městě na postarších ponocných vybavených řehtačkami, kteří měli při svých obchůzkách vyvolávat každou půlhodinu. Často však tito starci prospali celou noc v malých strážních domcích. Když se londýnská populace rozrostla na půldruhého milionu, pověřilo město sira Roberta Peela vytvořením Metropolitní policie, jejíchž původních tři a půl tisíce příslušníků bylo známo pod názvem „bobbies“ nebo „peelers“ v odkazu na jeho jméno.

Do roku 1854 se populace Londýna rozrostla na skoro čtyři miliony, čímž se z něj stalo největší město planety. Policejní síly se zatím pouze zdvojnásobily na sedm tisíc mužů, kteří mohli sotva pokrýt sedm set čtverečních mil města. Uniformované strážníky doplnil sbor detektivů – osmi důstojníků v civilu, kteří se nepozorovaně pohybovali ulicemi. Jejich anonymní existence znepokojovala mnohé viktoriány, jejichž posedlost soukromím vyústila v morbidní podezření, že je někdo špehuje.

Tito detektivové byli vybráni z řadových policistů. Už se vyznali v ulicích, co je však odlišovalo, byla mimořádná pozornost k detailům, schopnost rozhlédnout se po rušné hotelové hale nebo přeplněném nádraží a identifikovat chování, které tam nezapadalo: možnou hlídku lupičů, která stála klidně, zatímco se všichni ostatní pohybovali, nebo kapsáře, jenž se rozhlížel po davu, než se soustředil na určitého jedince, i pasáka, který se tvářil vypočítavě, zatímco všichni ostatní byli veselí.

Metropolitní policie a její detektivní sbor měli ústředí v londýnské čtvrti Whitehall, kde se nacházelo množství vládních budov. Protože se do něj vcházelo z ulice jménem Great Scotland Yard, začali novináři používat pro policejní oddělení zkrácenou verzi názvu oné třídy. Svobodní detektivové a konstáblové mohli bydlet v ubytovně nedaleko velitelství a právě tam pětadvacet minut po půlnoci v neděli desátého prosince probudil čtyřicetiletého detektiva inspektora Seana Ryana strážník, který ho informoval, že ve čtvrti Wapping v East Endu došlo k několikanásobné vraždě. I když bylo násilí v East Endu běžné, vraždilo se tam jen vzácně. Toho roku bylo v Londýně pověšeno jen pět vrahů a každý z nich měl na svědomí jen jednu oběť. Dokonce i pro největší metropoli světa byla několikanásobná vražda šokující.

Ryanovi, který povečeřel vařené vepřové a knedlíky a následkem toho špatně spal, trvalo oblékání pouhých pět minut, po kterých se přesvědčil, že má v kapsách svého beztvarého saka rukavice. Spolu s konstáblem, s nímž bydlel v jedné místnosti, vyšel ven, všiml si, že mu jde v mrazivém vzduchu pára od úst, a nasedl do policejního povozu, který si nechal přistavit. Promrzlé, zamlžené ulice byly skoro prázdné, což skupince umožnilo dorazit na místo činu za čtyřicet minut.

Dav, který se tam mezitím shromáždil, jako by šlo o veřejnou popravu, přinutil kočího zastavit koně o kus dál. Ryan provázený konstábly vystoupil na špinavou dlažbu a kráčel za zvukem hlasů až ke zdi z čumilů, která mu zabránila pokračovat v cestě.

„Povídám vám, že to udělal Jack Pérák!“ křikl někdo v odkazu na oheň dštícího muže s drápy a pružinami připevněnými k botám, který před sedmnácti lety údajně napadl několik Londýňanů a stal se postavou místního folklóru.

„Ne, je to Ir! Kam se podíváš, žebrá nějakej zatracenej Irčan o peníze. Ten hladomor byl podfuk! Žádnej hladomor nebyl!“

„Jasná věc! Irčani lhali, aby sem mohli přijít a sebrat nám práci! Na lodě s nimi a poslat je zpátky domů!“

„Ne, sakra. Jsou to všechno zloději. Pověste je!“

Ryan, jehož rodiče emigrovali z Irska, když byl dítě, se usilovně snažil nahradit svůj irský přízvuk londýnským. Jeho oblečení bylo podobně anonymní. Byl zvyklý pracovat v civilu a nosil kolportérskou čapku, aby si nikdo nevšiml jeho ryšavých vlasů.

„Konstáble,“ řekl muži, který ho doprovázel, „udělejte cestu.“

„Dobře, inspektore.“

Takzvaná lucerna s býčím okem, kterou každý policista nosil, měla uvnitř odrazku a na jediném otvoru zvětšovací sklo. Množství jasných paprsků doplnilo drsné hlasy, když se deset policistů prodíralo davem a volalo: „Ustupte! Policie! Vykliďte ulici!“

Ryan je následoval a doufal, že takové množství policistů upoutá pozornost davu a umožní mu zachovat si anonymitu. Přišli k jednomu z mnoha krámků v té oblasti, v nichž nakupovali námořníci z obchodních lodí z nedalekých londýnských doků. Takhle blízko Temže byl pach exkrementů obzvlášť silný. Bez kanalizačního systému se všechny výkaly z města vsakovaly do řeky nebo se tam vyvážely.

Před obchodem, do jehož výloh nebylo pro zavřené okenice vidět, stál na stráži jeden konstábl.

Jako všichni uniformovaní policisté byl i on vysoký a jeho robustní postava měla varovat zločince, aby se nesnažili přinutit ho vytáhnout obušek. Na jeho přilbě a širokém opasku bylo vidět policejní odznak a zlaté iniciály VR, které znamenaly Victoria Regina.

Ryan konstábla poznal, částečně díky jizvě na jeho široké bradě, kterou si vysloužil, když zatýkal lupičskou hlídku v případu, na němž on a Ryan před měsícem pracovali. „To jste vy, Beckere?“

„Ano, inspektore. Rád vás zase vidím, i když bych si přál, aby to bylo za lepších okolností.“

„Co jste našel?“

„Pět mrtvol.“

„Konstábl, který mě probudil, mluvil o čtyřech.“

„To jsem si nejdřív taky myslel. Tři dospělí a malá dcerka. Sousedi říkají, že sedmiletá.“

Sedmiletá? Ryan se musel hodně ovládat, aby na sobě nedal nic znát.

„Ale pak jsem se podíval líp,“ pokračoval Becker. „V ložnici byl velký nepořádek od něčeho, co se rozbilo. Zprvu jsem nepoznal, že to jsou kusy kolébky. Pod její stříškou jsem našel miminko.“

„Miminko,“ zamumlal Ryan. Skryl své emoce a otočil se ke konstáblovi, který přišel s ním. „Poptejte se v sousedství po čemkoli neobvyklém. Po cizích lidech. Po komkoli, kdo tady mohl vypadat podezřele.“

Ačkoli se to může zdát jako samozřejmost, postup, který Ryan uvedl do chodu, existoval teprve pár desítek let. Věda, která byla známá jako kriminologie, pocházela z Francie, kde pro tamní policii začal pracovat profesionální zločinec Eugěne Francois Vidocq a v roce 1811 zorganizoval jednotku detektivů v civilu. Jeho agenti se vydávali za žebráky a opilce a pronikali do krčem, kde se scházela galerka. Vidocq nakonec od pařížské policie odešel a založil první soukromou detektivní agenturu. V roce 1843, rok poté, co byl vytvořen londýnský detektivní sbor, se skupina anglických detektivů včetně Ryana vypravila do Paříže, kde je Vidocq učil svým metodám. Poprvé se organizovaný průzkum místa činu stal standardní procedurou.

„Postarejte se, aby místní pochopili, že by mohl být důležitý i ten sebemenší neobvyklý detail. Jeden z vás bude hlídat u dveří, až půjdeme já a konstábl Becker dovnitř. Nechci, aby tam vstoupil ještě někdo jiný. Připravený?“ zeptal se Beckera.

„Je to hodně zlé,“ varoval ho Becker, když otevíral dveře. „To určitě je.“

Ryan vstoupil jako první.

Za sebou uslyšel někoho v davu vykřiknout: „Pusťte nás dovnitř! Ať se můžeme kouknout my.“

„Jo,“ křikl někdo jiný, „tady venku je zima!“

Ryan zavřel dveře za Beckerem. Ve vzduchu visel měděný pach krve.

Ryan se zamyšleně rozhlížel po krámu. Lampa pod stropem umazaná od sazí. Ošuntělý pult. Police s narovnanými svršky a ponožkami v kvalitě vhodné pro dělníky. Zavřené dveře nalevo od pultu.

„Byly ty dveře zavřené, když jste sem přišel?“ zeptal se Beckera.

„Vstoupil jsem zadem, ale ano, dveře byly zavřené. Když jsem to tady prohlédl, nechal jsem všechno tak, jak jsem to našel, přesně jak jste před třemi měsíci chtěl, abychom to dělali.“

„Dobře. Takže jste vstoupil zadem? Ty dveře nebyly zamčené?“

„Snadno jsem je otevřel.“

„Takže vrah unikl zadním východem, než jste přišel.“

„To mě taky napadlo.“

Ryan neřekl, co si myslí. Becker měl nejspíš štěstí, že vrah už nebyl uvnitř, když tam konstábl vstoupil. Mohl být zaskočen a stát se další obětí.

Ryan si všiml cákance krve na pultě, napřímil se, došel ke vstupu za něj a našel první mrtvolu. V hrdle jí zela rána připomínající druhá ústa. Rozbitá lebka ztratila původní tvar. Ležela v obrovské kaluži krve, jejíž část potřísnila oblečení na policích.

Ryan viděl jen málo těl zohavenějších než tohle – poté co se na nich podepsaly krysy nebo dlouhá doba ve vodě. Jeho trénink mu pomohl udržet emoce na uzdě.

V krvi leželo pět párů ponožek.

„Majitel obchodu pro ně musel sahat. Kdepak je krabice s penězi?“

„Pod pultem.“

Ryan sáhl pro krabici, otevřel ji a prohlédl si směsici zlatých, stříbrných a měděných mincí. „Jedna libra, osm šilinků a dvě pence.“

„Obchod tady asi moc nekvetl.“ V Beckerově hlase bylo slyšet lítost.

„Ale pro některé lidi je tohle úplné bohatství. Proč si vrah ty mince nevzal?“

Ryan došel ke dveřím nalevo od pultu, otevřel je a jeho pohled padl na ženu a dítě ležící na podlaze. Obličej měly oba rozbitý a hrdlo proříznuté.

Na okamžik nedokázal promluvit.

Znovu však pomohl jeho výcvik. „Někdo cestou k zadnímu vchodu šlápl do krve a uklouzl. Byl jste to vy, Beckere?“

„Rozhodně ne, inspektore.“

„Tím uklouznutím se otisk boty rozmazal, ale nezdá se, že by to byla bota s podrážkou pobitou cvoky.“

„Naznačujete, že vrah nebyl dělník?“

„Bystrý postřeh, Beckere.“

Ryan otevřel dveře napravo a kromě krve ucítil vařené skopové. Mělce dýchal páchnoucí vzduch a zíral na tělo služky na kuchyňské podlaze. Navzdory utrpení v jejím rozbitém obličeji si povšiml pih, což ho přivedlo k domněnce, že možná pocházela z Irska jako on.

Pocit hnusu ho přinutil, aby se odvrátil. Na kuchyňském stole zahlédl vedle talíře malou paličku. Tep se mu zrychlil, když uviděl, že je na ní sražená krev.

Ještě nikdy neviděl tolik smrti na jednom místě. Promluvil chraptivým hlasem. „Že by obchodníkova žena vyrušila vraha dřív, než stačil otevřít krabici pod pultem? Je to důvod, proč šel sem dozadu a všechny zabil? Aby nezůstali žádní svědci? A pak někdo zaklepal na přední dveře a on uprchl dřív, než si ty peníze stačil vzít?“

Ryan se zamyslel nad tím, co právě řekl. „Ne, to nedává smysl. Jestli neměl čas vzít si peníze, proč marnil vzácné vteřiny tím, že za sebou zavřel dveře, než proběhl chodbou?“

„Třeba o té krabici nevěděl,“ nadhodil Becker.

„Tak proč zabil majitele?“

Ryan se vrátil do chodby a všiml si, že dveře o něco dál jsou také zavřené. Za nimi našel malou ložnici a podle nepořádku odhadl, že v ní přespávalo mnoho lidí. Na několika místech ležely kusy rozlámané kolébky. Becker ho už sice varoval, že je tam mrtvé miminko, ale ani tak nebyl Ryan připravený na drobné tělíčko zabalené do deky a zastrčené pod kus stříšky z kolébky.

„Dobrý bože.“ Ryan byl detektivem už dvanáct let. Předtím pracoval osm let jako strážník. Procházel ulicemi největšího města na světě a domníval se, že už viděl to nejhorší, co může jedna lidská bytost udělat druhé. Teď si uvědomil, jak byl až dosud nevinný, což bylo slovo, kterým by se nikdy neoznačil.

„Miminko. Ty rány paličkou musely…“ Ryan se odmlčel ve snaze ovládnout své pocity. „Holčička, povídáte?“

„Ano,“ odpověděl Becker tiše.

„Ty údery ji musely zabít, ale on jí i tak prořízl hrdlo.“ Unikl z něho záblesk vzteku. „Proč, sakra? Nemohla ho přece identifikovat. Neměl důvod ji zabíjet. Nevzal peníze. Zavřel všechny dveře. Nechal tady palici. Proč? Nechápu to.“

Ryan opustil ložnici, prošel vztekle zbytkem chodby a otevřel zadní dveře.

Konstábl, který hlídal venku, se napřímil. „Sem nesmíte.“

„To je v pořádku, Harry,“ ujistil ho Becker, když vyšel ven. „Tohle je detektiv inspektor Ryan.“

„Promiňte, inspektore. Jsem jenom opatrný.“

„Opatrnosti není nikdo dost.“ Ryan vstoupil do noci. Původně doufal, že ho studený vzduch uklidní, ale pach mlhy se jen přidal k odpornému zápachu, který mu zůstal v nose. „Co je tady vzadu?“

Konstábl namířil svou lucernu na záchod. Posvítil dolů na udusanou hlínu. „Rozhlížel jsem se kolem, ale zem je tady moc tvrdá na to, aby na ní zůstaly stopy.“

„Prošel jste domem, abyste se sem dostal?“

„Ne. Konstábl Becker povídal, že čím míň lidí půjde dovnitř, tím líp. Požádal mě, abych přelezl zeď tam co on. Tamhle napravo.“

„Posviťte lucernou a ukažte mi to.“

Pověstně hustá londýnská mlha byla zcela unikátní tím, že se skládala z uhelného dýmu z půl milionu komínů a mlhy zvedající se z Temže. Zdi domů neustále pokrývala vrstva sazí. Paprsek lucerny teď odhalil pruhy ve špíně tam, kde se konstáblové otřeli botami o cihlovou zeď, když ji přelézali.

„Ukažte mi zbytek zdi.“

Za záchodem v zadní části malého dvorku byly saze na vrcholku zdi také setřené.

„Tamtudy utekl vrah,“ usoudil Ryan.

Nespokojenost v davu před krámem sílila.

„Pusťte nás dovnitř, ať vidíme, co ten parchant provedl!“ křikl někdo. „To udělal někdo cizí! Ten, kdo Jonathana znal, by mu nikdy neublížil!“

Ryan se obrátil k policistovi, který hlídal zadní vchod. „Vypadá to, že byste mohl být prospěšnější konstáblům vpředu. Zaujměte postavení v boční uličce. Zastavte každého, kdo by se chtěl dostat dozadu. Nebojte se udělat pár boulí, když bude třeba.“

„Dobře, inspektore. Každý, kdo se pokusí dostat kolem mě, to odnese bolestí hlavy.“

Konstábl vstoupil do mlhy a zamířil k přilehlé zdi. Světlo jeho lucerny pohaslo a pak zmizelo.

Ryan naslouchal škrábání strážníkových bot, když přelézal zeď. Pak obrátil pozornost k Beckerovi. „Potřebuji, abyste šel se mnou.“

„Dobře, inspektore.“

Ryan se vytáhl na vrcholek zdi a pohlédl do zamlžené tmy na druhé straně. „Podejte mi svoji lucernu, až polezete nahoru. Dejte si pozor, ať nelezete na stejném místě jako vrah. Chceme se dostat dolů vedle místa, kde seskočil on.“

Když Ryan dopadl k úpatí zdi, zabořily se jeho boty znepokojivě hluboko do bahna. Ostře vydechl a byl by sklouzl po svahu, kdyby se nezachytil Beckera.

„Přece nepršelo. Proč je tady bahno?“ zeptal se Ryan nechápavě.

„Ano, půda za tím krámem je suchá jak troud.“ Podle hlasu stejně překvapený Becker opatrně sestoupil ze svahu a namířil svou lucernu. Její paprsek prořízl mlhu a odhalil zdroj zápachu silnějšího než obvykle: příkop naplněný kalnou olejnatou tekutinou. „Bůh nám pomáhej, vytéká sem žumpa od sousedního domu.“

Ve špíně plavala nějaká mršina, nejspíš mrtvý pes.

Ryanovi se z toho zápachu málem zvedl žaludek. „Věříte, že vdechování jedovatých výparů způsobuje choleru?“

„Před tím mě vždycky varovala moje matka.“ Becker mluvil přerývaně, jako by zadržoval dech.

„Slyšel jste o doktoru Johnu Snowovi?“

„Ne,“ procedil Becker mezi sevřenými rty.

„Spolupracoval jsem s ním během té epidemie cholery před třemi měsíci. Snow je přesvědčený, že tu nemoc způsobuje pití znečištěné vody, ne vdechování zápachu ve vzduchu.“

„Doufám, že má pravdu.“

„Věřte mi, že já taky. Odbudeme to rychle. Namiřte lucernu na to bahno. Budou tam stopy.“

„Tamhle,“ řekl Becker. „Jsou hluboké.“

„Nádhera. Skloňte ještě trochu lucernu. Vidíte, ani tady nejsou vidět cvoky v podrážkách. Ty otisky jsou dost zřetelné. Můžu udělat sádrové odlitky.“

„O tom jsem už slyšel, ale ještě jsem neviděl, jak se to dělá.“

„Budete míchat sádru z Paříže ve vodě, dokud –“

Zvířecí zachrochtání.

Ryan strnul.

Když zvíře zachrochtalo znovu, byl ten zvuk už hlasitější a bližší.

Nalevo.

„Prase,“ konstatoval Becker.

„Ano,“ přitakal znepokojeně Ryan.

„A podle zvuku velké,“ dodal Becker.

Po Londýně byla roztroušená spousta hospodářských zvířat. Farmáři stěhující se do města nebo dělníci snažící se přežít si často našli malý prostor na dvorku, kde chovali zvířata na jídlo. Krávy, prasata, kozy, jehňata, slepice – jejich zvuky byly stejně součástí města jako rachot drožek a klapot kopyt.

Ale prasata sloužila dvojímu účelu. Nejen že poskytovala maso, ale také požírala odpadky. Stejně jako všudypřítomní krkavci byla i ona důležitou součástí boje za to, aby Londýn nepohřbil jeho vlastní odpad.

Prase znovu zachrochtalo a ten zvuk se ozval ve výši Ryanova rozkroku.

„Když mají velký hlad, mohou zaútočit i na člověka.“ Becker sevřel lucernu v jedné ruce a druhou vytáhl obušek. „Už jsem to jednou viděl.“

Lucerna odhalila železnou mříž v cihlové zdi. Becker na ni zabušil obuškem, jehož kovový konec vydal zvonivý zvuk. „Jestli se to prase přiblíží, rozdupe ty otisky a nepůjdou sejmout. Ale zatímco tady stojíme, vrah utíká.“

„Na co myslíte?“ zeptal se Ryan.

„Někdo musí sledovat ty stopy,“ řekl Becker. „A někdo jiný musí chránit otisky. Běžte. Víte, co máte hledat. Já tady zůstanu a pokusím se to prase zahnat.“

„Opravdu to chcete udělat?“ Ryan pochybovačně pohlédl směrem k páchnoucí tmě.

„Udělám cokoli, co pomůže chytit toho parchanta, inspektore. Běžte. A vezměte si lucernu.“

„To vás tady mám nechat potmě?“

„A jak byste bez lucerny sledoval stopy? Pospěšte si, chyťte ho.“

„A jestli ho nechytím, možná ho ty otisky, které střežíte, pomohou identifikovat. Tak dobře.“ Ryan si neochotně vzal lucernu. „Děkuju.“

„Můžu se na něco zeptat, inspektore?“

„Samozřejmě.“

„Co bych musel udělat, abych se stal detektivem?“

„Už jste na správné cestě.“ Ryan odhadl, že stopy vedou doprava, na opačnou stranu, než odkud se ozývalo prase. „Přinesu tu lucernu zpátky, jak nejrychleji to půjde.“

Otočil kovovým víčkem, aby k hořícímu knotu mohlo víc vzduchu. Světlo zesílilo. Namířil ho před sebe a postupoval podél bahnitého svahu. Ve tmě opět uslyšel zachrochtání, po němž následovalo zvonění Beckerova obušku o železnou mříž.

Ryan se držel u zdi a sledoval stopy. Postupoval opatrně, s vědomím, že vrah může být stále někde poblíž. Zatímco se kolem něj obtáčely pramínky mlhy, slyšel krysy, jejichž drápky škrábaly o kameny. Po pěti minutách se dostal na hrubý chodník v uličce zasypané odpadky a uviděl, kde vrahovy boty zanechaly bahnité stopy. Před ním přeběhla kočka a na něco zamňoukala.

Bahnité otisky byly stále méně zřetelné, ale než se ztratily docela, dorazil Ryan k zamlžené plynové lampě na konci uličky. Ke svému překvapení zjistil, že poslední stopy vedou ke zdi nalevo od něho a pak pokračují do ulice. Hlasy davu přicházely zprava, od krámu.

Všichni by byli tak zaujatí tím pozdvižením, že by si nikdo nevšiml, jak vrah vyšel z téhle uličky, pomyslel si Ryan.

Ale proč šel k té zdi?

Namířil lucernu a odkopl nějaké odpadky. Špinavé hadry se rozlétly spolu se skleněnými střepy a zbytky dřevěných bedýnek páchnoucích močí.

Jeho pozornost upoutalo něco světlého. Odrhnul další odpadky a sklonil se, aby si prohlédl, co to našel. Hruď se mu sevřela, když poznal slonovinovou střenku složené břitvy.

Zatímco si inspektor Ryan prohlížel břitvu, stál konstábl Becker v naprosté tmě a cítil, jak mu vítr žene do obličeje mlhu. Zeď tlumila zvuky z ulice před obchodem, takže se zdálo, že je tam slyšet jen rachocení obušku o mříž a chrochtání prasete. Zvířecí zvuk byl hluboký a hrdelní, jako by se někdo se souchotěmi snažil vykašlat krev.

„Koukej se klidit!“ vykřikl Becker v naději, že se prase lekne a uteče.

Ale vepř se na ústup nedal.

Naopak se zdálo, že se chrochtání přiblížilo. Becker měl pocit, že v mlze rozeznal nezřetelné obrysy zvířecího těla. Vyrostl na farmě a věděl, že prasata mohou vážit až metrák, ale to jenom tehdy, když mají spoustu žrádla. Stačily by odpadky a zvířecí mršiny, které tenhle vepř požíral, na to, aby takhle vyrostl? I kdyby to prase vážilo dvě třetiny toho, čeho se obával, určitě by ho porazilo, kdyby se na něho vyřítilo ze tmy, zvlášť když už tak mu dalo dost práce udržet rovnováhu na bahnitém svahu. Jeho otec se jednou při krmení prasat zamotal a upadl. Ty velké ošklivé bestie na něho zaútočily. Svými ostrými zuby trhaly otci kusy masa z nohou a paží. Becker přivolán otcovým křikem začal po vepřích házet kameny a odvedl jejich pozornost, dokud otec celý zakrvácený nepřelezl plot.

Becker se usilovně snažil zahnat tu vzpomínku a zároveň se ujišťoval, že ten zvětšující se stín prasete je jen výplod jeho fantazie. Z toho, jak se snažil nedýchat zápach z příkopu plného výkalů, se mu točila hlava. Mluvil Ryan pravdu, když tvrdil, že choleru způsobuje spíš pití znečištěné vody než vdechování výparů? Ten smrad byl tak hrozný, až se Beckerovi zvedal žaludek.

Prase zachrochtalo blíž.

Becker zoufale zatoužil vytáhnout se na vrcholek zdi, přelézt ji a seskočit do bezpečí dvora. Stále však měl na mysli těch pět mrtvých v obchodě a svůj slib chránit otisky vrahových bot. Byl odhodlaný nezůstat celý život konstáblem. Vyzkoušel už několik ubíjejících zaměstnání a pracoval i šedesát hodin týdně v cihelně, než si uvědomil, že by mu jeho výška a svaly mohly pomoci stát se policistou. Už pět let hlídkoval v londýnských ulicích, většinou v nejhorších čtvrtích města. Věnoval tomu víc hodin než práci v cihelně, každou noc ušel dvacet mil a volnou noc měl jen jednou za dva týdny.

Přestože jej odpuzovalo to, s čím se setkával, byl hrdý na to, že mu práce policisty umožňuje používat stejně tak mozek jako svaly. Měl šanci bránit lidi před násilím. Ale někdo jako inspektor Ryan k tomu měl mnohem větší příležitost, nemluvě o tom, že plat detektiva byl 80 liber ročně ve srovnání s 55, které vydělal konstábl. Pokud mu k lepšímu životu pomůže to, že zabrání zlomyslnému praseti, aby rozdupalo ty stopy, tak neustoupí ani o píď.

Jeho odhodlání podstoupilo zkoušku hned poté, co v mlze zachrochtalo druhé prase.

Druhý vepř byl na opačné straně. Becker obklíčený dvěma zvířaty dál tloukl obuškem do zdi.

„Jděte ode mě, vy potvory!“

Náhle uslyšel, jak se první prase rozběhlo bahnem. Odhadl vzdálenost podle zvuku, máchl obuškem a ucítil, že zasáhl cíl. Prase ve tmě zakvičelo tak hlasitě, že to Beckerovi připomnělo zvuk, který vepři vydávali v době trhů, když jim otec podřezával hrdla.

Rozkročený nad otisky, které slíbil chránit, mávl obuškem znovu a opět ucítil, jak do něčeho tvrdě narazil. Prase vykviklo a narazilo do něho – stejně vysoké jak široké. Jeho váha do něj strčila takovou silou, že málem upadl do příkopu.

Chraň ty stopy!

Becker si dřepl, aby měl lepší rovnováhu, a znovu se rozmáchl po vepři, který se prodíral kolem něho. Zasáhl kýtu a obušek se zabořil do masa. Prase zakvičelo. Becker se obrátil – opatrně, aby nepoškodil stopy mezi svýma nohama.

Obě prasata měl teď na jedné straně. Nemusel už rozdělovat svou pozornost. Ale kdyby zaútočila společně, neměl by šanci je zastavit dřív, než by ho srazila do bahna a roztrhala.

„Chcete se prát? Tumáte!“

Becker postoupil kupředu a nechal otisky za sebou, aby je mohl lépe chránit. Máchl vší silou obuškem a překvapil ho nečekaný náraz. Následné kvičení bylo kombinací bolesti a zuřivosti. Ale zuřivost byla silnější a první zvíře opět zaútočilo. Nebo možná to druhé, to neměl Becker šanci rozeznat. Mávl obuškem, minul a vyděsily ho ostré zuby, které mu sevřely rukáv a trhly. Zatáhl opačným směrem.

Rukáv se roztrhl. Upadl. Ty stopy! Nespadni na ty stopy! Obrátil se a svalil se vedle nich. Se zasténáním narazil na zeď. Bahno mu povolilo pod nohama a on sklouzl dolů na bok. Jeho ocelí vyztužená přilba s rachotem odlétla. Vepři zaútočili. Kopl oběma nohama, zasáhl jejich rypáky a zuby a jeho strach vyvolal halucinaci, že je na tom novém vynálezu, který nedávno viděl, a pumpuje divoce nohama – jen s tím rozdílem, že ležel na boku a podrážky jeho bot nestlačovaly pedály, ale zasahovaly prasečí oči, uši a tlamy. Zařval, kopl silněji a zavrtěl se zády opřený o zeď. Ne! Příliš blízko otisků!

Zatímco si detektiv inspektor Ryan prohlížel složenou břitvu, kterou našel, začalo světlo jeho lucerny slábnout. Otočil víčkem, aby ke knotu vpustil více vzduchu, ale nemělo to žádný efekt. Světlo spíš ještě zesláblo. Zatřásl lucernou. Neslyšel v ní šplíchat žádný petrolej a pochopil, že se brzy ocitne ve tmě.

Když břitvu rozevřel, zbývalo mu právě tolik světla, aby si všiml, že je na pantu a na ostří krev. Zase ji zavřel a strčil do kapsy kabátu.

Lucerna zhasla. Nebýt plynové lampy v uličce, neviděl by vůbec nic. Napravo slyšel hluk z davu před obchodem. Vyšel z uličky a zamířil po kluzké dlažbě směrem k hlasům, od jedné matné lampy k druhé. Nedaleko davu se ke světlu lamp přidala slabá záře z oken domů. Majitele obchodů, kteří bydleli za svými krámky, probudil ten hluk a zapálili lampy, takže bylo lépe vidět.

Když se přiblížil zezadu k davu, popošel k obchodům napravo a pokusil se protáhnout kolem nich.

„Hej, dávej pozor, do koho strkáš!“ pokáral ho nějaký muž.

„Policie. Musím projít.“

„Nevypadáš jako polda.“

„Jsem detektiv v civilu.“

„Jo, a já jsem lord Palmerston. Že jo, Pete? Jsem zatracenej lord Palmerston.“

„Jo. Lord Kupid. To seš ty.“

„A tenhle chlap je královna Viktorie, podle toho, jak se tlačí.“

„Opravdu, musím projít. Udělejte prosím místo, abych mohl…“

„Kliď se, kámo.“

Ryan ucítil v mužově dechu gin, tak raději zamířil ke středu davu a pokusil se projít tam. Ukázal policejní lucernu v naději, že si tak zjedná trochu respektu. „Uhněte. Musím se dostat k tomu krámu.“

„Kde jsi ukradl policejní lucernu?“

„Jsem od policie. Potřebuji projít.“

„Jo, jasně. A kde máš odznak? Vypadni.“

Ryan náhle ucítil v kapse něčí ruku. Někdo se ho snažil okrást. Udeřil kapsáře do paže lucernou.

Rádoby zloděj vykřikl: „Má v kapse břitvu!“

„Kdo? Kde?“

„On! Má břitvu!“

Když se Ryan pokusil uhnout, popadlo ho několik rukou a přirazilo na pouliční lampu.

Spadla mu čepice.

„Ryšavé vlasy!“

„Je to Ir! Našli jsme vraha!“

„Poslouchejte mě! Jsem od policie!“

„Tak co tady děláš s břitvou v kapse? Viděl ho tady už někdo?“

„Ani náhodou! Ty ryšavý vlasy bych si pamatoval!“

Ryan, který si bez čepice připadal jako nahý, se pokusil vyklouznout.

„Nikam nepůjdeš!“

Do žaludku se mu zaryla pěst.

Ryan se zlomil v pase. Zalapal po dechu a máchl lucernou zdola nahoru. Nějaký muž zasténal a Ryan ho hodil na několik dalších mužů, z nichž jeden upadl na dlažbu. Udělala se mezera. Ryan do ní vběhl a nepřestával se rozhánět lucernou.

„Nenechte vraha utéct!“ vykřikl někdo.

Ryan pronásledovaný davem uviděl uličku, ze které právě vyšel, a vběhl do ní. Ale mimo světlo z ulice byla tma tak hustá, že nemohl běžet dál ze strachu, že do něčeho narazí a poraní se tak vážně, že nebude moci uprchnout. Slabé světlo lampy mu ukázalo prkno z bedýnky ležící nedaleko místa, kde našel břitvu. Popadl ho a vstoupil do tmy. Když dav doběhl k uličce, první muž do ní skočil a Ryan ho uhodil ze strany do hlavy.

Muž zakvílel a utekl zpátky do ulice.

„Co tady stojíte?“ zvolal někdo. „Jděte tam pro něj!“

„Jdi si tam sám!“ okřikl ho ten první a mnul si krvácející hlavu.

„Co se to tady děje?“ otázal se něčí hlas.

„Konstáble, našli jsme toho vraha! Je v tamté uličce! Má břitvu!“

„Ustupte!“

Mlhu prořízlo ostré světlo.

Záře se přiblížila.

„Policie!“ oznámil ten hlas. „Identifikujte se!“

Ryan ho poznal. Konstábl s lucernou byl jeden z mužů, se kterým sdílel pokoj na ubytovně nedaleko Scotland Yardu.

„Zdravím, konstáble Raleighu.“

„Jak to, že znáte moje jméno?“

„Co ten puchýř na noze, už je to lepší?“

„Puchýř na…? Proboha, ty ryšavé vlasy. Vy jste detektiv inspektor Ryan!“

„Prašťte ho!“ zařval někdo z ulice.

„Dejte mi svůj obušek,“ nařídil Ryan.

Konstábl poslechl.

„Vytáhněte řehtačku,“ řekl mu Ryan.

Konstábl vyndal řehtačku zpod opasku a rozložil rukojeť. Ve světle lucerny vypadal kov na jejím ostří působivě.

Ryanův beztvarý kabát ukrýval nejrůznější užitečné předměty. Teď vyndal čtyři silné prameny vlny.

„K čemu je tohle?“ zeptal se konstábl.

„Ochrání vám to sluch.“

Ryan smotal dva prameny a strčil konstáblovi jeden do každého ucha. Pak udělal totéž sobě. Vlna tlumila zvuk, aniž by je zcela ohlušila.

„Zase jsem se něco naučil,“ poznamenal konstábl.

„Namiřte lucernu a udělejte řehtačkou co největší rámus. Uděláme si cestu zpátky ke krámu. Připravený?“

„S radostí.“

„Tak do toho, uděláme tady pořádek.“

„Přiveďte toho Ira ven!“ zařval někdo z davu.

Policista namířil lucernu. „Uhněte z cesty!“ Sevřel držadlo řehtačky a prudce ji roztočil.

„Uhněte!“ vykřikl Ryan a vykročil kupředu. V jedné ruce svíral obušek a ve druhé prkno. „Vykliďte ulici!“

Dav se stáhl dozadu.

„Jděte!“ houkl konstábl a roztočil řehtačku naplno.

Vysoký muž stojící proti nim zaváhal. Ryan ho udeřil do paže, dlouhán zasténal a rychle zmizel v mlze.

Další čumil zaútočil. Ryan ho zasáhl do kolena a srazil na zem.

Náhle se k té vřavě přidaly další řehtačky, konstáblové se seběhli k Ryanovi a vytvořili řadu. Prodírali se davem, svítili lidem do obličeje a občas uhodili olověnými závažími na svých řehtačkách.

Dav se rozprchl.

„Pátrejte dál! Vyptávejte se!“ pobídl Ryan konstábly. „A někdo mi půjčte lucernu!“

Becker, pomyslel si. Vběhl do krámu a chodbou na zadní dvorek.

„Beckere!“

Proběhl kolem záchodku a vytáhl se na zeď.

„Slyšíte mě, Beckere?“

Když se podíval přes zeď a namířil lucernu, zalapal po dechu.

Konstábl ležel kousek od příkopu plného výkalů. Uniformu měl od špíny a krve. Vedle něho byla dvě obrovská prasata, také celá od bahna a zjevně mrtvá.

„Beckere! Řekněte něco! Jste v pořádku?“

Konstábl zamžoural do světla. „Prasata ty stopy nezničila. Slíbil jsem, že je zachráním. Teď můžete udělat sádrové odlitky.“

3

POŽIVAČ OPIA

Laudanum má rubínovou barvu. Je to tekutina obsahující devadesát procent alkoholu a deset procent opia. Chutná hořce. V šestnáctém století objevil jeden švýcarsko-německý alchymista, že se opium mnohem lépe rozpouští v lihu než ve vodě. Jeho verze zahrnovala rozdrcené perly a plátky zlata. V šedesátých letech jeden anglický lékař recept vylepšil – vypustil nečistoty jako rozdrcené perly a zlato – a začal ho předepisovat jako lék na bolení hlavy a poruchy trávení a nervů. Ve viktoriánské době se laudanum jako prostředek proti bolesti tak rozšířilo, že se láhev s touto drogou našla doslova v každé domácnosti. Vzhledem k tomu, že mezi deriváty opia patří i morfin a heroin, byla jeho pověst jako analgetika dobře podložená. Bolest zubů, pakostnice, průjem, tuberkulóza a rakovina byly jen některé z nemocí, které mělo laudanum podle výrobců léků, jako např. Batleyho utišující roztok, McMunnův elixír a Tišíc sirup matky Baileyové, zmírňovat. Ženy ho užívaly na zmírnění menstruačních křečí. Dostávala ho miminka s kolikou.

O fyzické závislosti se až do padesátých let devatenáctého století nic nevědělo. Přestože si několik lékařů všimlo, že dlouhodobé užívání laudana může vést k závislosti, většina lidí považovala přílišnou náklonnost k němu za pouhý zlozvyk, selhání vůle, které se dá snadno překonat typickými viktoriánskými ctnostmi: disciplínou a charakterem. Následkem toho nebyla distribuce laudana regulována zákonem. Bylo volně a lacino ke koupi u každého lékárníka. Ale protože nebyl vyžadován žádný předpis, prodávali ho i hokynáři, řezníci, krejčí, podomní obchodníci, hospodští, a dokonce i výběrčí nájmu. Doporučená dávka byla dvacet pět kapek, třetina čajové lžičky, a nedoporučovalo se dlouhodobé užívání. Mnoho viktoriánů se však těmito instrukcemi neřídilo a vypěstovalo si na něm fyzickou závislost, avšak upjaté viktoriánské mravy bránily přiznat se k něčemu, co by bylo považováno za s elhání mravní síly.

Je nemožné přesně určit, kolik viktoriánů bylo na této droze závislých, ale vzhledem k tomu, že ji denně užívaly miliony, muselo jít o značné množství. Pobledlost mnoha žen ze střední a vyšší třídy, jejich časté nechutenství, náchylnost k mdlobám a trávení značného času o samotě v temných komnatách, zdobné vzory v místnostech přeplněných příliš čalouněným nábytkem, neustále zatažené těžké závěsy – to všechno jsou důkazy národní závislosti, o níž se omezená viktoriánská společnost bránila i třeba jen promluvit.

Thomas de Quincey však svou závislost netajil. Ve dvacátých letech devatenáctého století se stal nejznámějším spisovatelem v Anglii, protože měl dost kuráže na to, aby popsal svůj návyk ve skandálním díle Zpověď anglického poživače opia, které se stalo celostátním bestsellerem. Quincey v něm popsal, jak v roce 1804 navštívil lékárnu, aby si koupil malé množství laudana k potlačení vytrvalých „bolestí v hlavě a obličeji“ – svou první zkušenost s drogou. V té době byl devatenáctiletým studentem Oxfordské univerzity a jeho bolesti byly nejspíš důsledkem nervového tlaku, který cítil jako mladý muž bez financí mezi movitými studenty v hektickém prostředí proslulé vysoké školy. Po devět let postupně zvyšoval dávku a frekvenci užívání laudana, až už v roce 1813 dokázal ovládat své nutkání jen na krátkou dobu a s velkým úsilím. Na vrcholu své závislosti se jeho denní spotřeba zvýšila z třetiny č
ajové lžičky na šokující láhev o objemu 16 uncí čili zhruba 4,5 dl. Pro každého, kdo by nebyl zvyklý na opiáty, by jedna unce byla smrtelná.

Navzdory laudanu – nebo možná díky němu – napsal de Quincey některé z nejgeniálnějších esejí devatenáctého století, zvláště pak Anglický poštovní dostavník a Klepání na bránu v Macbethovi, základní dílo shakespearovské kritiky. Jeho vzpomínky na Wordswortha, Coleridge a další literární postavy, s nimiž se přátelil, jsou nenahraditelné. Nedokázal však psát dost rychle, aby uživil svou ženu a osm dětí. Protože věčně někomu dlužil peníze, musel se často stěhovat a byl neustále na útěku před vymahači dluhů.

Jeden rozhněvaný věřitel ho jednou celý rok držel jako vězně v penzionu a nutil ho psát, aby splatil svůj značný dluh. Podle de Quinceyho slov byl pokoj „zasněžený“ papíry. „Na stole nezbývalo místo k odložení šálku, nebylo možné přejít ode dveří ke krbu.“ Nakonec se mu podařilo uprchnout poté, co požádal svého nakladatele, aby mu mezi potřebami na psaní, které mu poslal, propašoval projímací sůl. Opium de Quinceymu způsobovalo takovou zácpu, že si někdy nemohl ulevit i pět dní. Tentokrát však ne. Předávkovaný projímací solí strávil několik dní na jediném záchodě v celém penzionu, kde byl uvězněn. Nájemníci si tak stěžovali, že majitel nakonec neochotně nechal de Quinceyho odejít.

V roce 1854 bylo de Quinceymu šedesát devět. Jeho žena byla mrtvá a stejně tak tři z jeho synů. Zbývající děti se odstěhovaly do Irska, Indie a Brazílie, s výjimkou Emily, která se narodila jako poslední. Jednadvacetiletá Emily, jediná dcera, která byla dosud svobodná, považovala za svou povinnost podstoupit to mimořádné dobrodružství, které představoval dohled na jejího geniálního, výstředního a nepředvídatelného otce.

Z deníku Emily de Quinceyové Neděle 10. prosince 1854

Dnes ráno jsem znovu našla otce, jak přechází po zadním dvoře. Opět se probudil mnohem dříve než já, nejspíš už před rozbřeskem. Jsem si jistá, že jsem v noci slyšela jeho kroky za dveřmi svého pokoje, když sestupoval ze schodů, aby se mohl toulat po temných ulicích. Tvrdí, že jediný způsob, jak zahnat chuť na laudanum, je ujít každý den nejméně patnáct mil.

Otcova nevysoká postava jen zdůrazňuje, jak moc zhubl. Obávám se, že mu tato posedlost chůzí více uškodí, nežli prospěje. Dělá mi také starosti, jak mluví. Než jsme odjeli z našeho domu v Edinburghu sem do Londýna, aby mohl propagovat své nově sebrané spisy, měl ve zvyku probouzet se celý omámený až kolem poledne. Po dlouhou dobu se na tu cestu odmítal vydat. Pak ji náhle prohlásil za nezbytnou a překvapil mě tím, že věnoval všechen čas procházkám, aby se na ni připravil. Brzy začal vstávat v devět. Během několika týdnů to stáhl na osmou, sedmou a nakonec šestou hodinu. Ve vlaku do Londýna chodil na místě, tváře rudé námahou.

„To abych unikl laudanu,“ tvrdil pořád, ačkoli vím, že se ho zcela nevzdal. Dvě karafy té proklaté tekutiny jsou mezi šaty a knihami, které si zabalil s sebou.

Nejvíc mě znepokojilo, když řekl: „Jak se moje probouzení posouvá z páté hodiny na čtvrtou a na třetí, mám strach, že se vrátím do včerejška.“

Já jsem však přesvědčená, že právě to si přeje – vrátit se do včerejška. Zdá se, že při jeho cestě do Londýna jde spíš o jeho minulost než o sebrané spisy – nebo jsou ty dva důvody možná znepokojivě propojené.

Příjmy z otcova díla jsou příliš malé na to, abychom si mohli dovolit ten honosný městský dům, ve kterém bydlíme. Byla nám poskytnuta i žena ve středním věku, která nám slouží jako hospodyně a kuchařka. Otec tvrdí, že neví, kdo platí účty, a já mu věřím. Možná nám prostředky na tuhle cestu tajně poskytl jeden z jeho starých známých, ačkoli si nedokážu představit který, protože mnoho z nich, například Wordsworth a Coleridge, už zesnulo nebo, jak říká otec, se připojilo k většině, protože v průběhu staletí zemřelo mnohem více lidí, než jich teď žije.

Bydlíme nedaleko Russell Square a poté, co jsme před čtyřmi dny přijeli, překvapil mě otec otázkou, zda bych se s ním nešla projít, ještě než vybalíme. Po několika blocích jsme dorazili na náměstí, kde mě potěšil objev nádherného parku uprostřed rušného města. Vítr rozehnal mlhu. Otec se rozhlížel po trávě a holých stromech v prosincovém slunci, o němž mi řekl, že je vzácné, a jas v jeho modrých očích naznačoval, že se zaobírá vzpomínkami.

„Když mi bylo sedmnáct,“ řekl, „žil jsem v ulicích Londýna.“

To jsem samozřejmě věděla, protože otec zahrnul některé ze svých hrozných zážitků do své knihy o poživači opia.

„Prožil jsem v ulicích celou zimu,“ pokračoval.

To jsem věděla také, ale už jsem se naučila nechat otce vypovídat.

„V těch dnech chodily po tomhle náměstí krávy. Prospali jsme tam s mým kamarádem spoustu nocí zabalení do hadru, kterému se stěží dalo říkat deka. Měl jsem takové štěstí, že jsem našel prázdný kbelík. Když měly krávy plná vemena, snažil jsem se nadojit něco mléka. Bylo teplé a trochu nás zahřálo.“

Otec mluvil, aniž na mě pohlédl, soustředil se jen na své vzpomínky. „Tolik se toho změnilo. Cestou z nádraží, které tenkrát ještě nestálo, jsem město sotva poznával. Je tady tolik míst, která musím navštívit.“

Jeho tón naznačoval, že ta místa nechce vidět, ale potřebuje to.

„Ann,“ zamumlal.

Matčino jméno bylo Margaret. Já jsem Emily.

„Ann,“ zopakoval.

Vzpomněla jsem si na ten rozhovor, když jsem sledovala, s jakou naléhavostí přecházel otec po zadním dvoře.

Do kuchyně vstoupila naše hospodyně paní Wardenová. Na hlavě měla vážný čepec a pod paží kancionál. Na stole byl chléb, máslo, jahodový džem a konvice čaje.

„Odcházím do kostela, slečno de Quinceyová. Předpokládám, že tam vy a váš otec brzy začnete chodit také.“

Od našeho příjezdu se paní Wardenová chová k mému otci ostražitě, zatímco tón, kterým na mě mluvila, je účastný, jako by si myslela, že nesu nějaké břímě.

„Ano. Kostel,“ odpověděla jsem a doufala, že to nebude znít, jako když lžu.

„Váš otec se zdá být velice nábožensky založený,“ uznala paní Wardenová neochotně, „což, jestli nevadí, když budu upřímná, jsem neočekávala, vzhledem k té, knize, kterou napsal.“

Otec za ta léta napsal mnoho knih, ale tím, jak to paní Wardenová vyslovila, dala jasně najevo, kterou z nich má na mysli.

„Ano, ta kniha,“ řekla jsem.

„Já sama jsem ji samozřejmě nečetla.“

„Samozřejmě.“

Otec se opět mihl za oknem, jak procházel dvorem z jednoho rohu do druhého, do třetího a do čtvrtého – a to celé znovu a znovu. Hubený obličej měl stažený úsilím. Pohled upíral na něco ve své mysli daleko za zdí dvora. Jeho prsty přebíraly korálky.

„Vidím, jak se věnuje tomu růženci,“ řekla paní Wardenová. „Modlení za chůze prospívá duchu i tělu.“

Korálky, které otec držel v ruce, byly seřazené po deseti. Jeden v každé sekci byl modrý. Zbývajících devět bylo bílých.

„S mnoha katolíky jsem se nesetkala.“ Paní Wardenová mluvila o římských katolících velice zdrženlivě. „Ale jsem si jistá, že papeženci mohou být stejně dobří věřící jako ti z anglikánské církve.“

Otec je ve skutečnosti členem anglikánské církve a často píše o spletitých tajemstvích náboženství. Co se týkalo korálků, nevěděla jsem, jak je vysvětlit bez toho, abych znovu rozdmýchala její podezření, a tak jsem pouze přikývla.

„No tak já půjdu,“ řekla paní Wardenová.

„Děkuji vám. Otec vzkazuje, abyste nás nečekala nijak brzy.“

Když se paní Wardenová obracela k odchodu, vrhla na mě pohled, který naznačoval, že pokud se opravdu chystám do kostela, neschvaluje můj úbor. Ona sama měla na sobě vodorovně pruhované sáty s kanýry, které ji dělaly tak širokou, že sotva prošla dveřmi. Nepřeháním, když řeknu, že to vypadalo, jako by měla pod šaty ptačí klec. Já dávám přednost oblečení, které nedávno obhajovala Amelia Bloomerová – dlouhým pohodlným kalhotám se záložkami u kotníků, jež jsou ukryté pod přirozeně splývavými šaty. Nechápu posměšky, s nimiž noviny vítají tento způsob oblékání a píší o spodních kalhotách jako o „bloomerkách“, ale já bych raději snesla uštěpačné poznámky na adresu mého vkusu, než bych se podvolila konvencím a snášela omezení svých pohybů.

Jakmile za sebou paní Wardenová zavřela dveře, vrátil se otec ze zadního dvora dovnitř, jako by její odchod slyšel. Korálky položil na stůl. Neměl na hlavě klobouk a jeho krátké hnědé vlasy – navzdory věku překvapivě bez šedin – se leskly potem, z něhož jen část se dala přičítat námaze. Nepochybovala jsem, že za většinu může laudanum.

„Kolik jsi toho ušel?“ zeptala jsem se.

„Jenom pět mil.“

Ty korálky nebyly vůbec žádný růženec, ale pomůcka, kterou otec určoval, jak daleko se dostal v malém prostoru. Když jsme přišli do toho domu, změřil si vzdálenost podél čtyř zdí dvora, která se stala ekvivalentem jednoho bílého korálku. Poté co přebral devět bílých korálků a jeden modrý, pustil se do další desítky. Díky tomu stačilo, aby si pamatoval jen počet modrých korálků, které nakonec vynásobil deseti, stejně jako vzdálenost. Tvrdí, že je to prosté, ale když se to snažím vysvětlit, většina lidí se šklebí, jako by je postihla náhlá bolest hlavy.

„Otče, je čas na čaj,“ řekla jsem.

„Můj žaludek by v žádném případě nic nesnesl, Emily. Musíme jít.“

„Čaj,“ zopakovala jsem.

„Musím navštívit tolik míst.“

„Chléb, máslo a džem,“ trvala jsem na svém.

Od chvíle, co jsme přišli do Londýna, byl otcův denní rozvrh plný rozhovorů, na které jsem ho doprovázela, abych se ujistila, že nezapomíná jíst a pít. V prodeji je teď americká verze jeho sebraných spisů spolu se čtyřmi svazky pokračující britské edice, což je jeden z důvodů, proč se sem otec vypravil – aby si mohl promluvit s knihkupci, stejně jako s časopisy a novinami z Fleet Street.

Je to ponižující, ale faktem zůstává, že peníze potřebujeme. Stejně silnou závislost jako na laudanu má otec na shromažďování knih. Jakmile v průběhu let zaplnil jednu chatu knihami, najal si další a pak další. Dluhy se nahromadily do té míry, že se obávám, abychom neskončili ve vězení pro dlužníky. Tato cesta do Londýna byla tedy nezbytná, i když možná ne tak, jak můj otec tajně zamýšlí.

Za svůj udatný pokus vydělat nám na živobytí však platí nemalou cenu. Od mládí, kdy ho týral jeden z bratrů, trpí bolestnými problémy v navazování kontaktů s cizími lidmi. Jeho žaludek a ostatní trávicí orgány jsou jen zřídka v klidu, pokud je právě netiší laudanum nebo ho nemohu chránit já. Teď je nucen otevřít se světu a předstírat, že ho vítá, aby si lidé kupovali jeho spisy a poskytli mu prostředky na to, aby se mohl stáhnout do ústraní. Jeho odvážné, ponižující úsilí je doposud úspěšné. Čtenáři dychtí seznámit se s neblaze proslulým Poživačem opia, jehož živý popis jeho drogové závislosti je skandální i třiatřicet let poté, co ho napsal.

Nedávno také otec přidal třetí díl ke svému hrůznému eseji Vražda jako krásné umění. Ačkoli jsem vděčná, že ty nové stránky pozvedly prodej, musím přiznat, že ty strašné popisy vražd jsou pro mě příliš šokující, než abych je dokázala dočíst do konce. Lidé se mě ptají, zda se nebojím s otcem žít kvůli jeho zjevným násilným sklonům. Vysvětluji jim, že otec je ten nejjemnější muž, kterého kdy Bůh stvořil, na což ti soucitní dobráci reagují skeptickými pohledy, jako by říkali: „Je nám jasné, že musíte lhát, protože je to váš otec, ale ten, kdo tak živě popisuje krvavé vraždy, v sobě prostě musí ukrývat mnoho agresivity.“

Toto byl první den jeho odpočinku a otec a já jsme zašli do blízkého Britského muzea. Čtvrť byla liduprázdná, protože byli všichni v kostele, což byl také důvody proč jsme vyšli do ulic právě v tuto dobu. Muzeum bylo zavřené, ale otec by nejspíš byl příliš duchem nepřítomný; než aby šel dovnitř.

Studený vítr dál rozháněl mlhu. Otec upřeně hleděl na dramatické nádvoří před muzeem a svaly na čelistech se mu stahovaly potřebou další dávky laudana.

„Když jsem byl naposledy v Londýně, tohle ještě neexistovalo,“ řekl mi. „Po pětadvacet let to bylo největší staveniště v celé Evropě, ale já ho nikdy neviděl.“

Před tou obrovskou budovou jsem si připadala malá a zranitelná.

„Jsou tam desky s klínovým písmem z Asýrie,“ pokračoval otec truchlivým tónem. „Stejně tak Rosetská deska. Klíče k překladu minulosti. Ale kdo dokáže přeložit trosky v našich vzpomínkách?“

Lidé říkají, že otec má zvláštní způsob vyjadřování, ale pro mě je to právě naopak. Většina lidí je tak nudných, že mě dokážou skoro uspat. Netvrdím, že otci pokaždé rozumím, ale všechny jeho komentáře mi vždycky připadaly podnětné, dokonce i v případech, kdy mě rozčilovaly. Možná je to důvod, proč jsem do svých jednadvaceti dosud nenašla muže, s nímž bych si dokázala představit strávit tolik let, kolik jsem strávila s otcem.

Pronajali jsme si drožku a objeli všechny pamětihodnosti postavené za ta desetiletí, kdy byl pryč: Buckinghamský palác, Belgrade Square, Trafalgar Square, Národní galerii a nový Parlament.

Nikdy jsme však nevystoupili z drožky a ani jednou se nezdrželi. Přestože otec seděl, stále pohyboval nohama, jako by nervózně chodil. Měla jsem dojem, že vybírá naše cíle náhodně. Nakonec jsem si uvědomila, že všechna ta místa, která jsme viděli, představovala jen odklad toho, k čemu jsme nakonec dospěli a co otec potřeboval vidět, i když nechtěl.

Drožka nás vysadila u Mramorového oblouku, o němž mi otec vysvětlil, že se jedná o imitaci Konstantinova oblouku v Římě. Zjevně byl původně bílý; ale teď je sedy od neustálých londýnských sazí Když drožka projela velkým prostředním otvorem, vstoupili jsme do malého průchodu pro chodce vlevo. Z přilehlé místnosti na nás kývl policista.

„Tohle tenkrát také neexistovalo,“ poznamenal otec.

Za námi se rozkládal Hyde Park. Bohoslužby v kostelech už skončily a kolem projížděly drožky. Mezi stromy se procházely rodiny oblečené v teplých kabátech. Otcova pozornost byla však upřená dopředu k Oxford Street.

„Tahle ulice byla dřív chladnější, nevlídnější místo,“ vybavil si, když mě po ní vedl.

Po obou stranách ji lemovaly krámky a dílny. Obchodní srdce města, v neděli zavřené, se zdálo být nepřirozeně tiché.

„Když mi bylo sedmnáct a žil jsem na ulici,“ řekl otec.

Vrhl dlouhý pohled na schody před jedním krámem.

„Celých pět měsíců, převážně v zimě.“

Prohlédl si nějakou pekárnu, jako by ji viděl svýma sedmnáctiletýma očima.

„Bylo to většinou tady. V Oxford Street. Podívej se na tu pekárnu. Když jsem hladověl, zdálo se mi o pekárnách. Už jsem ti vyprávěl o té kostře?“

Vyslovená otcovými ústy nezněla ta morbidní otázka nijak neobvykle. „O kostře?“

„V manchesterském gymnáziu, kam jsem chodil. Doktor, který tam docházel, ji měl ve svém kabinetu. Vyprávělo se, že je to kostra neblaze proslulého lapky. V těch dobách před nástupem železnice představovali lapkové neustálou hrozbu. Tohohle pověsili a doktor zaplatil popravčímu, aby mu to tělo dal, protože popravy představovaly jediný legální způsob, jak mohli studenti medicíny získat mrtvoly na pitvu. Ukázalo se však, že kvůli chvatu, s nímž ho popravčí sundával ze šibenice, nestačil lapka zcela skonat. Proto do něho doktor a studenti medicíny zabodli skalpel, aby skutečně vydechl naposledy, a pak ho pitvali. Nakonec to, co z těla zbylo, vařili v louhu, dokud nezbyla jen kostra.“

Otcovy znepokojivé komentáře mě neznepokojovaly, byla jsem však vděčná, že kolem neprošel nikdo, kdo by ho mohl zaslechnout.

„To, co jsem cítil k té bídné kostře, jsem cítil i ke škole,“ pokračoval otec. „Muž, který mě učil latinu a řečtinu, nesnášel, jak rychle mi ty jazyky jdou do hlavy ve srovnání s tím, jak pracně se je učil on. Jeho roztrpčení přešlo ve vztek a pak ve fyzickou krutost. Nakonec jsem prosil své poručníky, aby mě zachránili před hrázemi té školy.“

Otcův vlastní otec, obchodní cestující, kterého skoro nikdy neviděl, zemřel na souchotě, když bylo jemu sedm. Závěť určovala, že otcův život budou řídit čtyři poručníci, ti však plnili své povinnosti tak špatně, že jeho vzdělávání bylo nepravidelné a nekvalitní.

„Zvlášť jeden z poručníků se postavil proti tomu. Požadoval po mně naprostou poslušnost, stejně jako ten učitel, a já mu ji nechtěl dát. Tak jsem utekl. Nemohl jsem jít za matkou. Ta by mě pouze předala opatrovníkům. Vypůjčil jsem si tedy trochu peněz od rodinného přítele, který chápal mé zoufalství. Po nějakou dobu jsem pobýval na různých farmách ve Walesu, ale jak mi docházely mé skromné finance, zkusil jsem štěstí v Londýně. Málem mě to zabilo.“

Vítr už přestal rozhánět mlhu. Vytvořil se opar snižující viditelnost na vzdálenost jednoho bloku. Ještě víc se ochladilo, takže jsem byla ráda, že jsem si vzala teplý kabát.

Otec kráčel dál, prohlížel si zápraží a zabedněné výlohy různých obchodů a zdálo se, že je velice dobře zná.

„Těch pár mincí, co jsem měl, mi umožnilo jen jedno jídlo denně – čaj s chlebem a máslem. Brzy jsem neměl peníze ani na to. Žebral jsem, ale ve městě bylo žebráků příliš mnoho. Nebýt jednoho muže, který měl dům v nedaleké Greek Street, nevím, co by mě zabilo dříve – zda živly, nebo hlad. Ten muž byl zapletený do lichvy a stinných stránek právnické profese. Jmenoval se Brunell, ale říkal si také Brown. Nezdržoval se na jednom místě, aby ho nemohli dostihnout jeho nepřátelé. Kazdou noc přespával v jiné části Londýna. Ráno sel do domu, o němž jsem se zmínil, a odpoledne zamířil někam jinam. Ten dům byl tak málo obývaný, že mu hrozily útoky zlodějů, a tak se stalo, že když jsem jej oslovil ve snaze vypůjčit si nějaké peníze, něco ve mně ho přimělo nabídnout mi obchod. Dovolil mi, abych se do jeho domu uchyloval na noc výměnou za to, že budu dělat značný hluk, kdyby se tam pokusil někdo vloupat.

Ten dům byl zchátralý. Až na jeden pokoj, v němž přechovával své dokumenty, tam nebyl ani jediný kus nábytku. V noci tam byla bez svíček děsivá tma. Snažil jsem se spát na holé podlaze a třásl se, zatímco jsem poslouchal krysy. Má nemoc a hlad, nemluvě o nočních můrách, mi dovolovaly jen jakýsi psí spánek, v němž jsem slyšel vlastní sténání. Od nervů se mi cukaly svaly, až jsem kopal nohama, a to mě neustále budilo.

Naštěstí ten Brunell, Brown, nebo jak se vlastně jmenoval, rád rozprávěl o řecké a latinské literatuře. Každé ráno, když přišel do domu s pečivem ke své snídani, mi dovolil sníst drobky, zatímco jsme se bavili o Odysseji nebo Aeneidě. Jinak byly mým jediným jídlem zbytky, které jsem vyžebral od lhostejných lidí v rušných ulicích. Byl bych zemřel, nebýt dívky, která se nade mnou slitovala, přestože si sama zasloužila všechnu lítost světa.

Jmenovala se Ann.“

To jméno zaznělo nečekaně, jako když se zničehonic rozezní zvon. Ochladilo se ještě víc. Přitáhla jsem si kabát těsněji k tělu a byla vděčná, když otec pokračoval v chůzi po Oxford Street. Mlha se připlazila blíž. Vidět bylo už jen na tři čtvrtě bloku.

„Ann bylo šestnáct let,“ řekl otec. „Byla čímsi, co by se dalo nazvat ženou ulice.“

„Nikdy jsi mě nechránil,“ namítla jsem. „Řekni, co máš na mysli.“

Otec přesto zaváhal. „Byla pouliční prostitutka. Ann si svou chudobu nezavinila, byl to důsledek právních sporů týkajících se peněz, které zdědila po svých rodičích. Našli se však lidé, kteří její nároky zpochybnili, a ona své peníze nikdy nedostala. V těch zimních měsících ji sužoval kašel, ale starala se o mě, jako bych byl vážněji nemocný než ona. Často jsem s ní chodil po Oxford Street nebo s ní odpočíval v úkrytu pod podloubím. Chránila mě před hlídači, kteří mě zaháněli ze schodů, kde jsem se snažil odpočinout si a obnovit síly.“

V otcových očích byl znovu ten nepřítomný výraz. Zastavil se a ukázal dolů na místo, kde jsme stáli.

„Jedinou naší zábavou bylo čekat na flašinetáře, až doveze svůj nástroj na tenhle roh. Ten hráč pokaždé předstíral, že jeho flašinet na kolečkách váží mnohem víc než ve skutečnosti. Když točil klikou, dělal grimasy a funěl, jako by vykonával tu nejnamáhavější práci na světě. Ann a já jsme se drželi za ruce, když jsme tu hudbu poslouchali. Občas někdo hodil minci do kelímku připevněného k flašinetu a podle toho, jak hráč vyjádřil své díky, se dalo poznat, zda dostal hodně peněz, nebo jen ty nejmenší mince, které si mohl dovolit obětovat každý. Pro nás však i tyto drobné penízky představovaly bohatství. Ale bez jídla jsme měli aspoň hudbu a pokaždé, když slyším flašinet, připomene mi to ty večery, kdy jsem stál pod starou olejovou lampou, která tu bývala, a paži měl položenou kolem Anniných ramen.“

Otec se nadechl a přinutil se pokračovat. „Jednoho večera jsem se cítil ještě slabší než obvykle a požádal jsem Ann, aby mě dovedla na druhou stranu ulice. Tam jsme se posadili na schod před jedním domem a mně se náhle přitížilo. Hlavu jsem měl položenou na jejích prsou. Náhle jsem jí vyklouzl z náručí a upadl. Ann polekaně vykřikla, a rozběhla se k Oxford Street. V kratší době, než si dokážeš představit, se vrátila se sklenicí svařeného vína. Nic lepšího nemohla přinést. Jídlo by můj prázdný žaludek nesnesl. Tento stimulant mi poskytl došt energie na to, abych se mohl posadit. Ann neměla důvod očekávat, že jí to kdy splatím, a přesto to víno koupila, i když měla sotva dost peněz na uspokojení svých potřeb.

Jak často myslím na rychlost, s níž se otáčejí kola Štěstěny: Pár dní poté, co mi Ann přinesla víno, jsem žebral v Albemarle Street. Náhodou kolem kráčel muž, jenž znal mou rodinu, o poznal mě. Nejprve se domníval, že se zmýlil, tolik ho můj stav šokoval. Zodpověděl jsem množství jeho otázek a vysvětlil mu, že kdyby o mně pověděl mé matce, poslala by na mě mé opatrovníky, kteří by mě přinutili vrátit se do té strašné školy; ze které bych znovu utekl. Postřehl napětí v mém hlase a slíbil mi, že mou důvěru nezradí. Následujícího dne mi přinesl desetilibrovou bankovku, sumu, kterou jsem si ani nedokázal představit.

Když se muž, v jehož domě jsem přespával, dozvěděl o mých deseti librách, požadoval z nich tři. Požádal jsem ho, aby tam nechal pobývat i Ann, ale on mě varoval, že mě vyhodí, když do jeho domu přivedu prostitutku. Použil jsem něco ze zbývajících peněz – pět šilinků –, abych koupil sobě a Ann jídlo. Dalších patnáct šilinků (vybavuji si, jak bolestivé pro mě bylo dát je z ruky) jsem utratil za šaty, které mi měly pomoci provést plán, jejž mi navrhl můj dobrodinec. Ve škole v Manchesteru jsem se spřátelil s chlapcem, jehož otec obdivoval studenty, kteří měli talent na latinu a řečtinu.

Rozhodl jsem se jít za tímto svým přítelem, který už studoval na Etonu, a přesvědčit ho, aby mě dovedl ke svému otci. V naději, že se mi od něho dostane pomoci, jsem dal Ann dvě libry – nejen na jídlo, ale i na léky proti jejímu kašli. V šest hodin jsme ruku v ruce kráčeli tmavým zimním večerem směrem k Piccadilly. Měl jsem v úmyslu chytit poštovní dostavník do Etonu.

Šli jsme částí Londýna, která už neexistuje. Slíbil jsem jí, že se bude podílet na všem dobrém, co mě potká, že na ni nezapomenu. Řekl jsem jí, že ji miluji, a přestože ji teď na čas musím opustit, naplňují mě naděje v naši společnou budoucnost. Když jsem jí dal sbohem a políbil ji, objala mě kolem krku a rozplakala se.

Očekával jsem, že se za týden vrátím. Domluvili jsme se, že na mě Ann po osmi dnech opět v šest večer počká na začátku Great Titchfield Street, na našem obvyklém místě schůzek. Mé úsilí v Etonu se však ukázalo být tak frustrující a zabralo mi tolik času, že jsem se mohl vrátit do Londýna až po mnoha měsících.

V šest hodin jsem spěchal na začátek Great Titchfield Street. Čekal jsem a čekal. Ann nepřišla. Dalšího večera jsem čekal znovu. Ann se zase neobjevila. Příštího i přespříštího večera to dopadlo stejně. Ve dne jsem navštívil Annin ubohý podnájem, ale žádná z prostitutek, které tam žily, ji už nějakou dobu neviděla. Někdo mi řekl, že se k ní její domácí choval tak špatně, že byla nucena odejít někam jinam. Když jsem zašel do dalších domů obývaných prostitutkami, našel jsem tam zeny, které mě neznaly. Prohlédly si mé nově zakoupené šaty a usoudily, že jsem gentleman, který hledá společnost. Nabízely mi místo Ann sebe. Jiné mě podezíraly, že mám něco společného se zákonem nebo že hledám někoho, kdo mě oloupil, a odmítaly se mnou mluvit.

Ve dne v noci jsem prohledával Oxford Street. Rozšířil jsem pátrání na všechny sousední ulice. Čekal jsem na našem oblíbeném místě poblíž flašinetáře. Všechno marně. Po tolika měsících Ann nejspíš přestala věřit mým slibům a nevracela se už na smluvené místo. Možná jsem ji těsně minul v labyrintu ulice, kde se několik kroků může rovnat celým mílím. Nebo možná Ann v mé nepřítomnosti podlehla svému hroznému kašli. Ačkoli ve mně ta možnost probouzela velký žal, utěšovalo mě vědomí, že pokud Ann spočívá v hrobě, alespoň už nemůže být obětí.

Nakonec moje snaha vylepšit své vyhlídky vyžadovala, abych nasedl do dalšího poštovního dostavníku. Kdykoli jsem se v průběhu následujících let vrátil do Londýna, pokaždé jsem v šest večer zašel do Great Titchfield Street. Ann se tam nikdy neobjevila. Neustále jsem ji vyhlížel v každé ulici, kterou jsem procházel, ale nespatřil jsem ji ani tam.“

Otcův hlas se rozléhal v mlze, jejíž žluť teď zhoustla natolik, že jsem viděla jen na pět krámů před sebe.

„Musím se tě na něco zeptat,“ řekl otec.

„Stalo se snad někdy, že jsme o nějakém tématu nedokázali mluvit? Na co se chceš zeptat?“ otázala jsem se.

Otec nejistě pokračoval. „Nevadí ti, že jednu dobu byla mou nejbližší osobou na celém světě prostitutka?“

Zamyslela jsem se nad odpovědí. „Pokud si Ann mohla vybrat, zda přežije, nebo zda si zachová počestnost, dokážu pochopit cestu, po níž se byla nucena dát.“

„A nevadí ti, že o Ann mluvím tak, jako by se bývala mohla stát tvou matkou?“

„To všechno se odehrálo před dvaapadesáti lety. Z té doby byla matka patnáct let mrtvá. Není to zneuctění matčiny památky, že ti záleželo na jiné ženě dlouho před tím, než jste se s matkou vzali. Kam tím vším míříš?“

„Kam mířím?“

„Už měsíc něco tajíš. Je Ann tím důvodem, který tě přivedl do Londýna?“

Otec odvrátil zrak.

Nedala jsem se odbýt. „Původně jsi nekompromisně odmítal sem přijet, abys propagoval své spisy. Laudanum a tvoje neochota stýkat se s cizími lidmi byly dostatečným vysvětlením. Ale pak jsi jeden den náhle změnil názor, omezil jsi užívání laudana a prohlásil, že je pro tebe zásadní tuhle cestu podstoupit.“

„Ano. Kvůli jedné zprávě, která mi přišla poštou.“

„Zprávě?“

Mlha byla už jen čtyři krámy daleko.

„Ptala ses, jak je možné, že můžeme využívat tak pěkný dům,“ řekl otec.

„Ano, a ty jsi mi odpověděl, že to nevíš.“

„To je pravda. Nevěděl jsem to a stále nevím. Ta nabídka byla součástí oné zprávy. Člověk, který dopis poslal, se nepodepsal. Ale ukázalo se, že dokumenty k pronájmu domu a najmutí paní Wardenové jsou pravé. Zbytek jsem ti nepověděl proto, že jsem se nedokázal přimět oživit temnotu těch dní. Mám ve zvyku říkat, že nikdo nemůže opravdu zapomenout, ale ve skutečnosti jsem si dělal iluze, že právě mně se podaří zapomenout.“

„Povídal jsi, že sis nechal zbytek pro sebe. Co tím myslíš, otče?“

Nadechl se a pak mi odhalil, co celou dobu tajil. „V té zprávě stálo, že když se vrátím do Londýna, dozvím se, co se stalo Ann.“

To prohlášení bylo tak překvapivé, že jsem na okamžik nedokázala promluvit. Přistoupila jsem k němu blíž. „Že se dozvíš, co se stalo Ann? A už to víš? Jsme v Londýně už čtyři dny. Kontaktoval tě ten člověk?“

„Ne. Je to stejná záhada jako v den, kdy jsem ten dopis dostal. Myslel jsem si, že když budu cestovat po městě a rozmlouvat s knihkupci a novináři, možná ke mně v davu někdo přistoupí a navrhne mi, abychom si promluvili v soukromí.“

„Proč by někdo utrácel peníze za to, aby nám pronajal dům, a přitom se tě neobtěžoval kontaktovat kvůli tomu, proč tě sem pozval?“

„Nemám tušení. Tehdy to byly nejhorší dny v mém životě. A nejlepší. Díky Ann. Kdyby se všechno odehrálo jinak, mohla být tvou matkou.“

„A to bylo pro tebe tak obtížné mi povědět?“

„Možná ve skutečnosti nedokážeme mluvit na jakékoli téma,“ opáčil otec.

„To se změní.“

„Ano,“ potvrdil.

Mlha vířila kolem nás a stále se ochlazovalo. Přitáhla jsem si kabát ještě pevněji k tělu.

„Vrátíme se do domu,“ rozhodl otec.

„A jak ho máme v téhle mlze najít?“

„Jediná ulice na světě, kterou znám nazpaměť, je Oxford Street. Jen klid, Emily. Domů trefíme.“

Zatímco kolem nás s rachotem projela drožka, vedl mě otec dál mlhou.

Šli jsme po levé straně ulice. Když jsme dorazili k velké křižovatce, otec řekl: „Jestli se nepletu, je tohle Tottenham Court Road. Tady, podívej se na tu ceduli na zdi. Ano, Tottenham Court Road. Půjdeme tudy. Jako mladík jsem tu často stával a představoval si, že půjdu až tam, kde končí domy a začíná příroda.“

Aniž bychom kolem sebe něco viděli, pokračovali jsme v chůzi po Tottenham Court Road, pak uhnuli do boční ulice a ještě do jedné. Otcovy dřívější poznámky o londýnském labyrintu se ukázaly jako trefné. Řekl mi, abych si nedělala starosti. Ve skutečnosti si starosti nikdy nedělám, jen o něho.

Ušli jsme možná dvě míle. Většina žen v sukních s obručemi by neušla ani dva bloky. Ale moje „bloomerky“, jak těm kalhotám přezíravě říkaly noviny, mi poskytovaly svobodu.

Odbočili jsme do podle otcových slov Great Russell Street a za dalším rohem se mi dostalo ujištění: „Už jsme skoro tam.“

Z mlhy se však vynořily dvě postavy.

Otec zalapal po dechu.

Vysoké postavy – a jak jsem už rozeznala, mužské.

Ve vířící mlze nám zastoupily cestu.

„Jste ti lidé, na které čekám?“ zeptal se otec.

„O čem to mluvíte?“

„O Ann.“

„Ann? Kdo je Ann?“

„Pokud nevíte, kdo je Ann, ustupte z cesty,“ nařídil otec.

Když neuposlechli, udělal krok stranou, aby je obešel.

Muži však změnili postavení a opět nám zastoupili cestu. Jejich rysy byly strhané, neoholené.

„Ustupte, ksakru!“ požádal otec.

První muž připomínal ve svých beztvarých šatech pouličního násilníka. Druhý měl na hlavě zvláštní klobouk. Přemýšlela jsem, kudy bychom se s otcem měli dát na útěk.

„Nemám žádné peníze!“ řekl jim otec. „Se mnou si dělejte, co chcete, ale mou dceru pusťte do domu!“

„Bez tebe neodejdu, otče1.“

„Vy jste Poživač opia?“

„Cože?“

„Jste Thomas de Quincey?“

„Co chcete po-“

„Jsem detektiv inspektor Ryan. Tohle je konstábl Becker.“ Když se mlha trochu rozptýlila, poznala jsem, že podivně tvarovaný klobouk druhého muže je ve skutečnosti policejní přilba a ze má na sobě uniformu konstábla.

Velel však ten násilník. „Musím vás požádat, abyste šel s námi do Scotland Yardu.“

4

„MEZI NÁMI JSOU ZRŮDY“

Cholera způsobuje neovladatelný rýžově zbarvený průjem, který rychle vede k dehydrataci a možné smrti. O tři měsíce dříve, v září 1854, zažil Londýn její nejhorší epidemii za několik desetiletí a ztratil sedm set lidí v děsivě krátkých dvou týdnech. Doktor John Snow učinil epidemii přítrž, když dokázal, že choleru nezpůsobuje dýchání znečištěného vzduchu, ale spíš pití vody kontaminované fekáliemi. Jejím centrem byla Broad Street v Soho a Snow po četných rozhovorech s místními lidmi dospěl k závěru, že onemocněli ti, kdo měli přístup k veřejné pumpě. Kopáním se zjistilo, že studna byla vyhloubena vedle žumpy, z níž prosakovaly exkrementy. K překvapení zastánců teorie o znečištěném vzduchu ukončil Snow epidemii prostě tím, že nechal odstranit páku pumpy.

Detektiv inspektor Ryan pomáhal doktoru Snowovi v jeho pátrání po zdroji cholery. Když si Ryan posvítil lucernou přes zeď a uviděl Beckera pokrytého krví, jak leží vedle dvou mrtvých prasat nedaleko příkopu plného výkalů, nepochyboval, že potřebuje okamžitou lékařskou péči.

Ryan nařídil, aby policejní povoz spěšně odvezl Beckera do sídla doktora Snowa na adrese 54 Frith Street v Soho, nedaleko místa, kde propukla poslední epidemie cholery.

Jednačtyřicetiletému lékaři s hubeným obličejem chvíli trvalo, než zareagoval na naléhavé bušení, zapálil svíčku a otevřel dveře.

„Kdo to sakra je?“ Oblečený v županu okamžitě zpozorněl, když uviděl dva konstábly držící Beckera.

„Detektiv inspektor Ryan nám nařídil, abychom vám předali tuhle zprávu, pane,“ řekl jeden z policistů.

Snow si dopis přečetl s narůstajícími obavami.

„Okamžitě mu svlékněte ty špinavé šaty. Vyhoďte je na ulici. Pak ho přineste do chodby. Dál ne. Obstarám horkou vodu a čisté hadry. Musíme ho pořádně očistit, než přijde do ordinace.“

Jakmile byl Becker čistý, posadili ho na prostěradlo na židli ve Snowově ordinaci. Viktoriánští lékaři té doby mívali ve svých ordinacích spíš psací než vyšetřovací stoly, které vlastně ani nepotřebovali. Lékaři byli gentlemani a skoro nikdy nevložili ruku na pacienta, kromě případů, kdy potřebovali zjistit sílu a rychlost tepu. Pochybný úkol dotýkat se pacientů ponechávali společensky podřadnějším chirurgům.

Ale Snow dříve býval chirurgem a zachoval si některé ze svých návyků i poté, co byl povýšen na významnější příčku na žebříčku lékařské hierarchie. S olejovou lampou v ruce si pozorně prohlédl kousance na Beckerových pažích a nohou a prohlásil: „Jestli ta prasata byla nakažená nebo jestli se do ran dostaly výkaly…“

Snow kousance rychle vydezinfikoval silným roztokem amoniaku, což byl pro lékaře přímo šokující úkon.

Becker se zašklebil, když ucítil silné štípání amoniaku. Zvířecí zvuky ho přiměly rozhlédnout se překvapeně kolem. Na policích uviděl klece s myšmi, ptáky a žábami vyplašenými tím náhlým shonem.

„Mám snad vidiny?“

„Používám je při experimentech na určení správné dávky,“ vysvětlil Snow.

„Dávky čeho?“

„Ty nejhorší rány budu muset zašít. Bude to hodně bolet. Tohle pomůže bolest zmírnit.“

Snow mluvil o kovové nádržce s připevněnou maskou. Snow zvedl masku nad Beckerův obličej.

„Co to je?“

„Chloroform.“

„Ne.“ Becker masku polekaně odstrčil. Věděl o chloroformu, nedávno vyvinutém plynném anestetiku. V předchozím roce otiskly londýnské noviny zprávy o tom, jak královna Viktorie učinila kontroverzní rozhodnutí a nechala si podat chloroform během porodu svého osmého dítěte. Doktor Snow byl tím lékařem, který byl vybrán, aby jí ho podal.

„Je to naprosto bezpečné,“ ujistil ho Snow. „Když mi důvěřovalo Její Veličenstvo, určitě můžete i vy. Není se čeho bát.“

„Já se ničeho nebojím,“ ohradil se Becker. „Ale neodvážím se usnout.“

„Po té bitce, kterou máte za sebou, si odpočinek zasloužíte.“ Snow opět zvedl masku nad Beckerův obličej.

„Ne!“ Becker natáhl ruku a držel si Snowa od těla. „Nesmím usnout! Chci být detektiv! Jestli mě uspíte, bude vyšetřování pokračovat beze mě! Podobná šance se mi už nikdy nenaskytne!“

Mezitím na scénu vraždy dorazili další konstáblové.

„Dál klepejte na dveře. Vyptávejte se sousedů. Rozšiřte oblast pátrání,“ nařídil Ryan. „Ptejte se na cokoli, i na maličkosti, které se jim zdály neobvyklé.“

Doprovázen dvěma konstábly držícími lucerny přelezl znovu zeď za krámem. Vyhnul se dvěma mrtvým prasatům, spustil se na druhé straně dolů a dřepl si, aby si prohlédl otisky bot. Byly Zachovalejší, než se vůbec odvážil doufat.

Dobrá práce, Beckere.

Dva konstáblové mu podali dolů prázdné vědro, džbán vody a pytel sádry z Paříže. Pak se k němu připojili. Ryan, který si vzpomněl, že ukáže Beckerovi, jak se to dělá, dal vodu a prášek do vědra a míchal směs, dokud neměla hustotu hrachové polévky. Potom ji nalil do stop.

„Zůstaňte tady,“ nařídil konstáblům s lucernami. „Nedovolte, aby se sádry během tvrdnutí někdo dotkl. Za dvě hodiny sem někoho pošlu, aby vás vystřídal.“

Ryan vyšel do hlučné ulice před krámem, kde přivítal vybírače záchodů, pro které poslal. Během epidemie cholery byli jedním argumentem proti teorii o znečištěném vzduchu právě tito vybírači, kteří takový vzduch dýchali neustále, a přesto nemoci nepodléhali o nic více než ostatní lidé.

Protože se záchody běžně kopaly v noci – od toho termín „noční půda“ –, nepřipadalo tomu čtyřčlennému týmu vybavenému škopkem, lanem a naběráky nijak neobvyklé, že byli povoláni v tuhle hodinu, ačkoli v nich naléhavost té žádosti vzbudila zvědavost, jakou mimořádnou událost mohl způsobit obyčejný záchod.

Po Ryanově vysvětlení jejich zájem stoupl. „Vrah mohl do díry něco hodit a klackem to zatlačit pod povrch. Vyberte ten záchod a rozprostřete obsah po zadním dvorku. Nechoďte přes krám. Použijte žebřík a přelezte zeď v uličce za ním.“

Zatímco vybírači vykonávali jeho rozkazy, uviděl Ryan přijíždět policejní povoz s vousatým mužem, v němž poznal kreslíře z novin Illustrated London News.

„Podmínky jsou stejné jako posledně,“ sdělil mu Ryan ve světle míhajících se policejních luceren. „Originály si nechám já. Můžete udělat kopie, ale nesmíte je použít, dokud k tomu nedám svolení. A to může být až za několik týdnů.“

„Proč všechen ten zmatek?“

„Jak dobrý máte žaludek?“

„Budu si přát, abyste mě sem vůbec nezavolal?“

„Ne až šéfredaktor uvidí vaše ilustrace. Chci, abyste kreslil všechno, co uvidíte, dokud vám nezemdlí ruka.“. „Bude to trvat dlouho?“

„Doufám, že vás manželka nečeká doma ještě před odchodem do kostela.“

„Před měsícem se ode mě odstěhovala.“

„To je mi líto. Ale je možné, že až tady skončíte, budete sám potřebovat kostel navštívit.“

Když mu Ryan ukázal, co je v obchodě, ilustrátor zbledl.

„Bože na nebesích.“

Ryan ho nechal v krámě a vyšel ven, kde zjistil, že dorazil policejní komisař sir Richard Mayne. Osmapadesátiletý Mayne s aristokratickým držením těla a hustými šedými kotletami sahajícími skoro až po bradu si poslechl Ryanovo hlášení, nechal si ukázat místo činu, kde reagoval bez emocí jako skutečný profesionál, a vynořil se z krámu stejně bledý jako kreslíř.

„Nic horšího jsem v životě neviděl,“ konstatoval Mayne.

Ryan přikývl. „A nešlo o loupež.“

„Ministr vnitra na nás bude vyvíjet značný tlak, abychom toho šílence co nejdřív našli,“ odhadl komisař. Ministr vnitra měl na starosti všechny aspekty domácí bezpečnosti včetně londýnské policie. Byl to mocný nadřízený komisaře Mayna. „Lord Palmerston bude naléhat, abychom to co nejrychleji vyřešili. Než vypukne panika.“

„Myslím, že už máme obě vražedné zbraně. Tu paličku a tohle,“ Ryan mu ukázal břitvu se střenkou vykládanou slonovinou.

„Drahý kousek.“

„Ano. A podle otisků neměl v podrážkách bot cvoky, což opět naznačuje, že to byl bohatý člověk.“

„Nemyslitelné,“ řekl mu Mayne. „Žádný boháč by nebyl schopný takové zuřivosti. Ta břitva musí být kradená.“

„Možná. Projdeme hlášení o vloupáních, jestli se nepohřešuje takováto břitva. Také vyslechneme obchodníky, kteří je prodávají, a zjistíme, jestli by tuhle nedokázal identifikovat. Co se týče paličky, nebude možná těžké majitele najít. Jsou na ní iniciály.“

„Iniciály?“ „J. P“

„Ne.“ Zdálo se, že se Maynova tvář sevřela nervozitou. „Víte to jistě?“

„Proč? Je to nějaký problém?“ zeptal se Ryan.

„J. R? Obávám se, že je to opravdu problém.“

„Našli jsme ho!“ křikl nějaký hlas. „Toho vraha! Chytili jsme ho!“

Ryan se obrátil za zmatkem v mlze. Hlasy sílily a nakonec lucerny odhalily několik mužů vlekoucích nějakou postavu. Pomačkaný kabát toho muže byl od krve. Potácel se. „Schovával se ve vedlejší uličce!“

„Já se neschovával! Spal jsem!“

„Pral se s námi, když jsme ho popadli!“

„A co jsem měl dělat? Napadli jste mě!“

„Zamordoval jsi Jonathana a jeho rodinu, to jsi udělal! A taky tu chuděru služebnou!“

„Jonathana? Nikdy jsem neslyšel o…“ „To je jeho krev na tvém kabátu!“

„Moc jsem toho vypil! Upadl jsem!“

„Zabil jsi mi bratra!“ Jeden z mužů udeřil zajatce pěstí do obličeje.

„Hej!“ křikl Ryan.

Muž uhodil znovu, zajatec zasténal a zapotácel se dozadu. „Tak dost!“ nařídil Ryan. „Nechte ho, ať to vysvětlí!“

„Budou to samé lži! Ten parchant podřízl mému bratrovi hrdlo!“ Muž udeřil ještě jednou a kolem se rozlétly kapky krve.

Ryan k nim přiskočil. Zajatec náhle upadl a několik lidí se svalilo s ním.

„Nevidím ho! Kde je?“ ptal se bratr.

„Tady! Mám ho!“

„Ne, to jsem já!“

V mlze se převalovala těla.

„Tam! Tamhle je!“

Vřava se pohnula směrem k uličce, dav pronásledoval zoufalý stín. Někdo máchl holí a o vlásek minul uprchlíkovu hlavu.

Ryan se rozběhl za nimi. Vytušil někoho vedle sebe, pohlédl tím směrem a užasl.

„Beckere?“

Becker oblečený do čisté uniformy držel s Ryanem krok navzdory napínajícím se stehům a obvazům pod šaty. „Vrátil jsem se, jak to šlo nejrychleji.“

„Měl byste odpočívat.“

„A promarnit šanci něco se od vás přiučit?“

Dav před nimi se přelil do uličky.

„Našel rozbitou láhev!“ zaječel někdo. „Moje oči! Vypíchl mi oči! Bože, pomoz mi, nevidím!“

Do uličky se cpali další lidé.

„Nemůžu dýchat!“ zasténal někdo.

Ryan se je snažil odstrčit z cesty.

Becker dělal totéž. O patnáct let mladší než Ryan, vyšší a se širšími rameny, vytahoval muže z uličky a házel je na dlažbu.

Z pachu alkoholu se točila hlava.

„Z cesty!“ rozkazoval Ryan.

Ale dav byl jako zeď.

Nalevo Ryan uviděl světlo vycházející z otevřených dveří, z nichž vyhlížela tlustá žena.

„Tam!“ křikl na Beckera.

Proběhli kolem ženy a ocitli se v jedné z mnoha krčem v té oblasti. Proběhli okolo lavic a pultu, vstoupili do chodby a vrazili do skladiště napravo.

„Okno!“ křikl Ryan.

Becker oběhl pivní sudy a zatáhl za okno. Zvenčí doléhal ohlušující křik a klení. Ryan zvedl lucernu k oknu, paprsek prořízl tmu venku a odhalil uprchlíka, který šermoval před davem rozbitou láhví. Několik tváří krvácelo. Vyděšení pronásledovatelé se teď zoufale snažili couvnout před ostrým střepem a naráželi do těch za sebou.

Becker natáhl své dlouhé paže ven z okna, popadl uprchlíka pod rameny a vytáhl ho dovnitř. Venku dva muži chytili uprchlíka za nohy.

Muž křičel, jako by ho trhali na dva kusy.

Ryan postavil lucernu na stůl a sáhl do kouta pro koště. Špičatý konec násady vystrčil z okna směrem k mužům, kteří svírali uprchlíkovy nohy. Mířil jim na brady a dloubal je takovou silou, že jeden muž vykřikl bolestí a zakryl si rukama obličej. Ryan zaútočil koštětem na druhou tvář a muži venku konečně se sténáním pustili uprchlíkovy nohy.

Jakmile se s nimi už nemusel přetahovat, zapotácel se Becker dozadu, vtáhl uprchlíka do místnosti a oba muži se svalili na podlahu.

„Jděte ode mě!“ zařval zajatec a zamával rozbitou láhví.

Ryan ho popadl za paži a zkroutil mu ji, dokud muž s výkřikem neupustil láhev, jejíž ostré špičky se rozbily. Becker vytáhl ze služebního opasku pouta, jejichž nový mechanismus s pérem držel jejich obroučky na místě, dokud je nezamkl klíčem.

„Já nic neudělal!“ vykřikl muž.

„Brzy zjistíme pravdu,“ řekl Ryan, který se snažil popadnout dech. „Jak se vám dostala na kabát krev?“

„Skoro mě zabili, zatraceně. Tak se mi tam dostala.“ Mužovy rty byly oteklé a roztržené.

„Jestli jste se neskrýval, ale jenom usnul v opici, prokázali vám službu,“ prohodil Becker.

„Jak vás to sakra napadlo?“

„Noc je tak studená, že jste mohl umrznout.“

„Moc dobrá služba. Místo umrznutí mě málem umlátili.“

„Za to, že se to nestalo, můžete poděkovat nám.“

„Kde jste popíjel?“ zeptal se Ryan, na kterého udělala dojem Beckerova snaha získat si důvěru zatčeného.

„Ve spoustě putyk.“

„Jak se jmenovala ta poslední? Kdy jste z ní odešel?“

„To si nepamatuju.“ Muž páchl ginem.

„Držte ho tady, dokud nevystřízliví natolik, abychom ho mohli vyslechnout,“ nařídil Ryan strážníkům, kteří se k nim připojili.

Stále udýchaní šli s Beckerem do lokálu, kde čekal komisař Mayne, který vypadal mnohem starší než na svých osmapadesát. Kůže nad kotletami, které mu lemovaly bradu, zůstávala napjatá.

Venku plnil vzduch hluk potyčky, konstáblové křičeli a mávali obušky, aby dav rozehnali.

„Tohle je jenom začátek,“ podotkl Mayne zachmuřeně.

„Můžeme doufat, že je gin uspí,“ nadhodil Ryan.

„Ne, tohle se ještě zhorší. Znám to z vlastní zkušenosti. Ta palička a ty iniciály na ní. Já…“

Komisař se náhle zarazil, když se podíval na obtloustlou ženu, která pomáhala vést krčmu. Do místnosti vstoupil muž s rudým obličejem, který vypadal na jejího manžela, a postavil se vedle ní.

„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl Mayne Ryanovi a úmyslně ignoroval Beckerovu přítomnost. „Soukromě.“

Hospodskému zjevně připadalo divné, že komisař věnuje pozornost tomu rudovlasému irskému násilníkovi místo strážníkovi v uniformě.

„Konstábl Becker je můj asistent,“ řekl Ryan. „Potřebuje vědět všechno.“

Přestože Becker něco takového neočekával, skryl své překvapení.

„Konstábl jako asistent?“ Komisař na Beckera stále nepohlédl. „Není to trochu neobvyklé?“

„No jak jste naznačil, bude lord Palmerston hodně naléhat, aby se ten zločin vyřešil co nejrychleji a předešlo se panice. Chceme ujistit lidi, že to dokážeme. Pokud snesete vrátit se do krámu, nikdo nás tam neuslyší.“

„Kromě těch mrtvých,“ zamumlal komisař.

Muž z Illustrated London News právě pil z placatice, když vešli dovnitř. Netvářil se nijak zahanbeně, že ho přistihli.

„Myslím, že tohle není práce pro mě. Když už jsem nesnesl být tady ani o vteřinu déle, šel jsem ven a zkusil nakreslit ty nepokoje, ale…“

„Proboha, nepište do novin o těch nepokojích,“ požádal ho komisař.

„Se mnou si nedělejte starosti. V té mlze jsem skoro nic neviděl, natož abych to nakreslil. Ale napočítal jsem tam venku asi dva tucty reportérů, takže se můžete vsadit, že se o tom zmatku dočtete v novinách hned za článkem o tom, co se tady dnes v noci stalo.“

Komisař zasténal. „Lord Palmerston si mě určitě podá.“

„Venku to začalo být tak divoké, že jsem se musel vrátit na tohle proklaté místo.“

Pach krve byl stále silný.

„Rozhodně to není práce pro mě.“

„Třeba to chce se víc napít,“ navrhl Ryan.

„Mnohem víc. Kdybych nepotřeboval peníze…“

„Potřebovali bychom tady být chvíli sami,“ řekl Ryan. „Na ulici už je klid. Třeba vám pomůže čerstvý vzduch. Nebo ta krčma o kousek dál.“

„Chcete tady být sami? Užijte si to, co srdce ráčí.“ Ilustrátor rychle vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Komisař Mayne pohlédl k pultu, za nímž se ukrývalo tělo majitele obchodu, jehož neviděná přítomnost jako by místnost zmenšovala.

„Jde o ty iniciály na paličce. Víte jistě, že je tam J. P.?“

„Rozhodně,“ odpověděl Ryan.

„Bylo mi teprve patnáct, ale pamatuji se, jak jsem byl vyděšený. A jak byla vyděšená moje matka.“

„Vyděšená?“ zeptal se Becker.

„Otec nikdy nepřiznal, že by se cítil něčím ohrožený, ale já vycítil, že má taky strach.“

„Nerozumím,“ řekl Ryan.

„Jste oba příliš mladí na to, abyste už tehdy byli naživu. Den za dnem jsem o nich četl všechno ve všech novinách, které jsem sehnal.“

„O nich?“

„O vraždách v Radcliffe Highway.“

Ryan s Beckerem se zatvářili překvapeně a komisař se pustil do vysvětlování.

Sobota 7. prosince 1811

Události té noci vyvolaly v celé Anglii vlnu hrůzy, která dosud neměla obdoby. Ratcliffe Highway neměla své jméno od krys, ale od útesu z červeného pískovce, který spadá k Temži. Ovšem v roce 1811 tam tak či tak byla krys spousta a také dost zoufalství pramenícího ze špíny.

V každém osmém domě té čtvrti byla krčma. Hazard byl všudypřítomný. Na každém rohu postávaly prostitutky. Krádeže byly tak časté, že mezi Ratcliffe Highway a londýnskými doky musela být postavena zeď podobná hradbě.

Krátce před půlnocí požádal obchodník s plátnem Timothy Marr svého učedníka Jamese Gowena, aby mu pomohl zavřít obchod, jenž zůstal otevřený pro námořníky, kteří právě dorazili do přístavu s penězi, jež dychtili utratit. Marr poslal svou služebnou Margaret Jewellovou, aby zaplatila účet u pekaře a přinesla čerstvé ústřice, laciné časté jídlo, které se nemuselo vařit. Ale Margaret zjistila, že pekař má už zavřeno, stejně jako všechny obchody prodávající ústřice. Zklamaná se vrátila do krámu, jehož dveře však byly zavřené na závoru. Opakovaným bušením upoutala pozornost nočního hlídače na obchůzce, stejně jako souseda, kterého vyrušil hluk od pozdní večeře.

Soused přelezl plot, vstoupil dovnitř nezamčenými zadními dveřmi, prošel chodbou a objevil učedníkovo tělo. Mladíkova hlava byla rozbitá na kaši. Stěny pokrývala krev a mozek. Soused pokračoval roztřeseně dál do obchodu a vytřeštil oči na paní Marrovou ležící u předních dveří. Lebku měla rozbitou několika ranami a část mozku vytekla ven. Vyděšený soused zvedl závoru na předních dveřích. Dovnitř vtrhl dav a odhodil ho stranou. Mezi těmi lidmi byla i Margaret Jewellová, která nahlédla za pult, uviděla potlučené tělo Timothyho Marra a zaječela.

Ale hrůzným objevům ještě nebyl konec. Podrobná prohlídka odhalila, že Marr, jeho žena a učedník měli všichni proříznutá hrdla. V Marrově případě byl řez tak hluboký, že bylo vidět krční páteř. V zadním místnosti pátrající našli rozbitou kolébku a miminko s rozbitou hlavou a podříznutým hrdlem jako u ostatních.

„V Marrově pokladně nechyběly žádné peníze,“ řekl komisař Mayne. „V ložnici se našla palice lodního tesaře s iniciálami J. P. Na její hlavici byla krev a vlasy.“

„Ale…“ Becker zaváhal, jak se snažil srovnat si myšlenky. „Přesně to se stalo tady, až na to, že byly zabity dvě děti, ne jedno.“

Komisař jako by si ani nevšiml, že Becker narušil protokol tím, že promluvil dřív než detektiv inspektor Ryan.

Ten promluvil hned nato. „Ratcliffe Highway je jenom čtvrt míle odtud. Řekl jste sobota sedmého prosince osmnáct set jedenáct?“

„Před třiačtyřiceti lety,“ zamumlal komisař.

„Dneska je desátého prosince, ne sedmého, ale k těm vraždám došlo také v sobotu v noci, takže je to skoro stejné.“

Mayne přikývl. „Vyrostl jsem v Dublinu. Můj otec byl soudce v Irsku.“

Ryan si neuvědomil, že Mayne je Ir jako on a že se zbavil skoro úplně svého původního přízvuku, stejně jako Ryan.

„V těch dobách, před příchodem železnice, se londýnské noviny a časopisy posílaly poštovními dostavníky. Ty díky lepším silnicím cestovaly úžasnou rychlostí deseti mil za hodinu.“ vysvětlil Mayne. „Stejně jako se nezadržitelně šířily zprávy o těch hrůzných vraždách, šířila se i panika, kterou vyvolávaly. Když poštovní dostavníky dorazily do přístavu Holyhead, byl jejich obsah přeložen na lodě plující do Dublinu. Před párou byly ty lodě vydány na milost větru a bouřím. Někdy jim trvalo dva dny, než přepluly Irské moře. Můj otec měl politické aspirace. Novinky z Londýna pro něho byly důležité. Zprávy o vraždách v Ratcliffe Highway k němu dorazily pět dní poté, co k tomu krveprolití došlo.“

Zdálo se, že se dům s pěti mrtvolami ještě zmenšil.

„Můj otec ani nikdo jiný si nepamatoval, že by bylo kdy dřív zabito tolik lidí najednou.“ pokračoval komisař. „Ano, občas nějaký lapka v noci zastřelil pocestného. Člověka procházejícího vedlejší uličkou mohli odtáhnout stranou a ubodat kvůli peněžence. Rvačka opilců v krčmě mohla skončit smrtí. Ale nikdo si nepamatoval tři dospělé zabité společně, a navíc ještě dítě! Miminko! I ta zuřivost byla nevídaná.

Zprávy se šířily od města k městu a nabíraly na síle, jak místní noviny přetiskovaly podrobnosti. Nikdo si nedokázal představit, jaký šílenec to mohl spáchat. Otec, který dostal londýnské noviny pět dní po vraždě, řekl svému obchodnímu známému, který navštívil náš dům, že vrah už mohl odcestovat skoro kamkoli. Skutečně, pachatel se mohl nacházet i na palubě lodi, která ty noviny přivezla do Irska. Vrah mohl být i v samotném Dublinu. Pak si můj otec všiml, že poslouchám u dveří, a zavřel je.“

V domě smrti se ochladilo. Komisař pohlédl na Ryana a Beckera s hroznou úzkostí.

„Lidé se báli vycházet z domu. Podezírali každého cizího člověka. Slyšel jsem o bohaté ženě, která si nechala namontovat zámky na všechny dveře v domě. Jakékoli noční zvuky byly přisuzovány blížícímu se vrahovi. Panika jen pomalu slábla. Rychle se však vrátila, když dvanáct dní po první masové vraždě došlo k další.“

„Cože?“ zeptal se užasle Ryan. „K další? O dvanáct dní později?“

„Jenom půl míle od Marrova krámu. Znovu v oblasti Ratcliffe Highway.“ „Tentokrát se to stalo ve čtvrtek,“ pokračoval komisař. „Týden před Vánocemi. Muž jménem John Williamson vlastnil krčmu. Jeden zákazník k ní doběhl těsně po zavírací době v naději, že si koupí džbán piva, když uslyšel někoho vykřiknout: Vražda! Křik přicházel od polonahého muže, který visel z okna v prvním patře na svázaných prostěradlech.

Ten polonahý muž byl ubytovaný ve zmíněné krčmě. Spadl na ulici, kde ho zachytil noční hlídač. Muž nepřestával křičet, hlídač bušil na zamčené dveře, zatímco se seběhl dav. Vypáčili poklop na ulici, kudy se spouštěly sudy piva. Když seskočili do sklepa, našli Williamsonovo tělo. Hlavu měl rozsekanou zakrváceným dlátem ležícím vedle něho. Hrdlo měl proříznuté. Pravý palec byl skoro úplně uříznutý, zřejmě jak se snažil bránit.

Když dav vyběhl nahoru do kuchyně, našli Williamsonovu manželku v kaluži krve s rozbitou hlavou a proříznutým hrdlem. Nájemník, který uprchl, vypověděl, že uslyšel nějaký hluk a sešel ze svého pokoje dolů, aby zjistil, co se děje. V přízemí nahlédl do kuchyně a uviděl nějakého muže u těla paní Williamsonové. V hrůze vydat sebemenší zvuk se vyplížil po schodech zpátky nahoru a svázal prostěradla, aby vylezl z okna.

Zprávy o vraždě se rozšířily všude kolem. Zvonily požární zvony. Muži se chápali pistolí a mečů, pobíhali po ulicích a pronásledovali každého, kdo se zdál alespoň vzdáleně podezřelý. Jeden dobrovolník se hnal za mužem, kterého považoval za vraha, ale ve skutečnosti byl nevinný. Onen muž vytáhl pistoli a ustřelil dobrovolníkovi obličej. Každý cizinec, zvláště Ir, byl považován za pachatele.“

Komisař se po zmínce o Irech odmlčel, jako by považoval zajisté, že Ryan té hrůze porozumí.

Cizí lidé se skrývali, což bylo považováno za důkaz viny. Všechna okna byla zabedněná. Byli najímáni hlídači, aby střežili domy, a pak byli podezíráni z těch vražd. Jak poštovní dostavníky rozvážely noviny do všech osad v zemi, panika se násobila. Odlehlé vesnice se vyzbrojovaly v obavě, že vrah uprchne z Londýna přes jejich oblast a nechá za sebou další mrtvoly. Pamatuji si, jak mě vyděsilo, když otci jeden z jeho přátel řekl: „Už nejsme v bezpečí ani ve vlastních postelích.“ Četl jsem, že v Londýně spěchali lidé do kostelů, aby prosili Boha za své životy, a na jejich dveřích nacházeli přitlučené nápisy, které varovaly: Mezi námi jsou zrůdy.

„Zrůdy,“ zopakoval Ryan.

„Představte si, jak se všem ulevilo, když anonymní zdroj nasměroval pátrání k mladému obchodnímu námořníkovi Johnu Williamsovi, který se nedávno vrátil z dlouhé plavby a jehož sklony zaplétat se do rvaček vzbudily pozornost.“

„John Williams?“ zeptal se Becker zmateně.

„Přesně tak. Pronajal si pokoj v jednom penzionu kousek od obou míst, kde se vraždilo. Před ním tam bydlel lodní tesař a nechal tam bednu s nářadím. V ní se původně nacházela i palice s iniciálami J. P. vyraženými na hlavě.“

„J. P. Iniciály na paličce, kterou jsme našli dnes večer,“ poznamenal Ryan.

„Takže už chápete důvod mého znepokojení. Majitel penzionu poznal palici nalezenou na místě prvních vražd. Bylo ohlášeno, že se Williams choval divně v noci druhé masové vraždy, když se vrátil do penzionu poté, co se rozšířila zpráva, že vrah udeřil znovu. Někdo si vybavil krev na jeho šatech, o níž tvrdil, že pochází ze rvačky v krčmě.

Williams byl zatčen a strávil Vánoce ve věznici Coldbath Fields, kde čekal, až bude po svátcích vyslechnut. Když se však sešli soudní úředníci a do soudní síně se namačkali diváci, rozšířila se zpráva, že dozorci objevili Williamse mrtvého v jeho cele.“

„Mrtvého?“ zopakoval překvapeně Becker.

„Sebevražda. V cele byla pod stropem vodorovná kláda. Vězni si na ní větrali pokrývky. Williams měl dovoleno ponechat si své šaty, takže na tu kládu uvázal kravatu a oběsil se. Ale další hrůzy měly teprve přijít.“

„To už si nedovedu představit,“ podotkl Ryan.

„Úřady to uzavřely prohlášením, že Williamsova sebevražda je totéž co doznání. Veřejná poprava zpravidla ukazovala, co se stane podobným zrůdám. Ta však nebyla v tomto případě možná, takže bylo tělo na Nový rok položeno na vůz tažený koněm. Díky nakloněné plošině na něj bylo dobře vidět. Palice ležela v prohlubni nalevo od jeho hlavy. Dláto se nacházelo za hlavou. Naproti palici, napravo od hlavy, umístili další předmět, který měl mít brzy hlavní roli v celé ceremonii.

Davy diváků sledovaly průjezd vozu po Ratcliffe Highway. Před ním a za ním kráčelo mnoho politiků, kteří se chtěli ukázat davu. Procesí zastavilo před Marrovým krámem, kde došlo k prvním čtyřem vraždám. Vůz byl postaven tak, aby to vypadalo, že se Williamsova mrtvola dívá na scénu jeho nelidských činů. Po deseti minutách dojel vůz ke krčmě, kde se vraždilo podruhé. Ulice lemovalo dvacet tisíc lidí sledujících průvod. Byli podivně tiší, jakoby v šoku nad příčetnost ohrožujícími skutky, které Williams spáchal. Jediný výbuch vášní přišel od jednoho kočího, který seskočil z kozlíku a švihl mrtvolu několikrát bičem přes obličej.“

Ryanovi se zachvěla tvář.

„Povoz naposledy zastavil na křižovatce ulic Cannon a Cable. Byla tam vykopaná jáma, do které hodili Williamsovo tělo. Pak vytáhli předmět zasunutý do otvoru naproti palici. Byl to naostřený kůl.“

„Cože?“ zeptal se Ryan.

„Muž vystupující jako popravčí seskočil do jámy a zatloukl kůl Williamsovi do srdce. Na mrtvolu nasypali nehašené vápno. Následovala hlína. Pak vrátili na místo dlažební kostky. Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se otce, proč použili kůl. Pověděl mi, že podle staré pověry je kůl zatlučený do srdce to jediné, co může zabránit zlému duchu, aby se vrátil a spáchal další nepředstavitelné zločiny.“

„A ta křižovatka?“ otázal se Becker.

„Další pověra. Pokud by se navzdory kůlu duch té zrůdy přece jen vrátil, zůstal by tam polapen navždy, protože by se nemohl rozhodnout, kterou z těch čtyř cest se dát. Zprvu ty vrácené dlažební kostky vyčnívaly nad ostatní, aby lidé poznali, kde byla ta stvůra pohřbena, a neuškodili si tím, že by přejeli přes její hrob. Postupně se ale kameny srovnaly s okolními. V průběhu let se zapomnělo, kde je Williamsův hrob a že tam byl vůbec pohřben.“

„Často přes tu křižovatku chodím.“ řekl Ryan. „Nikdy jsem si to neuvědomil.“

„Vědomí, že ty hrůzy skončily, mi umožnilo spát bez obav, že se Williams skrývá někde venku ve tmě,“ pověděl jim komisař.

„A opravdu to tím skončilo? Nedošlo k žádným dalším vraždám?“

„Ne, nedošlo.“

Něco v domě vydalo praskavý zvuk, jako by se pohnula jedna z mrtvol, ale samozřejmě mohlo jít jen o důsledek faktu, že se zimou smrštily okenní rámy. Ryan, Becker a komisař Mayne však pohlédli k zavřeným dveřím, které vedly k tělům v chodbě, kuchyni a ložnici.

„A tyhle vraždy… myslíte si, že někdo našel nějakou starou palici a vyrazil do ní iniciály J. R, aby připomněl ty staré?“ zeptal se Becker. Znepokojivá myšlenka ho přiměla zavrtět rozhodně hlavou. „Anebo… ne, to není možné.“

„Povězte, co vás napadlo,“ vybídl ho Ryan. „Jestli se mnou budete pracovat, nechci, abyste si cokoli nechával pro sebe.“

„Mohla by to být ta samá palice, kterou použil pachatel původních vražd?“

Otevřely se dveře a všichni sebou trhli.

Dovnitř vstoupil vousatý kreslíř z Illustrated London News.

„Není tohle vaše?“ zeptal se Ryana. V ruce držel kolportérskou čapku. „Našel ji jeden strážník. Napadlo ho, že vypadá jako ta, kterou jste ztratil.“

„Ano. Díky.“ Ryan si nasadil čapku na hlavu a konečně mohl skrýt své rudé vlasy. „Jak dlouho si v novinách necháváte stará vydání?“

„The Illustrated má výtisky od roku osmnáct set čtyřicet dva, kdy začal vycházet.“

„Zajímá nás rok osmnáct set jedenáct. A jakékoli ilustrace zbraně použité při jednom zločinu spáchaném v tom roce.“

„Tenkrát v novinách žádné kresby nebyly. My jsme je začali používat jako první. Zločin? Jaký zločin?“

„Vraždy v Ratcliffe Highway.“

„Aha, tyhle,“ řekl ilustrátor věcně.

„Vy o nich víte?“ podivil se komisař. „Jak to? Jste příliš mladý, než abyste byl v roce osmnáct set jedenáct už naživu.“

„Jistě. Minulý týden jsem o nich četl.“

V Beckerově hlase bylo tolik úžasu jako v komisařově. „Vy jste o nich četl?“

„Ano. V knize Vražda jako krásné umění“

„O čem to sakra mluvíte?“ zeptal se Ryan.

„O Poživači opia. Thomasi de Quinceyovi.“

„Všichni vědí, kdo je Poživač opia. Co má Thomas de Quincey společného s…“

„V pátek jsem ho kreslil pro naše noviny. Vyšly jeho sebrané spisy. Mluví s reportéry, aby o něm psali a přiměli lidi kupovat jeho knihy. Nedůstojné, aspoň podle mě. Ale kdo by hledal důstojnost u Poživače opia?“

„Já pořád ne –“

„O knize Vražda jako krásné umění. Je to spis, který de Quincey napsal kromě toho o opiu. Protože jsem ho kreslil, rozhodl jsem se, že si to přečtu, abych zjistil, proč všechen ten povyk.“

Jako by chtěl udělat dramatickou pauzu, vytáhl vousáč placatici, naklonil ji nad rty a dopil její obsah. „De Quincey nepsal jenom o závislosti na opiu. V téhle knize o krásném umění popisuje vraždy v Ratcliffe Highway.“

„Cože?“

„Poživač opia se o ně hodně zajímal. Je to ta nejkrvavější věc, jakou jsem kdy četl. Navršil tam tolik hrůzných podrobností, jako by u toho byl osobně.“

5

UŠLECHTILOST VRAŽDY

Ve čtrnáctém století získala Pater Moster Road své jméno díky tomu, že zde lidé slýchali mnichy v nedaleké katedrále svatého Pavla zpívat Pater Noster neboli Pane Náš. V tom století tamní krámy prodávaly náboženské texty a růžence. V roce 1854 byla však ulice centrem londýnského nakladatelského světa. V šest hodin ráno (podle zvonů na katedrále, které vyzývaly věřící, aby se probudili a připravili na bohoslužbu) sestoupili Ryan s Beckerem z policejní bryčky.

V časném ranním světle rozehnal vítr mlhu a umožnil jim prohlédnout si množství knihkupectví na obou stranách ulice. Mnohá vlastnili nakladatelé, kteří během otvírací doby umisťovali na ulici Stánky, aby propagovali své zboží. Ale v neděli v šest ráno ještě otvírací doba nezačala, takže Ryan s Beckerem zabušili na několik dveří v naději, že za nimi natrefí na nějakou živou duši.

Postarší muž otevřel okno v prvním patře a ospale vyhlédl ven. „Proč ten hluk?“

„Vy tady pracujete?“ křikl Ryan nahoru.

„Ano. Běžte pryč.“ Staroch začal zavírat okno.

„Policie. Musíme s vámi mluvit.“

„Policie?“ I když se zdálo, že to na muže udělalo dojem, chvíli trvalo, než se mu podařilo sejít dolů a otevřít dveře. Na sobě měl noční košili včetně čepce. Propadlé tváře mu zakrýval bílý plnovous.

„Ty zvony jsou dost hlasité i bez vašeho bušení,“ postěžoval si. Neohrabaně si nasadil brýle a zjevně mu vrtalo hlavou, proč se policista prochází s nějakým násilníkem, jemuž zpod kolportérské čapky vyčnívaly rudé vlasy.

„Jde o Poživače opia,“ řekl Ryan.

„Thomase de Quinceyho?“ Prodavač ignoroval Ryana a jeho obnošené šaty a obrátil se na konstábla Beckera. „Ano, co je s ním? Tady ho nenajdete. Mohli jste si s ním promluvit v sobotu.“

„Sháníme knihy, které napsal,“ vysvětlil Ryan.

Prodavač dál věnoval pozornost Beckerovi a jeho uniformě. „Prodávají se rychle. Mám jich už jenom pár.“

„Potřebujeme si je přečíst,“ řekl Ryan.

Muž ho dál ignoroval a povídal Beckerovi: „V neděli máme zavřeno. Ale přijďte po bohoslužbě. Pro konstábla udělám výjimku.“

„Potřebujeme si je přečíst hned.“

Ryan prošel kolem něho a vstoupil do obchodu.

Stránky toho v kůži vázaného svazku teprve potřebovaly rozřezat. Becker zakryl své překvapení, když si Ryan vyhrnul nohavici, vytáhl nůž z pouzdra přivázaného k lýtku a pustil se do práce na knize.

„Dávejte pozor, jak to děláte,“ namítal prodavač. „Zákazníci hodně dbají na to, jak jsou stránky jejich knih rozřezané. Konstáble, odkdy dovolujete vězňům nosit nože?“

„On není vězeň. Je to detektiv inspektor Ryan.“

„Ir.“ Staroch přikývl, jako by se právě utvrdil ve svém podezření.

„Povězte nám o knize Vražda jako krásné umění“ požádal ho Ryan.

„Zdá se, že o tomhle tématu víte víc nežýd.“

Ryan ho probodl pohledem a muž zvedl ruce, jako by se vzdával.

„Pokud máte na mysli de Quinceyho eseje…“

„Množné číslo? De Quincey napsal o vraždě víc než ten jeden esej?“ zeptal se Ryan.

„Tři. Všechny jsou v tom svazku, který se snažíte zničit. De Quincey má vraždy opravdu v oblibě.“

„Vraždy?“

„Poté co napsal Zpověď anglického poživače opia, slíbil, že se jeho další kniha bude jmenovat Zpověď vraha“

Oba policisté vytřeštili oči.

„Ale místo knihy o zabíjení o něm napsal tři eseje,“ dodal prodavač a otevřel knihu, aby jim je ukázal.

Užaslí Ryan a Becker četli o pánském klubu, kde se přednášelo o významných vraždách v dějinách. Vyučujícím se říkalo Přednášející Williamsové po Johnu Williamsovi, muži obviněném z několikanásobných vražd v Ratcliffe Highway.

„Proboha, podívejte se, jak de Quincey ty vraždy chválí,“ řekl Ryan. „Ty nejúžasnější, jaké kdy byly spáchány. Záře vrahova génia byla oslňující.“

„A tady,“ citoval šokovaný Becker. „Nejskvělejší v tomto století. Nic je nikdy nepřekoná. Geniální. Všechny ostatní vraždy blednou před temným šarlatem této.“

„De Quincey píše jako šílenec.“

Ryan s Beckerem zjistili, že poslední de Quinceyho esej o vraždě vyšel teprve před měsícem. Poživač opia v něm popsal dvě Williamsova vražedná řádění na padesáti krví nasáklých stranách – vraždy, které byly spáchány před třiačtyřiceti lety, a přesto byly vyobrazeny tak živě, jako by k nim došlo předchozí noci.

Williams se prodíral přeplněnými ulicemi, soustředěný na svůj úkol. Udělat to, co slíbil. A tohoto večera si předurčil, že uskuteční plán, jejž si už načrtl a který, až bude dokončen, vnese následujícího dne hrůzu do mocného srdce Londýna. Vyšel ze svého bytu na tuto temnou pochůzku v jedenáct večer. Ne že by zamýšlel začít tak brzy, ale potřeboval provést průzkum. Své nástroje nesl dobře zapnuté pod svým volným, vzdušným kabátem.

Ryan ukázal na další stránku. „Marr nechal svůj obchod otevřený až do půlnoci. Williams se ukrýval ve stínech na druhé straně ulice. Služebná kamsi odešla. Hlídač na obchůzce pomohl Marrovi nasadit okenice. Pak…“

Williams počkal na zvuk vzdalujících se hlídačových kroků; čekal možná třicet vteřin, ale když tohle nebezpečí pominulo, hrozilo ještě, že Marr zamkl dveře. Jedno otočení klíčem a musel by zůstat na ulici. Když se tedy ocitl uvnitř, zasunul petlici a obratným pohybem levé ruky otočil klíčem, aniž by si Marr této osudné lsti stačil všimnout.

„Svou levou rukou. Jak de Quincey ví, že byl Williams levák?“ podotkl Becker.

Když došel k pultu, požádal Marra o pár neobarvených bavlněných ponožek.

„Neobarvených ponožek? Jak ví tohle! V místnosti byli přece jen oběť a vrah.“

To uspořádání bylo vrahovi povědomé. Aby mohl podat požadované zboží, musel se k němu Marr obrátit zády a zároveň zvednout oči a ruce k polici osmnáct palců nad svou hlavou.

„Osmnáct palců? Jak může být de Quincey tak přesný?“ vyhrkl Ryan.

Tímto pohybem zaujal nejnevýhodnější pozici vzhledem k vrahovi, který, jakmile mu Marr ukázal týl hlavy, sáhl pod svůj velký kabát, odepnul těžkou tesařskou palici a jediným úderem omráčil svou oběť tak dokonale, že byla zcela neschopná odporu.

„Přesně tak se to odehrálo včera večer. Včetně těch neobarvených ponožek, které jsme našli na podlaze. Majitel obchodu pro ně musel zrovna sahat,“ řekl Becker. „Podívejte se na tohle o tom miminku.“

Zjistil, že je dvojnásob znechucený – zaprvé obloukovou stříškou na kolébce, kterou rozbil palicí, a zadruhé dekami a polštářky okolo hlavy miminka. Obojí zakrývalo jeho skvělou práci s palicí, završil tedy scénu tím, že použil břitvu na hrdlo toho nevinného tvorečka, a pak – jakoby zmatený přehlídkou svých zvěrstev – na dětskou mrtvolku ozdobně naskládal oblečení.

„To samé jsme našli my.“

„Dvě,“ vyhrkl náhle Ryan.

„Cože?“

„Williams spáchal dvě masové vraždy.“ Ryan obrátil list a našel další hrůzy: zavraždění krčmáře, jeho ženy a služebné o dvanáct dní později.

„Jméno toho krčmáře,“ řekl Becker.

„Co je s ním?“

Becker ukázal na řádek v knize. „John Williamson.“

„Takže?“ zeptal se Ryan.

„Vrah se jmenoval John Williams. Jedna z obětí druhého vražedného útoku se jmenovala John Williamson.“

Ryan na něho zmateně pohlédl.

„John Williams. John Williamson. Jako by byli z jedné rodiny,“ řekl Becker, „jako kdyby otec zavraždil svého syna.“

„To musí být náhoda,“ prohlásil Ryan. „Kdyby byl vrah příbuzný oběti, komisař by se o tom zmínil. Kromě toho tahle souvislost nefunguje. Williams byl dost mladý na to, aby byl krčmářovým synem, ne jeho otcem. Nemá smysl se tímhle zabývat. Soustřeďte se spíš na to, do jakých podrobností ty vraždy popsal Poživač opia.“

Hospodyně byla zastižena na kolenou před krbovým roštem, který právě vyčistila. V okamžiku, kdy vrah vstoupil, na něj rovnala dřevo a uhlí. Paní Williamsonová ho neviděla, protože byla náhodou obrácená zády ke dveřím. Než ho stačila zpozorovat, omráčil ji a srazil na zem drtivým úderem do týlu. Tato rána způsobená Sochorem rozdrtila zadní část lebky. Žena upadla a hluk jejího pádu upoutal pozornost služebné, která vykřikla, ale než se stačila ozvat znovu, vrhl se vrah i na ni se svým nástrojem zvednutým nad její hlavu a prorazil jí lebku dovnitř do mozku. Obě ženy byly na místě mrtvé, takže dalších ukrutností nebylo třeba, vrah jim však přesto bezprostředně poté prořízl hrdla. Služebná klečící na zemi se nečinně nastavila úderu a ničemovi pak stačilo jen zvrátit jí hlavu dozadu, aby měl volný přístup k jejímu hrdlu.

„Je to, jako by v té místnosti byl,“ zamumlal Becker. „K těm vraždám došlo před třiačtyřiceti lety – a Poživač opia o nich píše, jak by byly spáchány včera.“

„Popisuje to krveprolití s potěšením.“ Ryan popadl knihu a rychle vstal. „Musíme si s ním promluvit.“

„S kým? S de Quinceym?“ zeptal se něčí hlas. Na schodech zazněly kroky postaršího prodavače, který držel v ruce kancionál a byl oblečený do kostela.

„Říkal jste, že tady byl v sobotu?“ zeptal se Becker.

„Seděl tamhle na té židli. Necítil se dobře. Čelo se mu lesklo potem. I když seděl, pořád pohyboval nohou nahoru a dolů. Nejspíš potřeboval laudanum. Ale jeho dcera mu přinesla šálek čaje a on odpovídal na dotazy čtenářů. A já musím uznat, že jsem prodal spoustu knih. Mimochodem koupíte si tu, kterou jste zničil?“

„Se slevou pro policii.“

„Kdo tady mluvil o slevě?“

Ryan položil na stůl polovinu ceny. „Víte, kam pak šel?“

„No, vím jenom, že žije v Edinburghu.“

„Že by jel až do Skotska? To asi ne!“

„Ale mám dojem, že se on a jeho dcera chystají strávit příští týden tady v Londýně.“

„Kde?“ otázal se Ryan.

„Nemám tušení. Na rozdíl od policie“ – staroch věnoval pochybovačný pohled Ryanovu otrhanému zevnějšku – „se nevyptávám lidí na jejich osobní věci. Třeba by to věděl jeho nakladatel.“

„A kde toho nakladatele najdeme?“

„Adresa je v té knize, kterou jste koupil se slevou. Ale jestli chcete mluvit s Poživačem opia někdy brzy, nemyslím, že vám pomůže.“

„Proč?“

„Ten nakladatel je také v Edinburghu.“

Ryan s Beckerem vyběhli z knihkupectví a nastoupili do policejní bryčky.

„Nádraží Waterloo Bridge,“ řekl Ryan kočímu.

Když se rozjeli, hleděli lidé kráčející ke katedrále svatého Pavla kriticky na Ryanovy potrhané šaty, zjevně přesvědčení, že byl právě zatčen.

„De Quincey psal o dvou vražedných útocích,“ poznamenal Becker.

Ryan zareagoval, jako by Becker vyslovil něco samozřejmého. „Ano, vrah udeřil v Ratcliffe Highway dvakrát. Kam tím míříte?“

„Myslíte si, že dojde k dalším vraždám?“

Když se bryčka přiblížila k mostu Waterloo Bridge, ustoupily domy otevřené rozloze řeky s parníky, bárkami a malými plachetnicemi brázdícími dmoucí se vlny.

Becker si všiml, že se Ryan dívá spíš na podlahu než na širokou, mocnou řeku. Detektiv pevně svíral bok bryčky.

Teprve když dojeli na druhou stranu a nechali řeku za sebou, uvolnil Ryan sevření a zvedl oči od podlahy.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Becker.

„Co vás vede k domněnce, že nejsem?“

„Zdálo se mi, že vás znepokojuje přejezd řeky.“

„Znepokojují mě ty vraždy.“

Dorazili k obloukům podpírajícím střechu nádraží Waterloo Bridge a vběhli do té mohutné stavby.

Ryan si ještě pamatoval dobu, kdy neexistovaly železnice. Ta první, z Liverpoolu do Manchcesteru, byla postavena v roce 1830, kdy mu bylo šestnáct. Předtím zajišťovaly většinu přepravy povozy tažené koňmi, které – jak poznamenal komisař Mayne – dokázaly urazit až deset mil za hodinu, ačkoli té úžasné rychlosti byly schopné jen poštovní dostavníky se svým systémem výměny spřežení. Teď, když zemi křižovaly železniční tratě, bylo možné cestovat dříve nepředstavitelnou rychlostí šedesáti mil za hodinu.

Ovšem aby ten systém mohl fungovat, musely přijíždějící a odjíždějící vlaky přísně dodržovat jízdní řád. Výsledkem byla zásadní změna ve vnímání času a vzdálenosti. Před železnicí mohla mít vesnice v severozápadní Anglii nastavené hodiny na za deset minut sedm, zatímco ve vesnici vzdálené sto mil mohly hodiny ukazovat o dvacet minut více. Toho rozdílu si nemohl všimnout člověk, který se vezl v kočáru taženém koňmi, jemuž cesta z jedné vesnice do druhé trvala více než deset hodin.

Ale teď, když vlaky dokázaly urazit sto mil za hodinu a čtyřicet minut, byl rozdíl mezi hodinami v těch dvou vesnicích značný. Pokud by se od sebe takto lišil čas ve všech sídlech, nebylo by možné zavést jednotný jízdní řád. Za použití času měřeného Královskou observatoří v Greenwichi byly všechny železniční hodiny (a brzy i všechny ostatní časoměřiče v Anglii) nařízené na stejnou hodinu a minutu a začalo se mluvit o železničním čase.

Informace mohly jako zázrakem cestovat ještě rychleji než cestující ve vlacích a překonat sto mil ne za několik hodin, ale za úžasných pár vteřin, protože jak se budovaly tratě, vyrůstaly podél nich telegrafní sloupy. Cvakání telegrafních klíčů předávalo zprávy dříve nepředstavitelnou rychlostí.

V nádražní telegrafní stanici požádal Ryan operátora, aby poslal nakladateli Jamesi Hoggovi v Nicolson Street 4, Edinburgh, Skotsko, což byla adresa uvedená v té knize, telegram následujícího znění:

Lidé v ohrožení. Okamžitě pošlete londýnskou adresu Thomase de Quinceyho.

„Takhle to zní, jako by byl v nebezpečí de Quincey,“ poznamenal Becker.

„Možná se tak rychleji dočkáme odpovědi.“

Telegram za okamžik dorazí do edinburské telegrafní stanice. Několik minut nato se vydá posel se zalepenou obálkou na adresu Hoggova nakladatelství, a jestli tam nakladatele nenajde (což bylo v neděli dopoledne pravděpodobné), bude se ptát každého souseda, kterého najde, dokud nezjistí Hoggovu soukromou adresu.

Ryan poslal ještě jeden telegram, tentokrát na adresu edinburského policejního oddělení.

Vyšetřování vraždy. Okamžitě vyhledejte Jamese Hogga na této adrese. Potřebujeme londýnské místo pobytu Thomase de Quinceyho.

„Teď to vypadá, jako by byl de Quincey podezřelý.“ podotkl Becker.

„A není snad? Edinburgh je ve srovnání s Londýnem malý. Jeden z těch telegramů by nám měl do odpoledne zajistit požadovaný výsledek. Před dvaceti lety, když jsem byl konstáblem jako vy, nejezdil do Edinburghu ani vlak, natož aby tam vedla telegrafní linka. Tohle by trvalo celé týdny.“

„Co když Hogg někam odcestoval?“ zeptal se Becker. „Mohl by být dokonce i v Londýně.“

„Pak nařídím strážníkům, aby se poptali ve všech londýnských hotelech. Tak či tak mám v úmyslu zjistit, kde ten zatracený de Quincey je.“

Místo činu zůstávalo centrem aktivity.

Když Ryan s Beckerem seskočili z policejní bryčky, jeden konstábl jim ohlásil: „Sousedé, s nimiž jsem mluvil, si ničeho nevšimli, inspektore.“

„Já dopadl stejně,“ ozval se další. „Kvůli té mlze a zimě se všichni drželi doma.“

„Já našel prostitutku, která tvrdí, že viděla cizího muže,“ dodal třetí.

„Musela být zoufalá, když včera v noci pracovala na ulici,“ řekl Ryan policistům.

„To je jeden důvod, proč si ho všimla. Nikdo jiný nebyl v dohledu.“

„Jeden důvod?“ opáčil Ryan.

„Říká, že když se k tomu cizinci přiblížila, upřel na ni pohled, který ji varoval, že by mohla dopadnout špatně, kdyby se pokusila o kontakt. Povídala, že tvrdší oči ještě neviděla.“

„Popsala ho?“

„Vysoký. Široká ramena. Námořnická čapka. Žlutý plnovous.“

„Žlutý? Takovou barvu vousů moc mužů nemá. Podíváme se do kartotéky, jestli tam nenajdeme někoho podobného.“ Ryan věděl, že pokud byl ten muž v posledních deseti letech zatčen, byly během zatýkání zaznamenány jeho přezdívky, věk, výška, váha, tetování, mateřská znaménka, jizvy a další charakteristické rysy. „Všimla si, kam šel?“

„Říká, že měla dost rozumu, aby zamířila opačným směrem než on.“

„Ptejte se dalších sousedů. Rozšiřte pátrání ještě dál.“

Ryan s Beckerem vstoupili do krčmy a šli do zadní místnosti, kde dva strážníci hlídali spoutaného vězně.

Muž, který stále tvrdil, že se opil, si nepamatoval, kde předchozího večera byl ani kdo by mohl dosvědčit, že ho v době vraždy viděl někde jinde.

„Má v botách cvoky,“ poznamenal Becker k Ryanovi. „Ty na těch otiscích, které jsme našli, nebyly.“

„Jasně že mám v botách cvoky. Nemůžu si dovolit každou chvíli nový podrážky,“ zamumlal vězeň.

„Pořád je tu možnost, že se přezul.“ řekl Ryan. „Ale velikost bot změnit nemohl.“

„Tak to zjistíme.“ Becker stáhl protestujícímu vězni jednu botu a šel ven, aby ji porovnal s otisky, jejichž odlitky už byly suché.

„Moc malé,“ ohlásil, když se vrátil.

Ryan si promnul zátylek. „Moc možností nám už nezbývá.“

„Detektive inspektore Ryane?“

Ryan se obrátil ke konstáblovi stojícímu ve dveřích.

„Hledá vás nějaký kluk. Nese telegram.“

Když ho Ryan otevřel, usmál se. „De Quinceyho londýnská adresa.“

Pokračování deníku Emily de Quinceyové

Ke všem svým dobrodružstvím s otcem mohu teď přidat další: zatčení. Konstábl Becker a ten násilníky který se představil jako detektiv inspektor Ryan, tvrdili, že tomu tak není, ale vážnost jejich výrazů a chvaty s nímž nás chtěli posadit do policejní bryčky, jejich ujišťování zpochybňovaly.

„Máme s vámi jet do Scotland Yardu?“ zeptal se otec, zatímco kolem nás vířila mlha.

„Máme pár otázek,“ řekl násilník.

„Ohledně čeho?“

„Ohledně vražd v Ratcliffe Highway.“

„Všechno, co o nich vím, je v mé poslední knize. Proč se zajímáte o něco, k čemu došlo před třiačtyřiceti lety?“

„Nebylo to před třiačtyřiceti lety;“ opáčil násilník; těžko se mi o něm píše jako o detektivu inspektorovi.

„Ale jistě, že bylo,“ trval otec na svém. „Copak vy detektivové nemáte školy? Odečtěte tisíc osm set jedenáct od –“

„Včera v noci,“ skočil mu do řeči Ryan.

„Pardon?“

„K těm vraždám došlo včera v noci.“

Jako by se náhle ochladilo ještě víc. I v té mlze jsem viděla, jak se otec napřímil.

„Včera v noci se vraždilo?“ zašeptal.

„Může vám někdo dosvědčit, co jste dělal mezi desátou a půlnocí?“ zeptal se Becker. Od Ryana by ta otázka zněla vyzývavě, ale konstábl ji dokázal vyslovit s respektem.

„Ne.“

„Povězte nám, prosím, kde jste byl.“ Konstáblův tón byl opět uklidňující.

„Já nevím.“

„Vy nevíte?“ vložil se do toho hrubě Ryan. „Oslabuje vám snad závislost na laudanu paměť?“

„Moje paměť je vynikající.“

„Tak jste byl možná pod příliš silným vlivem drogy, než abyste si zapamatoval, co jste včera večer dělal.“

„Já vím, co jsem dělal. Jenom nevím kde.“

Ryan potřásl hlavou. „Co to opium s lidmi provádí.“

Konstábl Becker postoupil kupředu a laskavě se mě zeptal: „Mohu znát vaše jméno, slečno?“

„Emily de Quinceyová. Jsem jeho dcera.“

„Mohla byste nám pomoci pochopit, co se nám váš otec snaží říct?“

„Myslím to, jak to říkám. Je to naprosto jasné,“ pověděl jim otec. „Kdybyste se mě zeptali, co jsem dělal, místo kde jsem byl, mohl bych vám odpovědět, že jsem se procházel.“

„Procházel? Tak pozdě?“ ozval se znovu Ryan, zatímco nás dál obklopovala mlha.

Začínala jsem tušit strategii, kterou si připravili, než jsme přišli: násilník se v nás snažil vyvolat pocit ohrožení, zatímco konstábl byl starostlivý. Doufali zřejmě‘, že nás kontrast mezi nimi zmate a přiměje k neopatrným prohlášením.

„Můj otec toho nachodí hodně,“ vysvětlila jsem jim. „Zvlášť když se snaží snížit příjem opia, stráví hodně času chůzí.“

„Jednoho léta v Jezerní oblasti jsem nachodil dva tisíce mil,“ pochlubil se otec.

„Dva tisíce mil?“ Ryan se zatvářil překvapeně.

„Je tady zima,“ řekl otec. „Co kdybychom šli dovnitř, místo abychom pokračovali v tomto rozhovoru pro potěchu zvědavých sousedů?“

„Potřebujeme jet do Scotland Yardu,“ trval na svém Ryan.

„A máte ve své bryčce ono zařízení, nebo cestou zastavíte, abychom mohli nějaké použít?“ otázal se otec a obrátil se na mě. „Promiň, že jsem se o tom zmínil, drahá.“

Teď to byl otec, kdo nasadil strategii. Ještě nikdy nepoužil takový popis pro záchod.

„Odpouštím ti, otče.“

„Ono zařízení v našem domě je pozoruhodné,“ sdělil otec Ryanovi a konstáblu Beckerovi. „Naše hospodyně říká, že bylo postaveno podle vodního systému představeného před třemi lety na Velké výstavě v Hyde Parku. Spláchne s každým stiskem – tak myslím znělo jeho motto. Povídala, že ten vynálezce vybíral penny za každé spláchnutí. Velkou výstavu navštívilo skoro šest milionů lidí. Představte si to, penny od každého z nich.“

Ryan si povzdechl. „Tak dobře. Jdeme do domu.“

Paní Wardenová přihlížela, když jsme všichni čtyři vstupovali do salonu. Její výraz naznačoval, že nečekala nic menšího, než že Poživače opia vyslechne policie.

„Zatopím v krbu,“ řekla zjevně ve snaze zůstat na doslech. „Neobtěžujte se,“ opáčil Ryan. „Nezůstaneme tady tak dlouho, aby se pokoj stihl vyhřát.“

„Otec od snídaně nic nejedl. Přineste prosím čaj a sušenky,“ řekla jsem paní Wardenové.

Ta se však nepohnula.

„Prosím,“ zdůraznila jsem.

Paní Wardenová neochotně odešla za svou povinností a její sukně s obručemi se otřela o veřeje. Usoudila jsem, že udělá všechno proto, aby něco zaslechla z kuchyně.

Následovala spousta aktivity; než se všichni – kvůli zimě venku – vystřídali na tom, co otec nazval oním zařízením. Nachází se v přízemí. Ačkoli se o tuto bohatou londýnskou čtvrť stará společnost pumpující vodu do domů, nedá se na tlak vody spolehnout. Toaleta v prvním patře by neměla dost vody, aby mohla fungovat.

Během zmatku vyvolaného příchody a odchody jsem si všimla, že otec zamířil nahoru. Brzy se vrátil do salonu. Navzdory chladu v pokoji měl čelo zbrocené potem. Toho rána byl ten pot vyvolaný námahou lesklý, ale teď byl matný a já ze zkušenosti věděla, že to může znamenat jen jediné.

„Ach, otče,“ řekla jsem zklamaně.

Pokrčil rameny. Na levé straně převlečníku měl bouli – nepochybně tvořenou láhví laudana. Mohla jsem to čekat, vzhledem k bolesti, kterou cítí, když musí jednat s cizími lidmi.

„Co myslíte tím Ach, otče? Děje se něco?“ zeptal se konstábl Becker a pohlédl z mé tváře do otcovy. Lampa v salonu odhalovala, že má konstábl na bradě jizvu. Navzdory tomu na něj nebyl špatný pohled.

„Moje dcera pouze naznačuje, že je unavená.“

„Právě naopak, otče.“

„Takže jste se šel včera večer projít?“ řekl Ryan.

„V poslední době jsem neklidný,“ odpověděl otec. „Nestydím se přiznat, že mám značné dluhy. Jistou dobu jsem musel platit nájem za šest domů najednou.“

„Nebýt všech tvých knih, otče, většinu z nich bys nepotřeboval.“ Obrátila jsem se ke konstáblu Beckerovi. „Naplní jeden dům knihami a pak si pronajme další a další.“

„To je rodinná záležitost, Emily. Není třeba zacházet do podrobností. Někteří domácí byli tak bezcitní, že mě dostali k soudu, a dokonce i do vězení.“

„Do vězení?“ zeptal se Ryan a napřímil se.

„Ale jak jsem měl ve vězení pracovat, splácet své dluhy a živit svou drahou, dnes už zesnulou ženu a tehdejších osm dětí? Díky mým přátelům, kteří zaplatili mé směnky, jsem byl propuštěn, ovšem potom jsem samozřejmě dlužil přátelům, domácím, řezníkovi a pekaři a dokážete si jistě představit, jak se vršilo jedno na druhé. Někdy, abych se vyhnul soudnímu sluhovi, jsem musel přespat ve stohu sena, ovšem to nebylo nic ve srovnání s tím, když jsem v sedmnácti musel žít na studených londýnských ulicích.“

Becker se zamračil. „Slečno de Quinceyová, to váš otec vždycky takhle mluví?“

„Jak?“ zeptal se udiveně otec.

„Tak rychle a květnatě.“

„Nemluvím rychle,“ namítl otec. „To všichni ostatní mluví moc pomalu. Visím jim na rtech a přeji si, aby popohnali své myšlenky. Konstáble Beckere, nechci být troufalý, ale levým kolenem vašich kalhot vám prosakuje krev.“

„Krev?“ Becker pohlédl dolů. „Aha. Musel jsem si vytrhnout jeden ze stehů.“

„Stehů?“

„Včera v noci mě napadla dvě prasata.“

Teď byla řada na otci, aby se zatvářil zmateně.

Paní Wardenová protlačila svou sukni s obručemi dveřmi a položila na stůl podnos s čajem a sušenkami. Nalila čaj, ale zůstala stát v pozadí.

„Děkuji,“ řekl Becker rezolutně.

Zklamaná paní Wardenová se vrátila do kuchyně, kde nepochybně dál naslouchala u dveří.

„Ty vraždy,“ připomněl otec.

„Ano,“ přitakal Ryan. „Včera večer, nedaleko Radclijfe Highway.“

Otec přimhouřil modré oči. „Kolik obětí?“

„Pět. Tři dospělí a dvě děti.“

„Proboha,“ řekl otec. S poraženeckým výrazem sáhl do levé kapsy kabátu, vytáhl placatici a nalil si do hrnku s čajem rubínovou tekutinu.

„Co to děláte?“ zeptal se Ryan.

„Beru si svou medicínu.“

„Medicínu? Jaká medicína se nosí v placatici? To je alkohol?“

„Ne. Vlastně svým způsobem ano. Ale ne.“

„Neříkejte mi, že je to laudanum.“

„Jak jsem řekl, beru si svou medicínu. Sužují mě silné bolesti v obličeji. Uleví mi od nich jenom laudanum.“

„Bolesti v obličeji?“

„A žaludeční problémy.“ Otec se zhluboka napil z šálku. „Trvá to od dob, kdy jsem byl mladík.“

Konstábl Becker ukázal na hrnek. „Ale nalil jste si toho dobrou unci.“

Otec se znovu lačně napil.

„Tak dost.“ Konstábl sáhl po šálku. „Proboha, člověče, chcete se zabít?“

Otec si přitáhl šálek blíž k sobě, aby mu ho konstábl Becker nemohl sebrat. „Zabít se?“ Povlak potu na otcově čele byl ještě viditelnější, a přesto matnější. „To je zvláštní nápad.“ Ukázal na jeden předmět, který držel Ryan v ruce. „Vidím, že máte mou nejnovější knihu.“

„Ano, Vražda jako krásné umění,“ řekl Ryan.

Otec polkl další tekutinu ze svého šálku. „Ano, tak se jmenuje jeden esej v mé knize.“

Becker pohlédl na mě a řekl: „Slečno de Quinceyová, možná byste se raději připojila k vaší hospodyni v kuchyni nebo šla do svého pokoje.“

„Proč bych měla chtít něco takového?“

„Obávám se, že by vás náš rozhovor mohl rozrušit.“

„Četla jsem všechny otcovy knihy. Vím, co obsahují.“

„I tak by vás to, o čem si potřebujeme promluvit, mohlo šokovat.“

„Pokud mi to bude připadat šokující, odejdu,“ slíbila jsem.

Chvilku nikdo nic neřekl. Ryan a konstábl Becker se podívali jeden na druhého, jako by se rozhodovali, jak pokračovat.

„No dobře, pokud trváte na tom, že zůstanete…“ řekl Ryan. V to osmnáct set jedenáct vstoupil John Williams do krámu s plátnem v Ratcliffe Highway, který právě zavíral. Použil palici s iniciálami J. R, kterou rozbil hlavy majiteli obchodu, jeho asistentovi, manželce a dítěti. Pak miminku prořízl hrdlo. Měla jsem dojem, že Ryan zachází do zbytečných podrobností, aby mě donutil odejít z pokoje, ale obrnila jsem se a nedala najevo žádnou reakci.

„Přesně tak,“ řekl otec.

„To samé se přihodilo v oblasti Ratcliffe Highway včera večer,“ informoval ho Ryan. „Jen s tím rozdílem, že byly zabity dvě děti, ne jedno.“

„Dvě děti?“ Otec pomalu postavil šálek na stůl. „Ach.“ „Máme hodně otázek,“ pokračoval Ryan. „Jak to, že znáte tolik přesných podrobností o vraždách, ke kterým došlo před třiačtyřiceti lety? Proč jste ty vraždy celou tu dobu oslavoval? Proč jste se cítil povinen psát o nich tak mimořádně podrobně a barvitě jako naposledy minulý měsíc? A nakonec, kde jste byl včera večer v deset hodin?“

„Znovu odpovídám, že jsem se procházel v ulicích.“

„Ve kterých ulicích?“

„Nemám tušení. Byl jsem ztracený v myšlenkách.“

„Očekáváte, že vám uvěříme, že jste nevěnoval pozornost svému okolí?“

„V té mlze? I kdybych nebyl zamyšlený, neviděl jsem kolem sebe nic, čeho bych si mohl všímat.“

„O čem jste přemýšlel?“

„O osobních věcech.“

„Když jde o vraždu, není žádné téma tak osobní, abychom se na ně nemohli zeptat.“

Už jsem nedokázala mlčet. „Tohle je nehorázné. Nechcete snad naznačit, že má můj otec s těmi vraždami něco společného?“

„Je na ně odborník. Je jimi posedlý.“

„Vraždami spáchanými před čtyřiceti třemi lety?!“ Zastyděla jsem se, že jsem zvýšila hlas, a znovu ho ztlumila, ale můj tón byl stále velmi odměřený. „Můj otec je spisovatel a přispívá do časopisů. Občas píše o senzacích, aby pomohl nakladatelům prodat jejich výtisky. O vraždy je pokaždé zájem.“

„Včera v noci rozhodně byl,“ poznamenal Ryan. Pohlédl na konstábla Beckera, jako by ho žádal, aby se ujal slova.

„Slečno de Quinceyová,“ řekl Becker, který se zjevně snažil získat si mé sympatie, „máte ponětí v kolik hodin se váš otec vrátil z procházky ulicemi?“

„Ne.“

„Víte, v kolik hodin šel ven?“

„Slyšela jsem jeho kroky na schodech okolo deváté.“

„Měl hodinu na to, aby v deset hodin došel k tomu krámu,“ utrousil Ryan pro sebe. „Člověk zvyklý hodně chodit by to měl zvládnout.“

„Slyšela jste, jak se vrátil?“

„Ne.“

„Ve tři hodiny!“ zavolala z kuchyně paní Wardenová.

„To je pravda,“ potvrdil otec. „Vrátil jsem se až ve tři hodiny.“

„Spousta času na to, abyste došel do krámu a zpátky,“ zamumlal Ryan.

Už mi bylo jedno, že mluvím příliš hlasitě. „Podívejte se na toho muže! Je mu šedesát devět! Je malý! Je křehký!“

„Štíhlý,“ opravil mě otec. „Ale prosím, Emily, ne křehký. Jenom za tenhle měsíc, a to je teprve jedenáctého, jsem ušel sto padesát pět mil.“

„Opravdu věříte, že by můj otec měl dost síly, aby ubil tři dospělé… co jste to říkal, že vrah použil?“ „Palici lodního tesaře,“ odpověděl Becker.

„Ta musí být těžká.“

„Je to masivní nástroj.“

„Podívejte se na otcovy paže.“

Obrátili se otcovým směrem a možná to způsobilo laudanum, ale zdál se na židli menší, nohama jako by se sotva dotýkal země.

„7b, co jste popsali, by pro něho bylo nemožné,“ zdůraznila jsem.

„Kdyby na to byl sám,“ opáčil Ryan. „Ale mohli to spáchat dva lidé, jeden vybavený znalostmi a druhý silou.“

„Dochází mi s vámi trpělivost,“ řekla jsem. „Za chvíli prohlásíte, že jsem to byla já, kdo otci pomohl ty lidi zabít. Chtěli byste vědět, kde jsem byla včera večer v deset hodin?“

„Upřímně, slečno de Quinceyová, nemyslím si… V posteli. Ale obávám se, že na to nemám svědky.“

Po zarostlých tvářích obou mužů se rozlil nach.

„Takže tesařská palice?“ zeptal se otec.

„Ano,“ odpověděl Ryan. „Chápete, co to znamená?“

„Ta shoda byla tak přesná?“

„Přesnější, než si dokážete představit. V té palici byly vyražené iniciály. Zkusil byste odhadnout, jaké?“

„J. P? To není možné.“

„Ale je to tak. Ty iniciály byly skutečně J. P., stejné jako na palici použité při vraždách před třiačtyřiceti lety, ty samé, o kterých jste psal ve svém eseji, kde jste opěvoval vraždy jako skvělé umění. Teď musím trvat na tom,“ Ryan vstal, „abyste jel s námi do Scotland Yardu, kde budete moci odpovědět na naše otázky ve vhodnějším prostředí.“

„Ne,“ řekl otec. „Do Scotland Yardu s vámi nepojedu.“ Ryan k němu přistoupil. „Mýlíte se. Věřte mi, pane, že s námi do Scotland Yardu pojedete. A záleží jenom na vás, zda ze své vlastní vůle, nebo z donucení.“

„Ne,“ zopakoval otec. Dopil zbytek laudana v šálku. „Do Scotland Yardu nikoli. Obávám se, že je jen jedno místo, kde můžeme tohle probrat.“

„Ano? A kde by to mělo být?“

„Tam, kde k těm vraždám došlo.“

6

PATRON HROBNÍKŮ

Tma se mísila s houstnoucí mlhou. Na ulici před krámem se už naléhavě nemíhala světla policejních luceren. Vyšetřování narazilo na své limity – nezbývali už žádní další sousedé k vyslechnutí, žádná další místa k prohledání.

Na ulici přesto panoval chaos. Když Ryan s Beckerem sestoupili z policejní bryčky, vyhodnotili problémy, které na ně čekaly. Ačkoli se většina denního davu rozešla poté, co se dala na ústup před hrůzami, jež mohla skrývat nová noc, ti, kteří zůstali, byli teď opilí a dělali stejný hluk jako desetkrát větší shromáždění. Byli ozbrojení holemi, meči a puškami. Nebylo nic, co by Ryan mohl proti jejich výzbroji udělat. Vzhledem k nepřítomnosti patřičných zákonů mohly vlastnit střelné zbraně i děti.

„Jak dlouho tady zůstanete a budete nás chránit?“ zeptal se jeden z místních konstábla stojícího před krámem.

„Dokud budeme vyšetřovat.“

„Ale jak dlouho? Do zítřejšího večera?“

„Možná,“ odpověděl policista.

„Možná? A co příští týden? To tady taky budete?“

„Nejsem si jistý. Když jsme tady, chybí v mnoha jiných ulicích hlídky. Brzy se budeme muset vrátit do svých okrsků.“

„Proboha, všechny nás povraždí, když nenajdeme vraha sami!“

V tom křiku si Ryan všiml, že Poživač opia a jeho dcera sestoupili z vozu bez pomoci. Navzdory jeho značnému úsilí ji odradit odmítla de Quinceyho dcera zůstat doma, zatímco de Quincey odmítl jet bez ní.

„Musím dohlédnout, aby se o sebe otec postaral.“ řekla a dokázala to tím, že trvala na tom, aby de Quincey cestou v bryčce snědl několik sušenek. „Jeho žaludek je v takovém stavu, že jí co nejméně. Tohle je jeho první jídlo od snídaně.“

Ryan se s podobným párem nikdy nesetkal. Při svých pěti stopách a deseti palcích byl vyšší než většina lidí v roce 1854, což byl požadavek pro práci policisty. Naopak de Quincey byl se svými pěti stopami a čtyřmi palci menší než průměr a kvůli své hubené postavě se zdál být ještě menší, možná jen pět stop vysoký. Přesto měl Poživač opia vystupování, které ho dělalo větším, než byl ve skutečnosti.

Co se týkalo jeho dcery, byla to ta nejtvrdohlavější žena, s jakou se kdy Ryan setkal. Její „bloomerovský“ styl oblékání svědčil o nekonformní povaze. Přestože neochotně přiznával, že je atraktivní díky svým příjemným rysům, modrým očím po otci a hladkým hnědým vlasům staženým dozadu, stěží potlačoval své podráždění, když jí říkal: „Sama uvidíte, jak bylo nerozumné trvat na tom, že pojedete s námi. Teď budete nucena zůstat tady v zimě s konstáblem, který vás bude chránit před tím davem, zatímco my půjdeme dovnitř.“

„To mi prosím povězte, proč bych měla chtít zůstat tady v zimě?“

„Určitě si nepřejete jít dovnitř.“

„Proč ne? Už jsem smrt viděla, zvlášť matčinu dlouhou ochromující nemoc.“

Ryan vrhl na Beckera pohled, který říkal: Možná si s ní poradíte vy.

Než ale stačil Becker něco říct, otevřel Poživač opia dveře a vstoupil do krámu. Ryan ho ve snaze neztratit velení následoval a dostal se před něho. Pak vešla Emily následovaná Beckerem.

Ačkoli těla už byla odvezena, v místnosti to stále odporně páchlo. Ryan se ohlédl na Emily v obavě, že omdlí. Ale přestože byla bledá a držela si u nosu kapesník, překvapila ho tím, že se zdála být spíš zvědavá než vyděšená.

Becker zavřel dveře a zabránil mlze, aby pronikla dovnitř.

„Kromě nepřítomnosti těl je všechno tak, jak to vrah nechal?“ zeptal se de Quincey.

Nebo jak jste to nechali vy a váš komplic? napadlo Ryana. „Ne.“

„Co se liší?“ pokračoval de Quincey.

„Souhlasil jsem, že vás sem vezmu proto, abych kladl otázky já vám, ne naopak,“ upozornil ho Ryan.

„Ale co se liší?“ De Quincey ukázal na otevřené dveře nalevo od pultu. „Na podlaze v chodbě je značné množství zaschlé krve. Jsou tam obrysy, jako by se krev rozlila okolo těl. Kam mrtvé odnesli?“

„Když kreslíř pořídil podrobné nákresy, byly ostatky přemístěny do sklepa.“

De Quincey přikývl. V Londýně roku 1854 nebyly žádné pohřební síně. Mrtví zůstávali až do pohřbu doma. Rodinní příslušníci položili mrtvého na postel, omyli ho, ustrojili a upravili tak, aby to vypadalo, že spí. Někdy byla odlita posmrtná maska a s příchodem daguerrotypie byly občas pořízeny fotografie. Pak mohli do ložnice vstoupit přátelé a rozloučit se se zesnulým. Tyto návštěvy mohly trvat až pět dní, dokud nebylo jasné, že už je nutná rakev.

Po náboženském obřadu v domě zesnulého byla rakev převezena pohřebním vozem taženým koňmi na hřbitov, ale rychlý rozmach Londýna kladl značné nároky na pohřební kapacity. Hřbitovy navržené na tři tisíce mrtvých jich musely pojmout až osmdesát tisíc a nakonec se na sebe vršilo deset, dvanáct, a dokonce i patnáct rakví. Jak se rakve rozpadaly, pomáhali hrobníci tomu procesu tím, že kopali jámy a skákali po ostatcích, aby je stlačili a udělali místo na další rakve.

Nové hřbitovy se nacházely ve vzdálenosti několika mil od centra Londýna, následkem čehož trvalo pohřebnímu průvodu většinu dne, než bylo tělo dopraveno na místo posledního odpočinku. Ale právě před měsícem, v listopadu, se objevila inovace související s otevřením železniční stanice Necropolis. Pohřební průvod mohl teď nastoupit do vlaku, který dopravil truchlící a rakev na nově vytvořený Brookwoodský hřbitov vzdálený pětadvacet mil. Po pohřbu se truchlící vrátili vlakem do Londýna, takže se všechno stihlo za jeden den, což bylo dříve nemožné.

De Quinceyho otázky přerušil náhlý zvuk. Vycházel ze zadní části domu a nebylo to praskání trámů smršťujících se zimou, ale kroky stoupající po schodech.

Becker se postavil před Emily, jednu ruku na obušku na svém opasku.

V chodbě se prodlužoval stín postavy stoupající po schodišti ze sklepa.

Becker uslyšel, jak Emily strachy zalapala po dechu.

Postava zamířila k nim a obešla zaschlou krev na podlaze chodby.

Becker poznal muže, který bušil předchozí noci na dveře ve snaze donést pokrývku své nemocné neteři. Zároveň to byl ten muž, který vedl dav při útoku na cizince, jenž byl považován za vraha.

Statný muž se zamračil na skupinku před sebou. Vlasy měl rozcuchané a ve špíně na zarostlých tvářích bylo vidět stopy po zaschlých slzách.

Když uviděl cizí lidi, strnul, dokud nespatřil Beckerovu uniformu. „Jsem Jonathanův bratr.“

„Tohle je detektiv inspektor Ryan,“ řekl Becker.

Bratr přikývl. „Už jsem vás viděl.“

„Při té šarvátce. Ano.“

„Konstábl venku povídal, že můžu dovnitř.“

„To ano,“ souhlasil Ryan.

„Udělal jsem pro ně, co se dalo. Chudák Jonathan. Nikdy se sem neměl přestěhovat z Manchesteru. Nikdo z nás. Rozložil jsem ve sklepě prkna a položil je na ně. Snažil jsem se, aby vypadali co nejvíc jako zaživa, ale Bůh jim pomáhej…“ Mužův hlas zakolísal. „Po tom, co jim ten parchant udělal… promiňte, slečno… jak jsem mohl dokázat, aby vypadali přirozeně? Majitel pohřebního ústavu chce za jejich pohřeb šestnáct liber. Povídá, že pro ty dvě děti jsou potřeba bílé rakve. To miminko…“ Z očí se mu vylily nové slzy. „Dokonce i za to miminko se musí zaplatit. A kde já vezmu šestnáct liber? To mě zruinuje. Ten parchant zničil Jonathana a jeho rodinu a teď zničí i mě.“

Saze se mísily se slzami. Zoufale potřásl hlavou.

Emily překvapila Beckera tím, že řekla: „Je mi to líto.“

A ještě víc překvapila Beckera, Ryana a zvláště truchlícího muže, když přešla místnost a dotkla se jeho paže. Jediný člověk, který nevypadal překvapeně, byl de Quincey.

„Mé srdce je s vámi,“ řekla.

Muž zamrkal, nezvyklý na laskavá slova. „Děkuju, slečno.“

„Pan…?“

„Hayworth.“

„Pane Hayworthe, kdy jste naposledy spal?“

„Sem tam, vždycky jenom pár hodin. Nebyl čas. Pravda je, že mi to hlava nedovolí.“

„A kdy jste naposledy jedl? Cítím, že jste pil alkohol.“

„Pardon, slečno. Po tom šoku z toho všeho jsem…“

„Není třeba se omlouvat. Ale kdy jste naposledy jedl?“

„Možná dnes ráno.“

„Bydlíte někde poblíž?“

„Pět minut chůze.“

„Máte rodinu?“

Muž si utřel obličej. „Ženu a malého kluka.“

„Detektiv inspektor Ryan zařídí, aby vás někdo doprovodil domů.“

Ryan zamrkal.

„Pane Hayworthe, dávám vám přísný rozkaz, abyste dal své rodině vědět, že jste v pořádku,“ pokračovala Emily.

„Přísný rozkaz?“

„Ano. Vaše žena a syn musejí být nemocní strachy. A navíc vzhledem k tomu, co se stalo, se určitě bojí i o sebe. Jsou na vás závislí.“

„Máte pravdu, slečno,“ řekl muž pokorně.

„Chci, abyste se hned vrátil domů a něco snědl. Pak chci, abyste si odpočinul. I kdybyste neusnul, prospěje vám, když si lehnete. Muž, který vás doprovodí domů, mi řekne, kde bydlíte. Jakmile se mi naskytne příležitost, zajdu k vám. Jestli zjistím, že jste nesplnil mé rozkazy, budu nespokojená, a to přece nechcete.“

„Ne, slečno. Slibuju, že vás poslechnu, slečno.“

Ryan neznatelně kývl na Beckera.

„Postarám se o to,“ řekl Becker. „Jeden z konstáblů doprovodí pana Haywortha domů.“

„Děkuji vám,“ řekla Emily Beckerovi a Ryanovi.

„Já děkuju vám, slečno.“ Hayworth popotáhl a přejel si rukávem po obličeji.

„A zamyslíme se nad tím, jestli by nebylo možné nějak vám ulehčit od výdajů s pohřbem,“ dodala Emily. „Ale právě teď je pro vás nejdůležitější vaše rodina, jídlo a odpočinek.“

Hayworth přikývl. V naději smíšené s vyčerpáním znovu popotáhl a nechal se Beckerem odvést z krámu.

„Zamyslíme se nad tím, jestli by nebylo možné nějak vám ulehčit od výdajů s pohřbem?“ obrátil se Ryan k Emily, když se Becker vrátil a zavřel dveře před mlhou.

„Ano. Jsem si jistá, že najdeme nějaké řešení,“ odpověděla Emily.

„My?“ zeptal se Ryan. „Metropolitní policie na sebe takovou povinnost vzít nemůže.“

„Manchester,“ přerušil je de Quincey. „Ta oběť pocházela z Manchesteru. Jméno té rodiny je Hayworthovi.“

„Tak nám to pověděl. Proč?“ otázal se Ryan. „Tváříte se, jako byste si myslel, že jsou tyhle podrobnosti důležité.“

„Možná. Smím vidět kresby těch těl?“

„Pořád kladete otázky, místo abyste na ně odpovídal. Jak to, že toho tolik víte o původních vraždách v Ratcliffe Highway? Kolik vám bylo v roce osmnáct set jedenáct?“

„Dvacet šest. Byl jsem dost starý na to, abych měl sílu ty vraždy spáchat, i když jsem byl malého vzrůstu. A teď se mě zeptáte, kde jsem byl té prosincové noci před třiačtyřiceti lety.“

„Přesně tak.“

„Byl jsem v Grasmere v Jezemí oblasti a bydlel v někdejším domě Williama Wordswortha, v Dove Cottage. V té době představovala cesta do Londýna několik dní strávených v dostavníku, ačkoli předpokládám, že bych to byl zvládl, kdybych zoufale toužil povraždit nějakou rodinu v Ratcliffe Highway. Byl bych však postrádán, protože jsem byl v té době zaměstnán vleklým sporem s Williamem Wordsworthem a jeho rodinou kvůli keři, který jsem se rozhodl vytrhnout z jejich zahrady. Williamova žena Mary a jeho sestra Dorothy tím byly velice rozladěny. Věřte mi, že by si mé nepřítomnosti všimly. William a Dorothy se už takříkajíc připojili k většině, čest jejich památce. Ale Mary dosud žije a pracuje na novém vydání básní svého manžela. Nevím přesně, kde bydlí, ale snad by si ještě vzpomněla na tu prosincovou roztržku.“

„Když tedy otázky kladete a zároveň na ně odpovídáte, na co se zeptám teď?“

Becker postřehl, že Ryan už nemluví předchozím podrážděným tónem. Detektiv našel způsob, jak přimět de Quinceyho spolupracovat.

„Na to, s čím jste začal. Jak mohu znát podrobnosti původních vražd? Protože jsem je zkoumal, inspektore Ryane. Tolik mě zaujal jejich ochromující dopad na celý národ, že jsem nashromáždil výtisky všech novin, které o nich zveřejnily třeba i pouhé útržky informací. Panika těch dní byla výjimečná a široce rozšířená. Ty noviny najdete v jednom z mnoha domů, za které se snažím platit nájem, abych v nich mohl skladovat své věci. Naneštěstí si nedokážu vybavit, ve kterém z nich zrovna jsou.“

„V Lothian Street v Edinburghu, otče,“ řekla Emily.

„Víš to jistě, Emily?“

„Požádal jsi mě, abych ti je odtamtud přinesla, když jsi psal svůj třetí esej o vraždách.“

„Děkuji, Emily.“ De Quincey se obrátil k Ryanovi. „Mohl bych teď vidět kresby těch mrtvol?“

„Jsou na konci pultu.“

De Quincey se napil ze své placatice s laudanem a Ryan znechuceně zvedl obočí.

Pak de Quincey došel k pultu a prohlédl si kresby jednu po druhé.

Becker očekával vyděšenou reakci, ale drobný muž si kresby prohlížel s naprostým soustředěním.

Když skončil, jeho hlas překypoval smutkem. „Před bleskem a bouří, před prokletím, morem a hladomorem, před válkou a vraždou a před náhlou smrtí – ochraňuj nás, dobrý Bože.“

„Pardon?“ zeptal se Ryan.

„To je modlitba anglikánské církve,“ vysvětlil de Quincey. „Je zvláštní, že církev považuje náhlou smrt za horší než mor a hladomor. Julius Caesar to viděl jinak. Večer před svým zavražděním byl shodou okolností dotázán, co považuje za nejlepší způsob smrti. Odpověděl: Takovou smrt, která je zcela náhlá a nečekaná. Měl na mysli smrt, která nezpůsobí žádnou bolest ani hrůzu. Je zajímavé, že anglikánská církev dává přednost vleklé smrti, během níž oběť trpí bolestí, která však umírajícímu dává možnost vyrovnat se nejen s Bohem, ale i s hokynářem.“

Becker nikdy neslyšel nikoho takhle mluvit. Z podivných myšlenek Poživače opia se mu točila hlava. „No, ten majitel obchodu hrůzu nepocítil. Podle toho, jak to vypadá, ani nevěděl, co ho potkalo.“

„Ano.“ De Quincey ukázal na jednu z kreseb. „Zdá se, že ho vrah udeřil dvakrát zezadu, než mu prořízl hrdlo.“ Bylo příznačné, že se de Quincey neomluvil své dceři, což znamenalo, že už rozhovor tohoto druhu slyšela. „Nevěděl, co se mu stalo. Ani to miminko. Ale jeho žena, služebná a ta holčička byly udeřeny zepředu. Viděly, co je čeká, a rozhodně pocítily hrůzu.“

„A kam tím míříte?“ zeptal se Ryan.

„Ztratily se nějaké peníze?“

„Ne.“

„Pokud motivem nebyl zisk, co jiného jím mohlo být?“ uvažoval de Quincey nahlas. „Pomsta? Komu? Majiteli obchodu? Je to ubohá pomsta, když oběť ani neví, že je trestána. Pomsta manželce, protože odmítla vrahovy dřívější návrhy? Snad. Ale proč by zabíjel služebnou, tu holčičku a miminko? Manželka neviděla, jak zabíjel její děti. Neprožila ta největší muka. Mohla být hlavní obětí služebná? Pokud ano, proč vrah zabil i děti?“

„Tyhle otázky nás už taky napadly.“ řekl Ryan netrpělivě.

„Někdy nás mysl oklame a my pak vidíme věci jinak, než jaké jsou.“

„Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíte.“

„Otče, pověz jim příběh o indickém císaři a kočáru,“ navrhla Emily.

„Děkuji, Emily. Výborný příklad.“

„Indický císař a kočár?“ Ryan zvedl zoufale ruce. „Mohli bychom prosím omezit náš rozhovor na vraždy?“

„Přesně to dělám. Jeden britský diplomat kdysi věnoval indickému císaři kočár. Ten kočár měl vysokou střechu, čtyři sedadla uvnitř a jedno venku pro kočího. Byl nádherně zdobený, ale v té době kočáry v Indii neexistovaly, a když diplomat odjel, císař nevěděl, co si má s darem počít. Co však věděl, bylo, že jeho vysoké postavení vyžaduje, aby byl nade všemi, takže se svými rádci vystoupil na střechu kočáru, kde se usadil na vratkém trůnu tvořeném kozlíkem kočího. A zatím kočí, jehož postavení bylo tak nízké, že si nezasloužil být viděn, nasedl do kočáru a protáhl opratě dírou udělanou pod kozlíkem. V té pozici, neschopný vidět, kam jede, pobídl koně kupředu. Císař si tu divokou jízdu nejprve užíval, ale po dostatečně dlouhém natřásání kočímu nařídil, aby zastavil. Když mu pomáhali na zem, usmíval se, aby nevypadal nedůstojně, ale pak byl kočár odvezen a už ho nikdy nikdo neviděl. “

„A jaký je smysl toho příběhu?“ chtěl vědět Ryan.

„Vidíme věci z perspektivy, kterou považujeme za danou, tak jako si císař myslel, že je sedadlo kočího lepší, protože je výš. Ale co když je naše perspektiva nesprávná? Je možné, že při pohledu na scénu těchto vražd nejsou některé věci tím, čím se zdají být. Těla byla odnesena. Co se ještě změnilo?“

„Všechny dveře byly zavřeny,“ promluvil Becker poprvé po delší době.

„Kdo objevil mrtvé?“

„Já,“ odpověděl Becker. „Narazil jsem na toho bratra bušícího na přední dveře. Byly zamčené, tak jsem přelezl zeď a vešel zadem.“

„Kde jste uviděl…?“

„Matku a holčičku na podlaze v chodbě.“

„A pak jste…?“

„Otevřel tamty dveře,“ Becker ukázal na průchod vedle pultu, „vstoupil do krámu a našel mrtvolu za pultem.“

„A potom?“

„Otevřel jsem dveře do kuchyně a ložnice a objevil ostatní těla.“

„Vrah zcela nenaplnil svůj plán.“

„Nerozumím,“ řekl Ryan hlasem poznamenaným únavou.

„V mém eseji o umění vraždy píšu o lítosti a hrůze jako o vrcholných cílech. Cítíme lítost za oběti. Ale kdo pocítil hrůzu? Majitel obchodu nikoli. Miminko také ne. Ano, manželka, služebná a holčička hrůzu poznaly, ale jen na kratičký okamžik, když spatřily palici, která se na ně řítila. Konstáble Beckere, v kolik hodin jste při své obchůzce došel ke krámu?“

„Ve čtvrt na jedenáct, stejně jako každý večer.“

„To je spolehlivost rozvrhu každého konstábla. Předpokládám, že vrah musel váš rozvrh znát a měl v úmyslu počkat do deseti dvaceti, než odemkne přední dveře a vyjde ven do tmy. Nemohl tušit, že se objeví ten bratr a zkříží mu plány. Kdyby všechno probíhalo jako obvykle, příští den by někoho napadlo, kde asi je majitel obchodu a jeho rodina. Ta osoba by zaklepala na dveře, zjistila, že jsou odemčené, a vstoupila. Zápach a cákance krve by vedly k objevení toho, co leželo za pultem. Vyděšený nálezce by se rozběhl pro pomoc. Do krámu by vstoupili další lidé a s každými dalšími otevřenými dveřmi by je přivítaly další hrůzy, dokud by představení nedosáhlo maximálního efektu s otevřením posledních dveří a nálezem zavražděného miminka.“

De Quincey došel ke dveřím vedoucím do zadní části budovy.

Becker s Ryanem překvapení jeho náhlým pohybem jej následovali, když vstoupil do chodby, širokým obloukem obešel zaschlou krev a nahlédl do kuchyně.

„Zuby na podlaze.“ poznamenal de Quincey. „Dokonalé.“

„Jste šílený,“ řekl Ryan.

„Kočár a indický císař,“ opáčil de Quincey. „Abyste pochopili, co se tady stalo, musíte předstírat, že jste vrah. Musíte ta jatka obdivovat jako umělecké dílo.“

„Laudanum vám zatemnilo mozek.“

„Naopak, umožňuje mi vidět naprosto jasně.“

Becker se ohlédl, aby se ujistil, že je Emily nenásleduje. Zůstala v krámě a zdálo se, že je lituje.

De Quincey vešel do kuchyně a prohlédl si palici ležící na stole. „Smím ji zvednout?“

„Rozhodně. Rád bych viděl, jak ji zvládnete,“ souhlasil Ryan.

Poživač opia prozkoumal chomáč vlasů a zaschlou krev na úderné ploše. „Všimněte si, jak špatně se mi s ní manipuluje. Mohl by s ní pohodlně zacházet jen někdo větší.“

Prohlédl si vrcholek palice, kde bylo dřevěné topůrko zajištěné v kovové hlavici. „A tady jsou ty iniciály vyražené do kovu. J. P. Stejné jako na té původní palici. Ta měla také nedokonalost na úderné ploše, klikatý škrábanec v kovu. Mohu odstranit část těch vlasů a zaschlé krve?“

Ryan na něho chvilku zíral.

„Já to udělám,“ řekl detektiv.

De Quincey na sobě nedal nic znát, když Ryan vytáhl svůj nůž z pouzdra pod pravou nohavicí.

Ryan jemně seškrábl vlasy a krev a dal si pozor, aby nepoškrábal kov.

Zamračil se na to, co odhalil. „Vzor jako tento?“

De Quincey soustředěně přimhouřil modré oči.

„Ano. Nedokonalost, která připomínala blesk. Úplně stejná. Toto je se vší pravděpodobností tatáž palice, která byla použita při původních vraždách.“

V kuchyni se rozhostilo ticho.

De Quincey ukázal na bílou látku na židli. „Co je tohle?“

„Nějaká zástěra, kterou si vrah oblékl, aby mu krev nepotřísnila šaty,“ odpověděl Ryan. „Už jsem ji prověřil. Je úplně obyčejná. Žádný prodavač by si nevzpomněl, kdo ji koupil.“

De Quincey ji podržel v natažené ruce a prohlédl si krvavé skvrny, které na ní byly. „Obyčejná? Ne. Možná byste nenašel člověka, který by si pamatoval, že ji prodal, ale tato zástěra má zvláštní účel. Takovou si oblékají malíři a podobní umělci.“

V kuchyni jako by se ochladilo.

„Vražda jako umění,“ zamumlal Becker.

„Tyto vraždy nebyly spáchány ani tak pro radost ze zabití obětí, jako spíš pro dramatický efekt, který budou mít při svém objevení. Před třiačtyřiceti lety rozšířily zločiny v Ratcliffe Highway vlnu hrůzy po celé zemi. Ty však byly ve srovnání s těmito amatérské. Pět mrtvol místo čtyř. Dvě děti místo jednoho. Umělecké naaranžování těl. Stejná vražedná zbraň. Jaké zdokonalení!“

„Zdokonalení?“ zeptal se užaslý Ryan.

„Až zítra noviny rozhlásí, co se stalo, a telegraf ty zprávy okamžitě rozšíří, dostane se vrahovi uměleckého uspokojení, po němž touží. Lítosti a hrůzy. Hrůzy po celé Anglii, ještě větší než před třiačtyřiceti lety. A co se lítosti týče, od vraha se žádné nedočkáme, až dojde k dalšímu zabíjení. Musíme litovat jeden druhého a doufat, že se Bůh slituje nad námi všemi.“

„K dalšímu zabíjení?“

Emily v přední místnosti vykřikla.

Když křik pokračoval, vyběhl Becker z kuchyně. Spěchal co nejrychleji za Emily, mihl se chodbou a vtrhl do obchodu, kde strnul na místě.

Připojily se k němu chvatné kroky Ryana a de Quinceyho a tito muži zůstali také v úžasu stát nad tím, co uviděli.

Dveře byly otevřené. Dovnitř plynula mlha a obklopovala muže, jehož rysy měly barvu i strukturu mahagonu. Byl mimořádně vysoký, dokonce ještě vyšší než Becker. Měl zvláštně tvarovanou šedou pokrývku hlavy a Beckerovi chvilku trvalo, než si vybavil, že ji viděl na nějaké ilustraci v novinách. Turban, pomyslel si, tak tomu říkali. Navzdory chladné noci měl nově příchozí na sobě jen dlouhou splývavou košili visící přes volné kalhoty. Obě části oděvu měly orientální střih a byly také šedé. Kromě toho obrázku v Illustrated London News Becker nikdy nic takového neviděl. Až na diplomaty a vojenský personál sloužící v Indii nebo v jiných částech onoho subkontinentu se prakticky žádný Angličan s takovým oblečením nesetkal.

Emily ustoupila ke straně krámu a spustila ruce z obličeje. „Omlouvám se. Ty dveře se zničehonic otevřely. Když se objevil, nevěděla jsem, co se děje. Nikdy jsem neviděla…“

„Malajce,“ řekl de Quincey.

„Vy toho muže znáte?“ zeptal se udiveně Ryan.

Venku vyběhl z mlhy konstábl, aby vytvořil zeď za tou exotickou postavou.

„To není možné.“ De Quincey z nově příchozího nespouštěl oči. „Po tolika letech.“

„Takže ho poznáváte?“

„Ne.“

Zmatený Ryan se obrátil k neznámému. „Co chcete? Jak jste se dostal kolem konstáblů venku?“

„Slyšeli jsme křik o kus dál v ulici, jako by někoho přepadli, inspektore.“* vysvětlil policista.

„Ale zatímco to ostatní běželi prověřit,“ ozval se druhý strážník, „já zůstal ani ne dvacet stop daleko. Nemohl kolem mě projít.“

„Samozřejmě že mohl,“ řekl de Quincey. „Je to Malajec.“ „Co chcete?“ zopakoval Ryan.

Jedinou odpovědí mu bylo nechápavé přimhouření mužových očí.

„Co tady děláte?“ nedal se odbýt Ryan.

Muž zmateně potřásl hlavou.

„Myslím, že neumí anglicky,“ poznamenal Becker.

„Ten Malajec, se kterým jsem se setkal před mnoha lety, také neuměl anglicky,“ řekl de Quincey.

„Před mnoha lety?“ zeptal se Ryan.

„Muž, který vypadal jako tenhle, jednou přišel do mého domu v Jezerní oblasti,“ vysvětlil de Quincey. „Jeho náhlý příchod byl šokující. Bylo to, jako by spadl z Měsíce. Zkusil jsem latinu a řečtinu, ale bez výsledku. Když komunikace selhala, lehl si na podlahu v kuchyni a usnul. Po hodině náhle vstal, odešel po cestě a zmizel v krajině. Byl to tak nadpřirozený zážitek, že se mi o něm často zdálo. Stalo se to ale tak dávno, že to nemůže být tentýž muž.“

„…omas,“ řekl ten muž.

„Co se to snaží říct?“ otázal se Becker.

„…omas… incey.“ Zdálo se, že se Malajec naučil zpaměti několik slov, aniž by jim rozuměl.

„Thomas?“ zeptal se Poživač opia. „De Quincey? To chcete říct?“ Ukázal na sebe. „Thomas de Quincey?“

Malajec přikývl. „…incey.“ Sáhl si pod košili.

Becker rychle pokročil kupředu a popadl Malajce za ruku, aby nemohl vytáhnout zbraň. Místo ní však tajemný muž držel nějakou obálku.

De Quincey ji popadl a roztrhl. Když si přečetl vzkaz, zbledl.

„Co je tam, otče?“ zeptala se Emily.

Ruka se mu třásla. De Quincey jí podal list papíru.

Emily přečetla vzkaz sobě i ostatním a hlas se jí třásl stejně jako otcova ruka.

Pokud se chcete dozvědět, co se stalo Ann, a najít ji, přijďte zítra v jedenáct hodin dopoledne do Vauxhall Gardens.

„Ann?“ zeptal se Ryan. „To jméno jste zmínil, když jsme vás potkali při návratu domů. Kdo je ta žena?“

„Mé ztracené mládí.“

„Cože?“

„Neexistuje nic jako zapomínání.“ Přestože de Quincey hleděl na vzkaz v Emilyině ruce, jeho modré oči jako by se soustředily na něco vzdáleného. „Když mi bylo sedmnáct a hladověl jsem v ulicích Londýna, zamiloval jsem se do pouliční prostitutky.“

Ryana a Beckera de Quinceyho upřímnost viditelně překvapila. Nešokovala je jen zmínka o prostitutce, navíc pronesená před jeho dcerou. Skoro stejně užasli nad vyjádřením tak osobní emoce jako láska. Taková otevřenost, zvlášť na veřejnosti, byla nepředstavitelná.

„Slíbil jsem Ann, že se s ní setkám v určitou hodinu v určité ulici, ale nevyhnutelné okolnosti mi zabránily se tam dostavit.“

Znepokojený de Quincey vytáhl svou placatku s laudanem a dlouze se z ní napil.

„Když se mi tam konečně podařilo se zpožděním dorazit, Ann na mě nečekala a už nikdy jsem ji neviděl, bez ohledu na to, jak moc jsem po ní pátral. Teď bych byl vůbec do Londýna nepřijel, kdybych nedostal slib, že se dozvím, co se s ní stalo.“

„Kdo vám to slíbil?“ otázal se Ryan.

„Nemám tušení, ale tatáž osoba také zařídila pronájem domu, v němž s Emily bydlíme. Ten člověk mě sem přilákal, abych byl spojován s touhle několikanásobnou vraždou. Jsem vrahův divák? Jisté je, že mě sleduje.“

„Sleduje vás?“

„Jak jinak by věděl, že jsem dnes večer tady, a mohl za mnou poslat toho Malajce se vzkazem? A pak je tu ještě fakt, že si vybral oběť pocházející z Manchesteru, jejíž křestní jméno bylo Hayworth.“

„Už dříve jste si myslel, že je to důležité, ale nepověděl jste nám proč,“ podotkl Becker.

„Vyrůstal jsem nedaleko Manchesteru. Domov mé rodiny se jmenoval Greenhay.“

„Greenhay. Hayworth. To je jen shoda okolností,“ řekl Ryan.

„Ne.“

„Opravdu chcete tvrdit, že si vrah vybral za svou oběť tohoto majitele obchodu proto, že oba pocházíte z Manchesteru a jeho jméno se podobá jménu vašeho rodinného sídla?“

„Není žádná shoda okolností, že k těmto vraždám došlo měsíc po vydání mé nejnovější knihy. Do detailů se shodují s tím, co jsem napsal v dodatku díla: Vražda jako krásné uměnu Aby na mě vrah ještě přesněji ukázal, zvolil oběť, která mi něco připomene. Spojuje mě se svými zločiny. A bůhví, jak ještě mě chce zatáhnout do svého krvavého řádění.“

7

ZAHRADA POTĚŠENÍ

V roce 1854 bylo britské impérium největší ze všech, která svět kdy poznal, mnohem větší než Alexandrovo nebo římské. Jeho území se rozkládala po celé zeměkouli a patřila mezi ně Kanada, Bahamy, Bermudy, Gibraltar, Malta, Kypr, třetina Afriky a značná část Středního východu, stejně jako Indie, Barma, Malajsie, Singapur, Hongkong, Borneo, Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Fidži, Samoa, Austrálie, Nový Zéland a část Antarktidy.

Muž v centru toho všeho, pravděpodobně nejmocnější člověk na světě, byl Henry John Temple, oficiálně známý jako lord Palmerston. Během skoro půlstoletí – počínaje rokem 1807 – získal Palmerston nesmírný a stále sílící vliv v britské vládě, nejprve jako člen parlamentu, pak jako ministr války (devatenáct let), ministr zahraničních věcí (patnáct let) a momentálně coby ministr vnitra, díky čemuž měl dohled prakticky nad vším, co se dělo na domácí půdě, a zvláště nad tím, co se týkalo národní bezpečnosti a policie. Většina pozorovatelů si byla jistá, že se Palmertson brzy stane ministerským předsedou, ale premiéři přicházejí a odcházejí, zatímco člověk, který má celoživotní vliv na ministerstvu války, ministerstvu zahraničí a ministerstvu vnitra, ovládá v podstatě celou vládu. Ministerský předseda, a dokonce i sama královna Viktorie si Palmerstona často povolávali a dožadovali se vysvětlení , proč uplatňuje politiku, kterou parlament ani premiér neschválili.

V pondělí v devět ráno usedl Ryan před tohoto mocného muže v jeho kanceláři ve Westminsteru. Palmerstonovi bylo sedmdesát a měl dlouhé, široké, nahnědo obarvené kotlety, které se mu táhly až k mohutné bradě a rámovaly jeho panovačný pohled. Věk mu nijak neubral na energii ani ambicích. Jeho kancelář zdobila velká mapa Anglie a zbytku světa, na níž bylo každé britské území vybarveno červeně a označeno zapíchnutou britskou vlaječkou.

Palmerstonovo bohatství se odráželo v jeho oblečení, jehož střih a provedení byly od pohledu tak kvalitní, že si Ryan připadal jako trhán, přestože si oblékl své nejlepší šaty: očekávané šedé kalhoty, vestu stejné barvy a černý kabát po kolena. Podle nejnovější módy byly k lemům Ryanových nohavic přišité pásky podvlečené pod podrážkami bot, které chránily nohavice před pomačkáním. To, jak se nohavice napínaly, zvláště když si sedl, přimělo Ryana s nostalgií zavzpomínat na pohodlný oděv, který nosil do práce.

Vedle Ryana seděl policejní komisař Mayne. V koutě zapisoval průběh jednání Palmerstonův sekretář. Vedle zavřených dveří kanceláře stál lordův osobní strážce, plukovník ve výslužbě Robert Brookline. Před lety Palmerstona postřelil atentátník a lord se rozhodl, že se to už nikdy nebude opakovat. Brookline, který sloužil dvacet let v armádě a získal bojové zkušenosti v Indii a Číně, byl více než kvalifikovaný k tomu, aby ho chránil.

„Byl jsem v ministerské radě, když došlo k vraždám v Ratcliffe Highway,“ řekl jim Palmerston. „Pamatuji si zděšení, které se rozšířilo po celé zemi, a ministerstvo vnitra si s ním nedokázalo poradit. Teď, když jsem v jeho čele, nedovolím, aby ta panika vypukla znovu.“ Ukázal na hromádku novin na svém stole – pět tuctů titulů, které vycházely v Londýně. „Hysterie v těchto reportážích povede k dalším incidentům, jako byly výtržnosti, k nimž došlo po vraždě v sobotu v noci. Inspektore Ryane, vy jste se, pokud vím, obou těch výtržností zúčastnil.“

„Ano, vaše lordstvo. V jednom okamžiku dav usoudil, že jsem podezřelý, a obrátil se proti mně.“

„Vskutku.“ Palmerston pohlédl na Ryanovy rudé vlasy.

„Pak se ti lidé obrátili proti někomu jinému. Zabránili jsme jim, aby ho vážně zranili a možná zabili.“

„Ještě jsem neslyšel, že byste se o tom muži zmínil, takže usuzuji, že se dav zmýlil.“

„Ano, vaše lordstvo. On není vrah.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto.“

„Jak osvěžující slyšet někoho říkat, že si je něčím naprosto jistý. Co ten Malajec?“

„Zdá se, že nemluví anglicky, vaše lordstvo, a navzdory úsilí ministerstva zahraničí jsme ještě nenašli nikoho, kdo by uměl malajský.“

Zmínka o ministerstvu zahraničí, které Palmerston kdysi vedl a jež, jak se říkalo, stále ovládal, způsobila, že jeho lordstvo ještě více zpozornělo.

„Máme toho Malajce ve vazbě,“ dodal Ryan, „ale jeho velikost bot se neshoduje s otisky na místě činu. Jsem nakloněn domněnce, že je v tom zapletený pouze jako placený posel.“

Palmerston potřásl netrpělivě hlavou a obrátil svou skomírající pozornost ke komisaři Maynovi. „Co se udělalo pro ujištění obyvatel, že jsou ulice bezpečné?“

„Vaše lordstvo, všichni detektivové a konstáblové pracují přesčas. Všechny volné dny byly zrušeny. Hlídky byly zdvojeny. Jeden svědek říká, že viděl podezřelého muže se žlutým plnovousem. Ten muž měl na sobě námořnickou čepici a kabát.“ „Jaký to byl svědek?“

„Prostitutka.“

„Tak prostitutka,“ zopakoval Palmerston bez zájmu.

„Prošli jsme své karty v katalogu Scotland Yardu, abychom zjistili, zda nějaký zločinec nemá vousy takové barvy.“

„Jediný zločinec, který tomu popisu odpovídá, zemřel před třemi lety,“ pronesl komisař.

„Nějaký námořník se zkušenostmi v Orientu by se možná malajský domluvil.“ navrhl Palmerston. „Mohl by také vědět, na kterých lodích připlouvajících do Londýna pracují Malajci. Ale pokud je vrah skutečně námořník, není vyloučené, že je teď znovu na moři.“

„Ano, vaše lordstvo,“ odpověděl Mayne. „Naši konstáblové se vyptávají v docích. Pokud si někdo vybaví námořníka, který by odpovídal popisu, pošleme další lodí zprávu varující úřady v cílovém přístavu.“

„Což by mohlo trvat týdny nebo i měsíce a tou dobou už by se podezřelý možná nacházel na další lodi,“ opáčil Palmerston se sílící netrpělivostí.

„Ano, vaše lordstvo. Bez zaoceánského telegrafu jsou naše možnosti omezené.“

„Momentálně bych byl raději, aby telegraf vůbec nebyl vynalezen. Plukovníku Brookline, jaký je váš názor na věc?“

Muž s ostře řezanými rysy stojící ve vojenském pohovu odpověděl: „Byl velmi nápomocný na Krymu, vaše lordstvo. Velitelé mohli udílet rozkazy úžasnou rychlostí.“

„Nezabránil však těm idiotům Raglanovi a Cardiganovi ve způsobení té katastrofy s Lehkou brigádou. Kdybych byl tehdy ještě v čele ministerstva války, zbavil bych je velení. Raglan vydal nepřesný rozkaz. Cardigan vyrazil se svou kavalerií do útoku, aniž věděl, jaký je jeho cíl, zato byl rozhodnutý stát se hrdinou. Poté co Lehkou brigádu skoro zničil, dal si večeři se šampaňským na palubě své jachty v nedalekém přístavu. Díky telegrafu všichni okamžitě vědí, co se stalo tisíce mil daleko, a vláda by mohla padnout kvůli zpackané válce. Před třiačtyřiceti lety trvalo poštovním dostavníkům tři dny, než rozšířily zprávu po celé zemi. Včera však poslal telegraf zprávu o sobotních vraždách do každého města ještě dřív, než se mohly noviny naložit do vlaků. Lidé se shlukují v ulicích. Mnozí mají pistole. Moji informátoři říkají, že jediným tématem rozhovorů je to, jak se všichni chystají odcházet
z práce brzy, aby se dostali domů dřív, než padne mlha. A neděje se to jen v Londýně. Celá země je vyděšená a já zodpovídám za to, že všechny uklidním.“

„Vaše lordstvo,“ ozval se Ryan, „je tu ještě jedna možnost, kterou prověřujeme.“

„Máte mou pozornost, inspektore.“

„Ze stop, které jsme tam našli, je zřejmé, že vrah neměl v podrážkách cvoky, což naznačuje, že to není dělník. Břitva, kterou jsem objevil, je skoro jistě druhá vražedná zbraň. Její střenka je z jemně vyřezávané slonoviny. Ocel je prvotřídní kvality. Velice drahý nástroj, což opět naznačuje, že vrahem není dělník.“

„Přestaňte používat zápory, inspektore.“

Ryan cítil, jak se mu valí krev do tváří. Vaše lordstvo, musíme zvážit možnost, že by vrahem mohl být zámožný člověk se vzděláním.

„Zvážit? Dobré nebe, člověče, to je nemyslitelné. Ta břitva musela být kradená. Někdo zámožný a se vzděláním rozhodně nemůže být zodpovědný za tak odporné zločiny. Jednoznačně to vylučuje mimořádné násilí, s nímž byly spáchány. Mohl se jich dopustit jen obyčejný člověk. Nebo také uživatel drog.“

„Uživatel drog, vaše lordstvo?“

„Noviny jsou plné Poživače opia. Před měsícem do detailů popsal ty původní vraždy. Vypadá to, jako by vrah využil esej Poživače opia coby instruktážní příručku. Pokud ovšem není za vraždy zodpovědný Poživač opia osobně.“

„Vaše lordstvo, on měří sotva pět stop. Je mu šedesát devět. Je pro něho fyzicky nemožné, aby zabil všechny ty lidi.“

„Nejde o to, jestli je nevinný. Člověk narušený celoživotním užíváním opia se nabízí jako jasný podezřelý. Zatkněte ho. A postarejte se, aby se o tom dozvěděly noviny.“

„Ale…“

„Když ho posadíme do vězení, bude se veřejnosti lépe dýchat při vědomí, že něco děláme. Nechci slyšet žádné námitky, inspektore. Zatkněte ho.“

„Vaše lordstvo, chci jenom poznamenat, že pokud se vrah drží předlohy, bude zabíjet znovu. A když bude de Quincey ve vězení, až se to stane, bude zjevné, že jsme zatkli nepravého.“ „Za dvanáct dní, inspektore. To je doba, po níž došlo k dalším vraždám před třiačtyřiceti lety. Dvanáct dní by vám mělo stačit k tomu, abyste dopadli šílence, který je za to zodpovědný. Jinak se rozloučíte s prací detektiva – a to bude ten nejmenší problém, který vás potká. Zatčení de Quinceyho mezitím přesvědčí veřejnost, že nesedíme s rukama v klíně. Až bude za mřížemi, budou se lidé cítit bezpečněji.“

„Možná to nebude dvanáct dní, vaše lordstvo.“ „Promiňte?“

„De Quincey se domnívá, že pachatel při napodobování v Ratcliffe Highway přehání. Jestli má pravdu, dojde k dalším vraždám mnohem dříve než posledně a budou ještě krvavější.“

Aby neupoutal nežádoucí pozornost, použil Becker drožku místo policejní bryčky, aby přivezl de Quinceyho a Emily z jejich domu nedaleko Russell Square. Zvolil zajížďku a často se ohlížel, zda je nějaké vozidlo nesleduje, což mu usnadnil fakt, že v ulicích bylo méně povozů než obvykle.

Jejich prvním cílem byla kancelář majitele pohřebního ústavu, který se měl postarat o ostatky rodiny Hayworthových. Emily dodržela slovo a předchozího večera navštívila bratra oběti, aby se ujistila, že zůstal se svou manželkou a synem.

Teď majiteli pohřebního ústavu oznámila: „Zesnulí měli v pokladně jednu libru, osm šilinků a dvě pence. To poslouží jako záloha platby za pohřeb.“

Becker stojící v pozadí užasl nad Emilyinou přímostí, zatímco de Quincey v ní zjevně neviděl nic neobvyklého.

„Jedna libra, osm šilinků a…!“ zvolal majitel. „Ale všech pět pohřbů přijde na šestnáct liber! Včera v noci mi někdo ukradl pohřební vůz! Jestli nezaplatím předem, nevím, jak budu moct uložit ostatky včas.“

„Je mi líto, že jste přišel o vůz, ale bratr zesnulého je schopen splácet jen jednu libru měsíčně, dokud nebude dluh uhrazen,“ odpověděla klidně Emily.

„Ale taková doba.“

„Ano, šestnáct měsíců. Dostanete své peníze se zpožděním, ale přece. Druhou možností je, že se připravíte o příležitost získat kýženou reputaci.“

„O jakou příležitost že se připravím? O čem to mluvíte?“

„Tyhle vraždy upoutaly pozornost novin.“

„To rozhodně ano. Všichni o nich mluví. Ať přijdu kamkoli…“

„Pokud se smíříte s jednou librou měsíčně, povědí moji přátelé z policejního oddělení reportérům, že jste jako majitel pohřebního ústavu přispěchal na pomoc bratrovi zesnulého v době žalu. Vaše firma získá skvělou pověst a vaše podnikání bude vzkvétat.“

„No to je skvělé, ale pořád nechápu…“

„Pokud odmítnete, povědí moji přátelé z policejního oddělení všem reportérům, jak bezcitně jste se zachoval v době, kdy jste měl poskytnout útěchu. Všichni v Londýně se dočtou o vaší krutosti.“

„Ale…“

„Po krátké úvaze jistě dospějete k závěru, že jedna z možností je lepší než druhá.“ Emily vstala. „Prozatím tady máte jednu libru, osm šilinků a dvě pence. Vaše firma má hvězdnou pověst. Jsem si jistá, že vystrojíte zesnulému a jeho rodině pohřeb, který budou lidé ještě dlouho chválit.“

Becker nikdy neslyšel žádnou ženu takhle mluvit. Skryl svůj úžas a doprovodil ji a de Quinceyho ven ke drožce, kde se rozhlédl a zjistil, že žádný povoz nezastavil opodál, aby počkal, až vyjdou z pohřebního ústavu.

„Myslím, že nás nikdo nesleduje,“ poznamenal, když pokračovali v cestě ke svému konečnému cíli.

„Vrah nás nepotřebuje sledovat,“ řekl de Quincey zamyšleně. „Koneckonců ví, kde budu v jedenáct hodin.“

„Ale já musím počítat i s dalšími možnostmi. Třeba má v úmyslu překvapit nás cestou.“

„Ano,“ souhlasil de Quincey. „O překvapení u něho rozhodně není nouze.“

Pět minut poté, co zaplatili mostné a přejeli kamennou klenbu mostu Vauxhall Bridge, řekl Becker drožkáři, aby pokračoval přes železniční trať a zastavil v Upper Kennington Lané. Pomohl Emily dolů a pak se obrátil k de Quinceymu, ale zjistil, že ten muž, překvapivě mrštný na svůj věk, už stojí vedle něho na zemi.

Zahalený zápachem z nedaleké palírny se Becker rozhlédl po té dělnické čtvrti, kterou tvořily převážně krámy s pokoji v prvním patře.

Zprávy o vraždách viditelně ovlivnily náladu i tady na jižním břehu Temže, poměrně daleko od Ratcliffe Highway. Chodci se už nepohybovali zvolna jako dřív. Jejich výrazy byly vážné a ostražité. Muž prodávající pečené brambory z dvoukoláku si podezíravě měřil každého zákazníka, který se k němu přiblížil, ze strachu, že by ho některý mohl napadnout.

Aby nebyl zpozorován, dostal Becker povolení vyměnit svou uniformu za civilní šaty. Byl to další krok k jeho cíli stát se policejním detektivem, jen si přál, aby k tomu došlo za jiných okolností.

Několik lidí nesouhlasně pohlédlo na Emilyinu nekonvenční sukni bez obručí, pod níž bylo vidět pohyb nohou. Jinak si jich nikdo nevšímal, když kráčeli podél dřevěné zdi po jejich pravé ruce, než došli k široké a vysoké budově. Vybledlý nápis nad vchodem hlásal VAUXHALL GARDENS.

De Quincey vytáhl z kapsy kabátu placatici s laudanem.

„To je potřetí, co jste se napil, od chvíle, kdy jsme odešli z domu,“ řekl Becker.

„Děkuji, že to počítáte.“

„Dávka laudana, kterou jste už za dnešek požil, by většinu lidí zabila.“

„Je to medicína předepsaná lékařem. Spíš by mě zabilo, kdybych se pokusil přestat…“ De Quinceyho čelo pokrývala vrstva potu, když pohlédl na svou dceru a změnil téma. „Zahrady potěšení bývaly svého času v módě, Emily. Když mi bylo něco přes třicet, přijel jsem sem, abych zhlédl rekonstrukci bitvy u Waterloo.“

„Rekonstrukci Waterloo? To se zdá nemožné.“

Ranní obloha byla opět jasná, vítr rozehnal mlhu.

„Zúčastnila se jí tisícovka vojáků,“ řekl de Quincey, který mluvil, aby nemusel myslet na to, co ho čekalo. „Diváci, kterých přišlo na deset tisíc, byli uchváceni rachotem mušket a dýmem ze střelného prachu.“

„Copak je ten park dost velký na něco takového?“

„Ještě větší.“

„Už je skoro jedenáct,“ poznamenal Becker.

De Quincey se nervózně nadechl a přikývl.

„Pamatujte si,“ řekl Becker, „že sem po jednom přišel tucet konstáblů v civilu předstírajících návštěvníky. Kdyby se vyskytly nějaké problémy, přispěchají vám na pomoc. Pořád si myslím, že byste mi měl dovolit jít s vámi, abych vás mohl v případě napadení bránit.“ Pohlédl dolů na bouli na svém civilním kabátě tvořenou obuškem a pouty.

„Ať už si vrah naplánoval cokoli, nestane se to, pokud budete po mém boku,“ odpověděl de Quincey. „Jestli se mýlím a dojde k násilí, budu aspoň vědět, že je Emily pod vaší ochranou. Co se týká mě, musím to riziko podstoupit, když existuje šance, že se dozvím něco o Ann.“

„To pro vás po všech těch letech stále tolik znamená?“ zeptal se Becker.

„Když jsem žebral v ulicích Londýna, zachránila mi život.“

De Quincey prošel branou.

Becker napočítal do dvaceti a pak ho s Emily následovali.

Brána zoufale potřebovala nový nátěr. Z jejího dřeva trčely třísky a na několika místech bylo prasklé.

Prodavač vstupenek stěží vzhlédl od novin, které četl. Hlavním tématem titulní strany bylo vyvraždění rodiny majitele obchodu.

„Dva šilinky,“ řekl nepřítomně.

Becker zaplatil z mincí, které dostal ve Scotland Yardu.

Za vchodem se rozhlíželi po téměř opuštěném parku a dívali se, jak de Quincey kráčí po bílé štěrkové cestě okolo holých stromů. Když míjel koncertní pódium, zdálo se, jako by čekal, že k němu někdo přistoupí. Když se tak nestalo, pohlédl dopředu k dlouhé řadě otevřených kójí s jídelními stoly, z nichž bylo vidět na hudební scénu. Opět se nikdo neobjevil.

Becker s Emily předstírali, že obdivují své okolí, a prošli kolem budovy honosící se věžičkami, klenutými oblouky a kopulemi východoindického paláce. Obrátili se k muži v cirkusových šatech, který kráčel po laně napjatém mezi stromy nad trávníkem. Artista v rukou třímal tyč, která mu pomáhala udržet rovnováhu. Jeho kdysi červený kostým byl vyrudlý a potrhaný.

Becker přemýšlel, kde jsou rozmístění ostatní konstáblové. Někteří se možná připojili k hrstce lidí, kteří s nezájmem sledovali vystoupení artisty, a zdálo se, že by nejraději chtěli zpátky své peníze. Mnohem víc je zajímalo ponuré téma jejich hovoru a Becker nepochyboval, že tím tématem jsou vraždy.

Řady stromů bez listí se táhly do dálky. Holé keře obklopovaly sochu muže na koni, kterému před časem upadl ocas.

„Možná to tady bude vypadat lépe, až se zazelenají stromy,“ usoudila Emily upřeně hledící za svým otcem.

Pach kouře a praskání ohně je přivedly k velkému plátěnému balonu, v němž si návštěvníci mohli zaplatit let. Barvy balonu byly vybledlé stejně jako kostým artisty na laně. Oheň měl zástěnu, která bránila jiskrám, aby zapálily plátěný rukáv připevněný ke komínu. Rukáv odváděl horký vzduch z komína a nafukoval jím balon, pod nímž byl proutěný koš pro cestující. Z balonu unikal kouř.

Transparent hlásal: ZHLÉDNĚTE VAUXHALL BRIDGE Z VÝŠKY! WESTMINSTER BRIDGE! ST. JAME’S PARK!

„A pak se podívejte zblízka na Temži, jestli ten balon spadne,“ doplnila Emily.

De Quincey kráčel dál do nitra parku.

„Bývali tady akrobati, žongléři a hudebníci,“ řekl Becker. „Ohňostroje. Slyšel jsem, že jednu dobu ozařovalo noční park patnáct tisíc luceren a jejich záři bylo vidět až na opačném břehu Temže. Ale teď…“ Ukázal na rozbité koule na sloupech podél cesty. „Majitelé mají finanční potíže. Večerní slavnosti bývaly zářivé jako královský bál. Ale to, co se tady děje v noci, začalo být nevhodné.“

„Máte na mysli prostituci?“ zeptala se Emily.

Becker ucítil, že se červená.

„Nechtěla jsem vás přivést do rozpaků,“ řekla.

„Pravda je, že jsem nechtěl přivést do rozpaků já vím,“ opáčil Becker.

„Otec se mnou vždycky mluvil na rovinu. I když jsem byla dítě, choval se ke mně jako k dospělé. V otcově domácnosti, mezi svými šesti přeživšími bratry a sestrami, jsem rychle dospěla.“

„Ano, dokážu si představit, že jste se rychle poučila o životě, když mu byl stále v patách soudní sluha.“

„Otec mě nazýval svým špehem.“

„Opravdu?“ To slovo upoutalo Beckerovu pozornost.

„V Edinburghu s námi často nemohl žít ze strachu, že bude zatčen, tak vyhledával tajné byty, kam jsem mu nosila jídlo a další nezbytnosti jako pera a inkoust. Protože soudní sluha hlídal náš dům, musela jsem lézt ven zadními okny, přes zdi a dírami v plotech. Když jsem konečně dorazila na místo, kde si otec našel úkryt, dal mi rukopis, abych ho odnesla nakladateli. Jenže nakladatele také sledovali. Znovu jsem musela lézt přes zdi a zadními okny, abych doručila ty stránky, obdržela platbu a vrátila se k otci. Z peněz, které jsem mu dala, si nechal nezbytné minimum a s hlavní částí mě poslal za matkou.“

„To zní jako těžké dětství.“

„Naopak, bylo to fascinující.“

Becker za nimi uslyšel rychlé kroky.

„Držte se poblíž.“ požádal Emily.

Připravený na problémy se otočil a ke svému překvapení uviděl Ryana, jak spěchá směrem k nim.

Ryan vypadal jinak než obvykle. Místo pomačkaných pracovních šatů měl na sobě rozepnutý převlečník, pod nímž bylo vidět šedé společenské kalhoty, vestu stejné barvy a černý kabát sahající ke kolenům. Nebýt kolportérské čapky zakrývající jeho rudé vlasy, působil by spíš jako komisař než jako detektiv.

„Všude je klid,“ hlásil Becker.

Ale Ryan se tvářil ustaraně. Obloha jako by se přizpůsobila jeho náladě a teď po ní uháněly šedé mraky.

„Co se děje, inspektore?“ zeptala se Emily.

„Když jsem se včera setkal s vaším otcem, byl bych to udělal rád. Ale teď…“

„A co byste udělal? Nerozumím.“

„Dostal jsem rozkaz ho zatknout.“

„Zatknout?“ vykřikla Emily. „To nemůžete myslet vážně!“

„Kéž bych nemyslel. Kde je?“ zeptal se Ryan.

„Před námi,“ odpověděl Ryan.

„Ale kde?“

„Na cestě. Je…“ Becker se obrátil, aby na de Quinceyho ukázal prstem. „Proboha, on tam není. Co se mu stalo?“

Poživač opia pokračoval po cestě. Během desetiletí, po která užíval velké dávky opia, si vytvořil mnoho realit. Nepřirozená kombinace prvků ve Vauxhall Gardens – věžičky a kopule východoindického pavilonu, venkovní koncertní pódium, artista na laně, horkovzdušný balon, ze kterého unikal kouř, a dokonce i socha Miltona – mu tolik připomínala jeho opiové sny, že nevěděl, zda s otevřenýma očima prožívá noční můru, nebo je stále v posteli a spí.

Byl tak dezorientovaný, že ho napadlo, že možná vůbec neodjel z Edinburghu. Třeba nikdy nedostal ten vzkaz se slibem, že pokud přijede do Londýna, dozví se, co se stalo s Ann. Nejvíc ze všeho si přál, aby se mu to jenom zdálo, protože pak by nebylo došlo k sobotním vraždám a neschylovalo by se k něčemu ještě horšímu.

Přední část zahrady byla vyhrazena veřejným akcím jako bály, hry, koncerty a bankety. Ale zadní nabízela úžasný les uprostřed města. Kdysi býval pečlivě udržovaný a zval návštěvníky k procházkám mezi stromy, ale nedbalost a nedostatek peněz v průběhu let způsobily, že se proměnil v divočinu, kterou by schvaloval de Quinceyho přítel Wordsworth, ale jež byla tak hustá a skýtala tolik úkrytů, že se de Quincey cítil ohrožený.

Pocit chaosu ještě umocňovaly falešné ruiny mezi stromy napodobující starodávné řecké a římské památky, které vypadaly, jako by se zhroutily v podivném propletenci století – pilíře Parthenonu ležely vedle části Kolosea a zakrýval je suchý plevel a šlahouny psího vína.

Poživač opia měl opět závratný pocit, že to, co vidí, je důsledek laudana. Ale ať se sebevíc snažil ujišťovat sám sebe, že prožívá opiovou noční můru v Edinburghu, stále si vybavoval zápach na místě činu a žal ve tváři bratra oběti.

Křižovatka mu dala na výběr ze tří směrů: doleva, doprava nebo rovně. Libovolně zvolil bílou štěrkovou cestu nalevo. Obklopil ho hustší les – kostlivcům podobný propletenec holých větví keřů a stromů. Hruď se mu svírala a rychle dýchal.

Ann.

Nikdy nezapomněl na ten dávný večer svého mládí, kdy jí pověděl, jak moc ji miluje. Slíbil, že se za osm dní vrátí do Londýna, aby s ní sdílel svou budoucnost, stejně jako se s ním ona podělila o své ubohé prostředky.

Ann však rozuměla budoucnosti mnohem lépe než on. Z očí se jí vyřinuly slzy. Opětovala jeho obětí, neřekla však ani slovo a on ji už vskutku nikdy neslyšel promluvit.

Jak toužil kráčet s ní ještě jednou ruku v ruce, společně poslouchat hudbu z flašinetu, políbit ji. Nesčetněkrát se mu o ní zdálo. Znovu a znovu o ní psal v různých esejích, které si vrah zjevně přečetl. Pořád existovala šance, že slib, že se o ní něco dozví, nebyla jen léčka. Třeba byl vrah Ann podobně posedlý a objevil o ní nějaké zásadní informace.

De Quincey odolával pokušení vytáhnout placatku a polknout další doušek opia. Ale více než strach mu dodávala sílu naděje – a potřeba potrestat se za to, že Ann opustil. Pokud zbývala sebemenší šance, že se něco dozví o ženě, po níž celý život pátral, nemohl se k ní obrátit zády.

Stromy a keře po obou stranách jako by se po něm sápaly. Pod kabát mu pronikal studený vítr. Pod botami mu nepříjemně křupal štěrk. Větve ho škrábaly. Vítr slabě lkal.

Pak si uvědomil, že to lkaní není vítr, ale hlas. Ženský hlas.

„Thomasi.“

Přicházelo to zprava – pronikavé žalostné žadonění.

„Thomasi.“

„To jsi ty, Ann?“

„Thomasi.“

Na pochybách, zda ten hlas není jen halucinace, sešel z pěšiny. Jeho boty šustily v listí, když se proplétal mezi křovím a kmeny stromů a napínal zrak v houstnoucích stínech.

„Ann?“

„Tady jsem, Thomasi.“

„Kde?“

Zpoza stromu vystoupila nějaká žena.

Vytřeštil oči. Pak zalapal po dechu a zapotácel se dozadu, přesvědčený, že prožívá noční můru.

Ta žena byla seschlá a skoro plešatá. Obličej měla vyzáblý a oči zapadlé. Tváře jí hyzdily boláky.

„Tady jsem, Thomasi. Vezmi si mě, svou Ann.“

„Ne.“

„Nevrátil ses, jak jsi slíbil. Opustil jsi mě.“

„Ne!“

„Ale teď jsme spolu.“ Chorá žena oděná v cárech rozepjala náruč. „Miluj mě, Thomasi. Teď už budeme navždy spolu.“

„Ty nemůžeš být Ann!“

„Tady je to, co chceš.“ Žena zvedla svůj roztrhaný kabát a sukni a odhalila svou vrásčitou nahotu. „Miluj mě, Thomasi.“

Když se v jeho hrdle vytvořil výkřik, vyděsil ho druhý plačtivý hlas.

Zpoza dalšího stromu se vynořila jiná seschlá, puchýři posetá žena, zvedla kabát a šaty a odhalila se. „Tady jsem, Thomasi. Tvoje sestra Jane. Pamatuješ se na mě? Pamatuješ, jak sis se mnou hrál v dětském pokoji? Chceš mě? Můžeš mě mít.“

A pak skutečně vykřikl, když zpoza kmene vystoupila další žena a zvedla kabát a šaty.

„Tady, Thomasi. Jsem tvá sestra Emily. Pamatuješ, jak ses vplížil do pokoje, kde jsem ležela mrtvá? Celé odpoledne jsi zíral na mé tělo. Pak jsi mě políbil. Teď mě můžeš políbit znovu, Thomasi. Můžeš mě mít.“

„Jsem Catharine, Thomasi,“ zjevila se další žena a odhalila se. „Vzpomínáš si na mě? Na malou holčičku, která bydlela kousek od vás v Dove Cottage? Wordsworthovu dceru? Vzpomeň si, jak jsi celé dny ležel na mém hrobě, vzlykal a myslel na Jane, Elizabeth a Ann. Na ty hrozné ztráty. Ale tomu je konec, Thomasi. Jsme tady. Můžeš nás mít všechny.“

Plačící de Quincey se díval, jak zpoza stromů vycházejí další ženy s rysy zničenými vředy, jsem Ann!

„Ne, já jsem Ann!“

„Jsem Jane!“

„Elizabeth!“

„Catharine!“

„Miluj nás, Thomasi!“

Vydal pronikavý výkřik, který vyšel z hlubin jeho duše, z propasti zoufalství. V očích ho pálily slzy. Padl na kolena a křičel: „Ne, ne, ne!“

„Musíme se rozdělit.“ řekl Ryan. „Vyjděte po téhle cestě. Já-“

„Počkat. Něco slyším,“ přerušil ho Becker.

„Hlasy. Ženské hlasy.“ řekla Emily. „Volají jména.“

„Tamtudy!“ Ryan ukázal doleva a rozběhl se.

Becker se zdržel vzadu, aby zůstal u Emily a mohl ji chránit. Ona ho však překvapila tím, že se vyřítila dopředu, a její volný oděv a zoufalá touha dostat se k otci jí poskytly rychlost, které Becker sotva stačil.

Proběhli ohybem cesty.

„Ne!“ zavřískl z lesa de Quinceyho hlas.

„Ann! Jane!“ volaly ženské hlasy.

„Tady!“ Ryan se vrhl do podrostu.

„Elizabeth! Catharine!“ provolávaly ženy.

„Emily, držte se zpátky!“ varoval ji Becker.

Byla však příliš odhodlaná. Větve praskaly, jak si dělala cestu mezi stromy.

De Quincey křičel dál.

„Ann! Jane! Elizabeth! Catharine!“ opakovaly ženy.

Becker vytáhl zpod kabátu obušek a pádil podél křoví.

Emily si pospíšila za ním.

Ryan před nimi náhle zastavil při pohledu na vzlykajícího de Quinceyho na kolenou. Becker se k němu připojil a vytřeštěně zíral na ty rozedrané ženy – pouliční prostitutky, staré a nakažené –, které vykřikovaly ta záhadná jména.

„Emily, tohle byste neměla vidět!“

„Ale co se to děje?“

Becker neměl tušení. Připravil se k boji a rozhlížel se kolem po nějaké hrozbě. Viděl však jen ty ubožačky.

De Quinceymu se třásla ramena v křečích přicházejících z nejtemnějších hlubin jeho duše.

„Otče!“ Emily k němu doběhla. „Nejsi raněný?“

Silné vzlyky bránily de Quinceymu odpovědět.

Ženy postřehly obušek v Beckerově ruce. S poděšenými výkřiky couvly do lesa.

„Stůjte!“ nařídil Becker.

Ženy však utíkaly pryč.

De Quincey se svalil na zem.

„Nezdá se být raněný!“ řekla Emily, která se ho snažila zvednout. „Nerozumím tomu!“

Becker vyndal zpod kabátu další součást své výstroje – řehtačku, kterou používal k vyhlášení poplachu. Sevřel rukojeť a roztočil ji. Ozval se ohlušující rachot, snadno slyšitelný po celém parku.

Poslední z vychrtlých žen zmizela mezi stromy.

„Inspektore!“ zavolal nějaký muž. Nově příchozí k nim spěchal skrz křoví – jeden z konstáblů v civilu, kteří dorazili dříve a rozmístili se po parku.

„Utíkejte k bráně!“ křikl Ryan. „Zamkněte vrata! Nepouštějte nikoho ven!“

Když muž odběhl, seběhli se další konstáblové.

„V lese jsou ženy!“ řekl jim Becker. „Prostitutky! Pochytejte je! Ale pozor, možná nejsou samy!“

Pokračování deníku Emily de Quinceyové

Za všechna ta léta strávená s otcem jsem ho dosud viděla plakat jen dvakrát: po smrti mého bratra Horáce a mé milované matky; jeho svědomité manželky Margaret. Teď však byl jeho žal hlubší než reakce na ony ztráty; a když jsem si uvědomila význam jmen, která ty ženy vykřikovaly, pochopila jsem proč.

Konstábl Becker otce zvedl a nesl ho mezi stromy. Konstábl je tak vysoký a otec tak malý, že vypadal v jeho náručí jako dítě. Inspektor Ryan šel se mnou a znepokojeně se rozhlížel po lese, jako by čekal, že nás každým okamžikem někdo může napadnout. To, že Becker na sobě měl civilní šaty a Ryan byl oblečený jako do kostela místo ve svém kostýmu násilníka, jen zesílilo můj pocit, že se svět obrátil vzhůru nohama.

Dosáhli jsme části parku vyhrazené pro veřejná představení, minuli horkovzdušný balon a artistu na laně, který teď stál na trávníku a ustrašeně hleděl na ten rozruch.

Kynuly nám věžičky; klenby a kopule východoindického pavilonu. Uvnitř byl klenutý strop pomalovaný květinami. Stěny zobrazovaly orientální scény: tygra v džungli, muže v turbanu na slonovi, kouzelníka hrajícího na flétnu vztyčené krajtě, dav obdivující divý na pestrobarevném bazaru.

Konstábl Becker posadil otce na lavici u zdi. Bez ohledu na to, jak usilovně jsem se snažila otce uklidnit, se zdálo, že mě neslyší. Jeho vzlyky vycházely z hlubin jeho osoby, do nichž jsem nedokázala proniknout.

Beckera a inspektora Ryana tento dramatický projev emocí očividně znepokojil. Mám podezření, že nikdy předtím neviděli žádného muže plakat, tak přísně byla většina lidí učena nechávat si své pocity pro sebe.

Konstábly, kteří přiváděli ty ubohé ženy, které jsem viděla v lese, otcův pláč také zneklidnil, stejně jako zatčené, které si nejspíš dovolily plakat, jen když byly samy nebo ve společnosti důvěrných přítelkyň. Všichni v tom zvláštním pavilonu byli naučení věřit, že projev emocí je slabost, a otcova bezmocná ukázka naprostého žalu byla něčím, co nechápali, něčím skoro stejně tak cizím jako orientální scény na stěnách.

Přicházeli další konstáblové s dopadenými ženami. Mnoho z nich bylo oslabených viditelnými nemocemi, ale všechny bojovaly ze všech sil a klely tak hrubě, až mě pálily uši.

„Možná byste měla odejít,“ navrhl Ryan.

„Neopustím otce,“ odpověděla jsem.

Ženy byly spoutány do řady, pravé zápěstí k levému zápěstí sousedky, a pak odvedeny okolo pilíře, kde byla spoutána poslední dvě zápěstí a skupina vytvořila kruh.

Přestože jsem potkávala prostitutky v Edinburghu, nikdy jsem neviděla žádné v tak špatném stavu. Sužovaly je nemoci. Obličeje měly poseté boláky. Některé byly skoro plešaté. V jejich svraštělých ústech byly mezery po vypadlých zubech. Jejich stížnosti se rozléhaly pod klenutým stropem.

„Ticho!“ vykřikl Becker.

„Moje peníze nedostanete!“ vyjekla jedna.

„My tvoje peníze nechceme!“ odsekl Ryan. „Ani nevěřím, že by ti bylo co ukrást.“

„Mám spoustu peněz.“

„To jistě.“

„Vydala sem je!“

„Tak tím jsem si jistý.“

Konstábl přivedl další zenu a připoutal ji k ostatním.

„Kolik jich zatím je?“ zeptal se Ryan.

„Dvacet tři,“ odpověděl Becker. „A tady máme další.“ „Našel jsem u ní tohle,“ ohlásil nově příchozí konstábl a ukázal dvě zlaté mince.

„Ty sou mý! Vraťte mi je!“

„Dva sovereigny. To je víc, než si vydělá většina úředníků za týden. Kdes je ukradla?“

„Vydala sem je.“

„Zkus něco jiného,“ řekl konstábl. „Nikdo nezaplatí dva sovereigny, aby si s tebou mohl zahrát na mámu a tátu.“ „Konstáble,“ varoval ho Ryan a kývl mým směrem, aby si nově příchozí všiml mé přítomnosti. „Je tady dáma.“

„Ach. Promiňte, inspektore. Omlouvám se, slečno.“ Muž zrudl. „Někdy nerozumějí, dokud si s nimi člověk nepromluví po jejich.“

„Nehrála sem na mámu a tátu,“ namítla zatčená. „Povídám, že sem si je vydala. Poctivě.“

Becker se po ženách rozhlédl a řekl: „Když má zlaté mince ona, mohly by je mít i další.“ Přistoupil k prostitutce po své levé ruce. „Jak se jmenuješ?“

„Doris.“

„Ukaž kapsy, Doris.“

„Ne.“

„Prohledám tě, jestli neposlechneš.“

„Teď ste mi nahnal strach. Von mě chce prohledat, holky!“ Všechny se zasmály.

„Mně chlapi platěj, aby mě mohli prohledat,“ řekla Doris. „Kolik mi chcete zaplatit, abych prohledala vašeho pulce?“ Ženy se zasmály ještě hlasitěji.

Snažila jsem se tvářit, jako bych takové řeči slýchala každý den.

„Gibsone, pojďte mi pomoct,“ oslovil Becker nově příchozího konstábla. Oba muži s nechutí prohledali Doris kapsy.

„Ten parchant mě chce vokrást!“ protestovala Doris. „Ste mí svědkové!“

„Nesnažím se vás okrást,“ namítl Becker. „Přestaňte se bránit. Co to tam máte?“

Becker držel v ruce dvě zlaté mince. „Která z vás je má také?“

Hlučný, horečný souboj ukázal, že každá ze čtyřiadvaceti zen vlastní dvě zlaté mince.

„Kde jste k těm penězům přišla, Doris?“

„Pracovala sem za ně, a ne tak, jak si myslíte.“

„Tak jak?“

„Zaplatil mi jeden gentleman.“

„Cos měla udělat?“

„Vplížit se sem dneska ráno, než zahrada votevře.“

„A co potom?“ vložil se do toho Ryan.

„Schovat se v lese.“

„A pak?“ pobídl ji Ryan.

„Když se vobjevil von,“ ukázala žena na otce, „měla sem na něj zavolat.“ Doris napodobila tón, který jsem předtím slyšela mezi stromy. „Thomasi, Thomasi.“

Znělo to, jako by volala o pomoc.

Cítila jsem, jak se otec při zvuku svého jména napjal.

„Thomasi, Thomasi!“ připojila se k ní další žena. Její hlas se hrubě odrazil od orientálních stěn.

Zabolelo mě v uších.

Otec přestal plakat.

„Tak dobře!“ vykřikl Ryan a zvedl ruce. „Dost! Jestli chcete své sovereigny zpátky, mlčte!“

Postupně se utišily.

„Ten gentleman mi řek, že sem Ann,“ prohlásila sama od sebe jedna z prostitutek.

„A já měla říct, že sem Jane,“ ozvala se další.

„Elizabeth“ přidala se třetí.

„Catharine,“ dodala čtvrtá.

„Ne, já jsem Ann.“

„Já jsem Jane.“

„Já jsem Elizabeth.“

„Já jsem Catharine.“

Cítila jsem, jak otec choulící se vedle mě zvedl hlavu. Pohlédla jsem dolů a zasáhlo mě, jak rudé má od pláče oči a jak tvrdá je jejich modř.

Litanie jmen se odrážela od stěn.

Ryan se znovu rozkřikl: „Přestaňte, sakra!“

Jeho přísný pohled zapůsobil, ačkoli trvalo dlouhé vteřiny, než dozněla ozvěna jejich hrubých hlasů.

„Takže vám nějaký pán řekl, abyste opakovaly ta jména?“ zeptal se Ryan. „Jaký pán?“

Našpulily rty a neodpovídaly.

„Ptám se, jaký pán? Popište ho!“

Doris pohlédla na Beckera. „Nelíbí se mi, jak se mnou mluví. Vy ste mnohem milejší.“

„Díky, Doris,“ odpověděl Becker. „Pověz mi o tom pánovi a já ti donesu horký čaj.“

„Horký čaj?“

„Slibuji.“ Becker se obrátil ke konstáblovi u dveří. „Webstere, mohl byste se o to postarat?“

Konstábl pohlédl na Ryana, který přikývl.

„O kus dál po cestě je v parku krám,“ řekl Webster.

„A vrátíte nám naše sovereigny?“ otázala se Doris dychtivě Beckera.

„Slibuji, že dostanete své peníze zpátky.“

Doris se usmála a ukázala mezery po vypadlých zubech. Stejně jako když jsme se s otcem poprvé setkali s Ryanem a Beckerem, pojala jsem i teď podezření, že ti dva spolupracují tak, aby se ty ženy cítily Ryanem ohrožené a Becker je mohl uklidnit a získat jejich spolupráci.

„Doris, jak ten gentleman vypadal?“ zeptal se Becker. „Byl vysokej. A vypadal silnej.“

„Jak starý?“

„Nebyl mladej ani starej.“ Doris ukázala na Ryana. „Jako von.“

„Měl vousy?“

Doris dychtivě přikývla. „Takový nažloutlý.“

Cítila jsem, jak se otec vedle mě napřímil.

„Jak byl oblečený?“ chtěl vědět Becker.

„Jako námořník,“ odpověděla Doris. „Ale mě nevoklamal. Žádnej námořník mi nikdy nedal dva sovereigny. Tak šilink, když jsem měla kliku. Dva sovereigny nikdy.“

„Dohromady to dělá čtyřicet osm liber,“ poznamenal Ryan. „Boháč.“

„Jak mluvil, Doris?“ zeptal se Becker.

„Žádnýho námořníka sem tak mluvit neslyšela. Tenhle byl vzdělanej, to jo. Gentleman.“

„Nebála jste se? Koneckonců o sobě lhal.“

„Jasně že bála. Vod sobotní noci se bojí každej, koho znám. Ale dal mi dva sovereigny.“ Doris mluvila, jako by to bylo všechno bohatství světa. „Eště nikdy sem dva zlaťáky neviděla. Někdy říkal divný slova, kterejm sem nerozuměla.“

„Jaká třeba?“

Doris zapátrala v paměti. „Jako nácvik. Neměla sem tuchu. Ukázalo se, že to znamená, že si nás chce shromáždit v jedný uličce, povědět nám, co máme říct, a vyzkoušet, jestli si to pamatujem.“

„Dneska večer se tam vrátíme a dostaneme další sovereign,“ prohlásila žena kousek od Doris pyšně.

„Další zlaťák?“ zeptal se Ryan překvapeně.

„Kušuj, Melindo,“ okřikla ji Doris.

„Ne, pověz mi to.“ Ryan postoupil kupředu.

„Aby si byl jistej, že fakt uděláme, co máme, tak nám řek, že když budeme dobrý, dá nám dneska večer další sovereign,“ řekla Melinda.

„Kde?“

„V tý stejný uličce, kde sme měly…“ Melinda pohlédla na Doris.

„Nácvik,“ doplnila Doris, potěšená, že si to slovo pamatuje. „Pověz mi kde,“ naléhal Ryan.

„U Oxford Street.“

Při tom jménu otec strnul.

„Můžem teďka dostat ten čaj?“ zeptala se Doris. „Byla mi v tom lese zima.“

„Už se nese,“ slíbil Becker.

„Melindo, dovedeš mě tam, kde je ta ulička?“ požádal Ryan.

„Ne!“ namítla Doris. „To by vás ten gentleman viděl a neukázal by se, aby nám dal ten třetí zlaťák.“ Zamračila se na Melindu. „Říkala sem ti, abys kušovala.“

„Neuvidí nás, to mohu zaručit,“ ujistil ji Ryan. „A za spolupráci ti přineseme k čaji sušenky.“

„Sušenky? Páni, vy se ke mně chováte jako k dámě.“ „Přesně jako k dámě,“ souhlasil Ryan.

„Nažloutlé,“ řekl otec a vylekal mě. Bylo to dlouho, co naposledy promluvil.

„Což znamená ne úplně žluté, ale skoro,“ pokračoval. „Nemohla by ta barva mít blíž k oranžové? Možná nějaký odstín mezi těmi dvěma?“

Doris zamyšleně naklonila hlavu k jedné straně a pak ke druhé. „ Trochu voranžová, trochu žlutá. Takový fousy sem nikdy neviděla.“

„To je barva, kterou jsem popsal v eseji Vražda jako krásné umění,“ řekl otec Ryanovi. „Naznačil jsem tam, že ta barva mohla být součást přestrojení.“

„Přestrojení?“

„John Williams pracoval na lodi plující do Indie. Někteří zloději tam přebarvují ukradené koně a jedna z barev, kterou používají, je ta, kterou popsala Doris a o níž jsem se zmínil ve svém eseji. Nadnesl jsem tam otázku, zda si Williams neobarvil vlasy, aby změnil svůj vzhled, když ty zločiny páchal.“ „Naznačujete tím, že si náš muž obarvil vousy ze stejného důvodu a zároveň aby napodobil to, co bylo ve vašem eseji?“ zeptal se Ryan.

„Naznačuji mnohem víc. Nedokážu si představit, že by si vrah nechal narůst plnovous, což trvá několik měsíců, a stále si ho barvil. Kromě toho by byl také nucen obarvit si vlasy, protože rozdíl v barvě vlasů a vousů by upoutal ještě větší pozornost než ta neobvyklá barva. Celé je to příliš komplikované.“

„Takže ten plnovous sám je přestrojení?“

„Nepochybně. Stejně jako to námořnické oblečení. Možná má něco společného s divadlem.“

„Herec?“

„Někdo, kdo má zkušenosti s měněním vzhledu. Poptejte se v obchodech, které prodávají paruky a líčidla pro herce.“

Ryan se obrátil k jednomu konstáblovi. „Víte, co máte dělat, Gibsone.“

„Už jsem na cestě, inspektore.“ Konstábl vyběhl z pavilonu.

Becker se zeptal otce: „A co ta jména, která na vás ty Ženy volaly? Už víme o Ann. Ale kdo jsou Jane, Elizabeth a Catharine?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Ale…“

„Psal jsem o nich ve svých dílech. Vrah si o nich přečetl a použil je, aby mi ublížil. To je všechno, co potřebujete vědět.“

„Políbil svoji mrtvou sestru, to udělal,“ řekla Doris.

„Mlč!“ okřikl ji otec.

„Ležel na hrobě sousedovy mrtvý dcerky. Celý noci hrabal prstama v zemi. Ten gentleman nám pověděl, co ste zač. Pověděl nám, že vás nemáme litovat, když budete neštástnej z toho, co na vás budem volat. Že si to zasloužíte.“

„Sklapni!“ Otec zvedl ruce a udělal pohyb, jako by od sebe odstrkoval nějaký přízrak. Nikdy jsem ho neviděla tak vyvedeného z míry. „Už ani slovo, ksakru!“

Náhle se otevřely dveře a konstábl poslaný pro čaj se vrátil s podnosy.

„Sušenky! Nevidím sušenky!“ stěžovala si Doris.

Obrátila jsem se k otci, ale už tam nebyl. Odešel z pavilonu a zavřel za sebou dveře.

„Otče.“ Spěchala jsem za ním.

Hleděl dolů na štěrkovou cestu. Klobouk držel v rukou. Studený vítr mu cuchal krátké hnědé vlasy. Oblohu zakrývaly tmavé mraky.

„Neexistuje nic, jako zapomínám,“ zamumlal.

Otevřely se dveře a ven vyšli Ryan s Beckerem.

„De Quincey,“ řekl Ryan.

Otec neodpověděl ani jim.

Oba muži se postavili před něho.

„Omlouvám se,“ řekl Ryan, „ale potřebuji, abyste mi vysvětlil, proč vás ta jména tak zneklidnila.“

„To není vaše starost.“

„Vrah z toho mou starost udělal,“ trval na svém Ryan. „Má pocit, že mezi vámi dvěma je jakási podivná vazba, a já ji musím pochopit.“

„Nechte ho na pokoji,“ řekla jsem. Když jsem v lese poznala ta jména, která na něho ženy volaly, začal mi být jasný jejich hrůzný význam – a to, proč je otec tak zdrcený. „Vidíte sami, jak to na něho celé působí.“

„Slečno de Quinceyová,“ nenechal se odbýt Ryan, „jistě chápete, že se nemohu spolehnout na pomoc vašeho otce, když s ním vrah dokáže manipulovat. Ohrožuje to vyšetřování.“

„Jen jednou,“ pronesl otec.

Jeho hlas byl tak slabý, že mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, co otec řekl.

„Prosím?“ zeptal se Ryan.

„Jen tentokrát,“ řekl otec o něco hlasitěji.

Vzhlédl k Ryanovi a Beckerovi. Jeho pohled byl zmučený, ale odhodlaný.

„Vrah mě zmanipuloval jen tentokrát. Nedovolím, aby se to stalo znovu. Je dvakrát takové monstrum, než za jaké jsem ho považoval. Teď jsem ale připravený. Nikdy víc.“

„A ta jména?“

„Ten, kdo má tajemství,“ řekl otec, „kdo se je snaží potlačovat a skrývat, je jimi ovládám. Já o nich psal, ale nikdy jsem o nich nedokázal mluvit. Proč je tomu tak, ptáte se? Prázdná stránka mi připadá přátelštější než rozhovor s jiným člověkem. Dovoluji cizím lidem, aby četli o mých intimních problémech, ale nedokážu se přimět svěřit se s nimi tváří v tvář.“

Otec vytáhl placatku s laudanem a napil se z ní.

„Tohle vás zabije,“ zopakoval Becker své dřívější varování.

„Existuje víc než, jen jedna realita,“ řekl otec.

„Nerozumím.“

„A některé reality jsou intenzivnější než jiné. Chcete se něco dozvědět o Jane, Elizabeth a Catharine?“

„Nechci. Musím,“ opáčil Ryan.

„Jane byla moje nejmladší sestra. Zemřela, když mi bylo čtyři a půl.“1 Otec se zhluboka nadechl. „Byla jasná jako slunce, příliš mladá na to, aby mohla být jiná než zcela nevinná. Jak rád jsem si s ní hrával. Zachvátila ji záhadná horečka a ukryli ji v pokoji pro nemocné. Už nikdy jsem ji neviděl živou. Můj žal se ještě prohloubil, když se domem rozneslo, že její zvracení natolik podráždilo jednu služebnou, že Jane vlepila políček, aby přestala. Uhodila umírající dítě. Není žádným přeháněním, že mě zdrtilo zjištění, že svět mého dětství není takový, jakým se zdál být, že zlo existuje, že vesmír je plný hrůzy. Pověz jim prosím své prostřední jméno, Emily.“

„Je to Jane,“ řekla jsem hrdě. „Na počest otcovy zemřelé sestry.“

„Neexistuje nic jako zapomínání,“ zdůraznil otec. „Tím, že zaplatil těm ubožačkám, aby provolávaly Janino jméno, mě chce vrah přimět, abych si vzpomněl na služebnou, která uhodila mou umírající sestru. Chce, abych věděl, že uhodil mě.“

Otcova slova přicházela rychleji, jeho muka ho poháněla vpřed.

„A teď má sestra Elizabeth. Bylo jí devět. Mně šest. Měla velkou hlavou, což bylo podle doktorů způsobeno hydrocefalitidou.“

Ryan s Beckerem se zatvářili nechápavě.

„Vodou na mozku,“ objasnil otec chvatně. „Ta velká hlava možná vysvětlovala její úžasnou inteligenci a citlivost. Přestože jsem měl dvě zbývající sestry; s nimiž jsem si hrál, Elizabeth byla mé druhé já. Kde byla ona, byl ráj. Užívali jsme si nekonečné společné hry. Čítala mi nádherné příběhy z Pohádek tisíce a jedné noci. Někdy byly ty příběhy tak krásné, že až Elizabeth rozplakaly. V takových případech mi ty příběhy přečetla podruhé. Spal jsem s ní v jednom pokoji. Byl jsem izolován v tiché zahradě, z níž byl vyloučen všechen útlak a násilí.“

Otec upřel pohled k temnící obloze.

„Jednoho nedělního odpoledne navštívila Elizabeth kamarádku v nedalekém domě služebné. Vypily trochu čaje. Druhý den měla Elizabeth horečku. Její nemoc se rychle zhoršovala. Za týden jí podlehla. Byla snad voda v tom čaji kontaminovaná? Onemocněla snad kvůli něčemu, čím prošla na louce? To se nikdy nedozvím. Doktoři se domnívali, že příčinou mohla být její velká hlava.“

Otec se otřásl.

„Nemusíš tohle dělat,“ řekla jsem.

„Inspektor Ryan požaduje vysvětlení,“ odpověděl otec trpce. „Když mi zdravotní sestra pověděla o Elizabethině smrti, nedokázal jsem to přijmout. Ve svých šesti letech jsem byl doslova jako omráčený. Během její rychlé nemoci mě k ní nepustili, ale když jsem se dozvěděl, že její tělo bylo uloženo v jednom horním pokoji, nedokázal jsem se udržet. V jednu hodinu odpoledne, když služebnictvo jedlo a všichni ostatní odpočívali, jsem se vyplížil po schodech do prvního patra a pohlédl na dveře pokoje. Bylo zamčeno, ale klíč omylem zůstal v zámku, tak jsem jím otočil a otevřel dveře. Když jsem zaslechl hlasy služebnictva dole v kuchyni, vstoupil jsem a zavřel za sebou tak potichu, aby se ten zvuk nerozlehl chodbou.

Přední čelo postele mi zakrývalo výhled. Popošel jsem dopředu a postupně spatřil celé Elizabethino tělo. Drahá, sladká Elizabeth. Ta strnulá víčka, ty mramorové rty, ty ztuhlé ruce zkřížené na hrudi – nebylo možné zaměnit ji s někým živým. Jen její široké ušlechtilé čelo bylo stejné. Okno bylo otevřené. Dovnitř proudilo úžasné sluneční světlo, a přesto se zdálo, že fouká truchlivý vítr, vítr, který po tisíciletí vál nad poli smrtelnosti.“

Otec sebral síly a pokračoval.

„V modré obloze za oknem jako by se otevřel otvor. Vylétl jsem ven. Obklopil mě mráz a já se roztřásl. Pak jsem byl zpátky v pokoji a uvědomil jsem si, jak dlouhá doba uplynula a ze stojím nad Elizabethiným tělem. Náhle jsem za dveřmi uslyšel kroky. Spěšně jsem Elizabeth políbil na rty, počkal jsem, až kroky přejdou, a vyplížil se nepozorovaně z pokoje.

Následujícího dne přišli lékaři s chirurgem, který otevřel Elizabethinu úžasnou hlavu v přesvědčení, že její úmrtí způsobila vada v jejím mozku. Vím to, protože se mi podařilo znovu se vplížit do pokoje a viděl jsem obvazy zakrývající to, co chirurg provedl s její lebkou. Mnohokrát se mi zdálo o otvoru, který se nacházel pod těmi obvazy; o té bráně k tomu, co bývalo její myslí. Později jsem se doslechl, že ten chirurg popsal Elizabethin mozek jako nejkrásnější, který kdy viděl.“

„Dobrý bože,“ zamumlal Ryan.

„A teď Catharine,“ řekl otec o něco odhodlaněji. Byla dcerou Williama Wordswortha. William byl můj idol. Jako mladík jsem mu napsal obdivný dopis. Říct, že jsem byl jeho básněmi unesený, je slabé slovo. Jeho víra ve svobodu emocí, otevření se novým obzorům, mi připadala jako jediná životní cesta. Odepsal mi, a dokonce navrhl, abych ho navštívil v Jezerní oblasti. Přijel jsem tam dvakrát, ale nejistota mi pokaždé zabránila zaklepat na jeho dveře. Až mnohem později, doprovázen Coleridgem, s nímž jsem se také spřátelil, jsem dokázal sebrat odhodlání a navštívit ho. Brzy jsem se v tom kraji usadil a často Wordswortha navštěvoval v Dove Cottage, domě, který si pronajal. Jak rychle se okolnosti změnily. Když William usoudil, že potřebuje větší dům, pronajal jsem si Dove Cottage já. Chtěl jsem spát v pokoji, kde spával on, jíst v místnosti, kde on jídal.

Bohužel se však často ukáže, že idoly jsou nedokonalé. William dokázal být malicherný a k zbláznění nerozhodný v detailech projektu, tory jsem mu pomáhal jeho vlastním nákladem publikovat. Občas jsme se pohádali a naše neshody ovlivnily mé přátelství s jeho ženou Mary a sestrou Dorotky. Naše přátelství udržovala jen náklonnost, kterou jsem pociťoval k jeho tříleté dceři. Jmenovala se Catharine. Trávil jsem s ní tolik času, kolik jsem mohl. Celá odpoledne jsme si hrávali, jen my dva v Dove Cottage. Vrah na tom chce najít něco zlého, ale mé city ke Catharine byly prostě obdobou lásky, kterou jsem cítil ke svým zesnulým sestrám Jane a Elizabeth. S Catharine jsem byl znovu dítětem. Byl jsem v zahradě svého dětství, kam nesměl žádný útlak.

Pak jsem dostal dopis od Williamovy sestry Dorotky, který si pamatuji dodnes: Drahý příteli, zmítá mnou žal, když píši tyto řádky, ale musíte znát tu smutnou zprávu. Naše sladká malá Catharine byla ve středu v noci zachvácena křečemi. Záchvat pokračoval až do čtvrt na šest ráno, kdy vydechla naposledy.

Otec se odmlčel.

„Vydechla naposledy. Jako Jane a Elizabeth. Po Catharinině pohřbu na hřbitově nedaleko Dove Cottage jsem tam chodil každou noc, líhal na jejím hrobě a vskutku hrabal v hlíně holýma rukama, jak vám pověděla ta nemocná žena v pavilonu. Byl bych zemřel, kdyby to Catharine přivedlo zpět. A Jane a Elizabeth. Skutečně bych obětoval svůj život, kdybych je tak mohl přivést zpátky – a Ann, truchlil jsem i pro ni. Truchlil jsem pro všechny ztráty svého života.

Znovu a znovu jsem o každé z nich psal. Odhalil jsem na těch stránkách všechna svá muka tak, jak bych nikomu nedovolil, aby je slyšel z mých rtů. Do Catharininy smrti jsem pil opium jen zřídka, abych si ulevil od žaludečních obtíží a bolestí obličeje. Ale pak se z toho stala závislost, jak jsem ji popsal ve své Zpovědi.“

Ryan s Beckerem nedali po několik vteřin najevo žádnou reakci. Výraz jejich tváří však jasně vyjadřoval, jak jsou šokovaní.

Otec upíral pohled na tmavou oblohu a pak na holé větve stromů, které byly teď nehybné‘.

„Vítr ustal,“ řekl. „Myslel jsem, že se možná blíží bouře, ale teď se zdá,“ ukázal na sever, „ze se nad celou Temží tvoří mlha.“

Obrátil se k Ryanovi a Beckerovi. „Vrah chce, abych si ho spojil s tou služebnou, která uhodila mou sestru za neovladatelné zvracení. Moje práce nejsou zvratky. Je to můj pokus porozumět bolesti, jez mě udělala tím, čím jsem, a zároveň doufám, že tím pomohu svým čtenářům pochopit, čím jsou oni. Vrah překrucuje mé dílo, aby posloužilo jeho mrzkým úmyslům, a Bůh ví, že ho za to přinutím zaplatit, stejně jako se postarám, aby pykal za to, jak brutálně připravil o život těch pět ubohých duší v sobotu večer.“

„A další zřejmě budou následovat,“ vypravil ze sebe Ryan.

8

REVOLUČNÍ ROK

V sedmnáctém století se ve čtvrti Westminster hrála hra s paličkou a míčem zvaná pall mail, která se stala tak populární, že po ní byla pojmenována ulice, kde se provozovala. Do roku 1854 si Pall Mali – vedoucí severně od St. James parku – získala pověst něčím zcela jiným: sérií luxusních klubů pro gentlemany, kde se muži podobných názoru mohli společně najíst, vychutnat si drink a doutník, užít klid v knihovně, a dokonce se i ubytovat. Zatímco někteří svůj klub využívali k tomu, aby se o večerech vyhnuli svým rodinám, větším lákadlem byly hazardní hry.

Existovaly kluby pro politické strany, náboženské skupiny, herce, spisovatele a umělce, prakticky pro každý společný zájem, za který byli schválení členové ochotní zaplatit vstupní poplatek ve výši dvacet guinejí a členský příspěvek deset guinejí ročně. Takto vyčíslené platby poukazovaly na výlučnost členství, protože i když byly guineje kdysi skutečné mince, existovaly už jen jako pojem používaný pro platby za podobné služby a luxusní předměty. Pokud někdo požadoval guineu, obdržel dvě mince – jednu libru a jeden šilink –, což mělo naznačovat, že guinea (která neexistovala) stojí nad běžnou hodnotou jedné libry.

V ulici Pall Mali se nacházely skoro čtyři stovky pánských klubů pro gentlemany nejrůznějších zájmů. Následkem toho nebylo pro některé kluby obtížné stát se anonymními, vyhnout se pozornosti mezi svými sousedy. Navíc mohli členové, kteří si nepřáli být spatřeni při příchodu a odchodu, využít výhod plátěných tunelů, jež některé kluby vztyčovaly mezi vozovkou a vchodem. Kočár zastavil, pasažér vstoupil do tunelu, kočár odjel a nikdo v ulici nevěděl, kdo přijel.

To se stalo i v pondělí ve dvě hodiny odpoledne, kdy kočár, který se nijak nelišil od ostatních (až na vybraně zařízený interiér vybavený doutníky a brandy), odjel od Královského zemědělského klubu a splynul s dopravou v Pall Mali. Nápis na průčelí klubu hlásal ZAVŘENO KVŮLI OPRAVÁM.

V plátěném tunelu stáli tři muži: lord Palmerston, jeho velitel ochranky plukovník Brookline a člen Brooklineova týmu. Ten poslední zůstal v tunelu a sledoval ulici, zatímco Brookline přistoupil k muži, jehož uniforma naznačovala, že je vrátným klubu, ale ve skutečnosti šlo o dalšího člena ochranky.

„Nic neobvyklého, plukovníku.“ hlásil muž.

Brookline vstoupil do klubu, rozhlédl se po naleštěné mramorové hale a zaznamenal strategické rozmístění dvou dalších agentů ochranky, kteří na něho kývli na znamení, že mají situaci pod kontrolou. Kromě nich ve vstupní hale nikdo nebyl.

„Připraveni, vaše lordstvo.“ řekl Brookline.

Palmerston vstoupil dovnitř a prošel kolem opuštěného pultu recepčního, kterému bylo řečeno, aby zůstal doma.

Nalevo dveře s barevným sklem lákaly do baru, zatímco restaurace se rozkládala přímo před nimi. Palmerston s Brooklinem však zabočili doprava a vystoupali po mramorovém schodišti. Navzdory svým sedmdesáti letům a mohutné postavě se Palmerston pohyboval se sebedůvěrou pramenící z jeho nesmírné politické moci.

Kráčel rozhodně chodbou a zastavil před druhými dveřmi napravo, kde počkal, až Brookline zaklepe třikrát a pak ještě jednou.

Když se dveře otevřely, stála před nimi atraktivní mladá žena ve svůdných šatech.

„Děkuji, plukovníku,“ řekl Palmerston. „Vraťte se za devadesát minut.“

„Výborně, vaše lordstvo.“

Palmerston se usmál na mladou ženu, vstoupil a zavřel za sebou dveře.

Palmerstonova vášeň pro dámskou společnost byla natolik všeobecně známá, že klepy o ní pronikly z vyšší třídy, až se staly tématem oplzlých žertů v chudých čtvrtích Londýna. Britský deník The Times mu dal přezdívku lord Kupid.

Palmerston tuto pověst podporoval a využíval ji pro zamaskování svých dalších aktivit. Onoho konkrétního odpoledne žena v pokoji – herečka najatá plukovníkem Brooklinem – souhlasila, že se ukáže, jak vstupuje do plátěného tunelu klubu. Brookline považoval za jisté, že je klub pod dohledem. Příchod herečky do pánského klubu zavřeného kvůli přestavbě měl být dostatečným vysvětlením pro Palmerstonův příjezd o pět minut později. Dokonce ani členové ochranky neznali pravý důvod Palmerstonovy návštěvy. Kdyby se nějakému nepřátelskému pozorovateli podařilo herečku identifikovat, bylo by to jen dobře. Posílilo by to Palmerstonovu pověst, že dává přednost exotickým milostným poměrům.

Jakmile Palmerston zamkl dveře, lehce se herečce uklonil. „Daří se vám dobře?“

„Děkuji, vaše lordstvo, ano.“

„Máte se čím zabavit?“

„Potřebuji prostudovat scénář nové hry.“

„Je v ní hodně krve?“

„Ano, vaše lordstvo. Ubodání v tratolišti na scéně. A dva výbuchy.“

„Těším se, až ji zhlédnu.“

Palmerston ji zanechal v salonku a pokračoval do ložnice. Zamkl dveře, odsunul od zdi šatní skříň a odkryl schodiště vedoucí o poschodí výš.

Nahoře vystoupil do pokoje s dlouhým stolem. Sedělo tam šest mužů, tři po jedné a tři po druhé straně. Každý z nich se postaral, aby ho nikdo neviděl vstupovat do budovy. Všichni byli oblečení v zaprášených dělnických šatech a vešli každý zvlášť vchodem pro služebnictvo v sedm ráno s vaky s nářadím – na první pohled dělníci pracující na přestavbě hlášené nápisem na průčelí klubu.

„André, jste hubenější, než když jsem vás viděl naposledy,“ poznamenal Palmerston. Ten muž byl ve skutečnosti Angličan, ale Palmerston dával přednost jeho falešnému francouzskému jménu.

„Ne ale kvůli nemoci, vaše lordstvo.“

„Jistě že ne. Máte novou přítelkyni.“

André se zatvářil překvapeně.

„Jmenuje se Angelique,“ pokračoval Palmerston. „Její dvacet let a pochází z Reims. Ráda tancuje. Její otec je truhlář.“

„Vaše lordstvo, dávám si pozor, co jí říkám. Je součástí mého krytí. Nezná má tajemství.“

„Nemusíte se lekat, André. Usoudil jsem, že nepředstavuje žádnou hrozbu. Zmiňuji tyto podrobnosti čistě proto, abych zdůraznil, že i když se scházíme jen dvakrát ročně, myslím na každého z vás každý den.“

„Vaše lordstvo,“ vyhrkl Angličan, který si říkal Giovanni, „kdyby se k vám doneslo, že moc piju, není to tak, jak to vypadá. Jenom to předstírám, aby italské úřady nepojaly podezření, že jsem seriózní člověk.“

„Toho jsem si vědom,“ odpověděl Palmerston. „Ani jeden z vás mě nezklamal.“

Viditelně se jim ulevilo.

„Věřím, že mě nezklamete. Opravdu na vás často myslím.“

Palmerston upřel na každého z nich pohled a dal jim pocítit sílu své osobnosti, která z něho postupně udělala ministra války, ministra zahraničí a ministra vnitra.

„Každých šest měsíců si tváří v tvář znovu upevňujeme své vazby. Odhodlané pohledy, které si vyměňujeme, nás ujišťují, že já se mohu spolehnout na vás a vy na mě. Mohu? Mohu se na vás spolehnout?“

„Víte dobře, že ano, vaše lordstvo,“ ujistil ho Niels.

„Anselmo, Wolfgangu, Michaile?“ Palmerston opět použil jejich falešná jména, která identifikovala země, v nichž byli angličtí agenti nasazeni.

„Máte mou naprostou loajalitu, vaše lordstvo.“ potvrdil Michail. „Záleží mi pouze na mém úkolu.“

Ostatní rozhodně přikývli.

„Podejte hlášení.“

Jeden po druhém ho informovali o svém pokroku.

„Cítím se povzbuzen.“

„Děkuji vám, vaše lordstvo.“

„Potřebujete víc prostředků?“

„Další zbraně, munici, výbušniny a tiskařské lisy.“ odpověděl Wolfgang. „Nemluvě o alkoholu pro omámení lůzy, aby se dala využít.“

„A kolik to bude stát?“

„Dvacet tisíc liber.“

Ostatní uvedli částky, které budou potřebovat ve Francii, Španělsku, Itálii, Dánsku a Rusku.

„Fondy budou poskytnuty obvyklými kanály.“ slíbil jim Palmerston, aniž by se nad tou obrovskou sumou nějak pozastavil.

„Slyšel jsem zvěsti, že je královna opět těhotná.“ řekl André.

„Není,“ odpověděl Palmerston, „ačkoli jsem byl ujištěn, že se o to bude dál snažit. Osm dětí jí nestačí. Její Veličenstvo chce více potomků a hodlá je provdat či přiženit do královských rodů po celé Evropě, aby bylo zajištěno, že Evropa neohrozí britské impérium. Přeje si vstoupit ve známost jako babička celého kontinentu. To však bude trvat celá léta a Její Veličenstvo se mýlí, když se domnívá, že pokrevní svazky zabrání sporům. Náš způsob je jistější. Rok osmnáct set čtyřicet osm potvrdil moudrost naší metody. Destabilizace Evropy je jediný způsob, jak ochránit impérium.“

Osmnáct set čtyřicet osm. Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými začala být tak hluboká, že revoluce zasáhly skoro každý národ na kontinentě.

Nepokoje začaly ve Francii, kde ve vzduchu stále visela krvavá revoluce z roku 1789 a kde byla hrozící občanská válka roce 1848 potlačena návratem monarchie. Chaos se rozšířil do Itálie a Německa, Habsburské říše, Belgie, Švýcarska, Dánska a Polska. Mnohdy měly revoluce jen krátkodobý efekt a aristokraté se brzy vrátili k moci. Avšak pouhých šest let od revolučního roku žila vyšší třída v celé Evropě stále ve strachu.

Velká Británie byla jednou z mála zemí, které revoluci nezažily, a díky tomu stoupla její moc, takže si podmanila celou zeměkouli. Jen několik lidí ve vnitřních kruzích vědělo, že metodický postup od ministerstva války přes ministerstvo zahraničí po ministerstvo vnitra umožnil lordu Palmerstonovi vytvořit síť provokatérů, kteří podněcovali dělníky na kontinentě, aby se bouřili proti bohatým pánům. Tím, že udržoval chaos v Evropě, zajišťoval nadvládu Velké Británie.

Jak řekl svým špionážním agentům: „Destabilizace Evropy je jediný způsob, jak ochránit impérium.“

Ale přes svou zjevnou sebedůvěru Palmerston věděl, že zašel příliš daleko. Revoluční epidemie, kterou vytvořil na kontinentě, nevratně infikovala Anglii. V roce 1848 se v Londýně 150 000 členů dělnické skupiny zvané chartisté shromáždilo jižně od Temže na bývalém kriketovém hřišti Kennington Common nedaleko Vauxhall Gardens. Měli v úmyslu pochodovat k budově parlamentu a požadovat každoroční volby, všeobecné volební právo pro všechny muže v Anglii a právo na zvolení i pro ty, kdo nevlastní půdu.

Obavy z následků přinutily Palmerstona pověřit nastolením pořádku 150 000 zvláštních konstáblů, jednoho na každého chartistu. Vojenské jednotky zablokovaly všechny mosty přes Temži. Nakonec chartisté souhlasili, že řeku přejde jen několik zástupců, kteří předloží svou petici parlamentu, který předstíral, že ji posoudí, ale nakonec neudělal nic. Chartisté se vrátili do svých domovů po celé zemi. Krize byla zažehnána.

Palmerston však věděl, že se situace mohla vyvinout úplně jinak kvůli démonovi, kterého sám stvořil.

Sestoupil po tajném schodišti, zasunul šatní skříň zpátky na místo, přešel ložnici, odemkl dveře a přivítal svůdnou mladou herečku v salonku.

Vzhlédla od scénáře nového melodramatu, který zahrnoval ubodání v kaluži krve na scéně a dva výbuchy. S úsměvem se zeptala: „Už jste se mnou skončil, vaše lordstvo?“

Palmerston se podíval na kapesní hodinky a povzdechl si. „Bohužel.“

„Jsem vám vždy k službám.“

„Jste velmi okouzlující.“

Někdo zaklepal na dveře – třikrát a pak jednou. Palmerston se podíval kukátkem a otevřel dveře, za kterými na něho čekal Brookline.

„Devadesát minut. Přesný jako obvykle, plukovníku.“

Prošli chodbou, minuli člena ochranky nad mramorovým schodištěm a sestoupili do zdobné vstupní haly klubu. Mezitím v nejvyšším poschodí opustili agenti převlečení za dělníky zasedací místnost a dál předstírali, že renovují klub. Za soumraku odejdou vchodem pro služebnictvo. Druhý den ráno nastoupí další skupina dělníků, tentokrát skutečných.

„Plukovníku, vy jste byl ve čtyřiaosmdesátém v Indii,“ řekl Palmerston na úpatí schodiště. „Donesly se tam zprávy o hrozící revoluci v Londýně?“

„O vzpouře chartistů, vaše lordstvo? Ano. Velmi znepokojivé. Byli jsme neustále ve střehu před podobnými vzpourami místního obyvatelstva.“

Před klubem minuli agenta ochranky převlečeného za portýra. Na konci tunelu na ně čekal kočár jiné barvy.

„Používáte jiný dopravní prostředek?“ zeptal se Palmerston.

„To je moje nové bezpečnostní opatření, vaše lordstvo. Kdokoli by vás sledoval sem, mohl by pokračovat ve sledování toho prvního kočáru v naději, že se pro vás vrátí. Bylo by to pro něho snazší než čekat, až vyjdete z klubu, a riskovat, že si ho na ulici někdo všimne.“

„Domníváte se, že mě někdo sleduje?“

„To musím předpokládat stále, vaše lordstvo.“

Brookline a agent střežící tunel kryli Palmerstona každý z jedné strany, aby ho nikdo neviděl nastupovat do kočáru. Posledním bezpečnostním opatřením bylo, že se Brookline před nastoupením pečlivě rozhlédl kolem.

Hledal výmluvné ukazatele sledování: někoho, kdo se nehýbe, a cokoli podezřelého v pohybu lidí na ulici. Toho dne to bylo snadnější, protože ulice byla méně zalidněná než obvykle, jak nervózní lidé spěchali domů před setměním ve strachu z dalších předpovídaných vražd.

Brookline se posadil naproti Palmerstonovi v dobře vybaveném interiéru kočáru se dvěma agenty ochranky na kozlíku, který se zařadil do provozu v ulici Pall Mali.

„Vaše lordstvo, měla vaše zmínka o vzpouře chartistů nějaký zvláštní důvod?“

„Došlo k ní teprve před šesti lety a lidé si ji dobře pamatují. Srovnatelný strach v ulicích jsem naposledy viděl po vraždách v Ratcliffe Highway o mnoho desetiletí dříve. Po vraždách ze sobotní noci je ten strach v ulicích znovu. Musíme udělat cokoli, abychom ho zastavili.“

Brookline zavolal na kočího: „Odbočte doleva do Marlborough Road.“

„Tudy se ke mně domů nejede,“ namítl Palmerston. „Musím se vrátit na recepci, kterou lady Palmerstonová připravila pro premiéra. Měli bychom jet přímo po St. James Street.“

„To by byla předvídatelná trasa, vaše lordstvo. Další bezpečnostní opatření je, že se pohybujeme po neočekávaných trasách.“

„Další bezpečnostní opatření. Očekáváte problémy?“

„Zopakuji jen, co jste řekl vy, vaše lordstvo: v ulicích je znovu strach. Jako ministr vnitra byste se mohl stát terčem nespokojenosti někoho, kdo si myslí, že neděláte dost proto, aby město zůstalo bezpečné.“ Zatímco Brookline mluvil, nedíval se na Palmerstona, ale upíral svou pozornost na ulice za okénky. „Nemohu změnit místa, kde bydlíte a pracujete, ale mohu změnit trasy, po nichž mezi nimi cestujete.“

Kočár minul Buckinghamský palác po levé straně a pokračoval doprava na Constitution Hill.

„Nijak mě neuklidňuje, že k pokusům o atentát na Její Veličenstvo došlo právě v této ulici,“ poznamenal Palmerston.

„To proto, že tady bydlí, vaše lordstvo. Nikdo však nemůže předvídat, že tudy pojedete domů vy.“

„Před čtyřmi lety se někdo pokusil zabít Její Veličenstvo úderem holí do hlavy – před mým domem, který tehdy ještě vlastnil lord Cambridge.“

„Jak jsem řekl, vaše lordstvo, mohu změnit trasu, ale ne místo, kde bydlíte.“

Kočár zabočil u Wellingtonova oblouku doprava a vjel do Piccadilly, ulice, kde se nacházelo Palmerstonovo sídlo. Ta oblast bývala dříve venkovem. Pak si tam postavil sídlo jeden krejčí, který zbohatl prodejem tehdy módních pevných límců lemovaných krajkami, kterým se říkalo piccadilly, a toto jméno se stalo označením pro celou čtvrť. Vyrostla tam další sídla. Toto prestižní místo se nacházelo přímo proti Green Parku proslulému ohňostroji odpalovanými při zvláštních příležitostech.

Zatímco se kočár blížil k bráně ve zdi, za níž se nacházela půlkruhová příjezdová cesta před Palmerstonovým sídlem, Brookline se nepřestával rozhlížet po ulici a všiml si muže, který se vynořil z parku.

Muž byl výrazný tím, že kráčel odhodlaně přes ulici tak soustředěný na kočár, že nevěnoval pozornost ostatním povozům, které byly nuceny prudce zastavit, až se koně na protest zvedali na zadní.

A navíc v pravé ruce držel revolver.

„Lehněte si na podlahu, vaše lordstvo!“

„Cože?“

„Na podlahu, vaše lordstvo. Hned!“

Brookline v revolveru poznal kolt, model námořnictva z roku 1851. Automaticky se mu vybavily jeho technické detaily: šlo o opakovači zbraň, jejíž komory obsahovaly náboje s 280 grány prachu a kulkami ráže .380.

Muž šel dál.

Jedno křídlo brány se pomalu otevřelo.

„Fostere!“ křikl Brookline na kočího. „Ty a Whitman dostanete jeho lordstvo za bránu! Já toho muže zdržím!“

Kočár se blížil k pomalu se otevírající bráně.

Brookline vyskočil ven.

„Stůjte!“ zavolal na muže se zbraní. Pozvedl ruce v uklidňujícím gestu a zároveň mu vykročil naproti.

Muž se nezadržitelně blížil.

„Jdete pozdě! Lord Palmerston je už doma!“

„Ještě není!“

Muž měl německý přízvuk. Uskočil ke straně a získal tak výhled na kočár, který právě začal vjíždět do otevřené brány.

Zvedl revolver.

Nějaká žena vykřikla.

„Vím, co ten parchant dělá v Německu!“ Muž namířil. „Ale s tím je konec!“

Brookline se po něm vrhl.

Útočník stiskl spoušť.

Revolver vybuchl.

V oblaku šedého kouře máchl Brookline pěstí dolů jako palicí a vyrazil muži zbraň z ruky. Hned nato do střelce tvrdě narazil celým tělem.

Muž byl však silný a mohutně stavěný. Ustál ten náraz, ucouvl dozadu, ale neupadl.

Brookline vypálil pěstí na mužovo hrdlo.

Muž úder vykryl a opětoval ho útokem na Brooklineův krk, což bylo důkazem, že jde o zkušeného bojovníka.

Brookline uskočil dozadu a uhnul tak před smrtícím úderem.

Kůň se vzepjal.

Někdo křikl od zavírající se brány: „Jeho lordstvo je uvnitř!“

Útočník oběhl koně, plácl ho přes zadek a splašil ho proti Brooklineovi.

Zatímco Brookline se svalil na chodník a kolem něho se prohnal splašený povoz, útočník použil kočár jako štít, když utíkal přes ulici do parku.

Brookline vyskočil na nohy a oběhl zadek kočáru, když vtom uviděl dalšího splašeného koně, jak se na něho řítí. Mihl se před ním v poslední vteřině a pronásledoval útočníka do parku.

Dlažba ustoupila trávě. Z pouličních lamp se staly stromy. Zatímco střelec pádil po pěšině, služebná s kočárkem vykřikla a strčila kočárek do křoví, aby dala přednost jedné srážce před druhou.

Brookline proběhl kolem ní a plačícího miminka. Natahoval dlouhé nohy a blížil se ke svému cíli, vtom ale muž uhnul z pěšiny a zmizel dolů ze svahu kopce.

Plukovník ubral na tempu a prohlížel si křoví.

Náhle se vrhl na zem, když na něho vylétla ohnivá koule. Ohňostrojová raketa se mu ve spršce jisker mihla nad hlavou a zasáhla strom, kde vybuchla. Navzdory chladnému počasí Brookline cítil, jak se přes něho přehnala vlna horka.

Další raketa prolétla vodorovně parkem a vybuchla při nárazu na lavičku.

Třetí zasáhla další strom.

Teď už vybuchovaly nejrůznější petardy. Svah zahalily plameny – červené, žluté, modré. Jiskry sršely z jakési fontány či otáčejícího se kola na zemi. Jiné rakety kvílely nebo práskaly jako střelba. Všude létaly kusy petard a pro kouř nebylo vidět dolů po svahu.

Brookline si lehl do trávy a přimáčkl se k zemi. Přitiskl si ruce na uši, jako by byl uprostřed dělostřeleckého útoku. Srdce mu bušilo proti zmrzlé půdě. Skoro slyšel válečnou vřavu.

Výbuchy postupně ustávaly. Zvedl hlavu a podíval se před sebe skrz rozplývající se kouř. Opatrně se zvedl do dřepu a rozhlédl se po zničeném křoví a svahu. Z větví se kouřilo a suchá tráva byla černá.

*

„V tom revolveru bylo příliš mnoho prachu?“ zeptal se Palmerston, stále v šoku.

„Ano, vaše lordstvo. U tohoto modelu to může způsobit výbuch.“

Nacházeli se v tanečním sále ve druhém patře Palmerstonova sídla, kde se stoly třpytily sklenkami na šampaňské, čekajícími na naplnění při blížící se recepci. Zničená zbraň ležela na naleštěném tácu.

„A vám se ho nepodařilo najít?“

„Ne potom, co odpálil ten ohňostroj. Když výbuchy skončily, nebyl nikde v dohledu.“

„Ale proč by mě ten šílenec chtěl zabít?“

„Abych ho citoval, vaše lordstvo… odpusťte mi ten výraz.“

„Mluvte dál.“

„Když se na vás chystal vystřelit, jeho přesná slova byla: Vím, co ten parchant dělá v Německu! Ale s tím je konec!“

„V Německu?“

„Ano, vaše lordstvo. Máte tušení, o čem to blábolil? Nedává mi to smysl. V současnosti přece válčíme s Ruskem na Krymu. Německé státy našimi nepřáteli nejsou. Kromě toho jste teď ministr vnitra, ne zahraničí nebo války. Ať se v Evropě stane cokoli, není to už vaše starost, jenom to, co se děje tady doma.“

„Přesně tak. Jak bych mohl mít něco do činění s Německem? Ten muž byl blázen.“

Ve dveřích se objevila lady Palmerstonová, jeho bývalá milenka, a její pohled naznačoval, že brzy dorazí hosté.

„Nemyslíte, že byste tu slavnost měl zrušit?“ zeptal se Brookline.

„A zklamat premiéra?“ opáčil užasle lord Palmerston. „Přiznat, že mi ten incident nahnal strach? V žádném případě. Ale plukovníku Brookline…“

„Ano, vaše lordstvo?“

„Posilte mou ochranu.“

9

ODDĚLENÝ SYSTÉM

Kolem Vauxhall Gardens supěl vlak. Za kolejemi plulo po Temži množství lodí. Ryan sledoval, jak se černý kouř vlaku mísí s mlhou tvořící se nad řekou. Šaty, které si oblékl na setkání s lordem Palmerstonem, ho škrtily, zvlášť vysoký límec a pásky pod botami, které udržovaly nohavice napnuté.

Nebylo to jediné, kvůli čemu se necítil ve své kůži. Obrátil se k množství konstáblů, kteří vedli čtyřiadvacet prostitutek z parku a nakládali je do policejních bryček. Ženy si už zase stěžovaly. Jednání s nimi však bylo snadné ve srovnání s problémem s de Quinceym.

„Kdybych tak mohl věřit, že není z toho laudana vyšinutý,“ řekl Ryan Beckerovi, když Poživač opia a jeho dcera vyšli z parku. „Dávalo vám smysl to, co říkal o svých dvou mrtvých dcerách a Wordsworthově dítěti? Moje starší sestra zemřela, když mi bylo deset. Spadla do řeky a utopila se. Truchlil jsem za ni, ale dostal jsem se z toho. Teď už si na ni sotva vzpomenu.“

„Když jsme včera přejížděli Waterloo Bridge cestou do telegrafní kanceláře, všiml jsem si, že vás něco znervózňuje,“ poznamenal Becker.

„Co to má společného s de Quinceym? Právě teď mě znervózňuje spousta věcí.“

„Přejezd řeky možná patří mezi ně.“

„Doufám, že to nespojujete s tím, co se stalo mé sestře. Pijete snad taky laudanum? Včera večer to vypadalo, jako když souhlasíte s de Quinceym, že děláme některé věci, aniž bychom věděli proč. Bůh mi pomáhej, když mluví, dává mi to všechno nějaký šílený smysl, ale půl hodiny nato je to jako ta blížící se mlha. Tamhle jde jeho dcera. Musím uznat, že je pohledná, ale jsou s ní pořád nějaké problémy.“

„Inspektore, co se stane s těmi ženami?“ zeptala se Emily.

„Odvezeme je zpátky do Oxford Street.“

„A nic jiného?“

„Ty zlaté mince, které dostaly, by jim mohly vydržet měsíc, pokud je neutratí za gin místo za jídlo a bydlení.“

„A nedalo by se jim nějak pomoci?“

„Tenhle život si vybraly samy. Metropolitní policie za ně nezodpovídá.“

„Ten život jim vnutila chudoba. Přece nevěříte tomu, že si přály skončit takhle. Nemohl byste je poslat k lékařům, kteří by ošetřili ty jejich boláky a špatné zuby? Nemohli byste je převézt na farmy, kde by mohly pracovat v důstojných podmínkách a uzdravily se?“

„Slečno de Quinceyová, policie není charitativní organizace. Nejsme vybaveni na to, co navrhujete.“

„Kdyby však tyto ženy dostaly alternativu k životu na ulici, bylo by méně zločinnosti a muži by byli méně sváděni k nevěře. Konstáble Beckere, není nějaký způsob, jak byste jim mohl pomoci vy? Určitě všichni společně dospějeme k nějakému řešení.“

My? pomyslel si Ryan, fascinovaný tím, jak pokaždé dokázala přimět ostatní ke spolupráci.

Becker odpověděl: „Dneska večer možná dostanou další zlatou minci od muže, který jim vyplatil ty první dvě. Necháme tu uličku sledovat konstábly, jestli se tam vrah vrátí.“

De Quincey to zaslechl a přistoupil k nim. „Ta ulička je jediné místo v Londýně, kde se ten vrah neukáže. Chce, abyste tam poslali všechny muže a ostatní části města zůstaly nechráněné. Vyslechli jste všechny návštěvníky parku? Skoro jistě tam byl a vychutnával si svou hru.“

„Všichni lidé, co tam byli, nám prokázali svou totožnost.“

„Zkušený herec by měl být schopný předstírat jakoukoli totožnost,“ podotkl de Quincey.

„Dál prověřujeme možnost, že vrah pochází z divadelního prostředí,“ řekl Ryan. „A možná máme i jméno.“

„Jméno?“ De Quincey zvedl hlavu.

„Než jsem přijel, dostal jsem novou informaci, o které jsem dosud neměl šanci se zmínit. Dům, kde bydlíte, patří obchodníkovi, který často cestuje na kontinent. Využívá služby realitního agenta, který se snaží udržet dům obydlený, když je pryč.“

„Moje vlastní pátrání to potvrzuje.“ řekl de Quincey. „Ten majitel se jmenuje Westfall. Prodává látku výrobcům oděvů za Kanálem. Ale ten realitní agent mi odmítl sdělit, kdo za nás zaplatil nájem toho domu.“

„Protože ten agent dostal zaplaceno zvlášť, aby to jméno neodhalil,“ vysvětlil Ryan. „Jakmile však pochopil vážnost situace, začal spolupracovat a prozradil, že muž, který podepsal nájemní smlouvu, se jmenuje Edward Symons.“

De Quincey se zachmuřil. „Ne.“

„Znáte to jméno?“

„Píše se S-y-m-o-n-s?“

„Ano. Není to obvyklý pravopis.“ odpověděl Ryan. „Jak to víte?“

„To není jméno toho muže, který pro nás dům pronajal.“

„Ale…“

„Edward Symons je mrtvý.“

Ryan s Beckerem na sebe překvapeně pohlédli.

„Před třiceti lety spáchal Symons několik vražd v Hoddesdonu a Middlesexu.“ sdělil jim de Quincey. „Dostal provaz.“

„Před třiceti lety? Ale jak víte…“

„Symons sloužil na farmě, kde našel zalíbení v manželce svého zaměstnavatele. Když jí odhalil své city, řekla mu, že rozdíly mezi nimi – jeho nedostatek vzdělání, financí a fyzické přitažlivosti – činí jeho návrh směšným. Ta žena měla dvě sestry, které žily s ní a připojily se k tomu ponižování. Symons byl propuštěn, ale i když odešel z Middlesexu, nikdy nezapomněl na tu pohanu. Ženy ho už dávno pustily z hlavy, když je překvapil na farmě. V dokonalém záchvatu zuřivosti bodal nožem vpravo vlevo, dokud všechny tři ženy neležely mrtvé v kaluži krve na podlaze kuchyně.“

Ryan si všiml, že Emily odvrátila zrak.

„Jste v pořádku, slečno de Quinceyová?“

„Ano. Zdá se, že i na mě mohou působit otcovy vypravěčské schopnosti. Pokračuj prosím, otče.“

„Těsně předtím, než Symonse pověsili, svěřil se vězeňskému kaplanovi se zvláštním pocitem, který zažil uprostřed svého řádění. Tvrdil, že v místnosti byl ještě někdo jiný, temná postava napravo od něho, která s ním během vraždění držela krok.“

„Někdo jiný?“ zeptal se Ryan.

„Kaplan se domníval, že ta temná postava byl Satan, který Symonse pobízel. Ale Symons měl v sobě tolik zuřivosti, že nepotřeboval žádného ďábla, aby ho povzbuzoval.“

„A kdo tedy byla ta temná postava?“

„Jeho stín.“

„Jeho stín?“ Ryan se zamračil. „Tomu nerozumím. Od slunce přicházejícího oknem? Od lampy v kuchyni?“

„Od Symonse samotného. V jeho šílenství se Symonsovi zdálo, že z něho vystoupila temná část jeho osobnosti a odrážela jeho konání.“

Ryan pohlédl na Beckera. „Tohle jsem měl na mysli. Jeho řeči jsou jako ta přicházející mlha.“

„Psal jsem o Symonsovi v jedné ze svých eseji. Vrah mě znovu provokuje, přirovnává se k Symonsovi, vyhrožuje mi, že udělá to, co Symons udělal těm ženám.“

„Pane de Quincey, poskytl jste nám nové perspektivy, z nichž se na případ můžeme dívat, a já vám za ně děkuji. Ale obávám se, že mě teď čeká jedna nepříjemná povinnost.“

„Nepříjemná?“

„Otče, neměla jsem čas tě varovat,“ vyhrkla Emily.

De Quincey se zatvářil ještě zmateněji. „Varovat? Před čím?“

„Inspektor Ryan sem přijel hlavně proto, aby tě zatkl.“

*

Zatímco Ryan zvažoval, zda mu rozkazy lorda Palmerstona také nařizují nasadit de Quinceymu pouta (nakonec usoudil, že ne), stála na druhé straně řeky zdánlivě bezvýznamná postarší žena před děsivým objevem. Jmenovala se Margaret. Přespávala v koutě pekárny, kde pracovala, několik bloků od nechvalně známé chudinské čtvrti Seven Dials, pojmenované podle toho, že se tam křížilo sedm ulic. Pekárnu zaplňovaly pece, v nichž si chudí, kteří neměli vlastní kamna, nechávali uvařit večeři poté, co pro ten den skončilo pečení chleba. Dávali Margaret hrnce s kousky syrového masa a zeleniny. Později se vraceli pro upečené jídlo a odnášeli si ho do svých ubohých úkrytů, kterým říkali domov.

Margaret si připravila v peci své vlastní skromné jídlo, a přestože v létě bývalo v pekárně hrozné vedro, v zimě bylo teplo vítané, a dokonce ulevovalo jejím starým kostem od bolesti. O její hlavní potřeby tam bylo tak dobře postaráno, že kromě návštěv záchodu na zadním dvorku jen zřídka opouštěla dům. Proto by ani nevěděla o vraždách ze sobotní noci, nebýt toho, že byly hlavním tématem rozhovorů všech, kdo v pondělí navštívili pekárnu. Přinášeli své hrnce s jídlem dříve než obvykle, což naznačovalo jejich potřebu vrátit se do svých chatrčí předtím, než žlutá mlha znovu zahalí město a vrah možná zopakuje své hrozné zločiny.

„Tenkrát se vraždilo dvakrát, víte,“ řekla jedna otrhaná žena.

„Kdy tenkrát?“ zeptala se Margaret. Na levé tváři měla jizvu po dávném požáru. Aby ji zakryla, měla ve zvyku odvracet se od lidí, s nimiž mluvila.

„No když se vraždilo v Ratcliffe Highway, přece. Vy jste o tom neslyšela? Je toho plná ulice.“

Zmínka o vraždách v Ratcliffe Highway Margaret tak vyděsila, že skoro upustila hrnec, který jí žena podávala přes pult.

„Ne, nebyla jsem venku,“ vyhrkla Margaret. „K vraždám v Ratcliffe Highway došlo před spoustou let. Proč o nich lidé mluví teď?“

„Kvůli těm vraždám v sobotu v noci,“ odpověděla další otrhaná žena a podala Margaret hrnec.

„Jakým vraždám?“

„Opravdu jste to neslyšela? Zase se to stalo kousek od Ratcliffe Highway. V krámě, kde prodávali věci pro námořníky. Ponožky a spodní prádlo, plátěné zboží a tak. Stalo se to stejně jako tenkrát, jenom umřelo víc lidí. Chvilku nato, co krám zavřel, rozbil vrah hlavy pěti lidem a podříznul jim hrdla.“

„Ne,“ vydechla Margaret.

„Můj děda si pamatuje, jak to bylo tenkrát,“ přidala se třetí žena. „Pověděl mi, že se před tou spoustou let vraždilo dvakrát. O dvanáct dní později skončili další lidi ubití a podříznutí, tentokrát v krčmě. Děda říká, že všichni byli tak vyděšení, že nikdo nevycházel na ulici.“

První žena si postěžovala: „Konstábl na rohu slíbil, že se postarají o naše bezpečí, ale kdy policii záleželo na takových jako my? Já riskovat nebudu. Za hodinu se vrátím pro hrnec a pospíším si domů. Konstábl ne konstábl, potmě se může stát všechno možné.“

„Margaret, třesou se vám ruce,“ řekla znepokojeně další žena.

„To ze všech těch řečí o vraždách. Komu by se netřásly.“

Margaret měla po zbytek dne neobvykle mnoho zákazníků. Ale vpodvečer bylo už v pekárně skoro prázdno a několik nervózních lidí přispěchalo s dekami, aby si odnesli své kouřící hrnce. Až na třesoucí se ruce se jí dařilo zakryt, jak moc ji novinky o vraždách vyděsily.

Její nejhorší obavy se naplnily. Dělo se to znovu. Tenkrát došlo ke čtyřem vraždám v obchodě s plátnem, kdežto teď jich bylo pět. Margaret nepochybovala, že se bude vraždit znovu, a byla si jistá, že umřou lidé v nějaké krčmě, stejně jako posledně.

A byla si jistá ještě něčím. Že se to stane brzy.

A bude to horší.

Skrčila se v zadním koutě pekárny.

„Margaret, nejsi nemocná?“ zeptala se jedna z dalších dělnic.

„Musím si jít něco zařídit.“

„Ale ty nikdy nikam nechodíš. Brzy tady bude mlha. Nebojíš se jít ven?“

„Tohle nemůže počkat.“

Margaret si chvatně oblékla tenký kabát a vyšla z teplé budovy do ponuré studené ulice, kde byl neobvyklý klid.

„Jak se dostanu ke Scotland Yardu?“ zeptala se konstábla na rohu. Opět otočila hlavu tak, aby nebyla vidět jizva na její levé tváři.

„K Yardu je to daleko, paní.“

„Musím mluvit s tím, kdo vede vyšetřování těch sobotních vražd.“

„To bude inspektor Ryan. Co o těch vraždách víte?“

„Ne o těchhle. O těch druhých.“

„Jakých druhých, paní?“

„O těch před třiačtyřiceti lety.“

„Nás zajímají jenom ty současné.“

„Ale já znám pravdu o těch, ke kterým došlo tenkrát, a – Bůh mi pomáhej! – bojím se, že vím, kdo zabil ty lidi v sobotu v noci.“ „Děláte chybu,“ naléhal de Quincey, když policejní bryčka odvážela všechny čtyři po Farringdon Road. Poté co se vrátili na severní břeh Temže, nacházeli se jen míli východně od čtvrti okolo Russell Square, kde vrah zařídil ubytování de Quincey mu a jeho dceři. Kontrast těch dvou oblastí byl ale mimořádný. Farringdon Road byla ponurá a na pokraji chudoby. Za normálních okolností by byla plná popelářů, metařů a pouličních prodavačů zoufale se snažících vydělat si na živobytí prodejem ovoce, zeleniny a ryb ze svých vozíků, ale jak se mlha rozšiřovala, všichni spěchali, aby byli doma dřív, než přijde další tma hrozící násilím.

„Žádám vás, abyste to nedělal,“ protestoval de Quincey.

Kola vozu rachotila na dlažbě. Když bryčka odbočila do Mount Pleasant Street, tyčily se nad ní vysoké kamenné zdi, které v šedé mlze vypadaly ještě ponuřeji než obvykle.

„Vězení Coldbath Fields!“ zvolal de Quincey. „To ne!“

„Nemám na vybranou.“ řekl mu Ryan. „Lorda Palmerstona beru mnohem vážněji než premiéra. Kdybych vás nezatkl, propustili by mě ze sboru – a právě teď město potřebuje každého detektiva a konstábla, kterého má, aby zabránil vrahovi zabít další lidi.“

Dorazili k ošklivému klenutému zamřížovanému vchodu, který po obou stranách hlídali vážně se tvářící strážní. Nedaleko netrpělivě postávala skupinka mužů v civilních šatech. Když vůz zastavil, muži se k němu rozběhli s připravenými tužkami a bloky.

„To je Poživač opia?“ křikl jeden z nich.

„Proč jste zabil všechny ty lidi?“ ptal se další.

„Novináři?“ zvolala Emily. „Jak věděli, že přijedeme?“

Becker seskočil dolů a rozepjal paže. „Držte se dál!“

„Přinutilo vás k tomu opium?“ zahalekal třetí novinář.

Strážní u brány se rozběhli k Beckerovi.

„Ustupte!“

„Musel je informovat lord Palmerston,“ řekl Ryan znechuceně de Quinceymu. „Myslí si, že když vás nechá zatknout, lidé se uklidní, zatímco my budeme dál pátrat po vrahovi.“

„Je přece dobře, když se lidé bojí!“ namítl de Quincey. „Podezíravost by jim mohla zachránit život.“

„Jediné, o co se Palmerston stará, je jeho politická pověst. Jestli nevystoupíte sám…“

„Nemusíte mi nabízet alternativu.“

De Quincey sestoupil z bryčky a ukryl se za Beckera.

„Pozabíjel jste i rodiny Marrových a Williamsonových před třiačtyřiceti lety?“ křikl jeden z reportérů.

Ryan pohlédl na Emily a na ten zmatek. „Doufal jsem, že tady budete moct počkat, zatímco půjdeme dovnitř. Ale teď…“

„Nezůstala bych venku, ani kdyby tu ti reportéři nebyli.“

Emily vystoupila dřív, než jí Ryan stačil přispěchat na pomoc, a překvapila ho tak svou mrštností. Žádná žena v šatech s obručemi by nemohla jet v bryčce, a už vůbec ne sestoupit tak snadno dolů – tak těžké bylo udržet sukni, aby se nezvedla a neodhalila spodní prádlo.

„Když jste jim rozbil hlavy, proč jste jim ještě podřízl hrdla?“ zvolal další reportér.

„Proč jste zabil to miminko?“

Zatímco Becker odstrkoval reportéry, aby uvolnil cestu, přiběhli od zamřížovaného vchodu další strážní.

„Nenuťte nás použít sílu!“ varoval neodbytné novináře. „Uhněte z cesty!“

Ryan dělal, co mohl, aby de Quinceyho a Emily chránil, zatímco je vedl kolem strážných a do brány.

Náhle jako by se setmělo a ochladilo.

Věznice Coldbath Fields dostala jméno podle louky na kraji Londýna, na které pramen kdysi poskytoval příležitost ke koupeli. Potom se však velkoměsto rozšířilo na sever a louku zabralo. Vlhká půda, na níž bylo vězení postaveno, způsobovala, že jeho zdmi stále vzlínala voda.

Jakmile se Becker připojil k Ryanovi, de Quinceymu a Emily, zamřížovaná brána se za nimi zabouchla. Stáli na nádvoří se špinavými a sešlapanými dlažebními kostkami. Ze středu komplexu vycházel podivný rachot. Nalevo se tyčila bezvýrazná stavba s nápisem KANCELÁŘ ŘEDITELE. Nápis na podobně pochmurné budově vpravo hlásil UBIKACE STRÁŽNÝCH.

Z té první budovy vyšel obtloustlý muž v těsném obleku a utřel si ústa do flekatého kapesníku. Tváře měl zarudlé.

„Inspektore Ryane,“ řekl spěšně na pozdrav, „lord Palmerston poslal zprávu, že přijedete, ale neměl jsem tušení kdy. Jenom jsem si něco zakousl. Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, Tohle je ten vězeň, předpokládám.“

„Jmenuje se Thomas de Quincey.“

Ředitel věznice byl nejen vyšší než de Quincey, ale byl navíc třikrát širší, což dělalo de Quinceyho ještě menším. Mluvil, jako by tam de Quincey ani nebyl. „Poživač opia. No až uvidí, co jsem pro něho připravil, bude si přát, aby býval nechal tu palici a břitvu v kapse.“

„Zřejmě došlo k nedorozumění.“ řekl Ryan. „Pan de Quincey je v ochranné vazbě.“

„Pan? Neříkáme vězňům pane. V dopise od lorda Palmerstona stálo, že je tenhle muž hlavním podezřelým.“

„Novináři si to mají myslet, to ano, ale ve skutečnosti je pan de Quincey konzultantem, jehož bezpečnost chceme zajistit.“

„To je velice neobvyklé.“ Ředitel se obrátil k Emily. „A přítomnost téhle mladé dámy dělá celou záležitost ještě neobvyklejší. Slečno, obávám se, že vás budu muset nechat vyvést ven. Tohle není místo pro…“

Becker ho přerušil. „Dovolte, abych vám představil slečnu Emily de Quinceyovou, dceru našeho konzultanta.“

„Dovolím, ale stejně ji musím nechat vyvést.“

„Ne, dokud venku čekají ti reportéři.“

„A vy ráčíte být kdo?“

„Konstábl Becker.“

„Proč nejste v uniformě?“

Než Becker stačil odpovědět, natáhla Emily ruku a řekla: „Pane řediteli, moc ráda vás poznávám.“

„Skutečně?“ přes ředitelův podezíravý výraz bylo zjevné, že ho zaujaly Emilyiny lesklé hnědé vlasy a živé modré oči. Potřásl nabídnutou rukou.

„Prokázal byste mi obrovskou službu, kdybyste mi popsal své povinnosti,“ pokračovala Emily. „Musejí být nesmírné. Jaké jsou vaše teorie o vězeňské reformě? Domnívám se, že jsou mimořádně zajímavé.“

„Vězeňská reforma? Teorie?“

„Četla jsem Jeremyho Benthama. Největší dobro pro co nejvíc lidí a tak podobně, ale jsem si jistá, že vaše vlastní teorie musejí být srovnatelně poučné.“

„Jeremy Bentham?“

Skupinka stála na cestě vedoucí ke strohé budově, z níž stále vycházely hluboké vibrace. Mlha nad jejich hlavami zhoustla a vzduchem začaly poletovat saze.

„Jeremy Bentham?“ zopakoval zmatený ředitel. Otřel si z rukávu sazi. „Asi bychom měli jít dovnitř.“

Vstoupili do vlhké budovy, z níž se rozbíhaly chodby jako loukotě kola. Bylo jich pět a každou přehrazovaly dveře ze železných mříží vedoucí k řadám cel. Pozorovatel tak mohl stát uprostřed, v pomyslném náboji kola, a kontrolovat dění v jakékoli z chodeb jenom tím, že se otočil doprava nebo doleva. Ačkoli se prostor nacházel nad zemí, působil dojmem sklepa.

Kromě vytrvalých hlubokých vibrací tam bylo slyšet i pravidelné údery z cel v pěti chodbách.

Z místnosti napravo, kde na kolíčcích visely obušky a pouta, vyšel dozorce s orlím nosem. Měl pod nosem knír, což bylo mezi vězeňskými dozorci vzácné a zřejmě to mělo znamenat, že se řídí svými vlastními pravidly.

„Který z vás je nový podnájemník? S Ryanem jsem se už setkal. Ta dáma to zjevně nebude. Takže je to jeden z těchhle pánů, ale tipoval bych vás,“ řekl Beckerovi.

„Jenže já jsem konstábl.“

„Bez uniformy?“

„Zaučuji se na detektiva.“

„Pěkné. Takže je to tenhle malý pán.“

„Poživač opia,“ řekl ředitel věznice.

„Moc rád zavírám slavné lidi. Tady si jsou s námi rovní. Pro začátek vás připravím o šle a šátek na krk, pane. Nechci, abyste se oběsil. A taky nechci, abyste sem přinesl nože nebo jiné nebezpečné předměty.“

„Jediný nůž, který mám, je na rozřezávání stránek knih,“ řekl de Quincey, když mu žalářník prohmatával oblečení.

„A tady ho máme,“ řekl žalářník a vytáhl de Quinceymu z kapsy kabátu zavírací nožík. „Legrační věcička. A co je tohle?“

„Moje medicína.“ De Quincey vytáhl z kabátu placatku, dopil několik posledních doušků a podal ji Emily.

„Tak medicína.“ uchechtl se dozorce. „To se povedlo.“

„Doplň ji prosím, Emily.“

„Ale nemusíte spěchat,“ poradil jí žalářník. „Tady to pít nebude.“

Zvonivé zvuky v paprsčitých chodbách neustávaly.

„Jeremy Bentham,“ připomněla Emily řediteli.

„Ano, o panu Benthamovi jste se už zmínila.“ Ředitel zamyšleně nakrčil čelo. „Jenom nechápu…“

„Největší dobro pro co nejvíc lidí. Vězni, kteří jsou dobře živeni, zdraví a vyučí se nějakému řemeslu, mohou být po propuštění přínosem pro společnost.“

„Tady moc přínosů nevídáme,“ řekl žalářník dřív, než stačil ředitel promluvit.

„Ta teorie říká, že náprava je mnohem užitečnější než trest,“ poučila ho Emily.

„Co se týče tohohle,“ promluvil opět žalářník za ředitele, „tak trest je napraví určitě, to vám můžu zaručit.“

„Na podlaze jsou švábi.“

„No jistě. Kdyby tady už nebyli, museli bychom je odněkud dovézt, aby vězňům ještě víc znepříjemnili pobyt.“

„Viděla jsem, jak chodbou proběhla krysa.“

„Jestli tady zůstanete dost dlouho, uvidíte jich mnohem víc,“ přerušil je ředitel ve snaze znovu získat kontrolu nad rozhovorem, „což se však nestane, protože je načase, abychom vás vyprovodili.“

„V chodbě přímo před námi jsem přes mříže viděla muže v kápi,“ řekla Emily. „Vlastně několik mužů v kápích. Dozorci je táhli na provaze.“

„Váš Jeremy Bentham by řekl, že je spíš vedli, než táhli,“ opáčil ředitel a zdálo se, že ho rozveselil vlastní pokus o žert. „Uplatňujeme tady oddělený systém.“

„Dobře. Slíbil jste, že mi vysvětlíte své teorie. Moc ráda si je poslechnu.“

„Účelem věznice je izolovat zločince a přinutit je rozjímat o svých zločinech.“

„Izolovat?“ zeptala se Emily.

„Každá cela je dost velká jen pro jednoho vězně. Jí každý sám. Když ho vedeme na rozcvičku nebo do práce, dostane kápi, takže si vidí jenom na nohy.“

„Jaká je to rozcvička?“

„Každý vězeň se jednou denně půl hodiny prochází na dvoře obehnaném zdí.“

„Jsem tak hloupá, pořád mi něco uniká,“ řekla Emily. „Když si každý vězeň vidí jenom na nohy, jak to, že nenaráží do ostatních?“

„Drží se provazu, na kterém jsou uzly dvacet čtyři palců od sebe. Dozorce na ně dohlíží, když chodí v řadě dokola.“

„A předpokládám, že zatímco chodí, nevidí ostatní vězně ani s nimi nemohou mluvit.“

„Přesně tak,“ potvrdil ředitel. „A při návratu do cel je postup stejný. Ty kápě nám umožňují používat méně dozorců, než bychom byli jinak nuceni.“

„Mohou vězni mluvit alespoň s dozorci?“

„Dobrý bože, ne!“

„Ale když vězni nemohou nikdy promluvit s cizím člověkem, nevede to k velkému psychickému stresu?“

„Někteří vězni zešílí nebo spáchají sebevraždu,“ připustil ředitel. „Jde o to, že chceme, aby se v myšlenkách zabývali výhradně zločiny, které je sem přivedly. Co se týká jejich duší, každý vězeň je vybaven Biblí.“

„Říkal jste, že je odvádíte z cel do práce.“ Emily to konstatování vyslovila jako otázku.

„Do budovy se šlapacím kolem,“ potvrdil ředitel.

„To je fascinující.“ Emilyin tón ho vybízel k vysvětlení.

„Věznice má prádelnu, truhlárnu, mlýn, kuchyni a další provozy, které ji činí soběstačnou. Všechny stroje jsou propojené a pohání je velké šlapací kolo – padesát stop dlouhé – se žlábky, do nichž vězni šlapou, jako by šli do schodů. Ale kolo se samozřejmě otáčí, takže vězni ve skutečnosti nestoupají.“

„To je zdroj těch vibrací, které jsem slyšela?“

„Přesně tak.“

„Ten zvuk jde pořádně na nervy.“

„Vězni ho časem začnou nenávidět, ano. Dozorci v hale se šlapacím kolem si dávají do uší bavlněné smotky. Když jsou vězni neposlušní, utáhnou dozorci šrouby na kole, takže se s ním obtížněji otáčí. Proto se o dozorcích občas mluví jako o šroubech.“

„Ten výraz jsem už slyšela. Děkuji, že jste mi ho vysvětlil. Kolik vězňů je v kole?“

„Tolik, kolik je třeba na to, aby se otáčely také menší stroje v pekárně, prádelně a podobně, které jsou k němu připojené.“

„A jak dlouho musí každý vězeň šlapat v kole?“

„Dokud neudělají osm tisíc kroků,“ odpověděl žalářník, než to stihl ředitel.

Do toho okamžiku kladla Emily jednu otázku za druhou, ale teď se zdálo, že už neví, co má říct.

„Takže vystoupají osm tisíc stop každý den?“ vypravila ze sebe nakonec.

„Ano.“

„Den za dnem?“

„Jsou jako Sysifos valící svůj balvan,“ ozval se de Quincey poprvé po dlouhé době. Jeho tón prozrazoval emoce držené pevně na uzdě, zatímco se rozhlížel po chodbách.

„O panu Sysifovi toho nevím víc než o panu Benthamovi,“ přiznal ředitel. „Zato vím, jak přinutit vězně, aby litovali svých skutků.“

„Je čas odvést pana Poživače opia do jeho cely.“ Žalářník sundal z opasku velký svazek klíčů.

„Dovolte, abych vám připomněl, že pan de Quincey zde není jako usvědčený zločinec ani jako podezřelý,“ řekl Ryan. „Je to policejní konzultant, o jehož bezpečí máme důvodné obavy. Prosím, zacházejte s ním podle toho.“

„Já vím jen to, že ho lord Palmerston chce mít pod zámkem, a ministr vnitra dostane, co si přeje. Jestli je v téhle zemi něco, co neovládá, rád bych o tom věděl.“ Ředitel pokynul žalářníkovi, aby otevřel mřížové dveře uprostřed chodby. „Zůstaňte tady, slečno.“

„Mám v úmyslu podívat se, kde můj otec stráví noc.“

„A nejspíš i spoustu dalších,“ opáčil ředitel. „Pokud jste tak odhodlaná vidět to, co ženské oko dosud nespatřilo, tak dobře, pojďte s námi. Ale máme málo personálu, takže není, kdo by na vás dal pozor.“

Jejich kroky se rozléhaly vlhkou chodbou. Dveře cel byly z rezavého železa, s kukátkem a otvorem na podávání různých předmětů. Z každé stále vycházely pravidelné údery.

„Co způsobuje ten hrozný hluk?“ zeptala se Emily.

Chodba ho byla plná.

„Bude snazší vám to ukázat než vysvětlit,“ řekl žalářník.

Když otevřel jedny dveře, vyvalil se ven plesnivý zápach.

Emily a de Quincey ostražitě vstoupili a zjistili, že je tam sotva dost místa pro dva.

Cela byla sedm stop široká, devět stop vysoká a třináct stop dlouhá. Vysoký muž, jako třeba Becker, by se zvednutýma rukama mohl dotknout stropu a roztaženýma stěn. Přecházet po cele by pro něho bylo nemožné. Pro malého člověka jako de Quincey byla cela jenom nepatrně méně těsná.

V cele bylo šero a jediné světlo dovnitř přicházelo malým špinavým zamřížovaným okénkem ve zdi. Kvůli houstnoucí mlze připomínalo odpoledne spíš večer.

Okno bylo v jedné z úzkých stěn, naproti dveřím. Pod ním se nacházelo závěsné lůžko pověšené na háku na zdi. V něm stála stočená pokrývka a tenká matrace.

De Quincey zvedl oči ke stropu. „Žádné trubky.“

„Jistě že tady nejsou žádné trubky,“ řekl žalářník z chodby. „K čemu by tam byly?“

„V roce osmnáct set jedenáct na stropě trubky byly. Možná právě v téhle cele.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se žalářník. „Byl jste tady hostem už v roce osmnáct set jedenáct?“

„Jen ve svých nočních můrách.“

„No tady o noční můry nebudete mít nouzi.“

Jediným dalším zařízením v té malé místnosti bylo vědro na vykonávání potřeby, stará židle, stolek s Biblí a…

„K čemu je ta dřevěná bedýnka připevněná na zdi?“ otázala se Emily. „A proč má držadlo?“

V chodbě se z každé cely ozývalo rytmické rachocení.

„To je další práce pro vězně,“ odpověděl ředitel zvenčí.

„Práce?“ Cela byla tak úzká, že Emily stačil jeden krátký krok, aby k bedýnce přistoupila. „Co je to za práci?“

„Pracují za výsadu jídla,“ odvětil ředitel z chodby a jeho hlas se rozlehl pod nízkým stropem. „Ta krabice je naplněná pískem. Když vězeň otočí tou pákou, pohár uvnitř krabice nabere trochu písku a zvedne se k víku bedýnky, kde písek opět vysype. Jakmile se vrátí na dno, nabere další písek.“

„A vysype ho, aby při dalším pohybu pákou nabral další písek.“ doplnila Emily.

„Přesně tak.“

„Je to namáhavé?“

„Páka jde ztuha a písek je těžký.“

„Ale…“

„Pokračujte, slečno. Rád odpovím na vaše otázky.“

„Přiznávám, že jsem trochu zmatená. Čeho se takovou prací dosáhne?“

„Krátí vězňům čas.“

„A vy tomu říkáte práce? Vždyť nic neprodukuje,“ namítla Emily. „Šlapací kolo alespoň vyrábí energii pro stroje v prádelně a kuchyni.“

„Ta krabice u vězňů produkuje nutkání vyhýbat se po propuštění dalším zločinům.“

„Jistě by bylo lepší, kdyby se vězni třeba naučili šít si šaty; bylo by to produktivnější a zabralo by to stejně času. Navíc by získali řemeslo, které by jim po propuštění umožnilo vydělat si na živobytí.“

„Tak takovéhle změny navrhuje ten váš Jeremy Bentham? Učit vězně šít šaty? Zvláštní.“ Ředitel vypadal skutečně zmateně. „Pochybuji, že by se ti darebáci dokázali něco naučit.“

„Takže ten hluk v chodbě způsobují tyhle krabice?“ zeptala se Emily.

„Ano. Jsou ve všech celách.“

„Říkáte, že to dělají, aby dostali najíst. Kolikrát musí každý vězeň zatáhnout za páku?“

„Desettisíckrát.“

Emily zalapala po dechu, šokovaná tím obrovským číslem.

„Máte další otázky, slečno?“

Emily je nedokázala vyslovit.

„V tom případě přinesu panu Poživači opia jeho vězeňský stejnokroj,“ oznámil žalářník ode dveří.

„Není třeba,“ řekl mu Ryan. „Pan de Quincey je tady kvůli své ochraně. Není vězeň a může si ponechat své šaty.“

„Lord Palmerston na to má možná jiný názor,“ poznamenal ředitel. „Vznesu dotaz.“

„Také nebudete požadovat, aby pan de Quincey tahal za páku na té bedýnce, aby dostal jídlo.“

„I tohle možná odporuje představám lorda Palmerstona. V každém případě Poživač opia zjistí, že místní menu je poněkud omezené.“ Žalářník stále mluvil o de Quinceym, jako by tam nebyl. „Dnes večer dostane vařené brambory s trochou vody, ve které se vařily.“

„Žaludeční problémy otci brání jíst cokoli těžšího, než je vařená rýže nebo chléb máčený v teplém mléce,“ informovala ho Emily.

„A pokud se podává hovězí, musí být nakrájeno na tenké proužky, raději diagonálně než podélně,“ dodal de Quincey.

„Diagonálně? O čem to k čertu mluví?“ užasl žalářník.

„Na jeho vyjadřování si zvyknete,“ ujistil ho Becker.

„Ne, nezvyknete,“ řekl Ryan.

„Tohle je celé špatně.“ De Quincey se obrátil k Ryanovi. „Podařilo se vám zjistit, kde vrah získal původní palici použitou při původních vraždách?“

„Byla uložená ve skladu důkazů jako předmět historické hodnoty.“

„A přesto se jí vrah dokázal zmocnit. Pokud zvládl tohle, na jaká další místa může mít ještě přístup? Víme, že mě vrah sleduje. Tady nejsem v bezpečí.“

„Dnes večer jste díky naší péči na nejbezpečnějším místě v Londýně,“ ujistil ho ředitel.

„Ne,“ namítl de Quincey. „V tomhle vězení zemřel John Williams, muž obviněný z původních vražd v Ratcliffe Highway. Možná dokonce v téhle cele. Údajně spáchal sebevraždu, oběsil se na tyči ve stropě. Ale existují teorie, že měl komplice, který zařídil jeho zavraždění, aby Williams nemohl nabídnout, že odhalí spolupachatele výměnou za svůj život.“

„Naznačujete, že by se vrah mohl pokusit udělat dnes v noci totéž vám?“ zeptal se žalářník, jako by mu ta představa připadala absurdní.

„Vrah je posedlý těmi vraždami před třiačtyřiceti lety. A posedlý mnou. Inspektore Ryane, nenechávejte mě tady.“

„Ten rozkaz vydal lord Palmerston osobně,“ odpověděl Ryan. „Není jiná možnost.“

„Prosím vás. Věznice jsou postavené tak, aby udržely lidi uvnitř, ne naopak. Možná je mnohem snazší proniknout sem než se dostat odsud.“

„No… vy se odsud zcela jistě nedostanete,“ konstatoval žalářník.

Slova se ujala Emily. „Otče, udělám všechno proto, abys tu měl co největší pohodlí.“

Stačily jí jen dva kroky, aby dosáhla úzké zadní zdi, kde vyjmula pokrývku a tenkou matraci ze sklopené pryčny. Pak se natáhla, uvolnila pryčnu, sklopila ji podél stěny a zavěsila na další hák. Nakonec na ni položila matraci a pokrývku.

„Dobrou noc, otče.“ Objala ho a chvíli ho držela v náručí. Šeptala mu něco do ucha. Pak se odtáhla a řekla roztřeseným hlasem: „Odpočiň si, jak nejlépe to půjde. Uvidíme se ráno.“

„Možná ne,“ varoval ji ředitel. „Zjistíme, co s ním lord Palmerston zamýšlí. Může se stát, že Poživač opia nebude mít povolené návštěvy.“

„Slečno de Quinceyová, dopravím vás zpátky do vašeho domu,“ řekl jí Becker.

„To si nemyslím,“ odpověděla Emily.

„Omlouvám se. Pokud jsem vás něčím urazil…“

„Poslední místo na světě, kam hodlám jet, je dům, kde jsme pobývali. Zapomněl jste snad, že ho pro mě a otce pronajal vrah?“

Oba policisté zvážněli.

„Jestli je v nebezpečí otec, jsem já také. Vrah by se mohl rozhodnout mučit mě, aby tak mučil mého otce. Inspektore Ryane, jste připraven poslat do toho domu hlídky? Kolika mužů na to bude třeba? A můžete zaručit, že bude taková ochrana dostatečná?“

Na to Ryan neměl odpověď.

„Tak dobře,“ uzavřela debatu Emily. „Protože víme, že vrah sledoval otce a mě, a jelikož mě pan ředitel ujistil, že tohle vězení je nejbezpečnějším místem v Londýně, zůstanu tady.“

Okolo věznice Coldbath Fields se kouř z půl milionu londýnských komínů mísil se žlutou mlhou stoupající z Temže, která zahalovala město. Z oblohy se sypaly saze. Ale ani bez mlžného příkrovu by umělec smrti neupoutal ničí pozornost. Tech několik lidí, jež potkal a které neodkladné záležitosti přinutily sebrat odvahu a spěchat jinak opuštěnými ulicemi, mu věnovalo vděčný pohled. Pokýval hlavou, aby je uklidnil.

V rukávu kabátu nesl dláto. Bylo osmnáct palců dlouhé, na jednom konci mělo ostří a na druhém hák, také s ostrým okrajem. Tento nástroj měli v oblibě demoliční dělníci, kteří s ním pracovali tak, že zarazili hák do zdi a trhli dolů, takže vyrvali kusy dřeva a omítky.

Stejné dláto bylo použito u druhé série vražd v Ratcliffe Highway před třiačtyřiceti lety. Došlo k nim v krčmě nedaleko obchodu, kde byla o dvanáct dní dříve povražděna první rodina. Při druhém útoku zemřeli tři lidé, zatímco při první čtyři včetně jednoho miminka. Umělec už události vylepšil tím, že napoprvé zabil pět lidí, z toho dvě děti. Přestože však měl toho večera v úmyslu předvést svůj talent v krčmě stejně jako jeho předchůdce před třiačtyřiceti lety, nebyla tato krčma poblíž krámu, kde prokázal své schopnosti v sobotu večer. Ne, velký umělec musí rozšiřovat své obzory, stejně jako musí zkracovat čas, ve kterém předvádí své výtvory obecenstvu. Dvanáct dní mezi uměleckými díly je příliš dlouhá doba. Pouhá dvoudenní pauza bude mít mnohem větší dopad.

Muž pospíchající mlhou polekaně vzhlédl, když do umělce skoro narazil, ale jeho napjatý výraz se hned uvolnil. S úlevou přikývl a chvátal dál, zatímco umělec pokračoval sebejistě v cestě. Plynové lampy skýtaly jen úzké kruhy světla. Až na rachot několika vzdálených kočárů byla noc tichá.

Umělec minul konstábla – přestal už počítat, kolik policistů střežících ulice toho večera potkal – a gestem naznačil, že je všechno v pořádku. Když dorazil ke svému cíli, pokývl na muže spěchajícího kolem. Ten muž nesl košík s něčím zřejmě velmi důležitým, možná večeří pro svou rodinu. Opravdu si ten blázen myslel, že večeře má cenu jeho života?

Umělec spatřil dalšího konstábla, který tentokrát stál pod blízkou pouliční lampou. Znovu si vyměnili signál, že je všude klid.

Když umělec vstoupil do krčmy, hosté polekaně zvedli hlavy. Když ho však uviděli, všichni až na jednoho muže se uvolnili a vrátili se ke svým rozhovorům, pintám s pivem nebo dýmkám.

V místnosti plné kouře sedělo osm zákazníků. Krčmář oblečený v bílé zástěře pověšené na krku stál za pultem napravo. Dva z mužů seděli na stoličkách u pultu. Vzadu krčmářka – také v bílé zástěře – donesla talíř chleba a sýra třem mužům sedícím u stolu kousek od krbu. Od předního stolu vyskočil na nohy unavený konstábl, jediný muž, kterého umělcův příchod neuklidnil.

„Promiňte, seržante.“ vyhrkl. „Byl jsem venku tak dlouho a je tam taková zima, nemohl jsem…“

„Jen klid, konstáble. Chápu to. Musím přiznat, že mám také zmrzlé nohy a přišel jsem se ohřát stejně jako vy. Co to pijete? Čaj? Asi se k vám připojím.“

Krčmář se usmál. „To vám radši natočím pintu, seržante. Na účet podniku.“

„Ne, díky,“ odpověděl umělec. „Už tak jsem porušil jeden předpis. Ale pít alkohol ve službě, to by opravdu nešlo.“

„No jistě, jste ve službě. Dohlížíte na naše bezpečí. Děkujeme vám za to. Tak horký čaj na podnik.“

„Jste velmi laskavý.“

Na stole ležela konstáblova přilba. Byla vyztužená kovem a dost pevná na to, aby se na ni konstábl mohl postavit a podívat se přes plot. Odolala by také silnému úderu do hlavy od někoho, kdo by se přiblížil za něj. Ne ale, když ležela na stole.

Když umělec procházel kolem konstábla, nechal dláto vyklouznout z rukávu, rozmáchl se a tupou stranou háku prorazil policistovi lebku. Aniž by se zastavil, obrátil se a máchl ještě třikrát – vpravo, vlevo, vpravo – a rozbil hlavy třem mužům, kteří se právě chystali sníst si sendviče. Krčmářka vytřeštila oči. Hák ji udeřil ze strany do hlavy a srazil ji v bezvědomí na podlahu.

„Hej!“ vyrazil ze sebe krčmář.

Tou dobou už dvěma mužům u pultu vystříkla krev z lebek, jak železná tyč našla svůj cíl. Krčmář se už nezmohl na další slovo, než ho umělec vší silou uhodil.

Umělec spěšně obrátil dláto, aby teď mohl použít ostrou stranu háku. Srazil konstábla z lavice, položil mu nohu na hruď a přiložil hák k hrdlu.

Totéž udělal mužům, kteří se chystali sníst sendviče. Krčmářce. Mužům ležícím u pultu. Krčmáři.

Jeho mistrovské dílo však ještě nebylo kompletní. Umělec nechal dláto na pultě a položil každou oběť na stůl nebo na pult tak, aby to až na krev vypadalo, že se všichni opili a usnuli.

Uniformu měl pocákanou krví, ale potřeboval jí víc. Nabral dvě plné dlaně z kaluže na podlaze a rozmazal si ji po obličeji a krku, až zakryl své rysy.

Otevřel zadní dveře.

Pak spěchal k předním dveřím, několikrát se zhluboka nadechl, aby to vypadalo, že je udýchaný po souboji, vypotácel se ven a zasténal na konstábla pod plynovou lampou: „Vražda!“

„Seržante!“ Konstábl se rozběhl k němu.

„Pomoc!“

Umělec se svalil na dlažbu.

Šokovaný konstábl strhl z opasku řehtačku a divoce ji roztočil. Její rachot byl slyšet na značnou dálku a upoutal pozornost všech strážníků v oblasti.

„Uvnitř,“ zachroptěl umělec. „Všichni jsou mrtví.“

V úzké, mlhou zahalené ulici vypukl chaos, sousedé se sbíhali ke krčmě, řehtačky rachotily, zněly vyděšené výkřiky.

„Co se stalo?“

„Proboha, podívejte se dovnitř!“

„To jsou jatka!“

„To není možné! Ještě před hodinou jsem Petera viděl!“

„Martha je taky mrtvá? Ne!“

Ulicí pádili konstáblové a jejich nezřetelné postavy připomínaly v mlze duchy.

„Co se stalo?“

„Zavraždění? Kdo?“

„Lidi, pryč od těch dveří! Tam nesmíte!“

„Udělejte, co říká! Držte se dál!“

„Seržante.“ Konstábl, který spustil poplach, si klekl vedle umělce, který ležel na dlažbě, sténal a jeho obličej i uniformu pokrývala krev. „Poslal jsem pro bryčku. Odvezeme vás k chirurgovi.“

„Už je pozdě.“

„Uděláme, co se dá. Ten muž, který to udělal – viděl jste ho?“

„Oblečený jako námořník.“

„Měl zažloutlý plnovous?“

„Žádný plnovous. Vypadal jako každý jiný námořník.“

„Viděl jste, kam šel?“

„Ven zadními dveřmi. Vidím vás rozmazaně.“

„Už je tu bryčka. Odvezeme vás k chirurgovi. Vy dva! Pomozte mi naložit seržanta do vozu! A vy ostatní, vrah utekl zadem! Hledejte námořníka!“

Se zavřenýma očima ucítil umělec ruce, které ho zvedly a uložily do bryčky. Uprostřed křiku na ulici se povoz rozjel.

„Opatrně!“ varoval konstábl.

„Můžeme ho odvézt k chirurgovi rychle živého, nebo si dáme načas a dovezeme ho mrtvého!“ odsekl kočí.

Konstábl si pro sebe při nastupování něco mumlal. „Ale nechceme ani, aby ho zabila ta zatracená jízda!“

„Pozor na námořníky!“ křikl někdo v davu. „Tohle udělal mizernej námořník!“

Námořníky nebude těžké najít, pomyslel si umělec. Doky jsou jen čtvrt míle odtud.

Vůz poskakoval na dlažbě.

„Přestal sténat,“ řekl konstábl. „Myslím, že ho ztrácíme! Pospěšte!“

Rachot kopyt se zrychlil a otřesy kočáru zesílily. Vzteklý křik davu postupně utichl v mlze.

„Chirurgův dům by měl být kousek před námi,“ prohlásil kočí. „Ale v té mlze nemůžu pořádně… Tamhle!“

Někdo bušil na chirurgovy dveře, zatímco ruce zvedaly umělce z bryčky a nesly ho ke světlu lampy, kterou viděl přimhouřenýma očima.

„Dovnitř!“ nařídil nějaký muž.

„Té krve je tolik,“ zvolal doktor, „že nemohu najít to zranění!“

Škvírami mezi víčky umělec viděl, že chirurg má na sobě noční úbor.

„Je mrtvý?“

„Ne, cítím, jak dýchá. Potřebuji místo na práci. Vy dva jděte ven. A vy pomozte mé ženě přinést horkou vodu.“

Kroky se rozprchly různými směry.

Ruce umělci rozepnuly kabát.

„Slyšíte mě, seržante?“

Umělec zasténal.

„Udělám všechno pro to, abych vás zachránil.“

Umělec dovolil očím, aby se rozechvěle otevřely. Skláněl se nad ním obrýlený šedovlasý muž přes padesát.

Umělec se rozhlédl po místnosti. Byla prázdná.

Odhodlání a obratnost byly vším. Umělec zabodl dýku mezi chirurgova žebra a probodl mu srdce. Vyklouzl zpod zhrouceného muže a položil mrtvolu na stůl. Hned nato uslyšel na chodbě kroky a postavil se vedle dveří.

Proběhl kolem něho konstábl nesoucí mísu kouřící vody. Za ním spěchala šedovlasá žena ve středních letech. Měla volné ruce, které sice nepředstavovaly pravděpodobnou hrozbu, ale i tak zemřela jako první s dýkou v pravé ledvině.

Konstábl ji slyšel zasténat a upadnout a obrátil se k ní s mísou v rukou. Umělec mu podřízl hrdlo a zneškodnil jeho hlasivky dřív, než stačil vykřiknout. Než se policista svalil na podlahu, popadl umělec mísu, aby neupadla, nerozbila se a nepřivolala dva strážníky, kteří byli na chodbě.

Do vody bohužel vystříkla krev, takže byla nepoužitelná. Dalo se však předpokládat, že v kuchyni bude další. Umělec postavil mísu na podlahu a utíkal do zadní části domu.

V kuchyni nikdo nebyl. V hrnci zavěšeném v krbu našel další vodu.

Smyl si krev z rukou a obličeje. Svlékl si zakrvácenou seržantskou uniformu. Pod ní měl potrhané oblečení žebráka. Ty dvě vrstvy nevypadaly podezřele, protože studené počasí nutilo lidi oblékat se víc než obvykle. Z kapsy špinavých kalhot vytáhl umolousanou čepici, natáhl si ji na hlavu a zakryl tak své rysy.

V přední části domu se otevřely dveře a jeden z policistů zavolal dovnitř: „Jak je na tom? Přežije?“

Umělec otevřel zadní dveře, vyšel ven a zmizel v mlze.

V okolních ulicích prořezával vzduch křik lovců a kořisti. Umělcovo mistrovské dílo se stále rozvíjelo a vypadalo to, že bude ještě úžasnější, než doufal.

Ten německý námořník se dokázal domluvit anglicky. Toho rána se vrátil z půlroční plavby do Orientu na lodi britské Východoindické společnosti naložené čajem, kořením a opiem. Poté co si našel penzion, zaplatil služebné, aby mu donesla do pokoje vanu a džbery s ohřátou vodou. Seděl v té malé nádobě s koleny přitaženými k hrudi a vychutnával si očistné účinky horké vody. Následovalo ucházející jídlo, cokoli, v čem nebyly ryby. Příští den si za peníze vydělané během plavby koupí nové šaty, ale momentálně měl větší potřebu. Nějaká žena mu posloužila na konci zadní uličky, aniž s ní potřeboval mluvit – stačilo podat jí dva šilinky.

Pak přišla na řadu krčma. Rozhodně krčma. Německý námořník nenáviděl anglické pivo, ale ještě víc nenáviděl gin a anglické pivo bylo lepší než nic. Jeho nastřádaná žízeň se nedala ukojit bez ohledu na to, kolik džbánků piva do sebe nalil a kolikrát navštívil záchod na dvorku za krčmou. Jedna žena u baru na něho vrhla pohled naznačující, že by i za ni mohl utratit dva šilinky, ale pak jí nějaký muž zřejmě nabídl tři, protože odešla nahoru s ním. Nakonec se námořník cítil dostatečně nadmutý a ospalý na to, aby se vrátil do penzionu, ovšem za předpokladu, že si vzpomene, jakým směrem se dát.

Sychravá žlutá mlha jej obklopila, když se potácel úzkými ulicemi. V krčmě mu jeho omezená angličtina umožnila porozumět části okolních rozhovorů, z nichž většina se týkala vražd, k nimž došlo o dvě noci dříve, ale nerozuměl podrobnostem a byl příliš unavený na to, aby se o ně zajímal, i když si povšiml zvláštní atmosféry v krčmě, která nebyla tak živá, jak očekával.

Opřel se rukou o zeď špinavou od sazí a uslyšel v dálce hrozný zvuk, v němž po chvilce poznal řehtačku londýnské policie. Okamžitě se ozvaly další řehtačky a křik zpanikařeného davu na konci ulice.

„Vražda!“ zařval někdo.

Jiný hlas vykřikl cosi jako: „Námořníci!“

Křik se mísil s dusotem těžkých bot na dlažbě, z nichž některé mířily námořníkovým směrem. Kalné světlo lamp ozařovalo vířící mlhu, kterou se hnaly nezřetelné postavy.

Námořník uskočil do boční uličky. Ukrytý ve stínu sledoval, jak ty přízračné obrysy pádí kolem. Dál vykřikovaly něco o námořnících.

Celý roztřesený opět ucítil tlak v plném měchýři. Zadržoval to a čekal, až dav přeběhne. Někteří muži měli nože, jiní třímali meče. Jeden nesl pušku.

Bolest v měchýři zesílila. Zašel tak daleko do uličky, až už neviděl lampy ani hlavní ulici. Spěšně si rozepnul kalhoty a vypustil proud na zeď. Navzdory nočnímu chladu se mu čelo orosilo potem, jak jeho měchýř naléhal, aby byl vyprázdněn ještě rychleji.

„Co to slyším?“ zeptal se někdo na ulici.

Angličtina německého námořníka byla dost dobrá na to, aby tomu porozuměl.

„Já nic neslyším,“ řekl někdo ve tmě na konci uličky.

„Tam dole. Zní to, jako by tam někdo čůral.“

„Pořád nic neslyším. A bez světla a dalších lidí bych tam stejně nešel. I kdybys měl pravdu, mohl by to být kdokoli. Klidně jeden z nás.“

„Nejspíš se mi to jenom zdálo. Radši dohoníme ostatní. Máš pravdu, není bezpečné být tady sám.“

Kroky se rychle vzdálily ulicí za zvukem davu.

Němec se třásl ve tmě, poslouchal a čekal a náhle byl jeho měchýř opět příliš plný na to, než aby se nechal přehlížet. Znovu vypustil proud na zeď.

Konečně si zapnul kalhoty. Strach mu vyčistil hlavu od účinků alkoholu. Vzpomněl si, kde se nachází jeho penzion, ale potřeboval se tam dostat nepozorovaně. Třeba kdyby si svlékl námořnické šaty, podařilo by se mu to snáz.

Pomalu došel k východu z uličky. Když spatřil první lampu s mlžnou svatozáří, shodil námořnický kabát a vyšel do ulice.

„Vidíš, povídal jsem ti, že tam někdo je,“ řekl nějaký muž.

Z mlhy se vynořily výhružné postavy. Námořník zalapal po dechu.

„Co to tam zahodil?“

„Námořnický kabát!“

„Nezahodil by ho, kdyby byl nevinný!“

Námořník na ně vyhrkl německy, že se mýlí.

„Cizinec!“

„Je to vrah!“

Němec se rozběhl.

Bolest, kterou ucítil v zádech, byla jako rána pěstí. Hloupě pohlédl dolů na meč, který mu trčel z břicha. Zatímco mu po kalhotách stékala krev, pokusil se běžet dál, ale místo toho upadl.

„To máš za to, žes zabil Petera a Marthu, ty parchante!“

10

V KRÁLOVSTVÍ STÍNŮ

V roce 1854 strávil jeden novinář několik let sepisováním čtyřsvazkové studie Londýnské dělnictvo a londýnští chudí, v níž odhadl, že „v metropoli je více než padesát tisíc jedinců, tedy asi čtyřicetina populace, kteří si vydělávají na živobytí v ulicích“. Někteří vybírali kosti z hnijících zvířecích mršin a prodávali je výrobcům hnojiv. Jiní sbírali psí výkaly známé jako „ryzí zlato“ pro koželuhy, kteří je používali v chemickém procesu na odstraňování chlupů z kůže. Zametači přechodů odstraňovali z křižovatek ulic koňské koblížky, aby bohatí pěší mohli přecházet z jednoho chodníku na druhý, aniž by si ušpinili boty. Pouliční hudebníci, hadráři, opraváři deštníků, prodavači sirek, flašinetáři, recitátoři odříkávající poslední slova slavných mužů – tito a stovky dalších pobudů a tuláků („zvláštní rasa“, jak je nazval ten novinář) zaplňovali dva tisíc e mil londýnských ulic.

Další termín pro ně byl žebráci – a i za těch nejklidnějších časů přitahovali žebráci nejmenší pozornost. Koneckonců všimnout si jich mohlo vést k impulzu dát jim peníze, ale nikdo nemohl pomoci všem padesáti tisícům těchto ubožáků, aniž by se z něho také stal žebrák, takže moudřejší bylo předstírat, že vůbec neexistují. Zvláště téhle pekelné noci, kdy lůza pátrala v ulicích po neznámých lidech a cizincích, aby je potrestala za teror ohrožující město, se o žebráky nikdo nezajímal. Jak mohl někdo, kdo vlastně ani neexistuje, představovat nějakou hrozbu?

Jeden takový rozedraný „nikdo“ se nerušeně belhal špinavým londýnským East Endem. V husté mlze byla jeho otrhaná postava ještě neviditelnější než obvykle, když procházel bludištěm bezútěšných ulic. Provázen příjemným řevem davu v dálce dorazil ke zchátralému domu s vybledlým nápisem nad dvoukřídlými vraty: STÁJE. Stodoly pro koně a povozy byly v Londýně – kde bylo třeba padesáti tisíc koní (stejný počet jako žebráků), aby tahali všechny ty kočáry, drožky, bryčky a dostavníky – běžné. Dalo se očekávat, že tato vozidla příštího dne ucpou ulice zachvácené panikou, až bude ještě více lidí využívat všech prostředků k útěku z Londýna.

Žebrák zaklepal dvakrát, jednou a třikrát na rozviklané boční dveře a pak se postavil před zaprášené okno, aby ho bylo zevnitř vidět. Uvnitř se odhrnul závěs. Objevila se lampa a ozářila žebrákovy rysy. Závěs se vrátil na místo.

Někdo vytáhl závoru a otevřel dveře jen natolik, aby se žebrák mohl protáhnout dovnitř, a přitom nebylo vidět nic, co bylo ve stáji. I kdyby se však někomu podařilo do stáje nahlédnout, viděl by jen jednu její stranu, rozhodně ne dva kočáry, které stály vedle sebe před zamčenými předními vraty. Každý kočár byl zakrytý tmavou látkou.

Když zajistil dveře, následoval žebrák (už bez kulhání) muže s lampou a připojil se ke dvěma dalším mužům sedícím na sudech.

„Nemusím se ani ptát, zda byla vaše mise úspěšná,“ řekl žebrákovi muž s lucernou. „To šílenství venku mluví samo za sebe. A po tom, co se stane dnes v noci ve věznici, se panika ještě zhorší.“

„Ano, věznice. Anthony si vždycky potrpěl na výzvy,“ souhlasil žebrák. „Ale raději bych to udělal místo něho.“

„Vy jste měl dnes večer své vlastní poslání,“ zdůraznil druhý muž. „A důležitější.“

„To je věc názoru, co je důležitější.“ Žebrák zamířil k zahaleným kočárům. „Zařídil jste koně?“

„Ano. Budou připravení, kdykoli je budeme potřebovat.“

Žebrák zvedl plachtu a pohlédl na jeden z kočárů.

Byl to pohřební vůz. Šero zdůrazňovalo jeho černý interiér. Za oknem v boku vozu bylo vidět otevřenou rakev.

„Moc pěkné.“

„Ten druhý pohřební vůz je v ještě lepším stavu,“ řekl třetí muž. „Nikdo se na nic neptal, když jsme je sem dovezli poté, co byly ukradeny.“

„Ano,“ souhlasil žebrák. „Pohřební vozy se dostanou skoro všude a nikdo je nezastaví.“

S kovovým zaskřípěním zamkl žalářník de Quinceyho celu. Becker sledoval Emilyin napjatý pohled, když se kukátkem ve dveřích naposledy podívala na otce. Pak ji s Ryanem provázeli chodbou, vedeni žalářníkem a následováni ředitelem věznice, jehož břicho skoro zaplnilo celou chodbu a vyžadovalo, aby šel jako poslední.

Vstoupili do centrálního prostoru, z něhož vycházelo pět chodeb jako paprsky kola. S dalším zaskřípěním zamkl žalářník i tyto dveře. Skrz mříže ve dveřích spatřil Becker krysu utíkající chodbou.

„Slečno de Quinceyová, musíme vás ubytovat na noc,“ řekl Ryan. „Přes ulici je penzion. Bydlí tam příbuzní, když navštěvují vězně. Pokoje nedosahují úrovně domu, v němž bydlíte v Londýně, ale jsou celkem dostačující.“

„Vrah otce a mě sleduje. Je možné, že zrovna pozoruje vchod do věznice z pokoje právě v tom penzionu. Necítila bych se tam bezpečně. Avšak zde si připadám zcela v bezpečí.“

„Žena tady jako návštěvník nikdy nepobývala,“ namítl ředitel. „Nejsme vybavení na to, abychom mohli ubytovat…“

Emily se rozhlédla po místnostech mezi rozbíhajícími se chodbami. „V téhle kanceláři vidím polní lůžko.“

„Ano, dozorci si tam mohou zdřímnout, když mají volno.“ „Ovšem…“

„Je-li to dost dobré pro dozorce, bude to dost dobré i pro mě.“

„Ale my tady nemáme vhodné sanitární zařízení pro dámu,“ protestoval ředitel.

„Mluvíte o záchodu?“

Beckera pobavilo, jak ředitel zrudl studem stejně jako on sám, když poprvé slyšel Emily mluvit tak bez okolků.

„No, slečno, já…“

„Druhá možnost, která se mi nabízí, je nechat si proříznout hrdlo v penzionu přes ulici. Při takovém výběru se domnívám, že zdejší záchod bude dostačující.“

„Ale měla byste mít přiděleného dozorce,“ namítl žalářník, „a věznice má málo personálu.“

„Nebudete muset použít dozorce,“ ozval se Becker. „Zůstanu tady se slečnou de Quinceyovou.“

„Velmi, velmi neobvyklé.“

„Ale pořád lepší než to, co by napsaly noviny a řekl lord Palmerston, kdybych byla kvůli vaší nedbalosti zavražděna,“ poznamenala Emily.

„Začíná mě z toho bolet hlava,“ řekl Ryan. „Nějak si s tím poraďte, Beckere. Já se musím vrátit k vyšetřování.“

Otevřel dveře a vyšel na cestu zahalenou mlhou, která vedla k východu z věznice.

Emily využila toho rozptýlení, a než ředitel a žalářník stačili ještě něco říct, vstoupila do kanceláře a posadila se na polní lůžko. Tvářila se, jako by si ho přivlastnila.

„Tak dobře. Musím se postarat o důležité záležitosti,“ řekl ředitel. „Uvidíme, jak se vám bude líbit noc ve vězení.“

„A já musím dohlédnout na roznášku večeře,“ prohlásil žalářník. „Uvidíme, jak se vám bude líbit být tady sama.“

„Ona sama nebude,“ připomněl jim Becker.

Když ředitel a žalářník odešli stejnými dveřmi jako předtím Ryan a zavřeli je za sebou hlasitěji, než bylo třeba, následoval Bécker Emily do kanceláře.

Místnost byla malá, chladná, osvětlená jedinou plynovou lampou zavěšenou pod stropem. Kromě lůžka byl jediným dalším nábytkem otlučený psací stůl a židle. Na stěnách visely obušky a pouta.

Emily strnule seděla na lůžku. Přitáhla si kabát těsněji kolem ramen.

„Ředitel měl pravdu,“ řekl Becker.

Emily se na něho nepodívala.

„Tohle místo pro vás není vhodné,“ pokračoval Becker.

„Patřím tam, kde je otec.“

„Oddanost rodičům je obdivuhodná.“

„A?“

„Jaké a?“

Teď už se na něho Emily podívala. „Nic víc k tomu tématu nemáte?“

„Ani slovo.“

„Překvapujete mě, konstáble Beckere.“

Dveře vedoucí ven se náhle otevřely. Ze zimy vstoupil žalářník a přivedl tři další dozorce, kteří tlačili vozíky s narovnanými plechovými miskami.

„Koukám, že jste pořád tady,“ poznamenal žalářník. „Tohle je vaše večeře. Věřím, že vám bude chutnat.“

Postavil na stůl dvě misky, pak s pobaveným úsměvem odešel z místnosti a odemkl dveře do jedné z chodeb, aby mohli dozorci rozdat jídlo.

Misky byly pomačkané od toho, jak se s nimi léta hrubě zacházelo. Ryan do nich pohlédl a pochopil, proč se žalářník tvářil pobaveně.

Každá miska obsahovala jediný brambor obklopený asi dvěma prsty mýdlovitého vývaru. V něm plavaly kousíčky čehosi, co mohlo být masem.

„Musím se podívat, zda otec tohle jídlo snese.“

Vstala a došla ke stolu, kde prozkoumala obsah misky.

„Tohle vězni běžně dostávají,“ řekl Becker omluvně.

„Ale to je dokonalé!“

„Opravdu?“

„Otcův žaludek by o moc víc než tohle nesnesl. I tak to musím ochutnat, abych se ujistila, že je to dost mdlé.“ Emily se podívala po stranách misky. „Ten žalářník zapomněl na příbor.“

„Vlastně nezapomněl,“ řekl Becker. „Z bezpečnostních důvodů vězni nedostávají lžíce ani vidličky, a už vůbec ne nože.“

„Oni jedí rukama?“

„Zvednou misku ke rtům a nalijí si jídlo do úst.“

Emily přikývla a zvedla jednu z misek.

„Co to děláte?“

„Jinak to nejde.“

„Moment. Mám něco, co by mohlo pomoct. Odvraťte prosím hlavu.“

„Ale…“

„Prosím,“ trval na svém Becker. „Musím udělat něco, co by vás mohlo urazit.“

Emily chtěla něco říct, ale podvolila se a zadívala se stranou.

Becker si povytáhl nohavici. Odhalil holou kůži a vytáhl nůž z pouzdra připoutaného ke kotníku, jak se to naučil od Ryana.

„Už se můžete podívat. Je čistý,“ ujistil ji a položil nůž na stůl.

Emily nedala najevo překvapení, jako by očekávala, že každý muž nosí v nohavici nůž.

Rozřízla brambor, dala si kousek do úst a pak řekla: „Ještě nikdy jsem nejedla brambor, který by byl tak bez chuti jako tenhle. Pro otcův žaludek je ideální.“

„V tom případě povím žalářníkovi, aby vyřídil kuchaři vaši chválu.“

Emily ho oblažila úsměvem. „Tohle martyrium by mohlo být horší pro vás. Alespoň nenosím žádnou z těch hrůz s obručemi, které by vám a inspektoru Ryanovi jen překážely.“

„Tomu, co máte na sobě, se říká bloomerky, je to tak?“

„Jsou pojmenované po ženě, která tuhle módu prosazuje. Bohužel je v menšině. Konstáble Beckere, také si myslíte, že je neslušné, když je ženě vidět, jak pohybuje nohama?“

„Neslušné?“ Becker ucítil horko v obličeji, což ho překvapilo, protože věřil, že už je proti podobným Emilyiným poznámkám odolný. „Já…“

„Pokud ano,“ pokračovala Emily, „tak proč není neslušné, když je vidět, jak nohama pohybuje muž?“

„Já, no, o tom jsem nikdy nepřemýšlel.“

„Kolik váží vaše šaty?“

„Moje šaty?“ Becker cítil, jak horko v jeho obličeji zesílilo. „No… v téhle roční době možná tak osm liber.“

„A kolik odhadujete, že váží celé oblečení ženy v šatech s obručemi?“

„Má samozřejmě víc spodního prádla než já. Možná tak deset liber?“

„Ne.“

„Patnáct?“

„Ne.“

„Dvacet? Rozhodně ne víc než dvacet pět.“

„Třicet sedm liber.“

Becker se překvapením nezmohl na odpověď.

„Obruče, které napínají šaty, jsou vyrobené z těžkých velrybích kostic,“ vysvětlila Emily. „Nové modely budou z kovu, který je ještě těžší. Obruče zakrývá několik vrstev látky, vnitřní stranu tvoří dvacet yardů nařaseného saténu. Představte si, jaké to musí být, nosit každý den dvacet metrů saténu. Ale protože se šaty s obručemi samozřejmě pohupují, je nebezpečí, že odhalí ženské nohy, takže je potřeba několik vrstev spodního prádla. Další podobné vrstvy látky jsou potřeba nad pasem, aby horní část šatů nevypadala tenká ve srovnání s tou spodní. Počítám, že kdybyste při denních pochůzkách nosil třicet sedm liber váhy, unavilo by vás to.“

„Jsem unavený, jen co na to pomyslím.“

„Jakou máte velikost v pase, konstáble Beckere?“

Tou dobou už nemohla říct nic, co by ho přivedlo do rozpaků. „Třicet šest.“

„Nějaký idiot rozhodl, že ideální obvod ženského pasuje osmnáct palců. Na dosažení něčeho takového je potřeba pevný korzet s pevně zavázanými stuhami. Odmítám podrobit se takovému mučení. Přidejte takové stažení pasu k sedmatřiceti librám oblečení a už vás nepřekvapí, že mnohé ženy omdlévají. A přesto se na mě dívají skrz prsty, ačkoli jsem to já, kdo se může volně pohybovat a dýchat. Proč se usmíváte, konstáble Beckere?“

„Mám-li být upřímný…“

„Já upřímná jsem, tak nevím, proč byste nemohl vy.“

„Rád vás poslouchám.“

„Snězte si svůj brambor, konstáble Beckere.“

Co však Becker, ředitel, žalářník ani Ryan netušili, bylo, že Emily a její otec mají tajemství.

Poté co Emily připravila de Quinceymu závěsné lůžko v jeho cele, řekla mu: „Dobrou noc, otče.“ Objala ho a dlouho držela. Zároveň mu něco šeptala do ucha. Pak se odtáhla a nejistým hlasem dodala: „Odpočiň si, jak nejlépe to půjde. Uvidíme se ráno.“

To, co zašeptala de Quinceymu do ucha tak tiše, že to sotva zaslechl, bylo: „Tohle jsem ti přinesla ze zábavního parku, otče. Víc jsem udělat nemohla.“

S těmi slovy natáhla ruku, na kterou čtyři muži čekající u dveří nemohli vidět, a vsunula de Quinceymu nějaký předmět do kapsy kabátu.

Skryl své překvapení a díval se, jak ji odvádějí.

Když de Quincey uslyšel klapnutí zámku a kroky vzdalující se chodbou, chvíli počkal, protože se neodvažoval vytáhnout neznámý předmět z kapsy. Žalářník mohl číhat za dveřmi a sledovat ho průzorem.

Jednou strávil den ve vězení pro dlužníky. Ta zkušenost byla skoro víc, než dokázal snést, přestože cely byly větší než tahle a měl povolené knihy. Tady ho čekalo jen zoufalství.

Stůl a židle zabíraly v cele značnou část prostoru spolu se závěsným lůžkem a dřevěnou krabicí na zdi. Malé okénko bylo zamřížované a představovalo jediný zdroj světla. Jak mlha za tabulkou pokrytou sazemi houstla, cela se zdála být ještě menší.

O třiačtyřicet let dříve byl John Williams objeven mrtvý v cele skoro stejné jako tato, vzpomněl si de Quincey. Byl si jistý, že vrahovo odhodlání napodobit čtyřicet tři let staré vraždy ho povede ke snaze zopakovat další prvky z toho období. De Quincey byl zvlášť přesvědčený, že se vrah postará, aby podezřelý pachatel současných vražd zemřel v cele v tomto vězení právě tak, jako tam zemřel Williams. Tuto jistotu posilovala vrahova posedlost de Quinceyho spisy.

On si pro mě přijde, říkal si de Quincey. To, co jsem řekl řediteli, je pravda – je mnohem snazší do věznice proniknout než, uniknout z ní. Někdy v průběhu noci se mě pokusí zabít způsobem podobným tomu, jakým zemřel John Williams. Ale jak se mohu bránit v jedné z nejmenších místností, v jakých jsem kdy byl?

Pouhými několika kroky se dostal ke dveřím. V pokračujícím tichu na chodbě se snažil zachytit jakýkoli zvuk, jenž by naznačoval přítomnost osoby dívající se dovnitř průzorem. Po dlouhé době zkusil dveře a zjistil, že jsou skutečně zamčené.

Teprve pak vyjmul ten záhadný předmět, který mu Emily tajně vsunula do kapsy kabátu.

Tím předmětem byla železná lžička. Jedna z těch, jimiž se míchal čaj, který policie poskytla prostitutkám, jež se mu posmívaly ve Vauxhall Gardens. Čaj dostala i Emily. Věděla, že ho Ryan hodlá zatknout. Jak zoufalé musely být její myšlenky, jak opatrně se musela rozhlížet kolem, aby si byla jistá, že nikdo neuvidí, jak si tu lžičku bere.

Druhá věc byla, co asi doufala, že s ní dokáže. Jak řekla: „Víc jsem udělat nemohla.“ Ale bylo to lepší než nic.

De Quincey strnul, když uslyšel, jak se dveře na konci chodby otevřely. Kroky provázel zvuk předmětů narážejících na sebe – misek, jak brzy zjistil, když mu jednu strčili do otvoru ve dveřích.

Tímto otvorem a průzorem mohl vidět žluté světlo plynových hořáků rozmístěných v chodbě. Toto slabé světlo pronikající dvěma štěrbinami sotva stačilo na to, aby viděl, že plechová miska obsahuje vývar a vařený brambor ve slupce.

Žaludek se mu bolestivě svíral stresem, ale věděl, že tu noc nepřečká, pokud nesebere všechny síly, takže si odnesl misku na stůl ukrytý ve stínu, posadil se na židli a naslouchal, jak dozorci roznášejí jídlo ostatním vězňům.

Počkal, dokud všechny zvuky neutichly a neklapl zámek na dveřích do chodby.

Nijak ho nepřekvapilo, že nedostal žádný příbor. Ale díky Emily měl lžičku, i když tušil, že tohle nebyl důvod, proč si myslela, že by ji mohl potřebovat. S ohledem na své špatné trávení oloupal slupku. Váhavě zvedl kousek bramboru k ústům. Začal dokonce žvýkat, ale jeho žaludek protestoval silnou bolestí vyvolanou potřebou laudana. Nakonec vrátil sousto do misky.

Pohlédl na lůžko, které mu Emily připravila, tenkou matraci a přikrývku na ní. Co jiného mu zbývalo než vylézt na ně a přikrýt se, aby se netřásl chladem vycházejícím z kamenných zdí cely?

Ostatně kam by se mohl ukrýt, aby vrahovi unikl? Pod stůl? Jeho drobné, útlé tělo by se tam vešlo. Zbyl by tam dokonce prostor, aby trochu přitáhl židli. Kdyby byl tak skrčený celou noc, jeho svaly by protestovaly, ale bylo by to lepší než se nechat uškrtit. A kdyby schoval misku s vývarem do džberu na výkaly, vypadalo by to, že je cela neobsazená.

Nechal by se tím ale vrah oklamat? Jedním z darů laudana byla umocněná představivost a Poživači opia se teď vybavil obraz vraha stojícího v otevřených dveřích. Žluté světlo plynových lamp v chodbě by slabě proudilo do místnosti a dostatečně rozehnalo stíny, aby bylo vidět prázdné lůžko. Pohled doprava a doleva by odhalil, že kouty jsou prázdné. Tím pádem by zbýval jen jeden možný úkryt. Vrah by se vrhl pod stůl a…

Bezmocný a vystrašený de Quincey se snažil využít zvláštní pohled na svět, který mu laudanum poskytovalo.

Existuje mnoho realit, říkal si zoufale. Dívej se na celu z vrahovy perspektivy. Musí tady být nějaký lepší úkryt.

Před věznicí Coldbath Fields se z mlhy vynořil posel a kráčel po Mount Pleasant Street k zamřížovanému vchodu. Z jihovýchodu, od doků, k němu doléhal zvuk jakýchsi nepokojů. Protože se zvuk v mlze šířil daleko, musel být zdroj toho hluku obzvlášť silný a posel věděl, co ho způsobuje. Ulicemi se hnala lůza pátrající po námořnících. Tři už byli zabiti, jiní dva ošklivě potlučeni. A ještě další dav zajal a právě teď vyslýchal. Ti, kteří si pronajali pokoje v penzionech, se zamkli uvnitř a přibouchli okenice přes okna rozbitá kameny. Dvacetičlenná skupinka si našla úkryt ve skladišti v docích a ozbrojila se v očekávání útoku. Konstáblové, kteří původně střežili ulice, se usilovně snažili rozběsněné davy zvládnout.

Posel zabušil klepadlem na vchod do věznice.

Otevřel se průzor a dozorce jej požádal: „Udejte důvod návštěvy.“

„Nesu zprávu od ministra vnitra. Vyžaduje okamžitou pozornost ředitele.“ Posel pozvedl obálku a plynová lampa nad vchodem ozářila oficiální voskovou pečeť.

„Ředitel spí.“

„Ten dokument se týká Poživače opia. Dostal jsem příkaz doručit jej okamžitě. Lord Palmerston očekává odpověď.“

Dozorce dál nejistě zíral ven průzorem.

„Důrazně doporučuji, abyste ředitele vzbudil,“ pokračoval posel, „jinak byste mohl zítra ráno zjistit, že pracujete jako popelář, a ne jako dozorce.“

Další okamžik váhání. Pak…

„Počkejte tady.“

Průzor se zavřel.

No jistě ze počkám tady; pomyslel si posel. Když mě nepustil dovnitř, kde jinde bych měl počkat?

Zdálky stále doléhal hluk davu, v němž vyniklo několik výkřiků.

Posel napočítal do třiceti a pak natáhl ruku, aby znovu zabušil na dveře. Než to však stihl udělat, těžký zámek zaskřípěl a dveře se otevřely.

„Ředitel vás očekává.“

„Dobře.“

„Ukážu vám cestu.“

„Už ji znám. Přímo tudy.“

Posel stroze pokývl na pozdrav dvěma dozorcům ve službě poblíž vchodu. Obrátil se k pochmurné budově nalevo a otevřel dveře.

Ředitel seděl za svým stolem v županu oblečeném přes noční úbor. V kanceláři bylo chladno, oheň v krbu skomíral. Zatažené závěsy moc nepomáhaly udržovat chlad venku. Ředitel se naklonil blíž k jedinému zdroji tepla – lampě na stole, která ozařovala jeho obličej, oteklejší po náhlém probuzení víc než obvykle.

„Od lorda Palmerstona?“ zeptal se ředitel nervózně.

„Ano. Jde o Poživače opia.“

Posel zavřel dveře, přešel kancelář a podal přes stůl zapečetěnou obálku.

Ředitel použil nůž na dopisy, aby odstranil pečeť. Když vytáhl z obálky složený dopis, řekl nepřítomně poslovi: „Můžete se posadit.“

„Děkuji vám, ale mám instrukce okamžitě se vrátit, abych ujistil lorda Palmerstona, že jeho rozkazy budou splněny.“

„V této instituci jsou rozkazy lorda Palmerstona plněny pokaždé.“

„Oceňuje poslušnost.“

Když ředitel četl dopis, zabodl mu posel nůž na dopisy do hrdla a zničil tak hlasivky, aby ředitel nemohl vykřiknout. Zatímco ředitel lapal po dechu a dusil se vlastní krví, došel posel k vedlejšímu stolu, na němž leželo cosi jako účetní kniha.

Svazek obsahoval plán věznice a údaje o rozmístění vězňů v celách.

Než posel získal údaje, které hledal, svalil se ředitel na desku stolu, přičemž jeho váha zabodla nůž na dopisy hlouběji do hrdla, až jeho špička vyjela ven zátylkem.

Posel otevřel dveře pouze natolik, aby mohl vyjít ven, aniž dozorce stačil nahlédnout do kanceláře.

Okolo nich se vznášela žlutá mlha.

„Ředitel se vrátil do postele. Chce, abych si promluvil s Poživačem opia,“ řekl posel.

„Odvedu vás k žalářníkovi.“

„Děkuji. Omlouvám se, že jsem u vchodu mluvil tak komisně. Lordu Palmerstonovi není snadné se zavděčit, ale ode mne jste to neslyšel. Někdy, když přinesu zpátky vzkaz, který se mu nelíbí, viní mě místo člověka, který ho poslal.“

„Ředitel není o moc lepší.“

Jejich kroky se rozléhaly dlážděnou cestou. Postupně se před nimi objevila lampa nad vchodem do středu věznice.

Dozorce odemkl dveře. „Co je to za ten kravál od řeky?“

„Nějaké nepokoje.“

„Co se stalo?“

„Ten vrah zabil dnes večer jedenáct dalších lidí včetně doktora a konstábla.“

„Doktora? Konstábla? To už není v bezpečí nikdo.“

„Dav si myslí, že to udělal nějaký námořník.“

„Copak tím vrahem není Poživač opia?“

„Zdá se, že ne. Lůza chytá každého námořníka, kterého najde.“

„Bůh nás ochraňuj.“

A Bůh ochraňuj tebe, pomyslel si posel, pokud neuděláš to, co ti teď navrhnu.

„Teď už si poradím sám. Žalářník musí být přímo za těmi dveřmi. Radši se vraťte k bráně pro případ, že by dav zamířil sem.“

„Víte jistě, že najdete cestu zpátky ke vchodu?“

„Při návratu bude přece stačit, abych se držel téhle cesty.“

Dozorce zaváhal.

Posel se ho připravil zabít. „Raději pospěšte k bráně, mohly by se tam vyskytnout nějaké problémy. Zní to, jako by dav byl už skoro před ní.“

Mladý muž odběhl mlhou.

Když už posel neslyšel dozorcovy rychle se vzdalující kroky, otevřel dveře do středové budovy.

Uvnitř žluté plameny plynových lamp osvětlovaly zamřížované dveře vedoucí do jednotlivých chodeb a zároveň ukazovaly dveře do místností umístěných mezi chodbami.

Ty dveře byly otevřené. V první místnosti ležel na svém stole spící žalářník. Ve druhé podobně odpočíval dozorce. Ve třetí se na stole bezvládně rozvaloval statný muž v civilních šatech, zatímco dcera Poživače opia spala na polním lůžku.

Čtvrtá místnost byla prázdná, protože efektivní rozvržení věznice nevyžadovalo na noční službě žádné další síly.

Každý měl před sebou plechovou misku. I když dozorci dostávali lepší jídlo než vězni, všechno se připravovalo ve vězeňské kuchyni a do všeho jídla přivezeného do středové místnosti a dál do chodeb s celami přidal drogu někdo, kdo pracoval v kuchyni a dlužil poslovi velkou službu.

Pohled na dceru Poživače opia a její doprovod byl nečekaný, ale potěšující.

Posel sundal z opasku uspaného žalářníka svazek klíčů. Odemkl dveře prostřední cely a prošel kolem tichých cel. Našel dveře napravo, jejichž číslo se shodovalo se záznamem v ředitelově knize, který prozrazoval, že se tam nachází Poživač opia.

Odemkl ty dveře. Daly se otevřít pouze ven. Plynové světlo v chodbě vrhlo jeho stín do stísněné cely.

Světlo bylo dost silné na to, aby odhalilo, že se cela zdá být neobývaná.

Posel se zamračil. Že by se zmýlil při zkoumání ředitelových záznamů? Třeba špatně přečetl číslo vedle jména Poživače opia. Ne. Posel nedělal chyby. Bylo mnohem pravděpodobnější, že chybu udělal ředitel, když ten záznam psal.

Posel zůstal stát těsně přede dveřmi a opatrně nahlédl do kouta vpravo. Nikdo. Podíval se do kouta vlevo. Ani tam nikdo nebyl.

Pomalu vstoupil do šeré místnosti. Na protějším konci viselo lůžko na zdi. Bylo složené, s tenkou matrací a přikrývkou postavenou zpříma uvnitř, čekající na nového vězně. Posel upřel svou pozornost na stůl. Židle byla trochu našikmo, jako by dělala místo něčemu pod ním. Připravený dokončit svůj úkol, trhl židlí dozadu a sáhl pod stůl.

Nahmatal jen vzduch.

Na stole neležela prázdná miska. Jen Bible.

Ředitel napsal špatné číslo! vykřikl posel v duchu. Teď musím prohlížet jednu zatracenou celu po druhé!

Vrátil se do chodby a zavřel dveře, aby mu nebránily ve výhledu. Náhodně zvolil celu napravo. Odemkl dveře a vstoupil do stísněného prostoru, který páchl obsahem vědra používaného jako nočník. Prázdná miska na stole naznačovala, že obyvatel cely snědl jídlo s uspávacím prostředkem. Na závěsném lůžku chrápal velký muž – příliš velký na to, aby to byl Poživač opia.

K čertu.

Posel pokračoval k další cele a cele za ní. Ani v jednom případě v ní nenašel Poživače opia.

Kolik mám času, než mě začne hledat dozorce, který mě sem vpustil? Nemohu prohledat cely ve všech pěti chodbách! To by trvalo celé hodiny!

Poživač opia pomalu vydechl poté, co vetřelec opustil celu a zavřel dveře. Ukrýval se na jediném možném místě.

V zoufalství ukryl misku s bramborem a vývarem do vědra sloužícího jako záchod. Poodsunul židli od stolu, aby to vypadalo, že pod ním někdo je.

Když uslyšel nějaký zvuk na vzdáleném konci chodby, vyhákl jeden konec závěsného lůžka a odtáhl ho k druhému háku, čímž lůžko složil, takže viselo na zdi stejně, jako když tam přišel. Spěšně postavil do složeného lůžka matraci a položil na ni stočenou přikrývku – opět do polohy, v jaké ji viděl při příchodu.

Když zaslechl kroky na chodbě, nasoukal se vyděšeně za vztyčenou matraci. Vmáčkl se do kouta za ni a lůžko a jeho drobné, hubené tělo splynuly se stíny.

Při zběžném pohledu celu nikdo neobýval.

Nebo se aspoň modlil, aby vetřelec k takovému závěru dospěl.

Zadržoval dech, když se vetřelec rozhlížel po místnosti, sáhl pod stůl, zaznamenal nepřítomnost misky na jídlo a usoudil, že cela je prázdná. Následující zvuky naznačovaly, že se dveře zavřely a byly odemčeny ty vedle nich. Pak další dveře. A dveře za nimi. Vetřelec se nijak nesnažil tlumit zvuk svých netrpělivých kroků.

Poživač opia to nechápal. Jak to, že se ten muž nebojí, že probudí vězně v celách, do kterých vtrhl? Byli snad tak vycvičení s nikým nemluvit, že se neodvážili vykřiknout, ani když někdo vnikl do jejich cel uprostřed noci? Bylo vůbec možné vězně do té míry zastrašit?

Nebo pro to existovalo jiné vysvětlení? Mohli snad vězni být…

Temné podezření zesílilo.

Uspáni nějakou drogou?

Poživač opia pomyslel na brambor v misce, kterou ukryl do vědra.

Vetřelec vztekle pokračoval od cely k cele, aniž by se staral o to, jaký dělá hluk.

Vmáčknutý do kouta za složeným lůžkem dovolil si Poživač opia volněji nadechnout, jak se od něho ty zvuky postupně vzdalovaly.

V chodbě se rozhostilo ticho.

Poživač opia napínal sluch. Ticho se prohloubilo.

Dveře cely se s úderem rozlétly.

Vetřelec vztekle vtrhl dovnitř.

„Chvíli mi trvalo, než mi přišlo divné, že jsou dveře téhle cely zamčené, i když je prázdná. Není třeba zamykat celu, v níž není vězeň.“

Vetřelec zavřel dveře a zablokoval tak únikovou cestu.

„On mě varoval, že jsi malý chytrý parchant.“

On?

Poživač opia sebou trhl, když vetřelec přiskočil ke složenému lůžku, odhodil vztyčenou matraci a sáhl do kouta. Poživač opia zalapal po dechu, když ho muž popadl, zvedl a uhodil jím o zeď.

Náraz mu vyrazil dech.

Ale lidé nebývají ochotní umřít bez boje. Utíkají, kopou a koušou. V panice zkusil většinu z toho. Vetřelec byl vysoký. Jak Poživač opia visel ve vzduchu zády ke zdi, cítil své boty na útočníkových kolenou.

Začal ho do kolen kopat. Pravou nohou, levou, pravou, levou. Navzdory svému věku měl sílu člověka, který ujde tisíce mil za rok. Divoce a zoufale kopl nahoru a zasáhl vetřelce do rozkroku.

Útočník zařval a udeřil jím o zeď ještě silněji. Při nárazu hlavy do kamenů se mu před očima rozzářily hvězdičky. Ty však náhle pohasly a on se lekl, že omdlí.

Podařilo se mu obrátit hlavu a zabořit zuby do vetřelcovy pravé ruky, která ho držela nad zemí a svírala mu hrdlo. Zakousl se a ucítil, jak mu do úst stříkla mužova krev. Hryzal hlouběji a trhal hlavou ze strany na stranu. Jak jeho zuby trhaly maso z útočníkovy ruky, kapala mu ze rtů krev.

Vetřelec ho hodil na zem. Náraz těla o podlahu ho omráčil a měl pocit, že cela rotuje kolem něho. Zoufalá touha žít byla však silnější než bolest. Když po něm útočník sáhl, převalil se. Cela, která byla už tak dost malá pro něho, byla ještě menší pro neznámého muže, který v ní neměl skoro žádný manévrovací prostor. Poživač opia se na podlaze svíjel sem a tam a uhýbal před vetřelcovými pažemi. Když narazil na vědro, popadl ho za držadlo, rozmáchl se jím a udeřil muže do obličeje.

Zhoupl vědrem ještě jednou, ale útočník ho popadl a odhodil stranou. Vleže na zádech se Poživač opia odsunul z dosahu mužových rukou. Nahmatal za sebou židli a pokusil se ji použít jako štít, jenže vetřelec ji také chytil a odhodil.

Poživač opia ho divoce kopal do holení a kolen, ale útočník jen vztekle zafuněl a vlekl ho zpátky ke složenému lůžku.

„Nemůžu tě tady pověsit tak, jak zemřel John Williams. Pod stropem není trubka. Ale můžu udělat tohle.“

Jednou velkou rukou přimáčkl Poživače opia k podlaze a druhou strhl z lůžka přikrývku.

Poživač opia se kroutil a kopal, ale docílil jen toho, že se mu útočník opřel silněji kolenem o hrudník. Nemohl skoro dýchat. Otevřel ústa, aby nabral víc vzduchu.

A okamžitě se začal dusit, když mu muž mez rty nacpal roh přikrývky.

Vyděšeně mával rukama a nohama, aby se osvobodil, aby odstrčil vetřelcovy ruce a mohl přikrývku vyplivnout. Jak bojoval o vzduch, otevřel Poživač opia ústa ještě víc a ucítil, jak mu do nich muž nacpal další kus deky.

Přes jazyk až na mandle.

Suchá a zaprášená přikrývka mu vysála z úst všechnu vlhkost. Plíce se mu stáhly. Ze žaludku vystoupily k ústům kyselé šťávy, ale okraj přikrývky je poslal do plic.

Srdce mu bušilo tak divoce, až měl strach, že praskne. V té největší hrůze svého života postřehl, že stíny v cele ještě potemněly.

Paže mu zeslábly. Jeho zorné pole se zúžilo. Útočník mu nacpal do úst ještě víc přikrývky, takže ji už měl až v krku.

Náhle měl pocit, že se vznáší, cítil se jako ve snu, skoro jako po požití opia. Jako dítě trpěl opakovanými nočními můrami, v nichž ho ohrožovali lvi. V těch snech měl také hrůzu, že ochrnul. Býval v pokušení lehnout si před lva v naději, že ho zvíře ušetří, pokud se vzdá.

Jak jeho mysl pohasínala a hruď se zvedala se stále menší silou, napadlo ho, že by právě teď bylo snadné lehnout si před lva.

Poklidně se vzdát.

Ne!

Zapátral v kapse kabátu. Naplnila ho zuřivost a sevřel lžíci, kterou mu dala Emily.

Vztekle popadl její oblý konec a vší zbývající silou bodl držadlem.

Něco luplo. Po pěsti mu stekla teplá, hustá tekutina a on si náhle uvědomil, že se držadlo lžíce zabodlo do útočníkova levého oka.

Vetřelec strnul.

Zařval.

Poživač opia sebral poslední síly a zabodl lžíci hlouběji do mužova oka.

Sténající útočník zvedl ruce k obličeji.

Poživač opia ho odstrčil a uslyšel, jak mužova hlava narazila do dřevěné bedýnky na zdi.

Poživač opia bojoval s pokrývkou v ústech. Tahal a tahal. Dobrý bože, jak se mu mohl do pusy vejít takový kus deky? Náhle byla ta věc venku. Zoufale se nadechl, ale žaludek se mu stále zvedal a šťávy ho pálily v hrdle.

Otočil hlavu a vyzvracel se.

Útočník se plazil k němu. Poživač opia kopl a ucítil, že zarazil lžíci ještě hlouběji do mužova očního důlku.

Jako v deliriu se odkulil stranou. Narazil do zdi a opřel se o ni, aby se postavil na nohy. Vetřelec ho popadl za kotník. Poživač opia odkopl jeho ruku stranou a odpotácel se ke dveřím. Útočník se za ním pomalu zvedl z podlahy.

Poživač opia rozrazil dveře a slabé světlo plynových lamp ho téměř oslepilo. V hlavě mu hučelo, ale uslyšel, jak se útočník vrhl za ním. Vypotácel se do chodby a zabouchl dveře, které muže udeřily do obličeje.

S jednou rukou opřenou o zeď se belhal chodbou.

Dveře cely se za ním rozlétly, až narazily do zdi.

Snažil se přidat do kroku směrem k centrálnímu prostoru na konci chodby.

Za sebou uslyšel kroky.

Nutil své nohy, aby zrychlily.

Na rameno mu dopadla něčí ruka.

Becker bezvládně ležel na stole. Poslední, co si pamatoval, bylo, že si Emily stěžovala na ospalost a odložila nůž, který jí půjčil na rozkrájení bramboru.

„Byl to dlouhý, náročný den,“ řekl jí. „Půjdu do vedlejší místnosti, abyste se mohla vyspat.“

Když však Emily vstala od stolu a lehla si na lůžko, přepadla ho také ospalost. Odložil brambor, který jedl, a pokusil se zvednout od stolu, jenže kolena se pod ním podlomila a on ucítil, jak se mu zavírají víčka.

Postupně si začal uvědomovat, že má hlavu položenou na stole. Měl nejasný pocit, že uplynula dlouhá doba. S námahou otevřel oči a uviděl před sebou svou pravou ruku. Byla rozmazaná a svírala brambor, který se předtím nutil sníst.

Zarachotil kov, jako by někdo odhodil vědro. Nějaký dřevěný předmět narazil do zdi – možná židle. Ty zvuky však byly vzdálené jako ve snu.

Malátně zvedl hlavu. Na lůžku za stolem ležela Emily.

Ty zvuky divoké bitvy se ozývaly vně místnosti. Práskly dveře. Chodbou klopýtaly kroky. Dveře práskly znovu a v chodbě zazněly další kroky.

Beckerovi se podařilo postavit na nejisté nohy. Nechápal, proč žalářník na ty zvuky nereaguje. A kde je druhý dozorce, který má chodby střežit v noci?

Bolestný výkřik ho přiměl popadnout ze stolu nůž. Hlava se mu točila, když vyšel z místnosti a obrátil se k prostřední chodbě.

Z toho, co uviděl, se zmateně zapotácel. De Quincey byl venku ze své cely. Obrovský muž se zakrváceným obličejem ho tiskl ke zdi a svíral mu hrdlo.

„Hej!“ podařilo se Beckerovi vykřiknout.

Vysoký muž dál škrtil de Quinceyho. Kontrast mezi tím drobným chlapíkem a statným útočníkem byl groteskní, jako kdyby obr škrtil dítě.

„Přestaň!“ křikl Becker.

Dveře do chodby byly pootevřené. Becker jimi prošel už jistějším krokem. Šok z toho, co se dělo, mu vyhnal z mysli mlhu. Rozběhl se chodbou a uhodil útočníka do lebky tupým koncem nože.

Úder měl muže omráčit. Ten se však jen rozzuřeně obrátil a vyděsil Beckera zjištěním, že mu něco trčí z levého očního důlku. Bože na nebesích, vypadalo to jako lžička. Z otvoru kapala krev.

Muž pustil hrdlo a nechal de Quinceyho spadnout na podlahu, kde zůstal nehybně ležet. Se vzteklým zábleskem ve zbývajícím oku sáhl pod kabát. Okamžik nato vymrštil ruku směrem k Beckerovi. Ruka svírala něco lesklého a Becker uskočil dozadu právě včas, aby si stačil uvědomit, že je to nůž. Ostří přejelo Beckerovi přes hruď, rozřízlo mu kabát a zanechalo šrám na kůži. Couvl ještě dál, když útočník roztočil ostří tak, že připomínalo divoce se otáčející kolo. Ten pohyb byl tak rychlý, že ho Becker nestačil sledovat. Mohl jen klopýtat dozadu, pryč od té děsivé šmouhy, a pohybovat se právě tak rychle, aby odletovaly kousky z jeho kabátu, ale ne kůže.

Najednou sebou zabiják trhl a skácel se dopředu. Becker spatřil, že de Quincey popadl muže za kotníky a podtrhl mu nohy.

Útočník se svalil obličejem na podlahu. Vykřikl, chvilku se zmítal a pak zůstal nehybně ležet.

Becker se roztřásl a snažil se pochopit, co se to stalo. De Quincey lapal po dechu, na krku rudé stopy po vetřelcových prstech.

Becker opatrně obrátil útočníka na záda. Lžička byla celá vražená do jeho hlavy a její okrouhlý konec bylo sotva vidět. Druhé oko strnule zíralo do stropu.

„Nemohu,“ zamumlal de Quincey, „dýchat.“

Becker přispěchal k němu. De Quincey měl obličej i šaty potřísněné krví, ale pokud se Becker nemýlil, nebyla ta krev jeho.

„Dýchejte mělce,“ poradil mu Becker. „Máte oteklé hrdlo, ale nic není zlomené, jinak byste nemohl mluvit.“

De Quincey přikývl.

„Dýchejte mělce,“ zopakoval Becker, „nechte hrdlo odpočinout. Brzy budete dýchat normálně.“

„Bylo to…?“

„Nesnažte se mluvit.“

„… skutečné?“

Becker nerozuměl.

„Bylo to skutečné?“ De Quincey mluvil, jako by si dělal větší starosti o svou početnost než o život. „Stalo se to? Nebylo to laudanem?“

„Rozhodně se to stalo,“ ujistil ho Becker.

„Otče!“

Becker se obrátil a uviděl Emily, jak se drží mříží na konci chodby.

Rozběhl se k ní, právě když se žalářník vypotácel ze své kanceláře a mnul si zátylek.

„Myslím, že nás někdo uspal,“ sdělil mu Becker.

Venku se ozvaly něčí kroky. Ze tmy vtrhl dovnitř Ryan provázený dvěma dozorci.

Na sobě měl znovu beztvaré šaty na ulici a čapka mu zakrývala většinu rudých vlasů. Zmateně pohlédl na Beckerův rozřezaný kabát, a teprve pak si všiml těla v chodbě.

„To je ten vrah,“ řekl Becker.

„Někdo je uspal,“ potvrdil žalářník. „Všechny vězně a dozorce, kteří pracovali v budově.“

„Drogou v jídle?“ zeptal se Ryan.

„Ano. V tom, co snědli vnější dozorci, ten uspávači prostředek nebyl. Jenom tady,“ vysvětlil žalářník. „Jídlo nám vaří civilisté. Jeden z nich musel být podplacený.“

„Podle dozorce u brány ten mrtvý tvrdil, že má dopis od lorda Palmerstona,“ řekl Ryan. „Spolehlivý způsob, jak se dostat do věznice. Stojí tam jen: Zacházejte s Poživačem opia tak tvrdě, jak jen to jde. Ředitel si ho nejspíš ani nestihl přečíst, než ho vrah probodl.“

„Potom vrah vstoupil do téhle budovy, přesvědčil se, že všichni spíme, našel klíč a šel do cely pana de Quinceyho,“ uzavřel Becker. Napil se kávy, aby si vyčistil hlavu od té drogy. „Prohledal jsem ho, ale neměl v šatech nic, podle čeho by ho bylo možné identifikovat.“

„Dopis od lorda Palmerstona?“ řekl Ryan pochybovačně. „Znám několik lidí z Palmerstonova personálu, ale tohohle muže jsem nikdy neviděl. Třeba by nějaký kreslíř z novin mohl zachytit jeho podobu. Možná by ho někdo identifikoval.“

Skupinka se nacházela v místnosti, kde usnuli Becker a Emily. Emily seděla s otcem na lůžku. De Quincey měl stále na obličeji útočníkovu krev.

„Tak tedy lžička,“ řekl žalářník. Pro změnu oslovil de Quinceyho přímo. „Kde jste přišel k té lžičce?“

Zdálo se, že de Quincey jeho otázku neslyšel. Ještě se třásl po zoufalém boji o holý život.

A křečemi způsobenými vyprcháváním opia.

„Emily, doplnila jsi mi placatku?“

„Neměla jsem příležitost, otče. Vůbec jsem neopustila vězení.“

De Quincey se otřásl.

„Řekněte mi, kde jste přišel k té lžičce,“ naléhal žalářník.

„To já jsem mu ji dala,“ řekla Emily.

Žalářník překvapeně otevřel ústa.

„Inspektore Ryane,“ zachraptěl de Quincey, „kdo věděl, že mě máte odvézt do tohoto vězení?“

„Pro začátek všichni ti reportéři, které jste viděl, když jsme přijeli. Lord Palmerston tu zprávu rozšířil široko daleko. V podvečer už to bylo všeobecně známé. Chtěl se postarat, aby si lidé mysleli, že jste jako hlavní podezřelý bezpečně pod zámkem.“

„Aby se lidé cítili v bezpečí.“ Po tom všem, čím prošel, vypadal de Quincey ještě drobnější než obvykle, jak se tam tak třásl na polním lůžku.

„Přesně tak.“

„Ale teď došlo k dalším vraždám.“

„Přesně to jsem vám přišel říct. Vraždilo se na dvou místech,“ potvrdil Ryan. „Osm lidí zemřelo v krčmě a tři v doktorově domě.“

„Nemluvě o řediteli věznice. Tyhle vraždy jsem zjevně nemohl spáchat, protože jsem tu byl uvězněný. Není tedy důvod držet mě dál pod zámkem.“

„Lord Palmerston nevydal příkaz k vašemu propuštění,“ namítl žalářník.

„Ano, předpokládám, že právě teď jeho pozornost zaměstnává množství jiných problémů,“ poznamenal de Quincey. „Například ty nepokoje, o nichž se zmínil inspektor Ryan. Každopádně neexistuje žádný důvod mě tu dál držet, naopak je dobrý důvod nechat mě jít.“

„A jaký?“

„Musím prostudovat místa činu.“

Emily překvapeně zvedla hlavu. „O čem to mluvíš, otče?“

„Vezměte mě do té krčmy, inspektore Ryane. Musím zjistit, co ještě nám o sobě vrah nevědomky prozradil. Než se stane něco ještě horšího.“

„Teď už si ale nemusíme dělat starosti,“ namítl Becker. „Vrah leží tam na chodbě. Skončilo to.“

Nějaký vrah na chodbě leží. Ano. Ale ten vrah? Ne.

„Proč si proboha tohle myslíte?“ zeptal se Ryan.

„Když vtrhl do mé cely, řekl něco, co je příliš hrubé, než abych to opakoval.“

„Jestli to připadalo hrubé i tobě, muselo to opravdu stát za to,“ podotkla Emily. „Ale já odejít nehodlám.“

„Tak dobře. Nazval mě malým chytrým parchantem.“

„Někteří lidé by s ním možná souhlasili,“ utrousil žalářník.

„Přesně ta věta zněla: On mě varoval, že jsi malý chytrý parchant.“

„ČM mě varoval?“ zeptal se Ryan.

„Někdo dal tomu muži instrukce. A ať to byl kdokoli, teď když napodobil ty původní vraždy, bude mít pocit, že má volné ruce, aby mohl vytvořit svá vlastní mistrovská díla.“

11

TEMNÝ TLUMOČNÍK

Mlha byla horší než předchozí noci, saze padaly hustěji a lepily se na kůži a oblečení. Ryanovi se podařilo najít kočár se střechou, která de Quinceyho, Emily, Beckera a jeho chránila, když je jeden konstábl vezl k taverně. Ale i když jim plátěné stěny a střecha skýtaly ochranu, Ryan by se raději díval do dusivé mlhy okolo nich a snažil se uhodnout, jak moc je ohrožují stíny, které se v ní pohybují.

Slabá lucerna zavěšená pod plátnem odhalovala, že se de Quincey stále třese. Teď, když si smyl z obličeje útočníkovu krev, bylo vidět, že je znepokojivě bledý.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ryan.

„Ano, díky. Tohle jsem si už protrpěl.“

„Už vás někdy někdo napadl? Musel jste už bojovat o holý život?“

„K tomu útoku opravdu došlo?“ zeptal se de Quincey znovu Beckera.

„Nepochybně.“

„Snesu všechno, když mám svou medicínu.“ De Quincey se objal pažemi.

„Proč tomu stále říkáte medicína?“ zeptal se Becker.

„Bez ní by byly mé bolesti v obličeji a žaludeční potíže nesnesitelné.“

„Horší než to, co cítíte teď?“

„Někdy dokážu snižovat dávky natolik, až svou medicínu přestanu brát úplně.“ De Quinceymu se zachvěl hlas. „Ale pak se ty bolesti zhorší, drásají mi žaludek jako krysy, a nakonec té potřebě neodolám.“

„Nemohla by vaše bolesti způsobovat touha těla po droze?“ zeptal se Ryan. „Kdybyste si zvykl žít bez ní, bolesti by nakonec zmizely.“

„Tolik si přeji, aby to tak bylo.“

Becker ucítil jakýsi tlak a uvědomil si, že Emily, stále omámená, usnula s hlavou na jeho rameni. Nezdálo se, že by její otec nebo Ryan tu situaci považovali za nevhodnou, takže jí dál poskytoval oporu.

„Víc než tělo ji požaduje má mysl,“ pokračoval de Quincey, jako by mu mluvení pomáhalo zapomenout na jeho touhu. „Naše mysl má dveře.“

„Dveře?“ zeptal se zmateně Ryan.

„Když jsem je otevřel, objevil jsem myšlenky a emoce, které mě ovládají, aniž bych věděl, že je mám. Poznání vlastního já se však naneštěstí může změnit v noční můru. Příliš mnoho nocí se mi zdává o kočím, který se promění v krokodýla.“

„Myšlenky, které vás ovládají, aniž byste věděl, že je máte? Krokodýl?“ Ryan zavrtěl hlavou. „Na okamžik jsem měl dojem, že vím, o čem mluvíte.“

„Můj přítel Coleridge byl dobře známý poživač opia.“

„To jsem slyšel, i když se přiznávám, že jsem nečetl jeho básně,“ řekl Ryan.

De Quincey přešel na zpěvný tón řeči, který v Beckerovi vzbudil obavu, že se Poživač opia pomátl na rozumu. Zdálo se, že jeho slova popisují halucinace.

Paláce stín, slasti dómu, středem vln se nesl v dált kde sluch směs námětů k sněmu z vřídla, z jeskyň nabíral.

Dílo tak zázračné, az dech se tají, slunný dóm slasti, křisiál ledních slují!

„To je Coleridge,“ dodal de Quincey. „Z Kublajchána.“

„Dobře se to rýmuje.“

„To nepochybně.“* De Quincey se objal pevněji a třásl se dál.

„Má to dětský rytmus.“

„To také. Coleridge používá dětský rým a rytmus, aby ve vás vzbudil pocit, že jste pod vlivem opia. On sám byl pod jeho vlivem, když psal svou poezii. Ale i když mu pomohlo stvořit krásu, zničilo mu zdraví. Zoufale se snažil získat zpět svobodu, ale není snadné opustit slasti dóm.“

Křik přiměl kočího zastavit. Na boky kočáru se tlačila těla a otřesy probudily Emily.

„Co je to za rámus?“ zamumlala.

„Inspektore, pojďte radši ven!“ zavolal kočí.

Becker s Ryanem chvatně seskočili z vozu, kde stanuli proti stínům valícím se z mlhy.

Zamlžená pouliční lampa odhalila muže třímající meče, nože, pušky a hole.

„Co tady pohledáváte?“ zeptal se jeden z nich.

„Mohl bych se zeptat na totéž,“ opáčil Ryan.

„My ale víme, kdo jsme, kdežto vy jste cizí.“

„Jsme policejní důstojníci.“

„Vypadáte spíš jako žebráci.“ Z muže se linul pach ginu. „Ten chlap vedle vás má kabát skoro na cáry.“ Mluvil o škodě, kterou de Quinceyho útočník napáchal nožem na Beckerově oděvu.

„A je od krve!“ vykřikl jiný muž a ukázal prstem.

Špička nože jednou škrábla Beckera na hrudi a krev už zaschla.

„Pořád má na sobě krev obětí.“

„To je moje krev,“ řekl jim Becker. „Jsem konstábl mimo službu. Tohle je inspektor Ryan. Jestli chcete vidět uniformu, podívejte se na kočího.“

„Jo, kočí má uniformu konstábla, ale tu měl i ten vrah, co zabil těch patnáct ubožáků v krčmě. Lidi si nejdřív mysleli, že to byl námořník, ale ukázalo se, že to udělal konstábl. Oblečenej jako seržant.“

„V té krčmě nebylo patnáct obětí,“ namítl Ryan. „Bylo jich osm.“

„A šest lidí v doktorově domě!“

„Tři,“ opravil ho Becker.

„Jak to, že si tím jseš tak jistej, když jsi tam nebyl! Uniforma, proboha. Ten vrah se převlékl za policistu, tak jak můžeme věřit cizímu chlapovi v uniformě?“

„Koukněte se, tomuhle vykukuj ou zpod čepice rezavý vlasy!“

„Ir!“

„Moment! Ukážu vám svůj odznak!“ Ryan sáhl pod kabát.

„Chce vytáhnout kudlu!“

„Chyťte ho!“

Dav vyrazil kupředu a přimáčkl Ryana s Beckerem k vozu. Nárazem cvakly Beckerovi zuby o sebe. Do ramene ho udeřila hůl.

Ryan zasténal.

Náhle se ozval ženský křik.

Muž, který napadl Ryana, se obrátil směrem k mlze. „Kdo to byl?“

„Pomoc!“ křičela ta žena.

„Kde?“

„Tam!“

„Pomoc! Přepadl mě!“

Šokovaný Becker uviděl, jak se z mlhy vypotácela nějaká žena. Čepec jí visel na krku. Kabát měla roztržený stejně jako horní část šatů.

Ta žena byla Emily.

„Popadl mě! Snažil se –“

„Kde?“

„Tam v té uličce! Policista! Roztrhl mi šaty! Pokusil se –“

„Jdeme! Ať ten parchant neuteče!“

Dav proběhl kolem Ryana a Beckera a zmizel v mlze ve směru, kam ukázala Emily.

„Pospěšte si,“ řekl jí Becker a pomohl jí do vozu.

Pod plátěnou střechou Becker uslyšel, jak Ryan vyskočil na kozlík vedle kočího. „Rychle nás dostaňte odsud.“

Zatímco kočár chvatně poskakoval po dlažbě, snažila se Emily po hmatu upravit vršek šatů a zapnout si kabát.

„Výborně.“ pochválil ji Becker.

„Nic lepšího mě nenapadlo.“ Emily si udýchaně narovnala čepec.

„A pokud by nezabralo tohle,“ ozval se de Quincey, „další plán byl tento.“

De Quincey sundal lampu z háku ve voze a podržel ji, jako by ji chtěl vyhodit ven.

„Rána při dopadu a exploze plamenů by je mohla natolik zmást, že byste stačili utéct do mlhy.“

„A co vy dva? Dav by se obrátil proti vám.“

„Proti malému starci a mladé ženě?“ De Quincey pokrčil rameny. „Byli jsme připravení tvrdit, že jsme vaši vězni. Dokonce ani ti opilci by si nemysleli, že jsme nebezpeční.“

„A vy jste,“ řekl Becker a obdivně si je prohlédl. „Jste ti nejnebezpečnější lidé, jaké jsem kdy potkal.“

Křik čumilů před krčmou přiměl Ryana požádat kočího, aby zastavil. Jakmile Becker, de Quincey a Emily vystoupili z kočáru, požádal dva konstábly, aby je provedli davem.

Dav měl ale jen pramalý respekt ke konstáblům a uhýbal z cesty se stěží ovládaným nepřátelstvím.

„Chytré,“ zamumlal de Quincey.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Ryan.

„Nejprve je vrah oklamal, aby zaútočili na každého námořníka, kterého najdou. Pak je přiměl uvěřit, že vrahem je policista, jakýkoli policista. Nevěří nikomu a podezírají každého. Chytré.“

„Omluvte mě, kdybych nesdílel vaše nadšení.“

Skupinka došla ke krčmě, před kterou hlídali dva nervózní konstáblové.

„Rád vás vidím, inspektore.“

„Ano, zdá se, že potřebujete každou dostupnou pomoc.“

„Rozhodně nás tady není dost,“ souhlasil druhý policista.

Ryan se obrátil k Emily. „Uvnitř je osm mrtvol. Venku vás s tím davem nechat nemůžu. Povězte mi, co mám dělat.“

„Zakryji si oči. Konstábl Becker mě může odvést do kouta, kde se nebudu muset dívat do místnosti.“

„Páchne to tam.“

„Pokud to snesete vy, tak já také.“

„Ten rozhovor bude nepříjemný.“

„Ještě nepříjemnější než rozhovory, které jsem už slyšela? To si jen těžko dokážu představit.“

„Beckere…“

„Postarám se o ni.“

Skupinka vstoupila do krčmy.

Opravdu to tam páchlo. Tělesnými tekutinami a počínajícím rozkladem.

Když Becker odvedl Emily ke stolu napravo, pokynul Ryan de Quinceymu, aby řekl, co si o tom myslí.

De Quincey se však na to krveprolití sotva podíval. Zašel hlouběji do krčmy, vyhnul se kaluži krve a dorazil k průchodu za pult. Zdálo se, že nevnímá krčmáře svaleného dopředu, jako by spal. Veškerou pozornost upíral k policím za pultem.

„Je to tady. Vím, že to tu je.“

Prohlížel lahve s ginem a vínem. Hledal za řadami sklenic. Dřepl si a prozkoumal prostor okolo pivních sudů.

„Musí to tu být.“

Zoufalství hnalo de Quinceyho kupředu, jeho drobná postava přecházela sem a tam za pultem. Byly nad ním vidět jen jeho hlava a ramena. Stěží se podíval dolů, aby se přesvědčil, že nešlápl do krve.

„Kde proboha…? Tam!“

Jako zvíře, které našlo svou kořist, se vrhl k polici pod vzdáleným koncem pultu. Zmizel Ryanovi z očí. Pak se vynořil a v ruce držel karafu naplněnou rubínovou tekutinou. Popadl sklenici a tekutinu do ní nalil. Třesoucí se rukou ji pozvedl ke rtům ve strachu, že by mohl trochu vylít, a zhluboka se napil.

A znovu.

Potřetí.

Ryan ho šokovaně sledoval. Kdo by de Quinceyho neznal, možná by si pomyslel, že pije víno, ale Ryan nepochyboval, že je to laudanum. Jediný lok by přivedl většinu lidí do bezvědomí. Dva loky by je zabily. Ale de Quincey se už napil třikrát a teď ještě počtvrté, čímž sklenici vyprázdnil!

De Quincey stál strnule za pultem. Jeho skelný pohled mířil někam za mrtvá těla povalující se na stole a soustředil se na krb v zadním rohu, kde dýmaly kusy uhlí.

Zdálo se však, že de Quincey ten krb nevidí. Vypadalo to, že jeho modré oči zírají na cosi vzdáleného.

Ten okamžik se prodlužoval.

„Otče?“ ozvala se Emily z předního kouta, obrácená zády do místnosti, takže ho nemohla vidět. „Jsi tak potichu. Není ti nic?“

„Už je mi dobře, Emily.“

„Otče…“

„Opravdu, je mi dobře.“

Navzdory svému ujišťování však de Quincey dál hleděl na něco vzdáleného v krbu.

Náhle se jeho oči zaostřily. Temnota v nich zesvětlala. Obličej ztratil něco z mrtvolné bledosti. Čelo se mu zalesklo potem.

Přestal se třást.

Nadechl se.

„Inspektore Ryane, předpokládám, že jste nečetl Immanuela Kanta.“

To prohlášení bylo tak překvapivé a přišlo jakoby odnikud, že Ryan potřeboval okamžik, než dokázal zareagovat. „Předpokládáte správně.“ Jen hrdost mu zabránila dodat: Nikdy jsem o něm neslyšel.

De Quincey se opět nadechl a pomalu odtrhl pohled od krbu.

Odložil prázdnou sklenici a rozhlédl se po místnosti, jako by viděl ty mrtvoly poprvé.

„Ano, to je pochopitelné. Protože psal Kant německy, jeho díla se v Londýně těžko shánějí. Přeložil jsem několik jeho eseji. Některé vám pošlu. Mohu se těch těl dotknout?“

Vzhledem k tomu, co de Quincey až dosud řekl, se ta žádost zdála být nejnormálnější na světě. „Jestli to považujete na nutné.“

„Považuji.“

De Quincey postoupil ke krčmáři svalenému na pultě.

„Nebýt té krve, zdálo by se, že pracoval příliš dlouho nebo že ho přemohl gin, takže usnul.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Ryan.

„Dokud se ho nepokusím probudit.“

De Quincey chytil oběma rukama krčmářovu hlavu, zvedl ji a odhalil krk, který byl tak roztržený dlátem na pultě, že bylo vidět hrtan. Zaskřípěla kost.

„Ach…“

„Ano,“ řekl Ryan. „Ach.“

De Quincey zvedl tělo o kousek výš a prohlédl si krčmářovu zástěru, která mu zakrývala hruď až ke krku. Než nasákla krví, byla bílá.

„Ten vzor je pozoruhodný. Je možné vytvářet umění jenom náhodným cákáním barvy nebo v tomto případě krve na plátno. Toto je výborný příklad.“

„Jste vyšinutý,“ usoudil Ryan.

Zdálo se, že ho de Quincey neslyšel. „To dláto na pultě má na háku krev. Podobná zbraň byla použita při druhém vražedném útoku v Ratcliffe Highway. Vrah ho před třiačtyřiceti lety nechal stejně jako teď.“

„Ano, zmínil jste se o tom v eseji Vražda jako krásné umění. Vrah se jím opět řídil.“

„Emily, neznervózňuje tě ten náš rozhovor?“ zeptal se de Quincey.

„Raději bych byla doma v Edinburghu,“ odpověděla zády k němu a její hlas se odrazil do místnosti.

„Já také, má drahá. Nemohu se dočkat, až se vrátím domů a dál se budu vyhýbat vymahačům dluhů. Už nevypadají jako hejno fúrií. Nepomohlo by ti proti tomu zápachu dýchat přes kapesník namočený do vína?“

„Pomohlo by cokoli, otče.“

De Quincey vytáhl z kapsy kapesník, našel otevřenou láhev vína, namočil ho v něm a podal Ryanovi.

„Zařídím to,“ nabídl se Becker. Přišel k němu a odnesl kapesník Emily.

S pohledem upřeným do kouta zvedla kapesník k obličeji. Její hlas byl tlumený. „Děkuji.“

„Abych se vrátil ke Kantovi.“ řekl de Quincey.

„To rozhodně,“ povzdechl si Ryan. „Ne že bychom neměli na starosti nic důležitějšího.“

„Ten filozof nadnesl otázku, zda realita existuje objektivně, nebo zda je subjektivní projekcí našich myšlenek.“

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte.“

„Pochopíte.“

De Quincey prošel podél pultu a vyšel kolem něj do místnosti. Prohlédl si dva mrtvé zákazníky natažené na baru.

Obrátil se ke stolu u krbu, na němž spočívali tři další muži a krčmářka, jako by spali. Vedle nich ležel talíř s chlebem a sýrem postříkaným krví. Zvedl krčmářčinu hlavu a zhodnotil krev na její dříve bílé zástěře. Přistoupil k poslednímu tělu, konstáblovi, který ležel přes další stůl s čajovým šálkem v ruce.

„Úžasné. Unavení zákazníci v krčmě na konci dne. Jejich elixír je ukonejšil ke spánku. Ta krev je rušivý element, ale umění potřebuje kontrast. A samozřejmě je tu další rušivý prvek, který jsem objevil, když jsem jim zvedl hlavy. Už to nejsou úhledné řezy břitvou. Teď poškození hraničí se zohavením. Mimořádné násilí pod zjevným klidem. Krásné umění.“

Ryan zamumlal něco neslušného a dodal: „Zatím jste mi neřekl nic, co mi pomůže dopadnout toho šílence, který to udělal.“

„Myslíte si, že to spáchal šílenec, inspektore Ryane?“

„To je snad zjevné. Nevzal žádné peníze. To násilí je nepředstavitelné.“

„Můj bratr William byl tak nezvladatelný, že ho rodiče poslali pryč, aby žil v soukromé internátní škole.“

„Nevidím souvislost. Laudanum vám narušuje myšlení.“

„Po otcově předčasné smrti vzala matka Williama zpátky domů do Manchesteru v naději, že se polepšil. Její naděje byly nepodložené. Byl to neúnavný tyran, neustále vymýšlel nové plány, na kterých jsme se my ostatní museli podílet. Dělal nám nesmyslné přednášky, kterých jsme se museli účastnit. Nutil nás hrát s ním hry, při nichž nám ubližoval. Vymýšlel imaginární země a já i on jsme ovládali jednu z nich, jenže on tu svou stále zvětšoval, až mou zcela obsadil a zničil. Mučil kočky tím, že k nim přivazoval prostěradla a házel je ze střechy, aby zjistil, jestli umějí skákat s padákem. Každý den jsem prožil ve strachu.“

„Co má tohle společného s…“

„Nakonec začalo být Williamovo násilné chování tak extrémní, že ho matka poslala znovu pryč. Zřídka jsem se cítil svobodněji než v den, kdy nasedl do kočáru a odjel. Často myslím na to, jaké hrůzné zločiny by byl spáchal, kdyby v šestnácti nezemřel na tyfus.“

De Quincey se obrátil od mrtvol k Ryanovi. „Skoro ve stejném okamžiku, kdy bratra odvezli pryč do Londýna, se stala zvláštní věc. K naší zavřené přední bráně přiběhl pes a pak pokračoval po okraji našeho pozemku. Zaujal mě jeho neobvyklý vzhled a sledoval jsem ho. Na hranicích našeho pozemku tekl potok, což bylo dobře, protože psovi bránil, aby na mě zaútočil. Pátravě jsem mu pohlédl do očí a zjistil, že jsou skelné jako ve snu, ale zároveň zalité vodnatým výtokem, zatímco tlamu měl pokrytou vrstvou bílé pěny.“

„Ten pes měl vzteklinu,“ usoudil Ryan.

„Přesně tak. A tomu vzteklému psu bránil jen odpor k vodě, aby mě napadl. Po cestě přiběhli nějací muži, kteří ho následovali. Utíkal před nimi, ale nakonec se muži vrátili a řekli, že ho dohonili a zabili. Později jsem se dozvěděl, že ten pes pokousal ve vesnici dva koně a jeden z nich vzteklině podlehl. Inspektore, opravdu si myslíte, že tyhle lidi zabil šílenec, vzteklý člověk podléhající neodolatelnému iracionálnímu nutkání?“

„Jak jinak se dá vysvětlit takové násilí?“ opáčil Ryan.

„Pokud vrahovy impulzy byly neovladatelné, jak vysvětlíte pečlivé naaranžování mrtvol? V sobotu večer ukryl těla za pult nebo za dveře, aby ten, kdo je najde, utrpěl sérii šoků. V tomto případě svůj čin zakryl jinak – tím, že těla uložil, jako by spala, a jejich pózy utajily strašné rány v hrdlech, aby způsobil šok každému, kdo se podívá zblízka. Přestože pod lampou na ulici stál na stráži konstábl, vrah riskoval a dal si načas s naaranžováním svého uměleckého díla. Toto nejsou činy vyšinutého člověka.“

„Pro změnu chápu vaši logiku.“

„Immanuel Kant kdysi položil tuto otázku: Existuje realita objektivně, nebo se jedná o subjektivní projekci našich myšlenek?“

„A opět jste mě ztratil.“

„Inspektore Ryane, když se podíváte na hvězdy, kde jsou ve vztahu k vám?“

„Pardon?“

„Jsou například nad vámi?“

„Samozřejmě.“

„Ale země je kulatá, ne? Londýn není na severním pólu. Nachází se zhruba ve třetině severní polokoule. Stojíme víceméně našikmo. Gravitační síla nám brání, abychom odlétli do vesmíru.“

Ryan se tvářil, jako by ho znovu rozbolela hlava. „Ano, Země je koule, takže na ní logicky stojíme šikmo. Ale vždycky se zdá, že jsme nahoře.“

„Inspektore, nevěřím, že by to sám Kant vystihl tak přesně. Opravdu se zdá, že jsme na vrcholku Země, přestože jsme na jejím boku. Vycházíme z přesvědčení, které ovládá náš pohled na realitu, i když realita může být úplně jiná. Povězte mi, jaké by to bylo, stát na spodku země a dívat se na hvězdy.“

„V takovém případě…“ Ryan se zatvářil nejistě. „Podle vaší logiky bych byl vzhůru nohama, visel za nohy, díval se…“Inspektor polkl. „Dolů.“

„Se vším tím obrovským prostorem táhnoucím se do nekonečna pod sebou.“

„Z toho pomyšlení se mi točí hlava.“

„Stejně jako ze skutečné reality před námi. Setkali jsme se s násilím tohoto rozsahu a jsme v pokušení automaticky reagovat prohlášením, že se ho mohl dopustit jen šílenec. Někdo iracionální, nezvladatelný, řídící se divokými pudy. Ale to, co vidíme, té představě neodpovídá. Osm lidí v této místnosti. Vrah je zabil dřív, než se některá z obětí, dokonce i konstábl, stihla bránit.“

De Quincey pokynul směrem ke scéně vraždy.

„Ten konstábl byl nejblíž dveřím, když vrah vstoupil, proto bylo nutné zneškodnit nejprve jeho, pak ty tři muže u krbu, potom krčmářku, pak ty dva zákazníky u pultu a nakonec krčmáře za ním.“

De Quincey rychle prošel místností a předstíral, že mává vražednou zbraní ke každé z obětí.

„Kolik času to mohlo zabrat, inspektore?“

„Možná deset minut.“

„Ale muselo to být provedeno v mnohem kratším čase. Jinak by alespoň jedna z obětí stačila vykřiknout o pomoc. Tyto vraždy byly spáchány rychle a bez váhání. Zkušeně a přesně. Takové schopnosti se dají získat jen jedním způsobem. Praxí. Tohle není vrahova první zkušenost se zabíjením.“

„Chcete tvrdit, že už tohle udělal, a nejen v sobotu večer?“

„Aby zvládl tento úkol, musel zabíjet lidi už mnohokrát předtím.“

„Nemožné. O tom bych určitě slyšel. I kdyby ty vraždy byly spáchány daleko od Londýna, zprávy o takových zvěrstvech by se rychle rozšířily.“

„Takové zprávy se skutečně šíří. O úmrtích čtete v novinách každý den, jen se o nich nemluví jako o zločinech.“

„Beckere, dává vám něco z toho smysl?“ zeptal se Ryan. „Mnohonásobné vraždy, které se nenazývají zločiny?“

„Těm zabitím se ani neříká vraždy,“ upřesnil de Quincey.

„Beckere?“ řekl Ryan.

„Mám podezření, kam tím míří.“

„Kam?“

„Nechci tuhle úvahu dál sledovat. Je to nemyslitelné.“

„O tom právě mluvím.“ pokračoval de Quincey. „Definice zní, že nemyslitelné není součástí naší reality. Inspektore, vaše přesvědčení o tom, co je možné, vám brání vidět přesně realitu okolo sebe.“

Becker ho přerušil a došel k Ryanovi. „Pamatujete na ty otisky bot za krámem? Nebyly v nich cvoky, což naznačuje, že vrahem byl někdo vzdělaný a bohatý, ne dělník. Ta drahá břitva naznačovala totéž.“

„Tuto teorii jsem už předložil lordu Palmerstonovi,“ řekl Ryan. „Rezolutněji zamítl. Pověděl mi, že vzdělaný a movitý člověk by takového zvěrstva nebyl schopen.“

„Lord Palmerston se samozřejmě mýlí,“ řekl de Quincey. „Stává se to denně.“

„O ničem takovém nevím,“ namítl Ryan. „Bankéři, majitelé korporací a členové parlamentu nerozbíjejí lebky a nepodřezávají hrdla.“

„Metaforicky možná ano,“ poznamenal de Quincey.

„Cože?“

„To je jedno. Souhlasím. Tyto vraždy nespáchal bankéř, majitel korporace ani člen parlamentu. Ale představte si situaci, v níž se zabíjení neříká vraždy.“

„Kdybych si lokl laudana, možná bych vám rozuměl.“

„Vrah je ve svém umění zběhlý. Zabil už mnohokrát předtím. Je zvyklý používat převleky. Mluví jazykem, jemuž rozuměl ten Malajec, který včera večer přinesl vzkaz. Tyto informace značně zužují výběr podezřelých.“

„Ten Malajec. Naznačujete, že vrah pobýval v Orientu a mluví některým z tamních jazyků?“

„Ano.“

„Zkušenost s převleky ukazuje na zločince,“ pokračoval Ryan.

„Nebo na někoho, kdo si přeje splynout se zločinci a porazit je. Jako třeba vy.“ De Quincey ukázal na Ryanovy šaty obyčejného člověka z ulice. „Nosíte tohle, abyste zapadl mezi obyčejné živly.“

„Takže máme hledat detektiva, který pracoval v Orientu?“ zeptal se zmatený Ryan.

„Detektiva ne. Kdo jiný chrání v Orientu zákon? Například v Indii, kde jsou kulty pověstné svými převleky?“

Ryan na něho zíral s otevřenými ústy. Pak najednou jako by jeho myšlenky zapadly do sebe a oči se mu rozzářily porozuměním.

„Voják.“

Ano. Voják. Muž vycvičený zabíjet bez váhání. Muž, který měl mnoho příležitostí procvičit si toto řemeslo v Orientu, stejně jako naučit se některé tamní jazyky. Když ale zabil, neříkalo se tomu zločin. Nazývalo se to hrdinství. A nebyl to jen tak nějaký voják. Muž, kterého hledáme, musel během své služby používat převleky.

„Voják,“ vyhrkl Ryan. „Opravdu mám pocit, jako bych visel za nohy na spodku Země.“

12

VZDĚLÁNÍ UMĚLCE

Umělec smrti zamkl dveře své ložnice a rozložil na podlaze zmačkané noviny, které by zašustily pod nohama komukoli, kdo by do pokoje nepravděpodobně vstoupil. Ten zvuk by přiměl umělce vyskočit ze svého lůžka a zároveň vytáhnout nůž z pouzdra připevněného na paži.

Polní lůžko bylo stejné jako to, které používal v Indii. Po každovečerním pokání si lehl a doufal, že nebude trpět svými obvyklými nočními můrami. Přestože byl v pokoji krb, nikdy v něm nic nezapálil proto, aby mu zimní chlad byl dalším pokáním, stejně jako nikdy neotevřená okna během letních dusných nocí, kdy odmítal, aby vánek zchladil jeho pot.

V indických horách pronikal mráz až do morku kostí, zatímco nížiny byly dusivě horké.

Dvacet let zimy a horka.

Smrti.

Britské Východoindické společnosti.

„Tohle tady je už dvě stě let,“ řekl seržant umělcově jednotce, když v roce 1830 dorazila do Kalkaty. „Zisky britské Východoindické společnosti pramení z dovozu čaje, hedvábí a koření. A také ledku. Bez ledku by žádné impérium nebylo. Vy!“ ukázal seržant na jednoho z nováčků. „Na co se používá?“

„Moje matka ho používala při nakládání zeleniny, seržante.“

„Vy idiote, na nakládané zelenině impérium nestojí. Ledek spolu se sírou a práškem z dřevěného uhlí tvoří co?“

„Střelný prach, seržante,“ odpověděl bez vyzvání umělec smrti stojící v pozoru ve sluneční výhni.

Bylo mu osmnáct. Sloužil v armádě od chvíle, kdy jako dvanáctiletý výrostek přišel do londýnského náborového střediska a tvrdil, že mu je čtrnáct. To ho činilo způsobilým takzvané chlapecké služby, během níž pracoval nejprve jako kurýr a pak jako nemocniční zřízenec. Dával přednost nemocnici, protože zatímco přinášel mužským sestrám obvazy a vynášel nočníky, měl možnost studovat bolest zraněných vojáků. V sedmnácti letech se oficiálně stal součástí regimentu, ale každodenní rutina pochodování a úklidu ho po fascinaci utrpením, které viděl v nemocnici, nudila. Jelikož služba v armádě, k níž se upsal, musela trvat nejméně dvacet let, byla jediným způsobem, jak se z toho vyvléct, dezerce, ale protože ho už hledala policie, nestál o to, aby po něm pátrala i armáda. Když se roznesla zpráva, že regiment odpluje do Indie, předstíral umělec, že sdílí obavy ostatních ze žluté horečky a vraždícíc h domorodců, ale ve skutečnosti byl z té vyhlídky nadšený.

„Střelný prach. Ano. Výborně, mládenče.“ Seržant pohlédl na umělce smrti, jako by tu pochvalu myslel vážně. Jeho sluncem zhnědlá vrásčitá tvář naznačovala, že je v Indii už celou věčnost. Cynický tón, kterým vítal nováčky, svědčil o tom, že tuhle řeč pronášel už potolikáté, že by to ani nespočítal.

„Střelný prach.“ zdůraznil seržant. „Impérium by bez ledku nutného k výrobě střelného prachu nemohlo pokračovat ve svých válkách, je to jasné? A Indie má největší zásoby ledku na planetě.“

Slunce bylo tak palčivé, že když pod ním umělec smrti stál v pozoru s ostatními vojáky, úplně se přestal potit. Začal vidět jako v mlze a před očima mu tančily světlé body.

„Ale ledek, čaj, hedvábí a koření nejsou tím důvodem, proč jsme tady, abychom pomáhali britské Východoindické společnosti v jejím obchodování, mládenci. Důvodem, proč jsme tady, je tenhle poklad.“

Seržant pozvedl nějakou světlou cibulku. „Tohle je makovice.“

Seržant rozřízl makovici nožem. „A tahle bílá tekutina, která z ní vytéká, se nazývá opium. Po uschnutí zhnědne. Když se rozdrtí na prášek, můžete ho kouřit, jíst, pít nebo inhalovat, abyste se cítili, jako když se vznášíte po obloze. Nepochybuji, že jednoho dne přijde někdo na to, jak ho dostat přímo do žil. Ale pokud si ceníte svého života, nikdy – opakuji, nikdy – tuhle látku neužívejte. Ne proto, že vás může zabít, když si jí vezmete příliš mnoho – a mnoho je jen trochu. Ale proto, že jestli vás nachytám, jak si s tímhle ďáblem zahráváte, budu to já, kdo vás zabije. Nemohu se spoléhat na někoho, jehož mysl se vznáší v oblacích. Domorodci nás nenávidějí. Jakmile se jim naskytne šance, obrátí se proti nám. Až dojde ke střelbě, chci vědět, že se moji spolubojovníci soustředí na boj, a ne na tančící derviše. Mluvím jasně? Vy! Co jsem právě říkal?“

Seržant oslovil přímo umělce, který mrkal, aby zahnal tečky před očima.

„Seržante, říkal jste, abychom neužívali opium. Nikdy!“ odpověděl umělec.

„Vy to dotáhnete daleko, mládenče. Ani jednou, vy všichni! Jistě, budete v pokušení vyzkoušet, o čem se to vlastně mluví! Budete se chtít proletět nad mraky! Odolejte tomu pokušení, protože přísahám, že dřív, než vás zabiju za to, že jste opium užili, zpřelámu vám všechny kosti v těle! Je to jasné? Nedovolte tomu ďáblovi, aby vás zlákal!“

„Ano, seržante.“

„Hlasitěji!“

„Ano, seržante!“ „NESLYŠÍM VÁS!“ „ANO, SERŽANTE!“

Dobře. Abyste měli představu, do jakých odporných hlubin vás opium může uvrhnout, chci, abyste si přečetli tenhle hnus, který držím v ruce. Tato ohavná kniha se jmenuje Zpověď anglického poživače opia. Jejím autorem je zvrhlík jménem Thomas de Quincey. Vy z vás, kteří neumíte číst, si poslechnete, jak vám ji někdo přečte nahlas. „Vy,“ oslovil seržant umělce. „Umíte číst?“

„Ano, seržante!“

„Tak se postarejte, aby se všichni ostatní muži dozvěděli, co je v téhle ohavnosti, co si říká kniha!“

„Ano, seržante!“

Seržant upustil makovici na zem, dramaticky ji rozdrtil podrážkou a zašlapal bílou tekutinu do prachu.

„Teď mi všichni povězte, jak britská Východoindická společnost funguje a proč pro ni riskujete životy. Tahle společnost vyváží odsud z Indie spoustu opia, ale víc vydělává na čaji z Číny. Tak co dává větší smysl? Když společnost prodává opium lacino doma v Anglii a pak vozí zpátky peníze, aby nakoupila dražší čaj v Číně? Nebo když si ušetří starosti s dopravou, nechá si většinu opia tady a vymění ho s Číňany za čaj? Odpovězte!“ vyzval seržant umělce, kterému před očima tančilo čím dál víc světlých teček.

„Lepší je vyměnit s Číňany za čaj, seržante!“ odpověděl umělec smrti.

„Ve vás opravdu něco je, mladíku. Přesně tak. Britská Východoindická společnost vyměňuje s Číňany opium za čaj. Tenhle problém má jen jeden malý háček. Opium je čistě náhodou v Číně nezákonné. Čínský císař nestojí o to, aby se z milionů jeho poddaných staly opiové trosky. Představte si, jakou musí mít ten císař kuráž, když se postaví britské Východoindické společnosti a tím i britskému impériu. Mimochodem, už jsem vysvětlil, jak je obtížné poznat rozdíl mezi naší vládou a britskou Východoindickou společností?“

„Nevysvětil, seržante!“ odpověděl umělec. „Ale rádi bychom to věděli!“

„Z vás bude za pár týdnů kaprál, mládenče. Všichni dávejte pozor. Všechny imperiální války potřebují finance a my musíme poděkovat britské Východoindické společnosti za to, že nám je poskytuje. Jen na financování samotné sedmileté války půjčila britské vládě miliony liber. Štědré, nemyslíte? Na oplátku poskytla vláda britské Východoindické společnosti výhradní právo obchodovat s Indií a Čínou. Není žádná náhoda, že předsedou správní rady této společnosti je ministr zahraničí britské vlády. Výsledkem tohoto moudrého opatření je, že když chráníte britskou Východoindickou společnost, chráníte i britskou vládu. Mějte to stále na paměti a nikdy nebudete pochybovat, proč jste tady.“

Jeden rekrut se svalil. První oběť slunce.

Dva další se sklonili, aby mu pomohli.

„Řekl jsem, že se můžete pohnout?“ otázal se seržant. „Nechte ho být! Oba zůstanete v pozoru ještě hodinu poté, co budou ostatní propuštěni!“

Seržant prošel kolem řady a změřil si všechny pohledem. V pozadí přenášeli dva sloni choboty klády na staveniště. Umělec měl pocit, že zešílí.

Seržant se vrátil k umělci.

„Pokud je opium v Číně ilegální, ale britská Východoindická společnost ho chce s Číňany vyměňovat za čaj, jak může být tato transakce provedena?“

Umělec se hluboce zamyslel a bojoval s nevolností z horka. „Propašováním opia do Číny, seržante!“

„S okamžitou platností vás povyšuji na kaprála. Postarejte se o potrestání těch dvou mužů, kteří právě teď porušili řadu. Ano, opium se pašuje do Číny. Vozí se lodí do Hongkongu nebo karavanami přes severní indické hory. Když se právě nebudete starat o to, aby se proti nám domorodci nevzbouřili, budete střežit opium při nakládání do lodí a vozů karavan. Čeká vás tady rušný život, mládenci, tedy pokud nezeslábnete jako tenhle ten muž.“

Seržant ukázal na vojáka, který se zhroutil.

„Je mrtvý?“

„Myslím, že ano, seržante,“ odpověděl jeden rekrut.

„No, co nás nezabije, to nás posílí.“

Nesčetné cihly opia v barvě kávy čekaly na přepravu do Číny nebo do Anglie, kde se droga měla rozpustit v lihu a vytvořit tak laudanum. Všechny sklady slabě páchly hašeným vápnem, které bylo součástí vodného roztoku, v němž se opiová pasta vařila.

Umělec se s tím pachem velmi dobře seznámil, protože jeho prvním úkolem v Indii bylo střežit tato skladiště. Každou noc s ostatními strážemi hlídal cesty mezi budovami. Ignoroval bodání hmyzu a soustředil se na stíny před sebou, protože dobře věděl, že i kdyby ho ten hmyz nakazil, nebylo by to nic ne srovnání se vztekem, který by zachvátil seržanta, kdyby se někdo vloupal do skladiště a ukradl nějaké opium.

Tichý škrábavý zvuk ho přiměl se zastavit.

Když se od jednoho skladiště rozběhl nějaký stín, zvedl pušku k rameni.

„Stůj!“

Stín se skrčil za nějaké bedny.

Umělec přistoupil blíž a zamířil. „Identifikujte se!“

„Ten hlas znám. To jste vy, kaprále?“ zašeptal ten muž.

„Vyjděte ven!“

„Díky bohu. Mysleli jsme si, že je to seržant. Mluvte potichu.“

Zpoza beden se vynořily postavy tří vojínů, s nimiž umělec připlul do Indie.

„Vzali jsme si jenom jednu cihlu,“ usmál se jeden z nich. „Napadlo nás, že si před spaním zakouříme. To zatracené horko a mizerní komáři. Chcete trochu?“

„Vraťte to do skladiště.“

„Chcete to všechno pro sebe, co? Tak dobře. Tady to je. My odejdeme. Předstírejte, že jste nás tady vůbec neviděl.“

„Povídám, vraťte to do skladiště.“

„A co pak?“

Umělec neodpověděl.

„Neudáte nás, že ne?“

Umělec na ně mířil dál.

„Sakra, ten parchant nás udá!“

Když se po něm vrhli, střelil umělec prvního muže do hrudi. Obrátil pušku a zabořil do druhého bajonet.

Třetí muž na něho skočil a odhodil ho na bedny. Bodl po něm nožem. Umělec se obrátil, aby před nožem uhnul, chytil muže za ruku, zkroutil mu ji a přinutil ho nůž pustit. Pak zarazil loket do mužova hrdla a uslyšel, jak něco prasklo.

Voják padl na kolena, držel se za krk a lapal po dechu.

K umělci se seběhly hlasy a kroky. Obklopili ho vojáci.

„Proboha.“ řekl jeden z nich, když posvítil lucernou na těla.

„Kdo to střílel?“ seržant se protlačil kupředu. „Co se stalo?“

„Ta opiová cihla,“ vysvětlil umělec. „Přistihl jsem je, jak ji ukradli ze skladiště.“

„Tak jste je zabil?“ zeptal se seržant překvapeně.

„Tak zněl váš rozkaz.“

„Ano, tak skutečně zněl můj rozkaz.“

„Navíc se mě pokusili zabít.“

„Tři,“ ozval se voják v pozadí. „On zabil všechny tři.“

„Ne nějaké tři, ale tři z vás.“ Seržant si ho prohlížel. „Je snadné zabíjet domorodce. Ale tři své druhy? Už jste někdy někoho zabil?“

„Ne,“ zalhal umělec.

„Někdo jiný by možná zaváhal.“

„Seržante, neměl jsem čas přemýšlet.“

„Někdy je myšlení k ničemu. Chci, abyste si s někým promluvil.“

„Nevšímejte si mé šarže. Není třeba oslovovat mě pane,“ řekl major. „Povězte mi o svém otci.“

„Neznám ho. Matka nebyla vdaná. Když mi byly čtyři, seznámila se s bývalým vojákem a žila s ním.“

„Kde sloužil?“

„Pod Wellingtonem u Waterloo.“

„Žil jste s mužem, který pomáhal tvořit dějiny.“

„Nikdy o tom nevyprávěl. Měl na noze dlouhou jizvu, ale nikdy nemluvil ani o ní. Někdy ho budily noční můry.“

„Můj otec také bojoval u Waterloo,“ svěřil se major. „I on trpěl nočními můrami. Důvod, proč jsem se ptal, je ten, že se to někdy dědí.“

„Dědí?“

„Schopnost hledět nebezpečí do tváře a nemrknout okem. Ale protože jste svého otce nikdy nepoznal, nemůžeme zjistit, zda jste ji mohl podědit po něm. Strach ze smrti nebo zabíjení může člověka paralyzovat. Jen dvacet procent našich vojáků dokáže tenhle strach překonat. Ti ostatní kryjí skutečné bojovníky. Zdá se, že vy jste jedním z těch bojovníků.“

„Jenom jsem chránil sám sebe.“

„Před třemi muži, ale ani jste nemrkl okem.“

Za majorovým stanem ukazoval instruktor vojákům, jak uvázat na provaze uzel a vytvořit tak funkční garotu. Instruktor vysvětloval, že taková zbraň, oblíbená starým kultem Thugů, kromě uškrcení také rozdrtí dýchací trubici.

Umělec se zájmem naslouchal.

„Tohle je zvláštní jednotka, kterou dávám dohromady. Mluvíte lépe než vaši kolegové. Kde jste se učil?“ zeptal se major.

„Každou neděli jsem v Londýně chodil do kostela, kde mi učitel dával sušenku, když jsem se naučil číst biblické verše.“

„Bible říká: Nezabiješ.“

„Ne ve Starém zákoně.“

Major se zasmál. „Proč jste se stal vojákem?“

„Když jsem byl dítě, nosila mě matka na zádech, když sbírala kusy uhlí podél Temže. Do svých devíti let jsem pracoval pro popeláře, sbíral popel. Pak jsem lopatou uklízel z ulic koňský trus a dával ho do košů, aby si ho vyzvedli výrobci hnojiv. Když mi bylo jedenáct, pomáhal jsem vybírat záchody.“

„Zdá se, že je tu společný jmenovatel.“

„Po roce vybírání záchodů jsem usoudil, že armáda nebude o moc horší, takže když mi bylo dvanáct, vydával jsem se za čtrnáctiletého a narukoval.“

V koutcích majorových očí se objevily pobavené vějířky vrásek. „To bylo odvážné. Vaše matka a ten muž, se kterým žila, to schvalovali?“

„Umřeli při požáru dlouho před tím, než jsem začal sbírat koňský trus.“

„Je mi líto vašeho obtížného života. Napadlo vás někdy, že jste pro armádu jako stvořený!“

Těžký boj o přežití v londýnských ulicích považoval umělec až dosud za to nejhorší, co může člověk vydržet, ale nový umělcův trénink ho zavedl daleko za jeho původní schopnosti překonávat únavu, horko, hlad, žízeň a nedostatek spánku. Zvláštní bylo, že to uvítal. Hrdě rozvíjel zdroje síly a odhodlání, o nichž neměl dříve ani tušení. Učil se ignorovat hrozbu bolesti a smrti. Strach se stával neznámým pocitem, přestože se zapřisáhl, že nepřátelům dá pocítit strach, jakému není rovno.

Přeměnili ho v jednoho z těch bojovníků, o nichž major mluvil.

Dostával lepší jídlo.

Jeho ubikace nebyla tak stísněná.

Dostalo se mu respektu.

Miloval to.

„Vaším úkolem bude střežit karavany s opiem,“ sdělil major umělcově elitní jednotce. „Po zemi je to z Indie do Číny blíž než po moři. Teoreticky by ta krátká vzdálenost měla být rychlejší, ale ve vnitrozemí jsou tyto hory,“ major poklepal ukazovátkem na nástěnnou mapu, „kde záškodníci útočí na naše karavany a loupí opium. Vyslali jsme těžce ozbrojenou kavalerii, aby karavany chránila. Nepomohlo to. Karavany mizí dál. Už byly uloupeny tuny opia.“

Major obrátil svou pozornost k umělci. „Domníváme se, že ti záškodníci jsou Thugové. Zopakujte, co jsme se o nich učili.“

Umělec zareagoval bez váhání. „Majore, je to zločinný kult, který vzývá Kálí, hinduistickou bohyni smrti. Někdy se jí říká Požíračka, to proto, že má na obrazech tolik paží. Thugové se specializují na olupování cestujících, které obvykle zabíjejí uškrcením.“

„Správě jako vždycky.“ řekl major.

Umělec zachoval netečný výraz, ale pochvala ho potěšila. „Britská Východoindická společnost je chce zastavit.“ informoval major jednotku. „A nejen zastavit. Chce, aby pocítili nevýslovné následky toho, že se vzepřeli impériu.“

Ke karavaně se připojilo čtyřicet domorodců. Poháněli voly, kteří táhli dvacet vozů. Hnali také kozy na mléko a maso. Všichni to byli důvěryhodní zaměstnanci britské Východoindické společnosti.

Každý den kráčel umělec se dvěma dalšími členy své jednotky podél vozů a zkoumal chování domorodců. Každou noc vycházel do tmy, obhlížel tábor a vyhledával tajné rozhovory.

Doprovod kavalerie čítal čtyřicet mužů a její kapitán vysílal dopředu jezdce, aby pátrali po komkoli, kdo by je chtěl napadnout ze zálohy. Vesnice byly stále dál od sebe. Jak krajina stoupala, ustupovaly lesy stepím a balvanům. Ve větší výšce se zvířatům i mužům hůře dýchalo. Ze vzdálených hor tekly potoky, jejichž voda byla tak ledová, že z ní umělce bolely zuby.

„Na přechod hor máme tři dny,“ řekl domorodý průvodce.

„Hrozí nám sněžení?“

„V téhle roční době ne, ale možné je všechno.“

A vskutku bylo možné všechno. Dva zvědové kavalerie se spěšně vrátili. Karavana vystoupala na náhorní plošinu. Do vzduchu se zvedli havrani a supové a odhalili ostatky karavany, která vyrazila o dva týdny dříve. Provázeli ji dva členové umělcovy jednotky.

Všude ležely kosti roztahané mrchožrouty. Byly to jen lidské kosti. Všichni voli, koně a kozy chyběli, stejně jako vozy a jejich obsah. Těla byla nahá, na žádné kostře nezůstal ani kousek oblečení. Zůstaly na nich jen kusy páchnoucího masa, ale ne dost na to, aby se dala určit zranění. Ani jedna kost nenesla známky násilí spáchaného střelnou zbraní nebo ostřím. Pokud by tyto zbraně byly použity, alespoň na jedné kosti by bylo patrné poškození. To dovedlo umělce k závěru, že těch třiaosmdesát lidí z karavany – kavalerii, domorodce a tři dobře vycvičené příslušníky umělcovy jednotky – někdo uškrtil.

„Nechápu, jak je tohle možné,“ řekl velitel jízdy. „Ano, ti domorodci se neuměli bránit, ale naši lidé ano, a navíc měli pušky i šavle. Příslušníci mé zvláštní jednotky byli ještě schopnější. A přesto byli všichni přemoženi.“

Pach rozkladu byl dost silný na to, aby umělec i vojáci pracovali rychle a s kapesníky uvázanými přes ústa a nos, když snášeli kosti na jednu velkou hromadu a pokrývali ji kamením. Za normálních okolností by se jednotlivé rasy nesměly mísit, ale protože nebylo možné odlišit kosti domorodců od ostatků anglické kavalerie, zdálo se lepší smíchat je dohromady a postarat se, aby se Angličanům dostalo křesťanského pohřbu. Byly proneseny modlitby. Voly, koně a kozy znervózňoval pach smrti, takže se karavana musela posunout o míli dál, kde vytvořila kruh a utábořila se u potoka.

Noční obloha byla průzračná. V takovém přirozeném světle bylo vozy už tak dobře vidět, takže nemělo smysl nerozdělávat ohně k uvaření večeře.

Velitel kavalerie přidělil hlídky. Zatímco domorodci a vojáci připravovali jídlo, umělec a dva příslušníci jeho jednotky doufali, že je tolik aktivity skryje před pohledy kohokoli, kdo by je mohl pozorovat. Vyplížili se z tábora a postavili se sami na hlídku severně, severovýchodně a jižně od tábora. Každý si nabral do kapsy sušenky a naplnil polní láhev vodou z potoka.

Daleko od ohňů byla noc třeskutě chladná. Umělec ležel mezi kameny a silou vůle potlačoval třas. Vydržím cokoli, opakoval si seržantova slova. Co mě nezabije, to mě posílí.

Ohně krmené suchou trávou, zvířecím trusem a větvemi osamělého uschlého stromu nehořely dlouho.

Umělec se dál rozhlížel po okolí.

Mezi vozy se pohnul stín, snad voják vracející se ze své hlídky, zatímco jiný muž zaujal jeho místo. Další stín mohl být domorodec ulevující svému měchýři za vozem.

Tábor se uložil ke spánku.

Objevil se další stín, který se oddělil od kruhu vozů. Přikrčený k zemi zamířil směrem k umělci.

Když umělec tasil nůž, vrhl měsíc stín někoho za ním.

Umělec se okamžitě převalil, ještě než se po něm ta postava vrhla. Světlo měsíce bylo dost jasné, aby odhalilo, že útočník drží v ruce smyčku z provazu, kterou vrhl na místo, kde měl umělec ještě před okamžikem krk. Umělec ho bodl a zadusil jeho steny. Vyskočil, aby překvapil druhého muže, a zabodl mu nůž pod žebra, zatímco mu přitiskl dlaň na ústa.

Umělec si nedovolil ani vteřinu radosti nad svým vítězstvím. To, co v tom okamžiku cítil, byly napjaté nervy a ztuhlé svaly zvířete napadaného nepřítelem. V táboře se dělo něco hrozného a on měl ještě hroznější pocit, že to nedokáže zastavit.

Tiše se plížil tím směrem a pak se zarazil, když mu došlo, že stejně jako on uviděl stín plížící se k němu, uvidí nepřítel v táboře jeho, jak se blíží. Ten stín byl návnada, která měla upoutat jeho pozornost, aby se skutečný vrah dostal za něj.

Je jich za mnou víc? pomyslel si.

Přitiskl se k zemi a snažil se odhadnout, z jakého směru mu hrozí větší nebezpečí. Zmátla ho tři zazvonění volského zvonce. Brzy rozeznal obrysy postav pohybujících se okolo vozů. Skláněly se a tahaly za různé předměty. Žaludek se mu sevřel, když si uvědomil, co dělají – svlékaly šaty z mrtvol. Postavy házely šaty do vozů spolu s jinými věcmi, které byly vybaleny pro přípravu večeře. Zapřáhly voly k vozům. Sehnaly kozy a připoutaly koně dozadu k povozům.

Umělec nepochyboval, že jsou všichni v táboře mrtví.

A nepochyboval ještě o něčem jiném. Obrysy pohybující se mezi vozy budou brzy chtít vědět, proč se ti dva muži vyslaní, aby ho zabili, nevracejí.

Odplížil se od tábora a rozhlédl se po obzoru, jestli nespatří nějakou hrozbu. Bylo možné, aby přežili dva příslušníci jeho jednotky, kteří s ním šli na hlídku? Když usoudil, že se dostatečně vzdálil, postupoval dál v kruhu a hledal na místech, kde zaujali svá postavení ostatní muži.

Teď znovu spatřil pohybující se stíny – dvě postavy svlékající šaty z těla, které mohlo patřit jen jeho kolegovi.

Loajalita soupeřila s jeho zdravým rozumem. Až dosud napočítal nejméně dvacet postav. Věděl, že jeden příslušník jeho zvláštní jednotky je mrtvý. Jaká byla šance, že ten druhý přežil? A pokud ano, co by se ten muž rozhodl udělat? Karavanu nebylo možné zachránit. Jeho úkolem teď bylo zjistit, jak byla přemožena, a předat tuto informaci další karavaně, která bude tím místem projíždět za dva týdny.

Umělec věděl, že by se jeho kolega nezachoval ztřeštěně. Pokud by ten muž přežil, stáhl by se a ukryl, stejně jako to plánoval udělat umělec. Byli vycvičení k soběstačnosti. Přežijí, aby porazili nepřítele někdy jindy.

Ukrýt se? Kam? Krajina byla holá, až na balvany a potok. Na koních kavalerie by záškodníci, kteří přemohli karavanu, snadno dokázali prohledat oblast na čtyři míle každým směrem.

Umělec udělal široký půlkruh. Přikrčený sledoval trasu, po níž tam karavana přijela. Nevěděl, zda by ho útočníci dokázali vystopovat, ale aby to riziko snížil, kráčel pozpátku tam, kde zvířata a vozy rozdrtily trávu a rozryly půdu.

Záře nad východními kopci ho varovala, že brzy vyjde slunce. Bez ohledu na to, jak se při běhu bude držet při zemi, bude brzy zdálky viditelný. Musel se ukrýt.

Náhle si uvědomil, kde je – nedaleko hromady, jež obsahovala kosti předchozí karavany. Zatímco se rozednívalo, doběhl umělec k hromadě, vyjmul několik kamenů, vytvořil mezi kostmi tunel, vytáhl kameny zpátky na místo a naaranžoval kosti tak, aby ho zakryly.

Zápach hnijícího masa ho přinutil vyzvracet sušenky, které snědl, když hlídal karavanu. Síla vůle mu v tom nedokázala zabránit. Ten pach byl tak odporný a všeprostupující, že jeho tělo reagovalo instinktivně. Pohřben smrtí bojoval, aby se netřásl zimou, obklopený ze všech stran hrudními koši a lebkami. Napjatě poslouchal, kdy se ozve dupot koňských kopyt a hlasy.

Zanedlouho jezdce uslyšel. Ačkoli umělec nerozuměl jejich jazyku, tón řeči byl naléhavý a vzteklý. Záškodníci zjevně objevili těla mužů, kteří se ho pokusili zabít. Věděli, že alespoň jeden člen karavany přežil, a byli odhodlaní ho najít.

Většina koní proběhla kolem. Někteří však ne. Umělec slyšel, jak se z toho pachu zvířata plaší a jezdci mají plné ruce práce je zvládnout. Zdálo se, že někdo navrhl, aby odházeli kamení z hromady a prohledali kosti. Ostatní znechuceně protestovali. Koně se plašili ještě víc.

Jezdci konečně cvalem odjeli po stopě karavany dolů z kopce. Umělec usoudil, že další pátrají jinými směry.

Drcen kostmi mělce dýchal a snažil se potlačit nevolnost. Svaly ho bolely od strnulosti a křečí způsobených tím, že se nemohl hýbat.

Vzpomněl si na zauzlený provaz, kterým se ho útočník pokusil uškrtit. Tu zbraň měli v oblibě Thugové. Nevysvětlovala však, jak se jim podařilo přemoci čtyřicet příslušníků kavalerie, čtyřicet domorodců a jednoho, ne-li dva členy jeho výborně vycvičené jednotky. Určitě mohl jeden z vojáků vystřelit, než byl uškrcen, nebo některý z domorodců vykřiknout na poplach. Všichni však zemřeli potichu.

Jak je tohle možné?

Umělec ležel mezi kostmi, třásl se a přemýšlel, snažil se pochopit, jak se ten útok odehrál. Nejspíš je Thugové sledovali zdálky a přiblížili se k vozům po setmění.

Ale jak se jim tak rychle podařilo přemoci tolik mužů, navíc bez jediného zvuku? Že by se někteří z domorodců vzbouřili? Ti ale přece pracovali pro britskou Východoindickou společnost mnoho let. Proč by měli najednou zradit?

Umělec si v duchu znovu prošel celou trasu karavany. Na jednom místě dovolili jednonohému muži, aby se k nim připojil a mohl se tak dostat k rodině svého syna v jedné horské vesnici. Později se ke karavaně přidala také seschlá stařena s vnučkou. Ta malá holčička potřebovala lékařské ošetření a teď se obě vracely domů.

Umělec měl námitky, ale domorodci mu vysvětlili, že je zvykem dovolovat bezmocným, aby se připojovali ke karavaně, a koneckonců jak mohli jednonohý stařec, seschlá babka a malá holčička představovat nějakou hrozbu?

Když teď znovu zvažoval rozhodnutí vzít je s sebou, nemohl umělec s touto logikou nesouhlasit. Nebylo možné, aby tito slabí lidé přemohli tolik domorodců a vojáků.

To ho přivedlo zpátky k původní myšlence, že někteří domorodci karavanu zradili.

Jeho pozornost upoutal sílící dusot kopyt. Vracející se útočníci mluvili ještě vztekleji a znechuceněji. Jak si přál, aby rozuměl tomu, co říkají! Rozhodli se přestat po něm pátrat? Co měli v plánu? Zapřísáhl se, že pokud přežije, naučí se tolik místních jazyků, kolik dokáže.

Rozjeli se zpátky směrem k vozům. Brzy umělec uslyšel rachot odjíždějící karavany. Z opatrnosti se ani nepohnul, přestože už neslyšel zvířata ani vozy. Někdo tam mohl zůstat, aby se rozhlížel po krajině, a spatřil by ho vylézat z úkrytu.

Ráno ztichlo. Jeho paže a nohy prosily o pohyb, ale on zůstával nehybný pod chladnými kostmi a těžkými kameny. Ta trocha slunečního světla, která k němu pronikala, změnila směr, jak dopoledne přešlo v odpoledne.

Ale on se stále nehýbal. Zaměstnával svou mysl tím, že se snažil pochopit, jak mohla karavana tak snadno podlehnout.

Tečky světla pohasly, když slunce změnilo polohu a odpoledne přecházelo v podvečer.

Pak všechno potemnělo.

Umělec se už dávno pomočil. V ústech měl tak sucho, že se mu jazyk lepil k patru.

Zůstal na místě.

Když si uvědomil, že navzdory své disciplíně a odhodlání usnul, kousl se do spodního rtu a usoudil, že pokud nebude riskovat a neopustí svůj úkryt, mohl by v něm omdlít.

Pomalu a potichu odtlačil kameny z kostí. Paže ho nechtěly poslouchat. Malými, opatrnými pohyby se vysoukal z hromadného hrobu, ale ani když zhluboka dýchal, nemohl se zbavit pachu hniloby.

Noční obloha byla opět jasná. Tak pomalu, aby byl jeho pohyb nepostřehnutelný, se umělec začal plazit k potoku. Ponořil do něj hlavu a ledová voda ho probrala. Jako zvíře se rozhlížel opatrně kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Zhluboka se napil. A ještě jednou. A znovu. Z ledové vody mu trnul jazyk i hrdlo a to ho ještě víc probudilo.

Zatímco pátral v krajině po pohybujících se stínech, sáhl do kapsy a snědl zbytek sušenek, které si vzal předchozí noci s sebou. Jeho žaludek protestoval, ale on se přinutil jídlo polknout. Potřeboval sílu.

Odjíždějící vozy zamířily na západ. On se měl vydat na jihovýchod, naproti karavaně, která do téhle oblasti dorazí za dva týdny. Přikrčený se vydal podél potoka dolů z kopce.

A zastavil se.

Těla vojáků a domorodců, s nimiž cestoval, ho volala zpět. Přestože toužil odejít, ti mrtví byli neodbytní. Nedokázal karavanu ochránit. Proto bylo jeho povinností zjistit, jak mohlo tolik mužů podlehnout.

Naplněn ponurým odhodláním se obrátil a došel k místu, kde karavana předchozího večera zastavila. Držel v ruce nůž a očekával, že na něho každým okamžikem může zaútočit nějaký stín. V měsíčním světle viděl na zemi podlouhlé předměty. Některé byly bledé.

Byla to těla svlečená donaha. Mrchožrouti je už začali trhat. Vlk zvedl hlavu od žrádla, vycítil, jak nebezpečný umělec je, a odplížil se.

Třeba tam jeden z útočníků zůstal a předstírá, že je mrtvý. Umělec o tom však pochyboval. Noc byla tak chladná, že si nedokázal představit, jak by někdo ležel celé hodiny nehybně na zemi.

Musel se ale přesvědčit. Připravený k obraně prohlédl každé tělo, všech osmdesát, i své dva spolubojovníky, kteří se s ním vydali na stráž.

Osmdesát dva.

Usoudil, že těla dvou útočníků, kteří ho napadli, odvezli jezdci s sebou. Ale i tak tam mělo být pětaosmdesát mrtvol včetně toho jednonohého muže, seschlé stařeny a malé holčičky. Ty poslední tři nemohl nikde najít.

Byli to Thugové.

To však nedávalo smysl. Jak mohli starý mrzák, shrbená žena a dítě tiše přemoci tolik lidí včetně vojáků se zkušenostmi z boje?

Nad měsícem osvětlenou plání se vznášel zápach počínajícího rozkladu, když umělec prohlížel těla, rozhodnutý zjistit, co je zabilo. Ale jen ve dvou případech byla příčina smrti zřejmá – známky na hrdlech jeho dvou kolegů naznačovaly, že byli uškrceni. Co se týkalo ostatních, nenašel na nich žádná zranění, nepočítaje to, co napáchali vlci a supové.

Jak je to možné? Skoro jako by těch osmdesát lidí usnulo a už se neprobudilo.

Usnulo? Umělec náhle pochopil, co se stalo. Ten starý mrzák, seschlá stařena a holčička otrávili připravované jídlo. Nejspíš přidali prášek do kotlů, ve kterých se vařila voda na čaj. Museli k tomu být vycvičení, když si toho nikdo nevšiml. Když začal jed účinkovat, zazvonili třikrát na volský zvonec a dali tak signál zbytku jejich bandy, aby vnikl do tábora. Jediný důvod, proč nebyl otráven i umělec a jeho dva spolubojovníci, byl ten, že si nabrali do kapes sušenky a odjeli, zatímco se připravovalo jídlo, aby aktivita v táboře zakryla jejich odchod.

Jed.

Ano.

Umělec se vykradl z pole smrti. Přikrčený utíkal několik mil na jihovýchod a pak se už cítil dost bezpečný na to, aby se mohl napřímit. Tou dobou už vyšlo slunce a přidalo své teplo k tomu, které si sám vytvořil pohybem. Nakonec byl přinucen snížit tempo a za chůze snědl několik sušenek z kapes. Pak se znovu rozběhl. Když spal, tak jen krátce. Za každou cenu se musel dostat k příští karavaně. Nemohl se spoléhat na to, že Thugové počkají, než se karavana dostane do téhle oblasti. Mohli by změnit taktiku a zaútočit dříve.

Vydal ze sebe všechno. Druhého dne dorazil k farmě, kde si koupil jídlo a hábit. Celou dobu pozorně sledoval farmáře a jeho rodinu, podezíral je, že by mohli být Thugové.

Spěchal dál a rozhlížel se po komkoli, kdo ho mohl z farmy sledovat. Došel k nějaké vesnici, ale místo aby do ní vstoupil, v noci se jí vyhnul širokým obloukem v podezření, že by tam mohli žít Thugové. Neúnavně sestupoval z hor.

Sedmého dne překonal planinu a našel následující karavanu. Tou dobou už byl tak potrhaný a ošlehaný větrem, že ho zastavila hlídka kavalerie v domnění, že je domorodec.

„Angličan,“ vypravil ze sebe přes oteklý jazyk, když na něho namířili ručnice.

„Správně, jsem Angličan,“ opáčil jeden z vojáků. „Dej ruce nad hlavu.“

„Ne, já jsem Angličan.“ Bolavý krk mu bránil zřetelněji vyslovovat.

„Ten žebrák sotva mluví. Prohledejte ho, jestli u sebe nemá zbraň.“

„Moment. Myslím, že ho poznávám. Roberte? To jsi ty, Roberte?“

Umělec ze sebe jen stěží dostal jednotlivá slova: „Ty jsi Jack Gordon.“

„Je to Robert! Cvičil jsem s ním! Patřil do mé jednotky!“

„Budete… napadeni.“

„Nerozumím, co říkáš, Roberte. Napij se vody.“

„Budete napadeni.“

Umělec si lokl z polní láhve a potácel se podél karavany. Náhle jeho zrak padl na jednonohého starce, seschlou stařenu a malou holčičku, kteří se připojili k jejich karavaně. Poté co je vojáci dopadli a prohledali, zjistili, že ten muž vůbec není stařec ani mrzák. Byl jenom nalíčený, aby vypadal starší. Onu chybějící nohu měl ohnutou v koleni nahoru a přivázanou pod hábitem.

Ze shrbené seschlé stařeny se vyklubala žena ve středních letech s mimořádnou silou. Stejně jako ten muž byla nalíčená, aby vypadala starší. Malá holčička byla skutečně tak stará, jak se zdála být, ale díky svému výcviku se vyrovnala dospělé ženě. Pod svým hábitem měla váček s jedem.

Umělec si jen krátce odpočinul, než se pustil do mučení zajatců, přičemž si přál, aby se nemusel spoléhat na domorodého tlumočníka. Znovu se zapřísáhl, že se naučí jejich jazyky. Potvrdil si signál, který Thugové používali pro přivolání zbytku bandy, když už byli všichni v táboře mrtví po požití jedu: tři zazvonění volského zvonu.

Kde mělo dojít k dalšímu útoku?

Odmítali mu to prozradit.

Způsobil jim ještě větší bolest. Holčička ji nakonec nedokázala snést a všechno vyklopila.

Zastřelil je.

Karavana dorazila na místo, kde mělo k útoku dojít. Na noc vytvořili z vozů kruh, postarali se o zvířata, uvařili večeři a předstírali, že usnuli a domněle zemřeli na otravu. Umělec zazvonil na volský zvon.

Když se z temnoty vyplížilo dvacet Thugů, zabil umělec sám pět z nich, zatímco o zbytek se postarali ostatní. Nechal jednoho Thuga naživu a slíbil mu, že ho pustí, pokud ho naučí metody přestrojení používané jeho kultem. Zajatec si vytrpěl nepředstavitelnou bolest, než konečně odhalil jedno tajemství po druhém: jak se nalíčit, jak začernit zuby, aby to vypadalo, že některé chybějí, jak si nasazovat paruku, falešné vousy a husté obočí, jak si dávat oblázky do bot k dosažení přesvědčivého kulhání. Thug také prozradil několik míst, kde jeho banda záškodníků táboří.

Když už ho Thug neměl co naučit, umělec ho zastřelil.

Umělec zavedl kavalerii k několika táborům Thugů, kde pobili všechny, které našli: muže, ženy i děti.

Byl povýšen na podporučíka. Většina důstojníků byli gentlemani z bohatých rodin, kteří zaplatili za to, aby dostali vysoké šarže v armádě, často s tragickými následky. Ale umělec dosáhl svého povýšení na základě zásluh a pověsti.

Brzy z něho byl poručík.

Opiová válka s Čínou mu poskytla ještě víc důvodů k povýšení. Anglická vláda byla odhodlaná vydělat miliony liber tím, že zaplaví Čínu opiem. Čínský císař byl odhodlaný zabránit tomu, aby se z milionů jeho poddaných staly závislé trosky. Musela tedy vypuknout válka, která trvala čtyři brutální roky – od roku 1839 do roku 1842 –, a umělec musel zabíjet čím dál víc lidí.

Opium. Z vápencového zápachu vycházejícího z nesčetných cihel drogy narovnaných ve skladištích se mu dělalo zle. Dokonce i jejich kávová barva měla vliv na jeho žaludek. Kvůli té barvě už nemohl pít kávu. Ani čaj – koneckonců právě za čaj se opiové cihly vyměňovaly. Pil však čím dál víc alkoholu.

Probouzely ho noční můry, obrazy vířících kostí a mrtvol, jako by byl pod vlivem opia. Tváře jeho obětí připomínaly makovice, které vybuchovaly a místo krve z nich stříkala bílá tekutina.

Hlasitý zvuk vytrhl umělce z noční hrůzy. Vytáhl nůž z pouzdra na zápěstí, vstal ze svého lůžka a připravil se na útok.

Zvuk se ozval znovu.

Někdo byl venku na ulici a bušil na dveře.

S obrazy indického pekla stále vířícími v hlavě obešel umělec tiše lůžko, překročil zmačkané noviny a přistoupil k malému okénku své ložnice, tak malému, že by se jím neprotáhlo ani dítě. Další ochranou byly mříže.

Umělec odhrnul záclonu a uviděl za sklem tmu. Zatímco bušení pokračovalo, otevřel okénko směrem ven a pohlédl na mlhou zahaleného muže stojícího pod plynovou lampou.

„Co chcete?“ křikl umělec.

„Byl jste předvolán!“

13

INKVIZICE

V ulici známé jako Great Scotland Yard vířila mlha. Konstábl dychtící uniknout před zimou otevřel dveře označené METROPOLITNÍ POLICIE a vstoupil do chodby osvětlené plynovými lampami připevněnými na zdi. Sundal si rukavice a promnul si ruce.

Po jeho levé ruce dřímala na lavici postarší žena s hlavou opřenou o zeď. Oči měla zavřené a ústa dokořán. Konstábl se podíval zblízka v domnění, že je mrtvá. Pak si všiml, že se jí lehce zvedá hruď.

Na levé tváři měla vybledlou jizvu od popáleniny.

Obrátila se doprava a oslovil konstábla za pultem: „Kdo je ta žena na lavici?“

„Přišla před čtyřmi hodinami. Říká, že chce mluvit s inspektorem Ryanem. Prý má informace o těch vraždách.“

„O kterých? Sobotních, nebo dnešních?“

„Ani o jedněch. O těch před třiačtyřiceti lety.“

„Před třiačtyřiceti lety? Cha. Trochu pozdě přinést informace o nich“

„Tvrdí, že o nich ví něco, co nám pomůže vyřešit ty současné.“

„Chuděra. Podívej se na ni. Je moc stará a už jí to nemyslí, plete si, co bylo tehdy a co je teď.“

„Ptal jsem se jí, co nám chce povědět. Odpověď byla pokaždé stejná: moc se stydí, neřekne to víckrát než jednou, a i tak si prý není jistá, jestli se dokáže svěřit muži místo ženě.“

„Vzhledem k tomu, že tady nemáme ženského konstábla, si asi počká pěkně dlouho. Za co by se stará žena mohla asi stydět?“

Pokračování deníku Emily de Quinceyové

Vzhledem k davu před krčmou a faktu, že jsme neměli kde strávit noc, ubytoval inspektor Ryan a konstábl Becker otce a mě v pokoji v prvním patře. Pomačkané ložní prádlo na posteli mi prozradilo, že pokoj měl dřívějšího obyvatele, nejspíš krčmáře, ale byla jsem dosud ospalá po požití drogy a mé vyčerpání bylo silnější než odpor ulehnout do postele mrtvého. Polštáře vytvořily na podlaze lůžko pro otce. Ryan s Beckerem spali před pokojem. Navzdory mrtvolám v přízemí se mi podařilo usnout.

Ze spánku mě vytrhl hlasitý zvuk.

Bušení pěstí.

Bušení na dveře krčmy.

Jedna otcova esej má titul Bušení na bránu v Macbethovi. Popisuje okamžik, kdy si Macbeth a jeho žena uvědomí obludnost vraždy, k jejímuž spáchání se spikli. Lady Macbeth říká, že se cítí být bezpohlavní, zatímco Macbeth tvrdí, že se nenarodil z ženy. Čas jako by se zastavil spolu s tlukotem jejich srdcí. Náhle je vyleká bušení na bránu. Tep vesmíru se opět rozběhne a unáší je vstříc jejich osudu.

Cítila jsem se stejně, když mě probudily rány na dveře krčmy. Zatímco jsem spala, podařilo se mi nakrátko zapomenout na hrůzy uplynulých tří dnů, na věznici, na mrtvé spící věčným spánkem pode mnou. Bušení na dveře však náhle způsobilo, že se to na mě opět všechno sesypalo, a já měla hroznou předtuchu, že výsledek této bdělé noční můry nás brzy strašně zasáhne.

„Kdo je to?“ uslyšela jsem ptát se inspektora Ryana, který už sbíhal dolů po schodech.

Rány pokračovaly a já zaslechla, jak odemyká dveře. Dovnitř pronikly nezřetelné hlasy.

Ryan zavřel dveře a stoupal pomalu do schodů, jako by váhal, jak má předat nějaký vzkaz, který právě dostal.

Než stačil zaklepat, otevřela jsem dveře. Stáli tam Ryan s Beckerem, neoholení a unavení.

„Co se děje?“ zeptal se otec za mnou.

„Lord Palmerston nás chce všechny okamžitě vidět.“

Zatímco náš vůz projížděl houstnoucí mlhou vytvářející ještě silnější dojem neskutečnosti, viděla jsem na každém rohu nezřetelné postavy konstáblů. Dva z nich zastavili kočár, který pro nás lord Palmerston poslal. Když se naklonili dovnitř a uviděli inspektora Ryana, vyzvali kočího, aby pokračoval.

Šero vystřídala sílící záře, která mě znepokojovala. Všechny ostatní domy v ulici byly temné, jenom zeď před sídlem lorda Palmerstona osvětlovalo množství lamp, stejně jako všechna okna široké tříposchoďové stavby.

Otec si ode mě v krčmě vzal svou placatku a doplnil ji laudanem z karafy. Teď se z ní napil, právě když náš kočár projel branou na obloukovitou příjezdovou cestu lemovanou strážemi.

Vystoupili jsme a kráčeli podél stráží do obrovské vstupní haly s mramorovou podlahou, která odrážela plameny lustru. Na vrcholku širokého schodiště jsme vstoupili do tanečního sálu, kde množství sklenic na stole a silná vůně šampaňského naznačovaly, že se tam předchozího večera odehrála nějaká slavnost.

Muselo se jednat o neveselou událost, vzhledem ke strnulému pohledu, jímž si nás změřil podsaditý, asi sedmdesátiletý muž s dlouhými, hustými, nahnědo obarvenými licousy a úzkýma očima člověka zvyklého rozkazovat. Na sobě měl večerní šaty a bylo zjevné, že si od ukončení slavnosti neodpočinul.

Vedle něho stál vysoký vzpřímený muž něco přes čtyřicet. Jeho silné, drsné rysy posilovaly dojem disciplíny, která vyzařovala z jeho vojenského postoje.

Když inspektor Ryan s úctou sňal svou čapku a odhalil rezavé vlasy; vrhli na něho oba muži nesouhlasný pohled.

„Vyřídím tu záležitost rychle.“ Lord Palmerston ukázal na vysokou hromadu novin. „Tohle bude brzy v ulicích. Nevím, jak novináři získali informace o pokusu připravit mě včera večer o život, ale…“

„Někdo se vás pokusil zabít, vaše lordstvo?“ zeptal se překvapeně Ryan.

Ostrý pohled lorda Palmerstona nepřipouštěl pochybnosti o svém významu – nepřerušujte mě.

„Město už zachvátila panika. Zpráva o pokusu o atentát na mou osobu ji ještě zhorší. Osm lidí zavražděných v krčmě. Doktor, jeho žena a konstábl zabití v doktorově domě. Davy napadající námořníky a konstábly. Ředitel věznice Coldbath Fields zavražděn při pokusu zachránit Poživače opia.“

„Zachránit? To ne,“ namítl Becker. „To byl pokus o vraždu.“

„Jak se jmenujete?“ zeptal se lord Palmerston.

„Konstábl Becker, vaše lordstvo.“

„Už ne. Právě jste byl zbaven funkce. Váš kabát je na cáry. Proč je na něm krev?“

„Ve věznici Coldbath Fields jsem se pokusil zastavit vetřelce, který se snažil zabít pana de Quinceyho, vaše lordstvo.“

„Chcete říct, který se snažil zachránit.“ Lord Palmerston se od něho odvrátil. „Ryane, vy jste také zbaven funkce. Ani ne před čtyřiadvaceti hodinami jsem vás varoval, co se stane, když tuto krizi nezvládnete. Místo toho jste se rozhodl nechat se ovlivňovat Poživačem opia.“

Cítila jsem, jak otec při každém vyslovení jeho ponižující přezdívky o něco víc strnul.

„Když jsem nařídil zatknout Poživače opia, bylo mým motivem ujistit obyvatelstvo, že máme události pod kontrolou,“ pokračoval lord Palmerston, jako by otec nebyl v místnosti. „Umístění logického podezřelého do vězení nám poskytlo čas objevit skutečného vraha a zároveň uklidnit občany. Teď ale věřím, že je Poživač opia skutečně vinen.“

„To není pravda!“ vykřikla jsem.

„Plukovníku Brookline, povězte jim, co jste zjistil.“

Vysoký muž s vojenským držením těla přistoupil k několika dokumentům na stole. „Poživač opia nedokáže objasnit své aktivity v době vražd spáchaných v sobotu večer. Namítá, že jeho věk a nedostatek sil ho činí neschopným přemoci tolik lidí. Že by mu pomáhala jeho dcera, není pravděpodobné.“ Plukovníkův přezíravý tón se mě dotkl.

„To však neznamená, že mu nikdo nepomáhal. Komplic, který se ho pokusil zachránit z vězení, dokazuje, že nepracuje sám.“ „Ne,“ trval na svém Becker. „Ten muž se snažil pana de Quinceyho zabít, a ne ho zachránit.“

„Pokud se se mnou budete hádat, nechám vás vyvést a možná i zatknout,“ varoval ho lord Palmerston. „Plukovníku Brookline, pokračujte.“

„Po zatčení Poživače opia jsem provedl pečlivé pátrání. Získal jsem důkazy; které potvrzují, že se pokusil vyvolat povstání srovnatelné s tím, co se stalo během revolučního roku před šesti lety. Celý svůj život dává najevo pohrdání autoritami. Utekl ze školy v Manchesteru a vmísil se mezi ty nejhorší londýnské živly, žil v ulicích s prostitutkou. Když se stal studentem na Oxfordu, neúčastnil se prakticky žádné výuky. Odešel vlastně z univerzity během závěrečných zkoušek, zjevně proto, že si uvědomil, že požadavky na prokázání znalostí řečtiny jsou příliš náročné, než aby je mohl nějakým podvodem splnit.“

„Ne, ty zkoušky byly příliš snadné – v angličtině místo v řečtině!“ protestoval otec. „Odešel jsem, protože jsem se cítil uražen!“

Plukovník Brookline se dál choval, jako by otec vůbec nebyl v místnosti. „Zatímco Poživač opia předstíral studium na Oxfordu, pobýval ve skutečnost většinu času v Londýně mezi radikály. Fascinoval ho ateismus.“

„Ateismus?“ zopakoval otec pobouřeně.

Plukovník Brookline se k otci obrátil a poprvé tak vzal na vědomí jeho přítomnost. „Popíráte, že jste se znal s Ráchel Leeovou, nechvalně známou ateistkou?“

„Byla hostem v domě mé matky.“

„Což vypovídá o pochybné povaze vašeho domácího prostředí,“ poznamenal Brookline.

„Mou matku z toho vynechte.“

„Zatímco jste se vydával za studenta Oxfordu, setkal jste se s Ráchel Leeovou během slavného procesu, při němž obvinila dva studenty Oxfordu, že ji unesli a pokusili se ji znásilnit. Jejich vlastní svědectví naznačovalo, že s nimi šla dobrovolně s úmyslem opustit svého manžela a zapojit se do ménage á trois. Proces dospěl k šokujícímu závěru, když byla vyzvána, aby přísahala na Bibli, avšak odmítla s tvrzením, že nevěří v Boha. Soud byl okamžitě ukončen a studenti zproštěni viny. S podobnými nebezpečnými lidmi jste se s oblibou stýkal.

Vaše přátelství s básníky Wordsworthem a Coleridgem je ještě podezřelejší. Následoval jste je do Jezerní oblasti, dobře známé enklávy radikálů. Tam Coleridge založil společensky podvratné noviny, do nichž jste přispíval jak penězi, tak plamennými články. Asistoval jste Wordsworthovi při publikování pamfletu osahujícího urážlivé útoky na Parlament. Wordsworthova zneklidňující chvála prostého člověka – rolníků, dojiček a tak podobně – vás zaujala do té míry, že jste dal najevo pohrdání strukturou společnosti tím, že jste klesl pod své postavení a skutečně se oženil s dojičkou.“

„Moje drahá zesnulá žena nebyla žádná dojička.“ Otci ztuhly rysy.

„Ať už jí budeme říkat jakkoli, její otec byl nejextrémnějším radikálem v Jezerní oblasti a neustále vybízel ke svržení šlechty.“ Brookline pokračoval v chrlení svých obvinění. „Často po vás pátrali strážci zákona. Často jste si dával falešná jména a tajil své četné adresy, kterých jste někdy měl až šest najednou.“

„Kvůli dluhům jsem si měnil jména a často se stěhoval, abych unikl vymahačům.“

„A nebylo to spíš tak, že jste unikal před agenty ministerstva vnitra, kteří měli za úkol vyšetřit vaše podvratné aktivity?“ zeptal se Brookline. „Psal jste pobuřující eseje pro konzervativní i liberální časopisy a vybízel obě strany k extrémům.“

„Abych zaplatil dluhy; pracoval jsem pro kohokoli, kdo stál o mé služby. To vydavatelé mě vybízeli, abych si nebral servítky.“

„V jednom případě se vaše invektivy podílely na vzniku sporu mezi redaktory dvou časopisů. V duelu byl jeden z reportérů zastřelen. Nepochybně jste doufal, že se ti dva muži zabijí navzájem a následné pobouření povede k dalšímu násilí.“

„Překrucujete fakta.“

„To vaše mysl překrucuje fakta. Obhajoval jste nadměrné užívání laudana.“

„Popisoval jsem své zkušenosti jako varování pro ostatní.“

„Také jste se oddával droze zvané bang.“

„Bang?“ zopakoval lord Palmerston zmateně.

„Jinak známé jako hašiš, vaše lordstvo. Od toho slova je odvozený termín ‚hašašín‘ a dále assassin tedy vrah.“

„Dobré nebe.“

„Během křižáckých válek ho kouřili fanatičtí muslimové před vražednými útoky na anglické důstojníky, vaše lordstvo.“

„Ne! Hašiš povzbuzuje chuť, nikoli násilné sklony,“ namítl otec.

„Násilí. Ano, v několika svých esejích jste vyzdvihoval násilí, odhalil svou posedlost Johnem Williamsem a původními vraždami v Ratclijfe Highway. Nazval jste Williamse géniem.“

„To byl pokus o žert.“

„Mnoho lidí, kteří byli nedávno zavražděni, by to nepobavilo. Kromě drog, násilí a radikálních názorů jste vytrvale obhajoval svržení aristokracie. Teď vás vaše posedlost násilím dovedla k tomu, že jste povzbudil své komplice, aby zopakovali původní vraždy v Ratcliffe Highway, aby destabilizovali Londýn. Mám důkaz, vaše lordstvo.“

Brookline zvedl jeden z dokumentů na stole. „Jedním z mála užitečných kroků bývalého inspektora Ryana bylo, že sehnal kreslíře z novin, aby zachytil tvář mrtvého muže ve věznici Coldbath Fields. Ten muž pronikl do věznice tak; že se vydával za vašeho posla, vaše lordstvo.“

„Mého posla? Ale já do věznice nikoho neposlal,“ reagoval překvapeně Palmerston.

„Měl dopis v obálce s vaší pečetí.“

„Nemožné.“

„Nepochybně padělek. Zpráva uvnitř se ukázala být zcela nedůležitá, byl to pouhý trik, jak si zjednat vstup. Tady je ta kresba, vaše lordstvo. Jisté groteskní aspekty smrti byly vynechány ve snaze dosáhnout běžné podoby. Poznáváte toho muže?“

Palmerston pozvedl kresbu k mnohoramennému svícnu na stole. „Ten pro mě nepracoval. V životě jsem toho muže neviděl.“

„Přestože pro vás nepracoval, ve skutečnosti jste ho viděl, vaše lordstvo.“

„Já ne.“

„Vskutku, na okamžik jste ho spatřil, než jsem vás přitiskl k podlaze vašeho kočáru. Toto je ten muž, který se vás pokusil dnes odpoledne zabít.“

„Cože?“

„Muž, který se vás pokusil zabít, je stejný člověk, jenž se snažil vysvobodit Poživače opia z vězení. Chovám silné podezření, že to není jeho jediný komplic. Domnívám se, že by bylo vhodné se svolením vašeho lordstva podrobit Poživače opia přesvědčovacím metodám výslechu poté, co se vrátí do vězení.“

Vztek mě ovládl natolik, že jsem pozvedla hlas na otcovu obranu. „Přesvědčovacím metodám? To nemůžete myslet vážně! Chcete mučit starého muže?“

„Nikdo nepoužil slovo ‚mučení‘. Britská vláda své vězně nemučí,“ opáčil Brookline.

„Asi proto, že je to britská armáda, kdo mučení uplatňuje, plukovníku.“

Brookline mě probodl tím neostřejším pohledem, jaký jsem kdy musela snést. „Nechápu, proč je této ženě dovoleno být zde. Neslouží našemu účelu, snad kromě toho, že svým skandálním oblečením dokazuje pohrdání, s nímž ona i její otec hledí na společenské zvyklosti. Nejen ze jsou tyto šaty neslušné tím, jak ukazují obrysy nohou, ale jsou také pojmenované podle Amelie Bloomerové, nechvalně známé feministické aktivistky, jez se snaží o rozkol společnosti prosazováním volebního práva zen.“

„Neslušné?“ vyhrkl vztekle otec. „Nejdřív jste urazil mou matku.“

„Pouze konstatuji fakta.“

„Pak jste urazil mou zesnulou zenu.“

„Dceru agitátora.“

„A teď urážíte mou dceru.“

„Nesnažte se odvést nás od našeho cíle.“

„Kterým je mučení starého muže!“ protestovala jsem.

„Starého?“ Brookline se ušklíbl. „Vaše lordstvo, Poživač opia využívá svého věku k tomu, aby oklamal ty, kteří by ho mohli podezírat. V uplynulých několika dnech prokázal větší čilost než většina mužů o dvacet let mladších než on.“

„Je mi třicet,“ oznámil otec.

„Cože?“

Otec šel ke stolu v koutě a vybral si jednu z poloprázdných sklenic se šampaňským.

Polkl její obsah jedním douškem.

Moji společníci Ryan a Becker byli zvyklí vídat takové chování, ale lord Palmerston a plukovník Brookline otevřeli užasle ústa.

Otec si vybral další poloprázdnou sklenici a vypil i její obsah. Rozhlédl se kolem po třetí.

„Uvidíme, jak nestoudný budete, až vás v Coldbath Fields přinutíme odhalit jména vašich kompliců,“ poznamenal plukovník Brookline.

Otec se obrátil k Palmerstonovi. „Vaše lordstvo, muž, po kterém byste měli pátrat, je britský voják, jenž strávil značnou dobu v Orientu. Naučil se jazyky té oblasti natolik, aby dokázal dát instrukce Malajci. Stal se tam odborníkem na převleky. Má rozsáhlé zkušenosti se zabíjením.“

„To je fantazie zrozená z laudana, vaše lordstvo. Britští vojáci nezabíjejí anglické civilisty,“ namítl Brookline.

„Chcete naznačit, že zabíjejí jen orientální civilisty?“ zeptal se ho otec.

„Nebuďte drzý.“

„Nedávné vraždy vyžadovaly takové schopnosti, že je mohl spáchat jen někdo s velkými zkušenostmi z boje,“ pokračoval otec. „Někdo vycvičený; někdo, kdo to dělal mnohokrát.“ „Skandální! Britští vojáci nejsou šílenci!“ protestoval lord Palmerston. „Kdybychom měli podezírat britské vojáky, nemělo by podezírání konce. Váš popis by se mohl hodit dokonce i na plukovníka Brooklinea.“

„To by vskutku mohlo.“ Otec upřel pohled na Brooklinea. „Sloužil jste v Indii, plukovníku?“

„Tohle je další pokus Poživače opia podkopat společnost, vaše lordstvo. Za pomoci svých kompliců nejprve přesvědčí obyvatelstvo, že vrahem je námořník, následkem čehož je množství námořníků napadeno a práce v docích jsou pozastaveny. Pak namluví davu, že vrahem je konstábl, takže je napadeno několik policistů a víra v ochránce zákona je nahlodána. Teď se snaží obrátit podezření k vojsku. Až skončí se svým obviňováním, nebude mimo podezření nikdo. Příště bude tvrdit, že jste tím vrahem vy, vaše lordstvo.“ Brookline se obrátil k naší skupince. „Bývalý konstáble Beckere.“ Dal důraz na slovo „bývalý“

„Ano?“ zamračil se Becker.

„Přestože jste se rozhodl odvrhnout uniformu, doufám, že jste zůstal profesionálem do té míry, že u sebe máte pouta.“ „Mám je v kapse kabátu.“

„Nasaďte je Poživači opia.“

„Pardon?“

„Když mě oslovujete, říkejte mi plukovníku. Nasaďte Poživači opia ta zatracená pouta.“

Becker zaváhal.

„Třeba by vám prospělo strávit noc ve věznici Coldbath Fields,“ navrhl Brookline. „Mohl byste tam trávit čas s muži, které jste zatkl.“

„Udělejte, co chce,“ řekl otec. „V téhle chvíli nemáte jinou možnost.“

„Poživač opia pro jednou promluvil rozumně,“ prohodil Brookline.

Nemohla jsem popadnout dech, když otec nastavil zápěstí a Becker mu na ně nasadil želízka.

„Klíč.“ Brookline natáhl ruku.

„Ta pouta odemkne klíč jakéhokoli konstábla,“ řekl Becker, „ale jestli tak toužíte po mém, tady je.“

Becker mu odevzdal klíč.

Když Brookline sáhl po otci, přiměla ho netrpělivost odstrčit Ryana.

Ryan narazil do mě. „Velmi se omlouvám, slečno de Quinceyová.“ V tom zmatku mi něco vtiskl do dlaně.

Uvědomila jsem si, že je to klíč od pout, který vlastnil i on. Hodil se do jakýchkoli pout, včetně Beckerových.

Brookline táhl otce ke dveřím.

Přinutila jsem se k záchvatu pláče. „Ne!“ Protlačila jsem se kolem Brooklinea, objala jsem otce a snažila se o co nejlepší hysterické vzlyky.

„Všechno se obrátí k dobrému, Emily.“

„Marníme čas.“ Brookline pobídl otce ke dveřím.

„Budu se za tebe modlit, otče.“

Zatímco jsem visela na otci, strčila jsem mu klíč do kapsy kabátu.

„Vaše lordstvo,“ oslovil Brookline Palmerstona, když vlekl otce z místnosti, „je nebezpečné, abyste jel zítra do své kanceláře. Prozatím vám doporučuji pracovat zde.“

V příštím okamžiku vypukl zmatek, když stráže lorda Palmerstona pobízely Beckera, Ryana a mě dolů po mramorovém schodišti. Následovali jsme otce a Brooklinea přes halu a ven předními dveřmi do mlhy osvětlené lampami, kde jsme se dívali, jak nastupují do kočáru, který nás přivezl do sídla.

Otec se vyklonil ven a křikl: „Víš, kde budu, Emily!“

„Ano, ve vězení,“ utrousil posměšně Brookline.

„Tam, kde jsem poslouchal hudbu.“

„Naprosto šílené.“

„Nezapomeň, Emily! Tam, kde jsem poslouchal hudbu!“

Brookline zatáhl otce dovnitř do kočáru. Jeden strážce nastoupil za nimi a zabouchl dvířka. Další se připojil ke kočímu na kozlíku.

Brána se otevřela. Zaklapala koňská kopyta a kočár se téměř okamžitě rozplynul v mlze.

„Zavolejte prosím další kočár,“ požádal Ryan komorníka.

„Pro vás ne.“

„Nerozumím.“

„Plukovník Brookline se vyjádřil jasně. Řekl, že vy tři se můžete projít.“

Mimo dosah osvětlení Palmerstonova sídla se kočár ponořil do hustých stínů a poskakoval na dlažbě neviděné rozlohy ulice Piccadilly. Lucerna vedle kočího vrhala slabou záři otvorem v kočáru a umožňovala cestujícím, aby nezřetelně viděli jeden druhému do obličeje.

Plukovník Brookline seděl naproti de Quinceymu. Člen ochranky se posadil vedle něho.

Pouta se de Quinceymu zařezávala do zápěstí.

„V Indii jsem potkal vašeho syna Paula,“ řekl Brookline.

„Vskutku?“

„V únoru šestačtyřicátého. Po bitvě u Sobraonu v první anglo-sikhské válce.“

„Indie je obrovská země. Překvapuje mě, že jste ho náhodou potkal.“

„Ano, pozoruhodná náhoda. Váš syn mi pověděl, že vstoupil do armády, když mu bylo osmnáct.“

„Přesně tak.“

„Získal jsem dojem, že se chtěl hlavně dostat z domova. Položil mezi sebe a vás značnou vzdálenost.“

De Quincey odmítal dát najevo jakékoli emoce. „Z mých dětí, které se dožily dospělosti, se stali tuláci.“

„Když o tom teď uvažuji, ještě jeden váš syn vstoupil do armády a dostal se až do Číny.“

„To je také pravda.“

„Zemřel tam na zimnici.“

„Nepřeji si, abyste mi to připomínal.“

„Kdyby váš syn tolik netoužil uniknout od vás, byl by možná ještě naživu.“

„Stále do toho zatahujete mou rodinu.“

Kočár poskočil v díře v dlažbě. Náraz jimi trhl a pouta se de Quinceymu zaryla ještě hlouběji do zápěstí.

„Když jsem vás táhl do kočáru,“ řekl Brookline, „ucítil jsem něco v kapse vašeho kabátu.“

„Nic tam nemám.“ De Quincey si byl dobře vědom klíče, který mu Emily strčila do kapsy. Srdce se mu sevřelo.

„Ale máte. Nahmatal jsem to.“ Brookline natáhl ruku k jeho kabátu. „Snad si nemyslíte, že něco propašujete do vězení.“

De Quincey zatajil dech a snažil se nedat najevo svoje obavy.

„A podívejme se na tohle,“ oznámil Brookline vítězně.

Vytrhl de Quinceymu z kapsy placatku, zatřásl jí a poslechl si šplíchání tekutiny uvnitř. „Že by medicína na kašel? Nebo snad brandy na pomoc proti nočnímu chladu? Zjistíme to.“

Brookline odšrouboval uzávěr, čichl si k obsahu a ušklíbl se. „Proč mě nepřekvapuje, že je to laudanum?“

Otevřel okénko a vyhodil placatku na ulici. „Odporně páchne i po smíchání s lihem.“

V temnotě placatka zazvonila na dlažbě.

„Tam patří špína. Do kanálu.“

„Vy znáte pach opia, plukovníku?“

„Vápno používané při jeho výrobě mi připomíná to pálené, které se sype do masových hrobů. Mnoho let v Indii jsem se skoro každý den setkával s mrtvolným pachem vápna ve skladištích i na bojištích. Když jsem tam přišel, bylo mi osmnáct, stejně jako vašemu synovi, který uprchl do Indie před vámi.“

„Třeba jste také prchal před svým otcem.“

„Pokud se mě snažíte vyprovokovat, neuspějete,“ řekl Brookline. „Můj otec pro mě nic neznamenal. Nikdy jsem se s ním nesetkal. Moje matka žila s bývalým vojákem. Nikdy si na armádu nestěžoval, takže když zemřel při nehodě, rozhodl jsem se vyzkoušet jeho bývalou profesi. V Indii mě cvičil seržant, který mi vysvětlil, jak funguje britská Východoindická společnost a obchod s opiem. Ten seržant říkal, že kdyby někoho z nás přistihl při užívání opia, zabil by ho, ale ještě předtím by mu zpřelámal kosti. Nazýval ho ďáblem.“

„Měl pravdu.“

„Tohle není dojem, který jste vzbudil ve Zpovědi anglického poživače opia. Tam drogu chválíte za to, že vám rozšířila vnímání. Tvrdíte, že například hudba se s ním stává intenzivnější, skoro jako byste viděl to, co slyšíte.“

„Ano. Ale jak jsem jasně řekl ve své knize, každá nová dávka ten efekt snižuje. Je nutné požívat ho čím dál více, aby se dosáhlo stejného účinku. Brzy je třeba obrovských dávek jen k tomu, aby se člověk cítil normálně. Snaha snížit dávky vyvolává nesnesitelnou bolest, jako by vám krysy trhaly žaludek zevnitř.“

„Tohle jste měl v té své Zpovědi zdůraznit,“ podotkl Brookline.

„Domnívám se, že jsem to udělal.“

„Seržant, který mě varoval před opiem, vlastnil výtisk vaší knihy. Přinutil všechny vojáky, které cvičil, aby si ji přečetli a pochopili podstatu toho ďábla. Vlastně mi nařídil, abych přečetl vaše odporné doznání těm, kteří neuměli číst. Četl jsem ho tak často, že jsem se váš urážlivý text naučil nazpaměť. Udělal však chybu, když nám nařídil, abychom si to přečetli. Vaše kniha spíš k užívání opia vybízí, než aby před ním varovala.“

„To jsem neměl v úmyslu.“

„Tušíte, kolik lidí se kvůli vám stalo jeho otroky? Kolik lidí jste uvěznil v pekle?“

„Snadno mohu položit opačnou otázku. Kolik lidí se řídilo mou radou držet se od opia dál, jakmile pochopilo jeho falešnou svůdnost? Ani na jednu otázku není možné najít odpověď.“

„V Indii a Číně stálo opium za každou bitvou, kterou jsem vybojoval, a za každým člověkem, jehož jsem zabil. V průběhu staletí zahynuly v konfliktech vyvolaných kvůli němu statisíce lidí. Miliony Číňanů si ta droga podrobila. A kolik takových otroků máme v samotné Anglii?“

„Opět platí, že se to číslo nedá odhadnout.“

„Ale když je laudanum k dostání na každém rohu a v každé domácnosti, když ho každé dítě dostává na kašel, nebo dokonce jen když pláče, musí zde být statisíce, možná miliony lidí, kteří ho vyžadují, aniž si uvědomují, že jsou v jeho moci, souhlasíte?“

„Logika to naznačuje.“

„Bázlivé ženy, které zřídka opouštějí své domovy, nechávají závěsy zatažené a obklopují se divokými barevnými vzory ve svých šerých obývacích pokojích – nevypadají snad jako pod vlivem té drogy? Dělníci, obchodníci, poslanci parlamentu, příslušníci každé vrstvy společnosti – ti přece také musejí být pod jejím vlivem.“

„Vaše závěry by bylo možné zpochybnit.“

„Pod vlivem, který oslavujete.“

„Ne.“

„Mé znechucení vaší Zpovědí o užívání opia mě vedlo k tomu, abych prozkoumal zbytek vašeho odporného díla.“

„To mě zajímá. Někteří redaktoři si stěžují, že bych sám měl přečíst některé své eseje, než je odevzdám k vydání.“

Všemu se jen vysmíváte. Nestačí vám obhajovat užívání opia, oslavujete i vraha z Ratcliffe Highway, Johna Williamse. „Všechny ostatní vraždy blednou před temně rudou barvou této,“ jak jste napsal. Popisujete Williamse jako umělce.

„Ano.“

„Vraždy z Ratcliffe Highway byly nejúžasnější, jaké kdy byly spáchány.“

„To jsou skutečně má slova.“

„Nejskvělejší v tomto století,“ tak jste je popsal.

„Váš průzkum byl pečlivý.“

„Mimořádně.“

„Napadá mě slovo ‚posedlost4.“

„Závislost na opiu, zabíjení a smrt nejsou věci, kterým je možné se vysmívat. Ve věznici Coldbath Fields vás o téhle pravdě přesvědčím.“

Brooklinem to trhlo, jak vjel kočár do dalšího výmolu.

De Quincey se už předtím modlil, aby se to stalo znovu. Připravil své reflexy s vědomím, že má nejspíš jen jeden pokus. Pečlivě si to promyslel a čekal přesně na to, co musel udělat.

V okamžiku, kdy náraz trhl Brooklinem a druhým mužem, vrhl se de Quincey ke dveřím.

Jak kolo vyskočilo z výmolu, odhodilo to Brooklinea na opěradlo sedadla. Natáhl se po de Quinceym příliš pozdě. Poživač opia byl už venku ze dveří a vyskakoval do noci.

Rychlost kočáru, kterou mělo jeho tělo při dopadu, mu podrazila nohy, takže málem upadl dopředu a rozbil si obličej o dlažbu. Podařilo se mu však udržet rovnováhu, napřímil se a v panice se rozběhl do vířící mlhy. Zamířil doprava.

Brookline vykřikl.

Na dlažbu dopadly boty. Troje: Brooklineovy, člena ochranky ministra vnitra a muže jedoucího vedle kočího. De Quincey věděl, že dokud budou dělat hluk, neuslyší zvuky, které způsobuje on sám.

Brookline jako by četl jeho myšlenky. „Ticho!“ vykřikl.

Noc za Poživačem opia ztichla. Mlhou se rozléhal jen dupot jeho bot.

„Tudy!“

De Quincey přidal do běhu. Bylo mu jasné, že dlouhé kroky vysokých mužů rychle překonají náskok, který získal. Navzdory jeho věku mu dodával sílu strach a také zvyk ujít tisíce mil ročně. Jeho jedinou nadějí bylo proběhnout celou Piccadilly ve směru k sídlu lorda Palmerstona.

Naproti sídlu se rozkládal Green Park. Pokud se dostane do parku, ztlumí tráva zvuk jeho bot.

Před ním se náhle vynořila lampa. S divoce bušícím srdcem uhnul de Quincey stranou. Ramenem narazil do sloupu, až se otřásl a zasténal bolestí. Znovu zmizel ve tmě.

„Slyším ho! Není daleko!“ křikl Brookline.

De Quincey utíkal ještě rychleji. Na plicích ho pálilo. V rameni mu bušilo. V nohách cítil napětí z vynaloženého úsilí.

Před ním se objevila další lampa, ale tentokrát se jí vyhnul. Náhle zakopl o nerovnou dlažební kostku. Svalil se a zasténal, ale jeho hrůza byla silnější než bolest, takže se vyhrabal na nohy a znovu se rozběhl do mlhy.

„Je blízko!“ vykřikl Brookline.

Najednou se zvuky na ulici změnily. Až dosud přicházela ozvěna zleva i zprava, což naznačovalo, že po obou stranách stojí domy. Teď však ozvěna přicházela jen zprava.

Nalevo se musel rozkládat park.

Nebo mu panika narušila sluch. Pokud by se zmýlil, narazil by do domu.

„Vidím pohybující se stín!“ vykřikl Brookline.

V jednom z největších aktů víry vystřelil de Quincey doleva. Rukama nataženýma před sebou se dotkl špičatých tyček plotu obkružujícího park. Když se rozběhl podél něho, slyšel, jak jeden z pronásledovatelů narazil do plotu a zaklel.

Za běhu táhl de Quincey bolestivě ruku po plotě a hledal bránu. Kde může být? Že by ji minul?

Boty se přibližovaly.

De Quincey nahmatal bránu. Zoufale zvedl kovovou závoru, zatlačil a vběhl do temného parku. Ve stejný okamžik ucítil závan vzduchu, jak po něm sáhla něčí ruka a minula.

Zvuky se změnily v ticho, když zabočil doprava a vyměnil kameny cesty za měkkou trávu.

Dupot za ním také utichl, jak Brookline a jeho dva muži vstoupili do parku. Nebo spíš téměř utichl. Tráva kroky úplně netlumila. Občas de Quinceymu pod podrážkou zašustil list.

„Tamhle!“ křikl Brookline.

De Quinceyho přinutila únava zpomalit. Navzdory nočnímu chladu měl plíce v jednom ohni, ale nemohl se pořádně nadechnout, aby je zchladil, jinak by sípavý zvuk jeho dechu prozradil, kde je.

Uslyšel, jak jeden z mužů do něčeho narazil.

„Pozor na stromy!“ varoval Brooklineův hlas.

De Quincey ještě zmírnil tempo. Po osvětlení sídla lorda Palmerstona se ulice zdála být naprosto temná, ale ve skutečnosti ji pouliční lampy osvětlovaly matnou září. V parku však byla naprostá tma. Mlha byla jako rouška, v níž tápal rukama, které kvůli poutům nemohl natáhnout dost daleko od těla.

Bolest v rameni zesílila. Brada mu otekla od toho, jak si ji narazil při pádu.

K jeho překvapení se rukama dotkl kůry stromu. Obešel kmen a narazil zády do lavičky.

„Tam!“ křikl Brooklineův hlas.

Původně divoký běh přešel v napjatou chůzi. Za ním někdo zašustil o keř.

Nalevo.

Zabočil doprava a pokračoval stále hlouběji do parku.

„Sahejte pod lavičky! Je dost malý, aby se tam vešel!“ nařizoval Brooklineův hlas. „A pod keře!“

De Quinceyho spoutané ruce se znovu dotkly stromu. Obešel ho, narazil hlavou do větve a pokračoval ostražitě dál.

Náhle si to rozmyslel. Nemohl se pustit tak daleko od ulice, ztratil by tak orientaci a začal by se pohybovat v kruzích. Bylo nezbytné, aby se vrátil na ulici. Závisel na tom jeho plán.

Došel zpátky ke stromu, nahmatal větev, do níž prve narazil, a natáhl se nahoru, aby zjistil, zda dosáhne na nějakou vyšší.

Vskutku dosáhl.

„Vytvořte rojnici!“ přikázal Brooklineův hlas.

De Quinceymu tepala krev v naběhlých žilách, když znovu překonal sám sebe a vylezl na první větev. Mezi spoutanými zápěstími bylo dost místa na to, aby se mohl chytit další větve a vytáhnout se na ni.

Jeho šaty se otřely o strom.

„Tam!“ vykřikl jeden z mužů.

Boty spěšně dupaly a drtily listí. De Quincey využil těch zvuků, které přehlušovaly jeho, a vytáhl se ještě výš.

„Slyšel jsem ho!“ ozval se pod ním Brooklineův hrubý hlas. „Někde tady kolem!“

De Quincey zaklíněný mezi větví a kmenem stromu zatajil dech.

Nohavice jeho kalhot se o sebe otřely.

„Stůjte a poslouchejte.“ nařídil Brooklineův hlas.

Park ztichl.

Ticho se natáhlo na několik okamžiků.

„Zatímco hledáme pod lavičkami a keři, může utíkat dál,“ poznamenal jeden z mužů.

„Ano, teď už by mohl být kdekoli v parku,“ souhlasil Brookline.

Znovu se ponořili do mlčení a naslouchali.

De Quincey ho bolel hrudník od toho, jak zadržoval dech.

„Nemůže utíkat věčně,“ řekl jeden z mužů. „Nakonec ho chytíme.“

„Já ho chci hned.“

Čekali dál. De Quinceymu se začala točit hlava z nedostatku kyslíku.

„Plukovníku!“ zavolal kočí z neviděné ulice. „Mám zavolat pomoc?“

Brookline chvilku mlčel, pak zaklel a křikl: „Ne!“

Odvedl své muže zpátky k ulici.

De Quincey pootevřel ústa a snažil se být co nejtišší, když vypustil vzduch z plic a pomalu se nadechl.

Pohnout se však neodvážil. Nevěděl, zda Brookline odchod jenom nepředstíral v naději, že se de Quincey bude cítit v bezpečí a prozradí, kde se skrývá.

Slabé zvuky Brooklinea a jeho mužů utichly docela.

Nakonec se nocí rozhostilo ticho narušované jen občasným štěkotem psa.

Jak byl de Quincey zaklíněný mezi větví a kmenem, dostal křeče do nohou, ale nemohl si dovolit změnit polohu a bez ohledu na to, jak moc jeho plíce požadovaly vzduch, se nutil dýchat pomalu a tiše.

Poslední hodiny noci se vlekly dál.

Bolelo ho rameno. V bradě mu cukalo.

Jak se blížil rozbřesk, mlha řídla. Přestože se de Quincey stále necítil v bezpečí, musel se pohnout. Nezbytně se musel dostat na ulici, dokud měl šanci, že ho nikdo nespatří.

Jak nejtišeji dokázal, slezl s bolestmi ze stromu. Když seskočil na zem, nohy se pod ním podlomily. Musel si je promnout, aby je zbavil křečí.

Těžká pouta ho dřela na zápěstích a ruce mu otekly. Zoufale toužil sundat si je. Díky Emily měl v kapse kabátu klíč. Zámek však byl na vnější straně každé strany pout. Nemohl na něj dosáhnout prsty a zasunout klíč do otvoru.

Zatímco vzduch šedl, plížil se řidnoucí mlhou a zastavoval, aby identifikoval každý zvuk. Kousek od ulice se skrčil za křoví a posuzoval rizika dalšího postupu.

Zdálo se, že kolem nikdo není. Proplazil se kolem keře na kraj parku a dorazil k bráně. Čeká tam na něho nepřítel? De Quincey doufal, že brána bude považována za to poslední místo, kam by zamířil spíš než do vzdáleného úkrytu. Neměl však jinou možnost a poháněn strašnou zodpovědností úkolu, který musel vykonat, prošel branou.

Nikdo ho nepopadl. Navzdory křečím v nohách zamířil spěšně doprava, pryč od domu lorda Palmerstona. Jeho cíl se nacházel dál v ulici, za parkem, kde domy stály po obou stranách ulice.

Přikrčený v šeru zkoumal chodník a cítil, jak mu poskočilo srdce, když našel, co hledal.

Placatka ležela v kanále, kam ji Brookline hodil. Plukovník řekl, že právě tam patří, a de Quincey s ním souhlasil. Skutečně patřila do kanálu.

On ale placatku potřeboval. Popadl ji a utíkal zpátky do parku.

Jenže tentokrát nebylo laudanum pro něho. Ačkoli po něm jeho tělo zoufale toužilo, měl pro ně mnohem důležitější využití.

S jeho pomocí se mu možná podaří zachránit víc lidí – mnohem víc, jak se obával – před smrtí.

14

ŽENA VE SMUTKU

Kdyby se de Quincey rozhodl zaplatit si let horkovzdušným balonem ve Vauxhall Gardens, uviděl by Londýn z takové perspektivy, která by mu umožnila pochopit to rozrůstající se město způsobem, jaký žádná mapa neposkytovala. Mohl by obdivovat westminsterské opatství a sídlo parlamentu.

Co by však upoutalo jeho pozornost především, to byla rozloha královských parků, které se nacházely po celém městě. Jak oznamovala cedule vedle horkovzdušného balonu, jedním z parků, který byl vidět shora, byl St. James‘ Park, rozkládající se přímo na západ od vládních úřadů ve Whitehall. Tento park přecházel v další – Green Park –, jenž pak sám přecházel v mnohem větší Hyde Park, což návštěvníkovi umožňovalo kráčet několik mil srdcem Londýna a přitom mít iluzi, že je na venkově.

Poživač opia však nekráčel. Za rozbřesku běžel rozplývající se mlhou a sílícím světlem tak rychle, jak jen dokázal, a doufal, že mu stromy a keře poskytnou úkryt. Mimořádné nároky kladené na jeho tělo ho přinutily napít se laudana z placatky. Droga potlačila bolest a dovolila mu sáhnout až na dno sil. Nemohl si však dovolit vypít ho moc. Měl pro tu vzácnou tekutinu mnohem důležitější použití.

Největší strach se ho zmocnil, když potřeboval přejít ulici, která oddělovala Green Park od Hyde Parku, ale pak už pokračoval dál – spíš se belhal, než běžel – krytý řídnoucí mlhou, až nakonec dorazil k Mramorovému oblouku v severovýchodním koutě Hyde Parku. Byl tam s Emily v neděli dopoledne před necelými dvěma dny, když jeho jedinou komplikací v životě – kromě závislosti na opiu a chudobě – byla nezbytnost vysvětlit dceři, že když mu bylo sedmnáct a hladověl v ulicích Londýna, zamiloval se do prostitutky jménem Ann.

Oxford Street.

Táhla se před ním za Mramorovým obloukem. Ve stále řidší mlze vypadala ulice stejně ponuře jako před dvaapadesáti lety, když tam skoro zemřel hlady a zimou.

Procházel kolem temných obchodů na levé straně ulice, kulhal a nervózně se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje. Trhl sebou při zvuku koňských kopyt na dlažbě. Blížil se nějaký povoz. Policejní bryčka? Nebo snad Brookline, který tak posedle prozkoumal jeho život, uhodl, že zamíří na jediné místo v Londýně, které mu je povědomější než ostatní? Ale ani Brookline nemohl přesně uhodnout, kde se v Oxford Street ukryje.

Klapot koňských kopyt zněl hlasitěji, blíže.

De Quincey vstoupil do vedlejší uličky, ztěžka jí prošel, sešel po špinavých schodech, prolezl dírou v plotě a sestoupil ještě níž, tentokrát do tunelu, který vedl do dalšího tunelu. Tam ve stínech ležela na žule těla, na první pohled mrtvá, ale ve skutečnosti jen zmožená únavou znásobenou alkoholem.

Z posledních sil ukryl de Quincey placatku za rozbitou bednu. Pak vešel do středu těl a lehl si mezi ně.

Bez ohledu na chlad kamenných zdí a podlahy zachytil tunel část tepla ze spících těl.

Ukrytý mezi žebráky z Oxford Street, pokusil se Poživač opia usnout, zatímco se mu hlavou honily podrážděné myšlenky.

Protože je v tu časnou hodinu nenapadl žádný jiný cíl, zamířili Ryan, Becker a Emily do Scotland Yardu. Při troše štěstí se tam ještě nemuselo donést, že Ryan s Beckerem byli propuštěni. Potřebovali si někde odpočinout a promyslet strategii.

To, co by normálně bylo dvacetiminutovou procházkou, jim v mlze zabralo hodinu, ale Emily nevnímala únavu ani otupující chlad. Záleželo jí jenom na otci.

Když dorazili k budově označené nápisem METROPOLITNÍ POLICIE, vycházelo už slunce.

Teplo uvnitř bylo vítané. Chodbu lemovalo množství dveří. Do prvního patra vedlo schodiště. Všude bylo ticho.

Ryan pohlédl na postarší ženu spící na lavici a vstoupil do kanceláře napravo, kde konstábl ve službě vzhlédl od stolu.

Už se ten muž dozvěděl, že byli propuštěni?

„Zdravím, inspektore Ryane. Pár dní jsem vás neviděl.“

Ryan se trochu uvolnil. „Měl jsem práci.“

„A možná jí bude ještě víc.“

„Obávám se, že máte pravdu. Tohle je konstábl Becker.“

„Jistě, už se známe. Co se vám stalo s kabátem, Beckere?“

„S někým jsem se popral.“

„To se v poslední době stává často.“

„A tohle je svědkyně, kterou potřebujeme vyslechnout,“ řekl Ryan a ukázal na Emily. „Můžeme použít nějakou místnost v chodbě?“

„A nebylo by trochu horkého čaje?“ Becker pohlédl na Emilyiny tváře zarudlé mrazem.

„Je vedle kamen.“

Minuli starou ženu na lavici a vstoupili do místnosti, kde byly tři neobsazené psací stoly poblíž kamen. Emily si stáhla rukavice a promnula si ruce nad teplem.

Ryan zvedl čajovou konvici a nalil kouřící tekutinu do tří šálků. „Vychutnejte si ho, dokud můžete. Nedá se odhadnout, kdy nás odsud vykopnou.“

Přerušil je nějaký hlas.

„Ryane.“

Obrátili se.

Ve dveřích stál konstábl.

Už se dozvěděl, že už nejsme policisté?

„Čeká na vás nějaká žena,“ řekl ten muž.

„Ta, co spí na lavici?“

„Už nespí. Když vás slyšela přijít, probudila se. Pověděl jsem jí, že jste ten muž, za kterým přišla. Můžete si s ní promluvit? Je tady od včerejšího večera.“

Ta žena stála za ním. Probuzená vypadala starší, než když ji viděl prvně. Odvracela obličej, jako by něco skrývala. Ta část obličeje, kterou ukazovala, byla rozrytá vráskami, které vypadaly jako síť. Choulila se do roztrhaného kabátu, jako by se nikdy nemohla ohřát.

„Jde o vraždy v Ratcliffe Highway,“ vysvětlil konstábl. „Pověděl jsem jí, že o tu dávnou historii se už nikdo nezajímá. Teď se snažíme vyřešit ty sobotní a včerejší vraždy. Ona ale trvá na tom, že ty první mají něco společného s těmi současnými. Prý se za něco stydí. Neuškodilo by si ji poslechnout. I kdyby o nic nešlo, aspoň pak půjde domů.“

„Dobře,“ řekl Ryan. „Pusťte ji dovnitř.“

Konstábl ženě pokynul, aby vstoupila do kanceláře.

Vypadala tak vyčerpaně a zuboženě, že jí Emily pomohla k židli u stolu. „Nechcete trochu čaje?“

„Nemám peníze.“

„Nebude vás to nic stát,“ ujistila ji Emily.

„Děkuji. Mám žízeň.“

„Máte informace o těch vraždách?“ zeptal se Becker.

Žena přikývla. „O těch před třiačtyřiceti lety.“

„A co o těch současných?“

Žena žalostně hleděla na páru stoupající ze šálku, který jí Emily podala. Přestože řekla, že má žízeň, nenapila se. Emily zahlédla, že má na levé tváři jizvu po popálenině.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Ryan.

„Margaret.“

„Vaše příjmení?“

„Jewellová.“

Emily jméno zopakovala s takovým důrazem na každé slovo – „Margaret Jewellová?“ –, že na sebe Becker s Ryanem překvapeně pohlédli.

„Co má být?“

„Z vraždy Marrových?“ zeptala se Emily ženy.

„Ano.“ Margaretin hlas byl plný smutku.

„O co jde?“ zeptal se Becker.

„Otec o téhle ženě psal. Je to ta služebná, kterou Timothy Marr před těmi vraždami poslal, aby přinesla ústřice.“

Ryan přistoupil blíž. „Margaret?“

Žena k němu vzhlédla.

„Povězte nám, proč jste sem přišla.“

„Sobotní půlnoc. Před třiačtyřiceti lety.“ Ryan si dřepl, aby měl obličej ve stejné výšce jako její.

„Pan Marr nechával každou sobotu otevřeno do jedenácti.“ Margaret pohlédla na šálek ve svých rukou, ale ke rtům ho nezvedla. „Té noci… když se pan Marr chystal zavřít, řekl Jamesovi –“

„Jamesovi?“ zeptal se Becker.

„Příručímu. Pověděl Jamesovi, aby mu pomohl nasadit okenice. Mě poslal ven zaplatit účet u pekaře a pak koupit ústřice k pozdní večeři.“

Margaret nešťastně zaváhala.

Vždycky jsem byla nervózní, když jsem musela takhle pozdě na ulici, ale pan Marr se uměl rozzlobit kvůli každé maličkosti a já se neodvážila odmítnout splnit jeho rozkaz, aby mě nevyhodil. Tak jsem potmě spěchala do krámu s ústřicemi, ale byl zavřený. Pak jsem utíkala k pekaři, ale měl taky zavřeno. Pořád jsem musela myslet na to, jak moc se pan Marr bude zlobit. Když jsem se konečně vrátila, našla jsem dveře zavřené. To mi potvrdilo, že se na mě pan Marr zlobí, protože jsem se zdržela. Ale i když jsem se ho bála, ještě větší strach jsem měla, že mě v noci na ulici někdo oloupí nebo něco horšího, tak jsem zaklepala na dveře. Když neotvíral, zabušila jsem. Brzy jsem už kopala do dveří a volala: Pane Marre, pusťte mě dovnitř!

Přiložila jsem ucho ke dveřím a uslyšela kroky. Zastavily se na druhé straně. Někdo tam dýchal.

„Pane Marre, bojím se tady venku!“ křikla jsem. Ale dveře se neotevřely. Místo toho se kroky vzdálily a náhle jsem měla pocit, jako by přede mnou přeběhla černá kočka. To už mě děsilo spíš to, co by mohlo být v domě, než že mě na ulici někdo oloupí. Ani nemůžu říct, jak se mi ulevilo, když jsem uviděla lucernu ponocného. Zeptal se mě, co se děje, a pak zabušil na dveře on a volal pana Marra. Ten hluk přivolal souseda, který přelezl plot vzadu, uviděl otevřené dveře, šel dovnitř a…

Odmlka se prodlužovala.

„Napijte se čaje,“ vybídla ji Emily.

„Soused odemkl přední dveře. Nikdy jsem nikoho neviděla tak bledého. Tou dobou se už za mnou seběhl dav. Všichni se valili dovnitř a strhli mě s sebou. Na podlaze jsem uviděla paní Marrovou. O kus dál jsem spatřila Jamese, příručího. Něco na mě káplo. Zvedla jsem hlavu a uviděla na stropě krev.“ Margaret se otřásla. „Pak mě dav zatlačil za pult a tam ležel na podlaze pan Marr. Na policích byla krev. Miminko, říkala jsem si. Marrovi měli tříměsíčního syna. Modlila jsem se, aby byl v pořádku, ale pak někdo našel to miminko v zadním pokoji. Kolébka byla rozbitá na kousky. Krček toho děcka byl…“.

Margaret se třásly ruce, až rozlila trochu čaje.

Emily si od ní vzala šálek.

„Tohle nikdo nepochopil.“ řekl Becker. „Proč vrah zabil i to děcko. Tři dospělí by představovali hrozbu pro někoho, kdo se do obchodu vloupal. Ale miminko? Podle toho, co jsem slyšel, ten vrah nic neukradl.“

„Kvůli tomu to neudělal.“

„Promiňte?“

„Nepřišel tam krást.“

„To zní, jako byste si byla jistá.“

Margaret přikývla.

„Tak co chtěl? Proč všechny zabil? Pověděla jste konstáblovi, že to má něco společného se současnými vraždami,“ připomněl Ryan.

Margaret znovu přikývla a její výraz prozrazoval, jak trpí.

„Povězte nám to, Margaret.“

„Muži ne.“ Margaret se obrátila k Emily a odhalila jizvu na levé tváři. „Možná bych to řekla ženě.“

„Věřím, že bych vás pochopila.“ ujistila ji Emily.

„Tolik se stydím.“

„Jestli se s tím konečně svěříte, možná se budete cítit.“

„Líp?“ Margaret si hluboce, bolestně povzdechla. „Nikdy se nebudu cítit líp.“

„Necháme vás dvě o samotě,“ řekl Becker.

On a Ryan vyšli z místnosti a zavřeli za sebou dveře.

Emily si přitáhla židli vedle Margaret. Vzala její vrásčitý obličej do dlaní. Políbila ji na ztrápené čelo.

„Můj otec říká, že nic jako zapomínání neexistuje,“ řekla Emily.

Margaret si otřela slzy. „Váš otec má pravdu.“

„A přesto můj otec nutkavě sepisuje své vzpomínky, jako by je tím, že je převede do slov, mohl otupit – bez ohledu na to, jak bolestně ostré jsou. Margaret, osvoboďte se.“

Ani slzy nedokázaly zastavit Margaretina slova.

O půl hodiny později políbila Emily Margaret znovu na čelo. Otřesena tím, co slyšela, došla ke dveřím a otevřela je.

Ryan s Beckerem čekali na lavici na chodbě. Budova už byla plná zvuků, jak přicházeli konstáblové s hrůzami uplynulé noci vepsanými do tváří.

Emily si vybavila něco, co napsal její otec: Hrůzy; které dohánějí k šílenství žal, jenž hlodá v srdci.

Ryan s Beckerem vstali.

„Emily, váš otec uprchl,“ řekl Ryan.

„Uprchl?“

„Ta zpráva dorazila do Scotland Yardu, když jste mluvila s Margaret. Váš otec vyskočil z Brooklineova kočáru. Všichni mají nařízeno po něm pátrat.“

Po tom, co se Emily dozvěděla od Margaret, ji toto další odhalení přimělo opřít se o zeď, aby neupadla.

„Musíme ho najít,“ řekl Becker. „Máte ponětí, kam váš otce mohl jít?“

Emily se dál točila hlava.

„Včera v noci, když ho odváděli, váš otec křikl: Víš, kde budu. Tam, kde jsem poslouchal hudbu. Víte, co to znamenalo?“ zeptal se Ryan.

„Ne.“

„Možná nějakou koncertní síň.“

„Otec se nikdy o žádné nezmínil.“ Emily se nadechla ve snaze pročistit si myšlenky. „Díky bohu už uprchl.“

Kde poslouchal hudbu? V síni její paměti se cosi pohnulo, ale ať se sebevíc snažila vynést to na světlo, nedařilo se.

„Pověděla vám Margaret něco?“

„Spoustu. Je v téhle čtvrti kostel?“

„Ona potřebuje kostel?“

„Velmi nutně.“

„Deset minut chůze,“ řekl Ryan. „Ale je to mnohem větší než kostel.“

Časná ranní bohoslužba už byla v plném proudu. Za jiných okolností by Emily obdivovala dechberoucí prostory westminsterského opatství, jeho sloupy a vitrážová okna, ale teď dokázala myslet jen na to, že její otec uprchl, a co se dozvěděla od Margaret.

Usadila Margaret do lavice. Staré ženě dál stékaly po tvářích slzy a máčely jí jizvu v obličeji, když klečela a modlila se.

Bohoslužby se zúčastnilo překvapivé množství lidí, které strach dohnal k tomu, aby prosili Boha o bezpečí uprostřed násilí, jež svíralo město. V rozloze katedrály se rozléhal každý jejich pohyb.

Reverend zahájil kázání, jehož téma, jak Emily usoudila, bylo stejné jako téma mnoha kázání před třiačtyřiceti lety.

„Bůh je náš pastýř.“ Reverendův hlas se rozléhal pod klenbou. „Ďábel, který na nás útočí jako vlk, je Pánův nepřítel. Budeme-li pevné víry, Pán nás ochrání.“

Emily pošeptala Margaret: „Udělala jste dobře, že jste se mi svěřila. Poslouchejte, co povídá reverend. Pán vás neopustí.“

Kázání dunělo obří stavbou, zatímco Emily vedla Ryana a Beckera ven. Za velikými vraty si sotva všimla působivého nádvoří opatství.

„Až dosud jsem takhle nikdy nemluvila před muži, kteří nebyli členy mé rodiny,“ řekla Emily.

„To nejspíš platí i naopak,“ ujistil ji Ryan. „My jsme možná ještě nikdy neslyšeli mluvit ženu tak, jak se domnívám, že promluvíte vy.“

„No dobře.“ I tam Emily zaváhala stejně jako Margaret. „Když to ze sebe rychle vysypu, možná najdu sílu to vyslovit. Margaret čekala dítě a neměla manžela.“

Muži se chvilku nezmohli na slovo.

„Teď rozumím, proč o tom nechtěla mluvit,“ řekl Becker.

Nerozumíte tomu. Ještě ne. Tím otcem byl John Williams.

„John Williams?“

„Margaretini rodiče zemřeli na tyfus, když jí bylo dvanáct. Pracovala v mnoha továrnách a nakonec se rozhodla najít si místo služky. Marr už měl příručího, ale teď potřeboval ženu, která by pomohla jeho manželce, když čekala rodinu a pak i po narození dítěte. Plat byl deset liber ročně, jídlo a lůžko zdarma. Margaret měla volný jeden večer v týdnu, půl dne v neděli a celý den jednou měsíčně. Bylo jí sedmnáct.

Marr byl zatrpklý, vzteklý chlap, kterému se nikdo nezavděčil. Co hůř, stěžoval si pokaždé, když Margaret žádala o svůj volný večer nebo když si vybrala svůj půlden v neděli. Co se týkalo celého dne jednou měsíčně, Marr jí vyhrožoval, že pokud bude chybět celý jeden den, vyhodí ji na ulici.

Margaret potkala Johna Williamse na pouliční slavnosti při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy nebyla ve službě. Williams, námořník na obchodní lodi, byl o deset let starší než Margaret, pohledný, s nažloutlými kudrnatými vlasy a zábavným vystupováním. Zalíbila se mu.“

Emily se odmlčela, jako by ji tížil stín westminsterského opatství.

„Pak ji zneužil,“ odhadl Becker ve snaze ulevit Emily tím, že to vysloví za ni.

Emily přikývla. „Zdá se, že si Williams jen nezahrával s jejími city, i když následky byly stejné. Trávili spolu čas pokaždé, když se jí podařilo vyklouznout ven. Někdy byl Williams několik měsíců na moři. Na začátku října osmnáct set jedenáct, se vrátil z plavby do Indie. Zoufale toužili se setkat.“

Emily byla rudá studem. Spěšně pokračovala. „V té době k tomu došlo. Dva a půl měsíce nato musela Margaret konečně přiznat, že čeká dítě. Každé ráno zvracela a Marr ty příznaky poznal, protože jeho žena trpěla na začátku svého požehnaného stavu týmiž nevolnostmi. Marr ji seznámil se svým podezřením. Když Margaret přiznala pravdu, zuřil. Řekl, že s ní podepsal smlouvu, protože spoléhal na to, že pomůže jeho ženě s miminkem, jenže teď je Margaret neschopná dostát svým povinnostem.

Ještě mnoho měsíců můžu pracovat jako dřív,4 snažila se ho ujistit Margaret, ale Marr křičel, že nesnese v domě hříšnici. Měl v úmyslu poohlédnout se okamžitě po jiné služebné s tím, že jakmile ji najde, vyhodí Margaret na ulici k ostatním jako ona.“

Emily zaváhala a snažila se najít slova, aby mohla pokračovat.

„John Williams byl známý svou prchlivostí. Když mu Margaret řekla o Marrově reakci, začal zuřit víc než Marr. Williams se měl zúčastnit ještě jedné plavby, aby se pokusil vydělat dost peněz na jejich společné bydlení. Čím déle by Margaret pracovala jako služka, tím víc času by měli na přípravu. Teď byly jejich plány v troskách.“

„Williams šel za Marrem?“ zeptal se Ryan.

„Ano. Měl v úmyslu Marra přesvědčit, aby ji u sebe nechal pracovat, dokud se Williams nevrátí z plavby. Ale můžete si představit, jak rozhovor těch dvou vzteklých mužů vypadal. Poté co málem došlo na pěsti, se Marr zapřísáhl, že příští den, v neděli, bude mít Margaret rozhodně půl dne volno. Vlastně celý den. A každý den poté, protože Marr nechtěl, aby se vrátila.

To se stalo v sobotu odpoledne. V zadní místnosti Margaret vyslechla celou hádku, ale bála se do ní vložit. Slyšela, jak Williams vyběhl z krámu. Pak jí Marr dal na celý zbytek dne těžkou práci. Důvodem, proč poslal Margaret před půlnocí zaplatit pekaři účet a koupit ústřice, bylo ji potrestat, protože věděl, jak se bojí tmy. Při soudním vyšetřování lhala.“

„Cože?“

„Nepodařilo se jí zaplatit pekaři a koupit ústřice proto, že měla neblahé tušení a pokusila se najít Johna Williamse.“

Do kostela vcházelo množství věřících a napětí v jejich tvářích naznačovalo, že se tam přišli modlit za své bezpečí. V ulici před opatstvím nebyl skoro žádný provoz. V osm ráno měla být plná černě oděných vládních úředníků spěchajících do kanceláří, ale mnoho z nich se zjevně rozhodlo zůstat kvůli krizi doma.

„Ta zatracená vláda nic nedělá.“ zamumlal přísně vyhlížející muž svému společníkovi, když vstupovali do opatství.

Další přicházející muž říkal nějaké ženě: „Šlechta opustila město a uprchla do svých venkovských sídel. Jsou tak bohatí, že si mohou najmout ochranu, ale neodváží se spolehnout na konstábly. Jeden konstábl zabil včera v noci všechny ty lidi.“

„A námořníci.“ řekla žena. „Nemůžeme nikomu věřit. Nějaký muž pronikl včera v noci do věznice Coldbath Fields, zabil ředitele a propustil tisíc vězňů. Bůh nám pomáhej, pozabíjejí nás ve spánku.“

„Je jisté, že vláda nám nepomůže.“

„Lord Palmerston má dobrý důvod k obavám.“ poznamenal Becker, když muž se ženou našli útočiště v opatství.

„Ještě lepší, než tušíte.“ řekla Emily.

„Jak to myslíte?“

„Hned pochopíte. Margaret nemohla Williamse najít, protože sledoval krám. Když viděl Margaret odejít, šel si znovu promluvit s Marrem. Byl opilý. Měl s sebou palici, kterou jeden lodní tesař nechal v jeho penzionu. Margaret věří, že chtěl Marra jen postrašit.“

„Ale hádka se vymkla z rukou,“ uzavřel to Ryan. „Poté co Williams zabil Marra, potřeboval odstranit každého, kdo hádku slyšel a mohl by ho identifikovat. Ale proč to miminko? Nepředstavovalo pro něho žádnou hrozbu. Proč to děcko zabil?“

„Ve svém opileckém řádění,“ odpověděla Emily, „se Williams rozhodl, že když je Marr rozhodnutý potrestat Margaret kvůli dítěti, které čekala, on potrestá Marrovo dítě.“

Zahlaholily zvony opatství, až se vzduch rozechvěl.

„Ještě před třemi dny bych o něčem takovém ani nedokázal uvažovat.“ přiznal Ryan.

„Margaret podezírala Williamse, že je za ty vraždy zodpovědný,“ pokračovala Emily. „Příští den ráno, poté co ji úřady vyslechly, vyhledala Williamse v jeho penzionu. Zeptala se ho, ale on to popřel. Zeptala se znovu, tentokrát pevně, a on to popřel opět. Poznala mu však pravdu na očích. Co měla dělat? Nemohla všem povědět, že čeká dítě bez manžela a že otcem toho dítěte je muž, který vyvraždil rodinu Marrových. Kdyby řekla pravdu, nečekala by ji jiná budoucnost než ženy z ulice.“

„Takže své podezření neodhalila,“ zamumlal Ryan.

„Říká, kdyby jen Williamse nepotkala, kdyby se ta událost mezi nimi nestala, kdyby nebyla tak slabá…“

„Ano, všichni ti lidé by nebyli zemřeli.“

„Celá ta léta ji mučí pocit viny,“ řekla jim Emily.

„A co ty Williamsovy vraždy o dvanáct dní později?“ zeptal se Becker. „Pověděl jsem inspektoru Ryanovi, jak bylo divné, že muž jménem John Williams zabil muže jménem John Williamson.“

„Podle Margaret začal být Williams duchem nepřítomný a náladový. Pil tolik, že s ním nemohla být. Vyhledal ji, tvrdil jí, jak moc ji miluje, ale ona ho poslala pryč. Jedna z krčem, do kterých chodil, patřila Williamsonovi. Lidé žertovali, že by ti dva mohli být příbuzní, že John Williams je dost mladý na to, aby byl synem Johna Williamsona, přestože je Williamson dost starý na to, aby byl Williamsovým otcem.“

„Točí se mi z toho hlava,“ postěžoval si Ryan. „Teď uvažuji jako váš otec. Williams.“

„Chápete?“ otázala se Emily.

„Williamson. Williamsův syn. To jméno ho stále mučilo. Zabil Marrova syna. Margaret ho opustila. Nikdy zřejmě neuvidí své dítě, možná syna. Vina ho trhala na kusy, až nakonec úplně ztratil rozum. Váš otec by myslím řekl, že když Williams zabil Williamsona, bylo to, jako by zabil sám sebe. A pár dní nato udělal i to – oběsil se ve věznici Coldbath Fields,“ uzavřel to Ryan.

Dveře opatství se s hlasitou ránou otevřely a vylekaly je. Ven vytryskla varhanní hudba, zatímco vycházeli nervózní věřící, kteří se od pohledu necítili o nic bezpečněji.

Varhanní hudba. Emily náhle došlo, kam zamířil její otec. Ale nebyl čas to vysvětlovat.

„Margaretino dítě,“ řekla.

„Co je s ním?“

„Porodila syna. Živila se sběrem uhlí podél Temže, ale podařilo se jí dítě si ponechat. Když byly chlapci čtyři, seznámila se s bývalým vojákem. Žili spolu.“

„A?“

„Ten voják dal chlapci své jméno. Brookline.“

„Cože?“

„Syn Margaret Jewellové… Syn Johna Williamse… je plukovník Brookline.“

De Quincey ucítil, jak se ho dotýkají něčí ruce.

„Hej!“

Leknutím se probudil a kopl bolavýma nohama.

Někdo uskočil dozadu.

V bledém ranním světle otevřel de Quincey prudce oči. Tucet přízraků kolem něho vytvořilo půlkruh. Šaty měly rozedrané, obličeje vyhublé, pleť plnou boláků.

„Jenom hledám břitvu,“ řekl muž, který uskočil.

„Myslíte si, že jsem ten vrah?“ De Quincey ignoroval bolest ve zraněném rameni, spoutanýma rukama se opřel o špinavou zeď za sebou a postavil se. „Jakou šanci by měl drobný muž mého věku proti chlapům vysokým jako vy? Proč bych vám chtěl ublížit?“

„Kvůli našim cennostem,“ řekl další muž sarkasticky.

„To spíš jste se vy snažili ukrást mi moje cennosti,“ opáčil de Quincey.

„Máte rozbitou bradu, krev na kabátě a nevypadáte, že byste měl víc cenností než my. Proč máte pouta?“

„Měl jsem neshodu s lordem Palmerstonem.“

„S lordem Kupidem? Cha.“

„Skutečně, znelíbil jsem se lordu Palmerstonovi a on mě nechal zatknout.“

„Když nechcete říct pravdu, je to vaše věc.“ Muž výhrůžně postoupil kupředu. „Ale co děláte tady?“

„To samé co vy. Potřeboval jsem místo k odpočinku.“

„Myslel jsem tady. Jak jste to tu našel?“

„Jestli po něm fakt jde lord Kupid, přivede sem poldy,“ namítl další otrhanec. „Budou hledat všude, až přijdou na tenhle flek. Radši toho mizeru vyhodíme na ulici.“

„Pořád je tady dole v tunelu cítit vůně chleba z pekárny?“ zeptal se de Quincey.

„Z pekárny?“

„Z té vůně mi vždycky škrundalo v žaludku. Ale po nějaké době, když už jsem měl žaludek tak malý, že jsem věděl, že bych nemohl jíst, ani kdybych ten chléb držel v ruce, jsem chodíval sem dolů, vdechoval tu vůni a představoval si, že mě nasytí.“

„Jak tohle víte?“

„A v tomhle tunelu byla odbočka se schody vedoucími na jeden dvůr. Tam byla pumpa. Nikdy jsem té vodě nedůvěřoval, ale jinou jsem nenašel, tak jsem ji stejně pil.“

„A jak víte o tomhle?“

„Před více než padesáti lety byl tenhle tunel na několik týdnů mým domovem, než jsem našel úkryt v prázdném domě kousek odsud v Greek Street.“

De Quincey se rozhlédl kolem sebe a cítil tíhu té poloviny století. „Někdy si myslím, že bolest, kterou jsem tu zažil, nebyla ničím ve srovnání s tím, s čím jsem se setkal později. Potřebuji od vás několik laskavostí, gentlemani.“

„Gentlemani? Cha.“

„Neprokazujeme služby cizím lidem jen tak za nic,“ zabručel někdo jiný. „Musíme jíst, víte.“

„Věřte mi, že to vím. Naneštěstí mě teď pronásleduje trapný nedostatek financí. Mám ale prostředky, jak vám zaplatit.“

„Jak?“

„Těmito pouty. V mé pravé kapse od nich najdete klíč.“

Otrhaný muž sáhl de Quinceymu do kapsy, vytáhl klíč a odskočil. „A teď vás máme. Bez nás ta pouta nesundáte.“

„Stejně bych se jich nemohl zbavit. Klíčové dírky jsou na vnější straně těch pout, kam nedosáhnu. Prosím, zprostěte mě jich.“

„Ten mrňous legračně mluví,“ poznamenal jeden muž.

„Necháme si ho jako vězně,“ navrhl další. „Bude nás bavit povídáním.“

„Jako… jako naše hračka.“

„Sundejte mi ta pouta a nechte si je,“ poradil jim de Quincey. „Můžete je prodat. Policejní pouta a klíč, který je otvírá, by mohla mít cenu několika liber pro lidi, kteří jsou s policií na kordy.“

„Tohle mě nenapadlo.“

„Ale udělejte to rychle. Musím vyrazit.“

Muži zaváhali.

„Pár liber,“ zamumlal jeden z nich. „Udělejte to.“

De Quinceyho zápěstím se brzy ulevilo od tíhy pout. Promnul si podrážděnou, oteklou kůži, aby povzbudil proudění krve.

„Mám další prostředky, jak vám zaplatit,“ sdělil mužům.

„O čem to mluvíte teď?“

„O svých šatech.“

„Cože?“

„Potřebuji někoho mé velikosti, s kým bych si mohl vyměnit oblečení.“

„Chcete vyměnit svoje šaty za to, co nosíme my?“

„S někým mé velikosti.“ zdůraznil de Quincey. „Oděv, který dostanu, musí vypadat, jako by byl skutečně můj.“

„Vaši velikost má jenom tamhle Joey. Kolik ti je, Joey? Patnáct?“

Ze skupinky vystoupil hubený kluk. Šaty měl stejně rozedrané jako ostatní, obličej zjizvený neštovicemi. „Myslím, že jo.“

„Chtěl bys moje lepší šaty?“ nabídl de Quincey.

„Jsou až moc pěkný. Jak v nich mám žebrat? Budu vypadat, jako když nepotřebuju ani penci.“

„Ale bude ti tepleji. A nepochybuji, že ty šaty, které ti dávám, budou brzy také roztrhané.“

Manžety de Quinceyho kalhot byly po pravdě trochu roztřepené a rukávy kabátu ošoupané. Při jeho neustálých dluzích byly však nejlepší, jaké si mohl dovolit.

„A tvůj klobouk prosím, Joey. Zahřeje tě tvoje hustá kštice.“

Pět minut nato si už Joey oblékal nový kabát přes nové kalhoty a tvářil se pyšně. „Moh bych jít na královskej bál.“

„Spíš na žebráckej,“ uchechtl se někdo.

De Quincey si mezitím natáhl hadry, které mu dal chlapec. Beztvarou hučku si stáhl do čela.

„Kam chcete jít takhle vystrojenej?“ zeptal se užasle jeden z žebráků. „My se snažíme těch hadrů zbavit a vy si je berete dobrovolně.“

„K tomu, abych mohl někam jít, od vás potřebuji další laskavost, dobří gentlemani.“

„Cože? Další laskavost?“

„Který z vás předstírá, že nemá nohy?“

Rozpačitě pohlédli jeden na druhého.

„Jak víte o…“

„Znám všechny vaše triky. Jeden z vás žongluje. Jeden dělá akrobatické kousky, nejspíš Joey, protože je nejmladší a nejmrštnější.“

Joey neodolal, aby neukázal, co umí. Předvedl několik přemetů a salto a nakonec se prošel po rukou.

Ostatní žebráci mu zatleskali.

„Bravo,“ řekl de Quincey. „Co se týče vás ostatních, jeden zpívá. Jeden předstírá, že je slepý. Jeden zametá špínu z ulice, když přechází gentleman s dámou. Další prosí o peníze na lístek na vlak, aby se dostal domů za umírající matkou. A jeden předstírá, že nemá nohy. Mám skvělou nabídku pro muže, který se zabývá touto profesí.“

„Co nabízíte?“

Jeden muž se dobelhal před ostatní. Léta, po která si přivazoval nohy pod sebe, mu poškodila kolena.

„Mohu vidět vaši plošinu?“ zeptal se de Quincey.

Muž se na okamžik zatvářil zmateně. „Takhle vy tomu říkáte?“

„Prosím, přivezte ji.“

Muž se odbelhal za své společníky a vrátil se se čtvercovou dřevěnou deskou se starým kobercem nahoře a kolečky vespod. Koberec byl silný a uprostřed měl díru, aby žebrák mohl skrýt nohy pod sebou a vytvořit dojem, že má nohy uříznuté v kolenou.

„Nikdy jsem neviděl lepší,“ řekl de Quincey. „Drahý pane, prosím, poodejděte se mnou kousek tunelem. Musím si s vámi promluvit mezi čtyřma očima.“

Zatímco je ostatní podezíravě sledovali, odvedl de Quincey muže stranou. Žebrák sebou při každém kroku trhl.

„Dobrý muži, potřebuji si půjčit vaši plošinu.“

„Jak bez ní budu žebrat?“

„Budu se mýlit,“ zeptal se de Quincey, „když vyslovím domněnku, že si občas vychutnáte doušek alkoholu?“

„To je jedna z mála mých radostí.“

„A zmýlil bych se při předpokladu, že vás potěší, když je v alkoholu trocha opia?“

„Mluvíte o laudanu?“

„Přesně tak, dobrý muži. Abyste ukonejšil své kosti v tom chladu. Jste s ním obeznámen?“

„Bez laudana mě v jednom kuse bolí kolena. Kvůli bolesti bez něj nemůžu spát.“

„Byl byste ochoten vyměnit svou plošinu za zásobu té medicíny?“

„Jak by se tohle mohlo stát?“

„Musím se ujistit, že jste obeznámen se silou laudana. Chci, aby vám bylo teplo v té zimě a abyste se nebudil ze spánku.“

„Mluvíte o tom, že bych na něj mohl umřít?“

„To se jak známo stává nezkušeným uživatelům.“

„Polykám laudanum od chvíle, co jsem skončil na ulici. A oni taky“ Muž ukázal na skupinku o kus dál v tunelu.

„Třeba byste se s nimi chtěl rozdělit. Tak by ho nikdo nepožil příliš mnoho.“

„Podělit? A jak by se mohlo stát tohle?“

„Takže jsme dohodnutí?“

„Jo, jo, jo. A kde je to laudanum?“

De Quincey dovedl kulhajícího muže k rozbité bedně. Sáhl za ni a vytáhl placatku.

„Co to je?“ vykřikl jeden z žebráků.

„Další platba za vaše služby.“ Přestože se de Quincey toužil napít, podal placatku kulhajícímu muži. Byla to jedna z nejobtížnějších věcí, kterou byl kdy nucen udělat: vzdát se laudana. „Až bude ta placatka prázdná, můžete ji prodat.“

Kulhající žebrák se napil jako první a všichni ostatní po něm.

„Říkám si, zda by bylo příliš troufalé požádat vás ještě o jednu službu,“ zkusil to de Quincey.

„Na takového mrňouse máte kuráž.“

„Před padesáti lety, v době, kdy jsem žil na ulici, bylo obvyklé, že naše skupina měla oblast, ve které pracovala. Mohl jsem žebrat od konce Hyde Parku u Oxford Street po roh Bond Street. Jižně od Grosvenoru a severně od Wigmore Street. Kdybych však tuto oblast opustil, vstoupil bych do teritoria jiné skupiny a následky by mohly být vážné.“

„Teď je to stejný,“ přitakal jeden žebrák. „Máme svý místa. Nepřekážíme si navzájem. Žij a nech žít.“

„Prokázali byste mi důležitou službu, vlastně byste posloužili Londýnu a celé Anglii, kdybyste navázali spojení se sousedními skupinami a požádali jejich členy, aby se spojili se svými sousedy.“

„A to proč?“

„Hledám jednoho muže. Je to vojenský důstojník ve výslužbě. Sloužil dvacet let v Indii a byl vyznamenán za své zásluhy v boji. Přes čtyřicet let starý, neobvykle vysoký, s atraktivními rysy, které jsou však zneklidňující, protože neodhalují jeho myšlenky ani emoce. Je hladce oholený. Obléká se s elegancí odpovídající člověku, který velí ochrance ministra vnitra.“

„Lorda Palmerstona? Takže vy lorda Kupida fakt znáte?“

„Setkal jsem se s lordem Palmerstonem jen jednou, včera v noci, a byla to nepříjemná zkušenost. Ten muž, o němž se chci dozvědět co nejvíc, se jmenuje plukovník Brookline.“

„A co chcete vědět?“

„Kde Brookline bydlí, kam chodí, jaké má zvyky, všechno, co se dá zjistit.“

„A to má pomoct Anglii, říkáte? Nám Anglie v poslední době moc nepomohla. Když to uděláme, co z toho budeme mít?“

„Pocit úlevy, že vás ten člověk nezavraždí ve spánku.“

„No dobře, ale stejnej strach mám ze smrti hladem.“

„Mohu vám zaručit, že každý, kdo mi pomůže najít plukovníka Brooklinea, obdrží bohatou zásobu jídla.“

„Nechápu, jak nám můžete něco takovýho zaručit bez jediný pence v kapse,“ namítl jeden muž.

„O to jídlo se postará lord Palmerston.“

„Ten, co vás chtěl šoupnout do basy? A to vám máme věřit?“

„Slibuji, že vás lord Palmerston zahrne štědrostí, když mu ukážete zlo, které se skrývá po jeho boku. Joey, teď, když máš slušné šaty, jsi ten nejvhodnější k tomu, aby ses posadil na lavičku v Green Parku a sledoval sídlo lorda Palmerstona na Piccadilly. Plukovník Brookline tam dneska přijede, možná několikrát. Popis, který jsem vám dal, a přísný pohled Brooklineových očí jsou nezaměnitelné. Nezapomeň, že je vysoký a má mimořádně vojenské držení těla. V obličeji je hladce oholený, na rozdíl od politiků a byrokratů s licousy, kteří navštěvují lorda Palmerstona. Vlasy má kudrnaté.“

„A co mám udělat, až ho uvidím?“

„Sledovat ho. Pak pověřit svého kolegu z ulice, aby přišel sem a podal hlášení tomuhle gentlemanovi, který mi poskytl svou plošinu.“

„No páni, vy z nás děláte detektivy,“ řekl žebrák s bezzubým úsměvem.

„Hrdiny,“ opravil ho de Quincey.

Každé úterý ráno bývala Oxford Street plná vozů a chodců, stejně jako nejrůznějších prodejců s jejich vozíky s kávou, pečivém a ústřicemi. Avšak toho úterý byl provoz poloviční než obvykle kvůli opakovaným hrůzám minulosti.

Tucet londýnských novin přinesl zvláštní vydání, ale poptávka vysoce převýšila nabídku. Rychle se šířily zvěsti, že byly spáchány další vraždy, o nichž se v novinách nepsalo, některé z nich v bohatých čtvrtích. Všeobecně se věřilo, že po zavraždění ředitele věznice Coldbath Fields uprchli všichni vězni s úmyslem páchat násilnosti po celém městě. Cesty z města byly plné kočárů, jak boháči odjížděli do svých venkovských sídel. Železniční stanice zaplavovali ti, kdo si mohli dovolit jízdenku.

Jakýkoli pozorovatel sledující Oxford Street v naději, že zahlédne malého hubeného devětašedesátiletého muže, měl tedy dobrý důvod věřit, že nepřítomnost běžného pouličního chaosu mu tuto možnost usnadní.

O tom, že tam pozorovatelé jsou, de Quincey nepochyboval. Předchozí noci pověděl Emily v Brooklineově přítomnosti, že ho najde tam, kde poslouchal hudbu. Brookline nemohl vědět, co to znamená, ale Emily na to možná také nepřijde. De Quincey se mohl jen modlit, aby si vzpomněla, jak ji v neděli vzal do Oxford Street a ukázal jí roh, kde s Ann poslouchali flašinet. Mezitím však plukovník Brookline vyšle muže na každé místo v Londýně, kde by se on a Emily mohli setkat. Oxford Street – tak významná v de Quinceyho minulosti – bude první na jeho seznamu.

O čem však Brookline ani nikdo jiný, kdo tam div neumřel hlady, vědět nemohl, bylo její podzemí, tajný svět, který obývali jen žebráci.

Kdokoli se teď díval, viděl ty žebráky, jak se vynořují ze svých děr. Hleděli dopředu na své ponuré denní vyhlídky a s více než obvyklou neochotou se ploužili na své rohy. Jeden z nich byl beznohý. Ten rozedraný chudák se přepravoval sám na malé desce s kolečky vespod. S hlavou skloněnou se odstrkoval klacky od dlažby na chodníku a pohyboval tak plošinou, místo aby si odíral ruce o kameny.

Každá spára mezi kostkami otřásla de Quinceyho koleny. Kvůli bolesti v nohou přimáčknutých pod tělem litoval, že se nenapil z placatky laudana, než ji dal svým novým společníkům v tunelu. Jeho touha po opiu brzy začala bolest umocňovat. Zanedlouho mu bušilo v hlavě a čelo se mu lesklo potem vyvolaným nedostatkem drogy, ne námahou z pohybování plošinou.

Logika naznačovala, že každý pozorovatel ulice bude potřebovat nějaké stanoviště, kde bude předstírat, že na někoho čeká, čte noviny nebo se dívá do výlohy. De Quincey si všiml několika takových mužů, ale když projížděl kolem nich, upoutal jen nepatrnou, pomíjivou pozornost. O nejnižší členy společnosti se nikdo nestaral.

V další uličce zajel de Quincey na plošině do stínu. Teprve když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, sesedl a snesl plošinu dolů po schodech. Prošel ještě temnějšími stíny a vstoupil do dalšího úseku tunelů. Proplétal se podzemním bludištěm, až nakonec vyšel po schodech na ponurý dvůr se shlukem chatrčí.

Z jedné vyhlédla ztrhaná žena. „Zákazník takhle časně – a vypadá to, že nemá ani floka.“

Ve dveřích se objevila druhá. „Pověz mu, že neděláme dobročinnost pro žebráky.“

„Dobré ráno, drahé dámy,“ pozdravil de Quincey. Nadzdvihl svůj beztvarý klobouk. Úsměv vyvolal bolest v odřené bradě. „Jak se má dnes ráno kmen rozhoďnožek?“

„Nech si ty řeči na koledu. Šilink, nebo žádný šmajchlování.“

„Špatně jste odhadly mé úmysly, drahé dámy.“ De Quincey si posadil klobouk zpátky na hlavu. „Jsem tu na zdvořilostní návštěvě. Přebývají zde Doris a Melinda?“

„Doris a Melinda? Jak to víš?“

„Jistý jejich ctitel z ulice mi naznačil, že je tu najdu.“

„To, jak mluvíš… Ten hlas jsem už slyšela.“

„Jistě že ano, má drahá dámo. Ve Vauxhall Gardens, včera dopoledne.“ De Quincey zatajil, jak ho ta vzpomínka rozrušila. „Všechny jste se představily jako Ann. Tehdy jsem byl mnohem přijatelněji oblečený.“

„Můj ty bože, to je ten malej chlapík! Co se vám to stalo?“

„Od chvíle, co mi vstoupil do cesty ten muž, který vás najal, abyste šly do Vauxhall Gardens, se ke mně štěstí obrátilo zády. Předpokládám, že vy jste Doris.“

„Ten mizera nám každý slíbil další sovereign. Odpřisáhnul, že nám ho dá včera večer. Neukázal se. Když jsme na něho čekaly, propásly jsme zákazníky.“

„Mohu zařídit, abyste dostaly ty sovereigny, které vám nevyplatil.“

„Jak byste to chtěl udělat?“

„Melindo, to jste vy? Poznávám váš okouzlující hlas.“

Melinda zamávala řasami.

Ostatní ženy se zasmály.

„Ty peníze vám vyplatí lord Palmerston osobně,“ řekl de Quincey.

„Copak vy jste kumpán lorda Kupida?“

„Rozhodně se známe. Kdybyste mi, laskavé dámy, věnovaly několik okamžiků, doufám, že vás přesvědčím, abyste se staly mými špehy.“

15

SOCHA Z VOSKU

Madam Tussaudová dávala přednost mrtvolám. Živí modelové, zvlášť slavní lidé jako Voltaire, Rousseau či Benjamin Franklin, se kochali představou, že jim jejich podobizny zajistí nesmrtelnost, ale když přišlo na věc, stěžovali si, že museli značnou dobu zůstat nehybní, zatímco Tussaudová pořizovala odlitky, z nichž vytvářela jejich strašidelné voskové podobizny.

Na druhou stranu mrtvoly měly trpělivost neomezenou. Během francouzské revoluce Tussaudová často navštěvovala márnice a hledala oddělené hlavy známých obětí teroru a vytvářela jejich posmrtné masky. Byla tak zručná, že ji revolucionáři přinutili, aby dělala voskové modely významných obětí gilotiny. Při hledání méně nebezpečného prostředí procestovala Evropu se svou strašidelnou sbírkou a nakonec se usadila v Londýně, kde založila muzeum voskových figurín.

Ačkoli návštěvníci tvrdili, že se k madam Tussaudové chodí dívat na počestné portréty známých osobností jako sir Walter Scott, bylo pravděpodobné, že jim jde hlavně o zhlédnutí Komnaty hrůz v muzeu. Za šestipenci navíc se mohli podívat na to, co vypadalo jako zakrvácené hlavy Robespierra, krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Návštěvníci se mohli sami rozhodnout, jestli byla tak krásná, jak se proslýchalo. Mohli také spatřit voskové podobizny nechvalně známých zločinců uprostřed jejich hrůzných zločinů.

Muzeum voskových figurín se nacházelo jen půl míle od Oxford Street, na západní straně Baker Street. Tam zastavila dvoukolová drožka a do muzea vstoupil hladce oholený muž s kudrnatými vlasy, přísným pohledem a mimořádně strnulým vojenským držením těla. Před svým příjezdem poslal do muzea svého agenta, aby zaplatil za to, že zůstane zavřené. Když ukázal speciální lístek, který mu agent koupil, zaměstnanec ho pustil dovnitř.

Brookline se nezdržel, aby ocenil živě vypadající voskové modely slavných osobností, jako byl třeba Lord Nelson. Místo toho si ověřil, že v budově nikdo jiný není, a pak zamířil do zadní části muzea, kde se nacházela Komnata hrůz. Donesly se mu zprávy o nové výstavě, která byla otevřena po sobotních vraždách – nebo spíš znovu otevřena, protože tato výstava bývala jednou z nejoblíbenějších atrakcí madam Tussaudové, když před mnoha lety cestovala po Anglii.

Brookline ji viděl, když byl mladý, než vstoupil do armády. Ve skutečnosti se na ni zašel podívat mnohokrát, ačkoli si na ni nikdy nedokázal zvyknout, ale ani odolat tomu, aby se tam nevracel znovu a znovu.

Na štítku stálo:

JOHN WILLIAMS NA MÍSTĚ SVÝCH PRVNÍCH VRAŽD V RATCLIFFE HIGHWAY (SOBOTA 7. PROSINCE 1811)

„TY NEJÚŽASNĚJŠÍ, JAKÉ KDY BYLY SPÁCHÁNY.“

POŽIVAC OPIA THOMAS DE QUINCEY, VRAŽDA JAKO KRÁSNÉ UMĚNÍ

Brookline zíral na tu scénu, která byla tak živě trojrozměrná, že nebýt provazové zábrany, mohl by do ní vstoupit. Před ním se rozkládal laciný krám. Lampy vrhaly stíny a vytvářely zlověstnou atmosféru. Na podlaze ležela žena s proraženou lebkou. O kus dál mladý muž, také s proraženou hlavou. Všude byla krev. Divoký muž byl zachycený v pohybu s palicí zdviženou nad hlavou, jak stojí nad někým ležícím na pultě, za kterým bylo na policích rozložené zakrvácené prádlo a ponožky.

Brookline věděl, že ta scéna neodpovídá realitě. Před třiačtyřiceti lety se oběť Timothy Marr zhroutil za pultem. Navíc byla za mrtvým prodavačem vidět rozbitá kolébka, z níž vyčníval kousek zakrvácené dětské hlavičky pod přikrývkou. Ve skutečnosti však nebylo kolébku ani děcko z obchodu vidět. Tato vražda se odehrála v zadním pokoji.

Tyto nepřesnosti však nebyly důležité. Na čem záleželo, byl obličej vraha, který byl viděn z profilu, jako by se obrátil, aby si spokojeně prohlédl oběti na podlaze, než bude pokračovat ve svém divokém útoku na Timothyho Marra.

Madam Tussaudová nemohla vidět tělo Johna Williamse poté, co se oběsil na kapesníku ve věznici Coldbath Fields. Místo toho se spolehla na kresbu, na níž kreslíř zachytil Williamsův levý profil krátce před tím, než ho odřízli.

Ta kresba nebyla součástí výstavy, ale Brookline ji tam nemusel mít k tomu, aby poznal, že profil voskového modelu před ním odpovídá tomu, jak ho umělec zachytil.

Brookline to věděl proto, že našel kopii této kresby, když byl mladý. Nosil ji v kapse, až se nakonec ošoupala a musel si sehnat jinou. Neúnavně ji studoval, odhodlaný poznat její tajemství. Jakým člověkem John Williams byl?

Jakým člověkem byl jeho otec.

Jeho matka, sběračka uhlí podél řeky, ho při práci nosila na zádech. Žili v chatrči kousek od doků spolu se třemi dalšími zoufalými ženami. Když byl starší, nemohl si nevšimnout, že matka uprostřed noci často pláče, skrývá úzkost, kterou odmítala vysvětlit bez ohledu na to, jak často se jí ptal, co se děje.

Nikdy se nedozvěděl, jak její cesta zkřížila cestu seržanta ve výslužbě Samuela Brooklinea ani jak se stalo, že se všichni tři nastěhovali do trochu lepší chatrče u doků. Bývalý voják, veterán z bitvy u Waterloo, pracoval jako popelář: sbíral uhelný popel s károu taženou oslem a odvážel ho do skladiště v docích. Poté co se popel prosel pro případ, že by nedopatřením obsahoval vyhozené předměty, které by se daly prodat, ho prodávali do továren, kde z něj dělali hnojivá nebo cihly.

Nakonec mu bývalý voják našel práci popeláře po svém boku a brzy ho všichni považovali za Brooklineova syna, stejně jako si jeho matka říkala paní Brooklineová, přestože nebyli oddáni. Stále však vypadala nešťastně a její pláč uprostřed noci neustával.

Jednoho dne se dozvěděl proč. On a jeho matka procházeli nedaleko doků, když se nějaká žena zeptala: „Margaret, dobré nebe, jsi to ty?“

Jeho matka kráčela dál a pobízela ho.

„Margaret. Jsi to ty. Margaret Jewellová.“

Křestní jméno jeho matky skutečně bylo Margaret, ale vždycky mu tvrdila, že než potkala Vysloužilého vojáka a vzala si jeho jméno, jmenovala se příjmením Brodyová.

Žena jeho matku dohonila a zeptala se: „Co se děje, Margaret? Ty mě nepoznáváš? Jsem Nancy. Pracovala jsem v krámu tři vchody od Marrova.“

„Možná jsem někomu podobná,“ odbyla ji matka úsečně. „Nevím, kdo byl Marr. Jsem si jistá, že jsem vás nikdy neviděla.“

„Vraždy v Ratcliffe Highway. Opravdu nejste Margaret? Pardon. Musela jsem se splést. Ale přísahala bych, že vás znám.“

Žena odešla. Chlapec a jeho matka kráčeli dál ulicí.

„Vraždy v Ratcliffe Highway?“ zeptal se chlapec.

„Nic, co by tě mělo zajímat,“ odbyla ho matka.

Měla však cosi v očích – vystrašený výraz, který v něm vzbudil odhodlání dozvědět se, co byly vraždy v Ratcliffe Highway a kdo byla Margaret Jewellová.

Jednoho večera si tam zašel, když se vracel z popelářského skladiště. Zamířil do Ratcliffe Highway, poptal se na ty vraždy a jejich podrobnosti ho šokovaly. Přestože od nich uplynulo již jedenáct let, jejich hrůza byla stále živá pro ty, kteří v té čtvrti tehdy bydleli.

„Matko,“ zeptal se jednoho večera, když ji našel v chatrči samotnou, jak pláče, „není to tak, že tě ta žena onehdy skutečně poznala? Nejsi Margaret Jewellová?“

Matka se zatvářila vyděšeně, jako by ji obvinil, a ne se jen zeptal.

„Pracovala jsi pro tu vyvražděnou rodinu Marrových?“

Strach v jejích očích se změnil v hrůzu.

„Znala jsi Johna Williamse? Lidé říkají, že ho v té čtvrti znali a že prý do toho krámu chodil.“

Matka vykřikla.

Vysloužilý voják vběhl do chatrče, ale nedokázal ji utišit.

„Co se stalo?“

„Jenom jsem se jí zeptal na vraždy v Ratcliffe Highway,“ odpověděl chlapec.

„A proč ses jí na ně ptal?“

„Někdo se o nich zmínil. Byl jsem zvědavý.“

„Tenkrát jsem pracoval v docích,“ řekl mu Vysloužilý voják. „Nedokážeš si představit, jak byli všichni vyděšení. A o dvanáct dní později se to stalo zase?“

Matka si položila obličej do dlaní.

„Co tě trápí, Margaret?“ zeptal se jí Vysloužilý voják. „Znala jsi někoho z těch zavražděných?“

O pár dní později si tam chlapec po práci v popelářském skladišti znovu zašel. Vrátil se do Ratcliffe Highway, položil další otázky a byl poslán do krčmy U královského erbu, kde došlo k druhým vraždám.

V okně krčmy byla všem kolemjdoucím na oči vystavena kopie kresby. Byl na ní z levého profilu zachycený muž s kudrnatými vlasy, vysokým čelem, ostrým nosem a silnou bradou. Pod obrázkem bylo jméno, jenže chlapec ještě neuměl číst.

Vedle kresby viselo nějaké oznámení, ale chlapec si nemohl přečíst ani to.

„Pane,“ požádal muže kráčejícího kolem, „mohl byste mi prosím říct, co se tam píše?“

Muž měl obyčejné šaty a nezasloužil si oslovení „pane“, ale když chlapec po domácnostech vybíral popel, naučil se, že předstíraná slušnost může přinést odměnu třeba v podobě krajíce chleba. Zároveň muži polichotil tím, že usoudil, že umí číst.

„Samozřejmě, kluku. Ta slova pod obrázkem dávají jméno John Williams. A slova na tom papíru nám říkají, jaká to byla zrůda.“

Muž jel prstem po okně a plakátku za ním. „‚Na tomto místě 19. prosince 1811 zavraždil nechvalně proslulý vrah John Williams majitele krčmy Johna Williamsona, jeho ženu a služebnou. Ubohost, lákat zákazníky do krčmy pomocí vražd.“

Chlapec upřel pohled na podobiznu Johna Williamse. Za sebou měl sloup lampy. Lidé procházející ulicí způsobovali, že se stíny měnily a upozornily ho na odrazy ve skle. Zvlášť začal vnímat svůj odraz tváře vedle obličeje Johna Williamse: vysoké čelo, ostrý nos a silnou bradu.

„Radši se na něho nedívej moc dlouho,“ varoval ho muž. „S těmi tvými kudrnatými vlasy vypadáš trochu jako on. Nechceš z něho přece mít noční můry.“

„Ne, pane.“

„Copak ty neumíš číst? Chtěl by ses to naučit?“

Chlapec o tom chvilku uvažoval a došlo mu, že když nebude umět číst, nedozví se toho víc o Johnu Williamsovi ani o vraždách v Ratcliffe Highway.

„Ne, pane, neumím číst. Ano, pane, rád bych se to naučil.“

„Hodný kluk. Víš, kde je kostel svatého Mikuláše? Je dole u doků. Svatý Mikuláš je patron všech námořníků a obchodníků.“

„Ten kostel je kousek od skladiště, kde pracuji u popeláře Kendricka.“

„Takže ty jsi popelář? Chceš se stát něčím lepším?“

„Ano, pane.“

„V neděli ráno přijď na bohoslužbu o deváté. Pomáhám ministrantovi. Po bohoslužbě učím lidi číst Bibli. Vím, že je to tvůj den odpočinku od práce popeláře, ale pokaždé dám sušenku každému dítěti, které se přijde učit číst svaté slovo.“

Chlapci při pomyšlení na sušenku zaškrundalo v břiše. „Děkuji vám, pane.“

„S těmi dobrými způsoby to dotáhneš daleko, kluku. Teď udělej, co ti říkám, a přestaň zírat na ten obrázek, než z něj budeš mít noční můry.“

K překvapení své matky a Vysloužilého vojáka začal chlapec chodit každou neděli do kostela, zúčastnil se bohoslužby, přišel na hodinu čtení a dostal sušenku. Za rok dokázal přečíst každou pasáž Bible, kterou mu učitel předložil.

Zašel do každých novin a zjistil, že mají archivy, kde jsou články o Johnu Williamsovi a vraždách v Ratcliffe Highway. Všechny si četl tak dlouho, dokud je neznal nazpaměť.

Našel kopii kresby Williamse, nosil ji v kapse a prohlížel si ji, když ho nikdo neviděl.

„Matko, kdo byl můj otec?“ zeptal se jednou.

„Umřel už dávno.“

„Ale kdo to byli Pověz mi o něm.“

„Bolí mě na něho vzpomínat.“

„Jak umřel? To proto v noci pláčeš?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Jak se jmenoval?“

Matka se odvrátila.

Po práci se chlapec stále vracel do Ratcliffe Highway. Často vstupoval do domu, kde byla vyvražděna Marrova rodina. Pořád tam byl obchod s prádlem a vypadalo to tam stejně, jak popisovaly novinové články. Chlapec si představoval, kde ležela těla, kde byly cákance krve.

Vrátil se do krčmy U králova erbu. Tentokrát vstoupil dovnitř a opět si představoval, kde byli mrtví a kaluže krve.

Předstíral, že kráčí vedle káry, na níž vezli otcovo tělo kolem dvaceti tisíc lidí na křižovatku Cannon a Cable Street, kde byl jeho otec pohřben s kůlem zatlučeným do srdce. Chlapec se postavil doprostřed křižovatky. Zatímco kolem rachotily povozy a kočí na něho křičeli, aby uhnul z cesty, přemýšlel, zda stojí na otcových kostech.

Byl pod molem, když ho objevil Vysloužilý voják.

„Stůj!“

Chlapec se otočil. Omotával provazem čenich kočce, aby nemohla vřískat. Nohy měla svázané.

„Proč jsi to udělal?“ ptal se ho vysloužilý voják.

Muž vytrhl chlapci z ruky nůž, uvolnil kočce čenich a přeřízl provazy na jejích nohou. Kočce se navzdory zraněním podařilo utéct.

Jednoho večera ukázal chlapec své matce kresbu Johna Williamse.

„Je tohle můj otec?“

Uskočila před tím obrázkem.

„John Williams. Je to můj otec, viď?“

S hrůzou na něho zírala.

„Proč můj otec zabil všechny ty lidi?“

Zasténala.

Vysloužilý voják vtrhl dovnitř a obořil se na chlapce: „Co jsi sakra provedl teď?“‘

„Ptal jsem se jí, jestli byl John Williams můj otec.“

Matka s pláčem klesla na kolena.

Vysloužilý voják odstrčil chlapce ke dveřím. „Nech ji na pokoji! Vypadni! Už tě tady nechci vidět!“

„Ty nejsi můj otec! Nemůžeš mi rozkazovat!“

Muž zalapal po dechu a zapotácel se dozadu. Vytřeštil oči na nůž, který mu chlapec zarazil do břicha.

„Pověz mi, matko, jsem syn Johna Williamse?“

„Jsi stejná zrůda, jako byl tvůj otec.“

Chlapec bodl nožem i ji, shodil na podlahu lucernu a vyšel ven.

Praskání plamenů za ním provázel křik.

Zatímco si Brookline prohlížel voskovou sochu svého otce rozmachujícího se palicí, přivedly něčí kroky jeho mysl zpět do přítomnosti.

Obrátil se a uviděl ve dveřích tři muže. Dva z nich vstoupili do místnosti, ten třetí zůstal na chodbě a dohlížel na to, aby nemohl z chodby nikdo naslouchat.

Brookline došel k nim, postavil se před další výjev, který ukazoval zloděje těl Burkeho a Harea strnulé uprostřed vytahování mrtvoly z rakve, kterou právě vykopali. Cedulka vysvětlovala, že Burke a Hare prodávali mrtvoly doktorům, kteří měli jen málo legálních způsobů, jak získat těla pro lékařské výzkumy. A aby měli vzorků ještě víc, uchýlili se nakonec k zabíjení lidí.

Tím, že vedl rozhovor před touto výstavkou, zabránil Brookline svým společníkům, aby si všimli podobnosti mezi ním a Johnem Williamsem v předchozím výjevu.

„Anthony byl včera v noci ve věznici zabit,“ sdělil jim Brookline.

Tři muži vstřebávali novou informaci.

„V novinách se psalo, že tam kromě ředitele zemřel ještě někdo jiný,“ řekl nakonec muž ve dveřích. „A nebyl to Poživač opia. Někdo jiný. Doufal jsem, že to nebyl Anthony.“

„Byl velice přesvědčivý v roli atentátníka před sídlem lorda Palmerstona.“ řekl jim Brookline. „Ten ohňostroj, který odpálil při svém útěku přes Green Park, byl pamětihodný.“

„Ať ho Bůh provází.“ pronesli oba muži.

„Ať ho Bůh provází,“ zopakoval Brookline ponuře. „Byl to muž, po jehož boku bylo ctí bojovat. Dnes večer mu složíme hold.“

„Tady,“ řekla Margaret.

„Zastavte,“ nařídil Ryan kočímu.

Kočár zastavil před pekárnou v pochmurné ulici nedaleko kolonie Seven Dials. Zatímco většina oblasti poblíž slumu byla neobvykle prázdná, krám překypoval aktivitou.

„Co se děje?“ zeptal se Becker zamračeně.

On a Emily pomohli Margaret dolů a doprovodili ji dovnitř. Kolem nich se prodírali ven vyděšení lidé s bochníky chleba v rukou.

„Myslel jsem, že jsi skončila,“ zavrčel majitel za pultem.

„Musela jsem si vyřídit osobní záležitost,“ řekla mu Margaret.

„No tak si oblékni zástěru a pojď sem dozadu ke mně. Nestíhám obsluhovat všechny ty zákazníky. Chtějí se zásobit jídlem, aby nemuseli ven za tmy.“

„Margaret,“ zašeptala Emily, „nikdo nemá tušení, že pracujete tady. Budete tu v bezpečí. Budeme vás potřebovat. Nikam nechoďte.“

„Kde váš otec poslouchal hudbu,“ řekl Ryan, když je kočár dovezl do Oxford Street.

„Napadá mě jen jedno místo,“ řekla mu Emily. „Stále jsem si představovala housle, rohy a nějaký koncert. Jenže otec se nikdy nezmínil o žádném místě, kde by poslouchal koncerty. Pak jsem uslyšela ty varhany ve westminsterském opatství a došlo mi, že je mnoho druhů hudby. Například flašinet Otec mi vyprávěl, že když byl mladý a hladověl v téhle ulici, chodili s Ann na jeden roh, kde poslouchali muže hrajícího na flašinet.“

„Pamatujete si ten roh, který vám otec ukázal?“ zeptal se Becker.

„Je před námi, napravo.“

„Ulice není nijak rušná. Jestli tady je, měli bychom ho snadno zahlédnout.“

„A Brooklineovi muži také,“ poznamenal Ryan. „Vidíte? Tamhle a tamhle. Ti muži vypadají, jako by četli noviny nebo se dívali do výloh, ale ve skutečnosti pozorují ulici. Geniální. Pracují pro lorda Palmerstona, ale Brookline jim může nařídit, aby dělali, co chce on.“

„Tohle je ten roh,“ řekla Emily. „Nikde otce nevidím.“

„Třeba je nedaleko.“ Ryan zavolal na kočího: „Zastavte!“

Vystoupil z vozu, prošel vedlejší ulicí a vstoupil do jednoho krámu, jako by šel nakupovat.

„Můžu vám nějak pomoci, pane?“ zeptal se prodavač dychtící něco prodat.

„Promiňte. Spletl jsem se.“

Ryan vyšel z obchodu. Nikde de Quinceyho neviděl, a tak se vracel ke kočáru.

Na rohu uhodil beznohý žebrák plechovým hrnkem o dlažbu a zamumlal pod svou hučkou: „Vážený pane, nemáte penci nazbyt?“

Ryan pokračoval ke kočáru.

„Inspektore Ryane,“ pokračoval žebrák, „nedejte na sobě znát překvapení.“

Když Ryan uslyšel své jméno, naskočila mu husí kůže.

De Quincey?

Ryan byl zvyklý setkávat se s informátory za neobvyklých okolností, takže ovládl své reakce a hodil do žebrákova hrnku šestipenci.

„Sejdeme se v ulici za touhle,“ řekl mu de Quincey a vytáhl stříbrnou minci z hrnku. „Na Cavendish Square.“

Ryan nasedl do kočáru a řekl kočímu: „Dva bloky rovně a pak zahněte do příští rovnoběžné ulice.“

„Ale co otec?“ protestovala Emily.

„Slibte mi, že se budete dívat přímo před sebe.“

„Proč?“

„Ať se stane cokoli, neohlížejte se.“

„Inspektore, vysvětlete mi to.“

„Na tom rohu byl váš otec.“

„Ten beznohý žebrák?“

De Quincey uhodil ještě několikrát hrnkem o dlažbu. Občasní chodci ho míjeli bez povšimnutí. Když uviděl, že kočár zahnul za roh, postrčil svou plošinu na kolečkách opačným směrem a minul jednoho z mužů, kteří sledovali ulici. Kousek za ním odbočil do vedlejší uličky, sestoupil z plošiny a sešel do tunelu.

Pár minut nato dorazil na temné místo, kde uzavřel svou dohodu se žebráky.

Jeden muž kulhal sem a tam a protahoval si nohy.

„Jsem na tý… jak tomu říkáte?… plošině dvacet let. Chodit je divný. Nohy mě bolej ještě víc, než když je mám skrčený pod sebou.“

„Teď už ji nepotřebuji,“ řekl de Quincey. „Tady je šestipence, kterou mi někdo dal. Srdečné díky, dobrý muži. Máte pro mě nějaké zprávy?“

„Někdo si myslí, že zahlídnul Brooklinea, když vcházel do muzea madam Tussaudový v Baker Street a pak šel zase ven. A někdo jinej si myslí, že ví, kde ten chlap bydlí.“

„Jaká je to adresa?“

Když de Quincey uslyšel jméno ulice, zalapal po dechu.

„Nevidím ho,“ vyhrkla nervózně Emily. „Dvakrát jsme objeli Cavendish Square, ale nezahlédla jsem ho, přestože jsem se dívala na všechny žebráky. Ach!“ vydechla.

Z křoví na náměstí vyběhla otevřenou železnou branou drobná otrhaná postava a spěchala ke kočáru. Becker rychle otevřel dveře a pustil žebráka dovnitř.

„Hej!“ vykřikl kočí.

„To je v pořádku,“ ujistil ho Ryan.

Když Becker zavřel dveře, zůstal de Quincey ležet na podlaze a držel hlavu pod okénky.

„Nevšiml si mě někdo?“

„Nikoho jsem neviděl,“ odpověděl Becker.

„Otče, ty se třeseš,“ řekla Emily.

„Potřebuji svou medicínu.“

„Nemůžeme si dovolit koupit vám laudanum,“ namítl Ryan.

„Ani jsem vás o to nežádal.“ De Quinceyho obličej se leskl potem. „Ten muž, kterého pronásledujeme – vím, kdo to je“

„Ano. Je to plukovník Brookline,“ řekla mu Emily.

„Cože? Dospěli jste ke stejnému závěru?“ zeptal se de Quincey a úžas na okamžik překonal jeho bolest.

„Otče, potkali jsme Margaret Jewellovou.“

Pro jednou v jeho životě se de Quinceymu nedostávalo slov.

Emily mu rychle sdělila, co se dozvěděli. „Margaret se tehdy příliš styděla, než aby řekla pravdu. Pak se seznámila s bývalým vojákem a přijala jeho příjmení: Brookline.“

„Brookline je syn Johna Williamse?“ otázal se de Quincey s ještě větším úžasem.

„Ten chlapec začal být svým otcem posedlý. Navštěvoval místa v Ratcliffe Highway, kde jeho otec vraždil. Při hádce o Williamsovi bodl toho Vysloužilého vojáka i Margaret nožem a podpálil jejich chatrč. Už nikdy svého syna neviděla.“

„Jenže všechno, co máme, jsou jen domněnky.“ namítl de Quincey. „Když jsem řekl lordu Palmerstonovi, že Brookline odpovídá mému popisu vraha, ministra vnitra to pobouřilo. Palmerston by si jen těžko dokázal představit, že válečný hrdina, důstojník a nejdůvěryhodnější člověk v jeho personálu by byl schopen těch vražd.“

„Znám jednoho muže, který by nám uvěřit mohl,“ řekl Ryan.

„Kdo?“

„Komisař Mayne. Ten, který pověděl mně a Beckerovi o těch původních vraždách.“

„Přesvědčte ho.“

„Dobrý bože, už se nemůžu dívat na to, jak se třesete,“ řekl Ryan. „Kočí, zastavte.“

Ryan vyskočil z kočáru, vstoupil do drogerie a vrátil se s lahvičkou karmínově zbarvené tekutiny. „Stálo mě poslední šilink. Užívejte ho moudře.“

De Quincey popadl lahvičku a zdálo se, že polkne všechen obsah, ale včas zastavil třesoucí se ruku a dal si jen jeden doušek.

Zavřel oči a zadržel dech. Pak vydechl. Když se podíval na Ryana, jeho oči už neměly tak zmučený výraz.

„Děkuji vám.“

„Hlavně proboha nikomu neříkejte, co jsem udělal.“

„Můžete počítat s mou vděčností. Jeďte za komisařem Maynem. Konstábl Becker, Emily a já se zatím pokusíme najít Brooklinea.“

„Už nejsme policisté. Jestli nás komisař Mayne odmítne vyslechnout, budeme na to sami. Nemůžeme se jen tak potulovat po Londýně a doufat, že na Brooklinea narazíme.“

„Nejsme na to sami a nebudeme se potulovat. Moji informátoři mi dali zásadní informaci. Vím jistě, kde Brookline bydlí.“

To místo bylo tak blízko, že to Emily i Beckera překvapilo. De Quincey řekl kočímu, aby se vrátil do Oxford Street a pokračoval na východ a pak na jih směrem k Soho Square.

„Když jsem jako mladík přežíval na ulicích,“ vysvětlil de Quincey, „často jsem na Soho Square chodil. Nevím, co je zač ten Soho Bazaar, který je tam teď. Netuším, jestli továrna na nakládanou zeleninu Crosse a Blackwell ještě stojí. Ale ten vchod do domu, kde jsem se zhroutil vedle Ann před padesáti lety, vypadá přesně stejně. Vidím to jako včera. Kdyby Ann nejednala rychle, aby mě oživila…“ De Quincey tu vzpomínku potlačil. „A tady, hned u toho náměstí…“

„Greek Street,“ řekla Emily, když si přečetla ceduli na zdi jednoho domu. „O téhle oblasti jsi psal, otče.“

„Ve své Zpovědi. Došel jsem daleko, a přesto jsem se vůbec nevzdálil. Zastavte prosím, dobrý muži,“ požádal de Quincey kočího.

„Žádný z mých zákazníků se ke mně nikdy nechoval tak slušně,“ odpověděl kočí a přitáhl koním otěže.

„Číslo třicet osm,“ řekl de Quincey svým společníkům. „Tu zimu jsem přežil zčásti díky tomu, že se nade mnou slitoval jeden záhadný muž a dovolil mi přespávat v jeho domě, který používal jen občas. Nebyl tam žádný nábytek. Spal jsem na podlaze s balíkem novin pod hlavou a páchnoucím jezdeckým pláštěm jako přikrývkou.“

Becker ukázal prstem. „Číslo třicet osm je o kousek dál v ulici.“

„Vypadá to, že někdo vyhlíží návštěvníky?“ zeptal se de Quincey.

„Všechno vypadá klidně.“

Otevřeli dveře kočáru a sestoupili na chodník. Studený vítr přiměl Emily zabalit se víc do kabátu.

„Tohle je adresa, ze které můj informátor viděl vycházet muže odpovídajícího Brooklineově popisu,“ řekl de Quincey. „Konstáble Beckere, předpokládám, že u sebe stále máte nůž a obušek?“

„Po ruce.“

„Emily, drž se za námi. Kdybychom narazili na problémy, utíkej.“

„Neopustím tě, otče.“

„Vy oba se držte za mnou“ nařídil Becker.

Všechny domy v ulici měly tři podlaží a byly přilepené jeden na druhém. Číslo třicet osm přitahovalo pozornost svou ponurostí.

„Před dvaapadesáti lety měl ten dům stejně nešťastné vzezření,“ poznamenal de Quincey. „Jen ta okna vypadají jinak.“

„Na všech jsou mříže,“ všimla si Emily.

„Když jsem ten dům znal, ty mříže tam nebyly. A okna v prvním patře nebyla tak malá. Někdo je přestavěl a zmenšil.“

„Ten někdo se bojí vetřelců,“ řekl Becker.

Jako u všech ostatních domů i zde bránily závěsy nahlédnout do interiéru.

„Emily, až půjdu ulicí a budu předstírat, že žebrám, co kdybyste s konstáblem Beckerem zaklepali na dveře po obou stranách tohoto domu? Povězte tomu, kdo otevře, že vaše příjmení je Brookline a snažíte se najít svého bratra, bývalého plukovníka, který bydlí v téhle ulici, ale nedal vám číslo svého domu. Předstírejte, že máte za sebou mnohaletý spor a chcete se usmířit. Požadujte informace o tom, jak žije. Konstáble Beckere, možná by bylo nejlepší, kdybyste zkřížil paže na hrudi a zakryl tak rozřezanou část kabátu.“

De Quincey prošel ulicí, posadil se na jednom prahu a díval se, jak Emily a Becker mluví se ženami, které vyšly každá z jednoho domu. Obě na sobě měly zástěry a čepce služebných.

Přestože de Quincey seděl, potřeba laudana ho nutila pohybovat nohama, jako by šel na místě. Trochu se napil z lahvičky, aby udržel třas na uzdě. Studený vítr ho kousal do tváří a způsoboval, že se třásl ještě víc.

Vítr kolem něj hnal odpadky. Nemohl si nepovšimnout neobvyklého klidu způsobeného tím, že mnoho lidí zůstalo doma nebo opustilo město.

Za pět minut prošli Emily a Becker ulicí, aby se k němu připojili.

„Moc se jim nechtělo otevřít,“ hlásil Becker. „Nebýt Emilyiny přítomnosti, nejspíš by mě podezírali, že jsem vrah.“

„Brookline opravdu bydlí tamhle,“ potvrdila Emily.

De Quincey cítil, jak se mu zrychlil tep.

„Nikdy nikomu neřekl, jak se jmenuje, ale odpovídá Brooklineovu popisu a trvá na tom, aby byl oslovován plukovník,“ dodal Becker.

„Samozřejmě,“ řekl de Quincey. „Brooklineova matka sbírala u řeky uhlí. Dotáhl to daleko. Nemůže se ubránit potřebě nechat se oslovovat svým těžce zaslouženým titulem.“

„Uzavřený člověk, tak ho nazvala jedna z těch služebných,“ pokračovala Emily. „Jsou tu známky, že se chystá odstěhovat.“

„Aha?“

„Včera a dneska odvážely povozy předměty zabalené v pokrývkách.“

„Opravdu?“

„Ale proč by žil v domě, kde jste vy před více než půlstoletím našel útočiště?“ podivil se Becker.

„Doufám, že to zjistím.“

De Quincey upřel pohled na lahvičku s laudanem a nepřál si nic jiného, než aby ji mohl dopít stejně jako mnoho dalších lahviček po ní, dokud by nedokázal usnout a předstírat, že jeho bdělé noční můry neexistují.

„Otče, ten chlapec vypadá, jako by měl na sobě tvoje šaty,“ řekla zmateně Emily.

De Quincey se podíval, kam ukazuje.

Usmál se upřímným nadšením. „Joey. Jak rád tě vidím, můj milý chlapče.“

Když k nim mladík přispěchal, snažili se Emily s Beckerem nemračit při pohledu na jizvy po neštovicích v jeho obličeji.

„Opravdu jsou to tvé šaty, otče.“

„Pověděli mi, že mě chcete vidět,“ řekl Joey de Quinceymu. „Přišel jsem tak rychle, jak to šlo.“

„Zahlédl jsi plukovníka Brooklinea vstupovat do sídla lorda Palmerstona?“

„Před hodinou, když zvonily kostelní zvony. Jeden popelářskej kluk Brooklinea sleduje na káře tažený oslem.“

„A sleduje sídlo ještě někdo jiný, když jsi teď tady?“

„Jo. Ale nemyslím, že ho hlídači nechaj moc dlouho v parku, když má na sobě hadry.“ Joey zatahal za kabát, který mu dal de Quincey. „Necejtím se v tom dobře.“

„Takže nebudeš zklamaný, když si s tebou budu znovu potřebovat vyměnit oblečení?“

„Zklamanej? V tomhle nemůžu dejchat.“

„V tom případě ti umožníme volně se nadechnout.“

Pět minut nato se vrátili z blízké uličky – de Quincey měl znovu na sobě své oblečení a Joey vypadal spokojeně ve svých hadrech.

„Konstáble Beckere,“ řekl de Quincey, „nepředpokládám, že jste někdy…“

„Konstábl?“ zeptal se Joey polekaně.

„Právě teď ne,“ ujistil ho Becker.

„To je tedy novinka – polda, co mi nemůže ublížit.“

„Beckere, prošel jste někdy školením v manipulaci se zámky?“

„Myslíte odemykání bez klíče?“ zeptal se Becker.

„Přesně.“

„Učili mě, jak zámky hlídat, ne jak je otvírat násilím.“

„Toho jsem se obával. A co ty, Joey, nenaučil ses při svých dobrodružstvích otvírat zamčené dveře?“

„Vy chcete, abych tady před poldou přiznal, že –?“

„Pane Beckere, otočte se zády a zakryjte si dlaněmi uši,“ řekla Emily a úmyslně vynechala slovo konstábl.

„Proč to?“

„Aby se Joey uklidnil.“

Becker zaváhal, pak neohrabaně udělal, o co jej Emily žádala, a přitiskl si dlaně k uším.

„Joey, už jsi někdy vypáčil zámek?“ zeptal se de Quincey.

„Jednou nebo dvakrát,“ přiznal mu chlapec. „Použil jsem hřebík.“

„Tak dojdi k tamtěm dveřím a zaklepej na ně. Znáš čísla?“

„Trochu jsem se naučil.“

„Ná těch dveřích je číslo třicet osm. Zaklepej hlasitě. Jestli je někdo doma, chci, aby tě slyšel a otevřel dveře. Nepřítomnost kouře vycházejícího z komína naznačuje, že dům je neobydlený, ale musíme to vědět jistě.“

„Co když tam někdo je, a neotevře?“

„Pros o chleba. O penci. O cokoli, co by ten uvnitř mohl postrádat. A zatímco budeš čekat, prohlédni si zámek. My mezitím vstoupíme do téhle uličky. Pokud někdo otevře, nechci, aby nás viděl.“

De Quincey, Becker a Emily čekali v uličce, až k nim dolehl zvuk Joeyova bušení na dveře. Zvuk neustával.

O dvě minuty později se k nim Joey připojil v uličce.

„Nikdo neotevřel.“

„A zámek?“

„Nikdy jsem neviděl klíčovou dírku takovýho tvaru. Tenhle hřebíkem neotevřu. Není tam ani klika.“ Joey podezíravě pohlédl na Beckera.

„Pak se zdá, že tě budeme muset požádat, abys předvedl svou specialitu,“ řekl de Quincey.

„Ale já už zkoušel žebrat, jenže nikdo neotevřel.“

„Obvykle žebráš zvláštním způsobem.“

Joeymu začínalo docházet, o čem de Quincey mluví.

„Přesně tak, Joey. Jsi přece akrobat.“

Zatímco de Quincey, Becker a Emily přihlíželi z uličky, chytil se Joey okapové roury a začal po ní šplhat. Roura byla železná a poskytovala rukám patnáctiletého chlapce dost prostoru, aby se jí mohl chytit. Občas našel škvíru mezi cihlami, kde vypadla malta, do které mohl strčit špičku své obnošené boty. Protože se chtěl předvést před tou pohlednou mladou dámou, šplhal, jak nejrychleji dokázal, ačkoli měl pro spěch i jiný důvod – v prosincovém chladu mu na kovu mrzly ruce. Když přelezl okap a postavil se na šikmé střeše z tašek, musel si dýchat na prsty, aby se mu do nich vrátil cit. Kdyby si ho někdo na střeše všiml, nepojal by žádné podezření, protože bylo obvyklé vídat na střechách rozedrané mladíky, kteří čistili komíny.

Na taškách pokrytých sazemi klouzaly podrážky. Vítr to jen zhoršoval. Dvakrát byl Joey nucen zastavit a uklidnit nervózní dech. Konečně však dosáhl vrcholku střechy, která se dál skláněla k přední části domu a také k zadní části řady přilehlých budov. Posadil se obkročmo na vrcholek, pevně se chytil, aby ho nesfoukl vítr, a krátce se rozhlédl po úžasné rozloze Londýna. Potom soustředil svou pozornost a protáhl se kolem komínu, až dorazil na tu část střechy, o níž mu pověděl de Quincey.

„Před mnoha lety jsem tady přebýval.“ řekl mu drobný muž. „Když jsem pátral po přikrývce, která by mě v noci zahřála, vyšel jsem po schodech do nejvyššího patra a našel prázdné pokoje pro služebnictvo. Z jedné komory vedlo úzké schodiště do těsného prostoru pod šikmou střechou, v níž byla jen dvířka skýtající přístup do komína. Toto uspořádání umožňovalo kominíkům odejít od komína po dokončení práce. Nemuseli tedy slézat dolů po střeše, odkud už několik kominíků spadlo. Pamatuji si ta dvířka, protože bylo neobvyklé, že by se stavitelé domů starali o dobro kominíků. Jsi dost hubený na to, abys do komína vlezl. Dvířka budou z druhé strany určitě zajištěná. Ale konstábl… chci říct pan Becker ti půjčí nůž. Mělo by se ti podařit zasunout ostří mezi cihly a dvířka a zvednout západku, která je zajišťuje.“

„Vy chcete, abych vlez do zatracenýho komína?“

„Jen odhadem takovým osm stop hluboko. Pokud se ti nepodaří dvířka otevřít, snadno vylezeš a vrátíš se přes střechu.“

„Snadno? Neříkal jste snad, že z ty střechy padaj kominíci?“

„Těm nepochybně chyběli tvoje akrobatické schopnosti.“

„Co za to dostanu?“

„Jak jsem slíbil, jídlo. Spoustu jídla. Lord Palmerston ti bude mimořádně vděčný.“

„No, lord Kupid vám moc vděčnej nebyl, soudě podle těch pout, který jste měl, když jsme se viděli prvně.“

„Otče, ten chlapec si zaslouží víc než jen jídlo,“ namítla Emily.

Joey od ní nemohl odtrhnout oči. „Věřte mi, dámo, že jídlo neodmítnu.“

„A odmítl bys možnost jít do školy?“

„Do školy?“

„A dostávat jídlo tam?“

„To by bylo možný?“

„Udělám všechno, co je v mé moci, abych to zařídila.“

„Už jsem viděl, že když tahle mladá dáma něco slíbí,“ ujistil Joeyho ten muž, který tvrdil, že už není konstábl, „umí dosáhnout svého.“

Žena na toho vysokého muže pohlédla, jako by si nebyla jistá, jestli to byl kompliment.

Teď byl na sebe Joey pyšný, že dokázal spočítat těch deset komínů. Pohlédl na protější stranu ulice, kde ten vysoký muž přikývl a potvrdil tak Joeymu, že je u toho správného. Pak se muž vrátil do uličky.

Joey pohlédl do komína a přesvědčil se, že z něj nevychází kouř. Také zjistil, že uvnitř nejsou žádné překážky a že má komín obvyklý průměr umožňující přístup. Pouzdro s konstáblovým nožem měl přivázané na levé paži, kam pro něj mohl při sestupu sáhnout. Zhluboka se nadechl, protože ze zkušenosti věděl – před čtyřmi lety komíny vymetal –, že se z komína uvolní oblak sazí, až se do něj nasouká.

Když Joey pracoval jako kominík, nutil ho jeho zaměstnavatel slézt až dolů do komína a pak pod ním zapálili oheň, aby musel vylézt co nejrychleji nahoru a vyčistil tak každý den maximální počet komínů. Joey držel v ruce pytel na popel, který ho táhl dolů, a když se vynořil nahoře, měl kůži i šaty úplně černé.

Ve srovnání s tím nebyl tenhle úkol nijak zvlášť náročný, ale Joey z něho stejně dělal velké drama a snažil se dozvědět, co z toho bude mít, přestože zatím nedostal vůbec nic. Až dosud mu bylo jedinou odměnou, že ho ten drobný muž pobavil a že mu jeho dcera věnovala milý úsměv a chovala se k němu laskavě.

Trik spočíval v tom, opřít se koleny o protější stranu komína, zatímco tlačil záda na druhou stranu a spouštěl se dolů. Hrubý povrch cihel mu naneštěstí dělal další díry v oblečení. Snažil se nedýchat a pomalu klesal do stísněné tmy. Okamžitě ho zahalily saze a pokryly mu ruce a obličej. V nose ho štípal ostrý zápach. Zastavil se, nechal prach klesnout, mělce se nadechl a pokračoval v sestupu. Sluneční světlo k němu už nedoléhalo.

Protože nic neviděl, musel osahávat cihly, aby našel plechová dvířka. Soukal se hlouběji a tiskl záda silněji k cihlám, ale pořád ten kovový plát necítil. Možná nechali dvířka od doby, kdy tam ten malý muž bydlel, zazdít.

Joey se už skoro dusil sazemi, ale klesl ještě níž. Část jedné cihly se ulomila a s rachotem spadla dolů. Joey se ušklíbl a zatlačil silněji nohama, aby se nezřítil za ní. Ušklíbl se ještě z jednoho důvodu – kdyby v domě někdo byl, ten zvuk by ho upozornil, že se něco děje.

S bolestí na plicích sklouzl Joey níž. Srdce se mu rozbušilo, když nahmatal plechový plát. Zatlačil, ale dvířka se neotevřela. Opatrně vytáhl nůž z pouzdra přivázaného na paži. Osahal okraje dvířek, zjistil, na které straně jsou panty, a zasunul nůž do škvíry mezi cihlou a dvířky na opačné straně.

Ostří však bylo příliš silné na to, aby proniklo úzkou mezerou.

Joeymu se točila hlava, když škrábal nožem o cihly ve snaze mezeru rozšířit. Musel se nadechnout a cítil, jak ho saze dráždí v krku. Všichni mladí kominíci, se kterými pracoval, zemřeli na plíce plné sazí. Potlačil dávivý reflex a poslepu dál škrábal do cihel, zatímco ho pokrývaly další saze.

Nůž postupně pronikl škvírou. Joey pohnul ostřím nahoru, ale narazil na odpor; zatlačil tedy silněji a ucítil, jak se západka zvedla. Jeho plíce už trpěly tolik, že mu bylo jedno, jestli na něho na druhé straně někdo čeká. Jediné, co chtěl, bylo nadechnout se. Otevřel západku, protáhl se těsným otvorem a svalil se na podlahu temné půdy – tak malé, že se tam sotva vešel.

V naprosté tmě se Joey jednou dvakrát zhluboka nadechl a snažil se uklidnit bušící srdce.

Nohy mu visely v otevřeném prostoru, který odhadl na úzké schodiště. Netroufl si odpočívat, sestoupil poslepu po schodišti a došel ke dveřím, které nešly otevřít. Zoufale hmatal okolo kliky, ale nemohl najít klíčovou dírku. Jemně zatlačil do dveří a uslyšel na druhé straně zarachocení, jako by na dveřích bylo položené prkno zajištěné na místě háčky.

Ačkoli byla v této části domu mimořádná zima, stékal Joeymu po tváři pot a nechával po sobě cestičky v sazích. Hmatal okolo dveří a našel třísky tam, kde byly do dřeva zatlučené hřebíky, aby zajišťovaly háčky držící prkno. Vybral si místo kousek od kliky a zabodl hrot nože do třísek. Otáčel jím a dlabal, štípal dřevo a odhaloval hřebíky. Zabral silněji a vytvořil hlubší díru.

Když se o dveře opřel, trochu se pohnuly. Dlabal nožem hlouběji, dál štípal dveře okolo hřebíků, a když zatlačil znovu, dveře se otevřely dost na to, aby zahlédl klín bledého světla. Teď zabral s divokým odhodláním – prkno náhle odpadlo a udeřilo o podlahu.

Pokud v domě někdo byl, nemohl ho neslyšet. Joey se však staral jen o to, jak se dostat z domu. Otevřel dveře dokořán a vyskočil do malé prázdné místnosti osvětlené okénkem pokrytým sazemi. S nožem v ruce připravený bodnout otevřel trhnutím další dveře, uviděl šerou chodbu a seběhl ze schodů. O patro níž schodiště pokračovalo a vedlo k přednímu vchodu.

Joey se rozběhl dolů. Zamračil se, když se mu jeden ze schodů pohnul pod nohou, a náhle za sebou uslyšel nějaký zvuk. V tom okamžiku ho něco udeřilo do zad a vyrazilo mu dech. Přemožen bolestí vyskočil do vzduchu a pádil dál ze schodů.

De Quincey si spočítal, že Joey bude potřebovat patnáct minut na to, aby přešel střechu, vlezl do komína, zvedl západku a seběhl po schodech k předním dveřím. Aby neupoutal pozornost přecházením po ulici před domem, zůstal v uličce s Emily a Beckerem. Protože si nikdo z nich nemohl dovolit kapesní hodinky, měřil de Quincey čas přecházením na místě, počítal každý krok a zároveň si tak ulevoval od nervozity a touhy po laudanu.

Becker se snažil ukrátit čas vyprávěním. „Nedaleko odsud v Broad Street bylo před třemi měsíci centrum epidemie cholery. Ryan pomohl místnímu lékaři doktoru Snowovi vytvořit mapu výskytu onemocnění. Podle té mapy se zjistilo, že centrem nákazy je veřejná pumpa. Ukázalo se, že hned vedle ní je zasypaná žumpa.“

Emily zabraná do myšlenek přikývla a předstírala, že ji fascinuje Beckerovo vyprávění o žumpě, zatímco de Quincey dál počítal kroky.

Když patnáctkrát napočítal do šedesáti, vyšel z uličky a přiblížil se k domu. Než tam všichni tři došli, trvalo jim to další minutu, takže Joey měl už na splnění svého úkolu šestnáct minut.

Dveře však nebyly na pár palců otevřené, jak je měl Joey zanechat na znamení, že mohou vstoupit.

„Třeba měl v tom komíně větší problémy, než čekal,“ poznamenal Becker. „Nebo se zámkem.“

Typický zámek v Londýně roku 1854 nebyl zapuštěný do dveří, ale přišroubovaný k jejich povrchu. Kovový otvor, do něhož zajížděla západka, byl upevněný k zárubni, na očích všem uvnitř. Zevnitř nebyla páčka, kterou se dveře daly zamknout a odemknout. Bylo nutné použít klíč. Bez klíče se zamčené dveře daly zevnitř otevřít jen tak, že se odšrouboval otvor na zárubni. Joey potřeboval dalších pár minut na to, aby to nožem dokázal.

„Ano, možná se zámkem.“ De Quincey se nedokázal přimět vyslovit, na co myslel.

Ale Emily to řekla za něho: „Anebo je Brookline uvnitř.“

De Quincey si připomněl, že se musí nadechnout. „Všechno, co Joey potřebuje, je jen trochu víc času,“ pokusil se je přesvědčit.

Uplynula však další minuta. A pak dvě.

„Když budeme jen tak stát a zírat na ty dveře, někdo si nás všimne,“ upozornil Becker.

Náhle se dveře pohnuly, ale jen tak málo, že se de Quincey musel zeptat svých společníků: „Vidíte to také? Je to skutečné?“

„Ano, je to skutečné, otče.“

Popošli ke schodům před domovními dveřmi.

Dveře se pootevřely o něco víc.

„Joey?“ zeptal se Becker.

Na kraji dveří se objevila ruka. Ruka pokrytá sazemi.

De Quincey vyběhl do schodů. „Joey?“

Dveře se otevřely víc a vypotácela se z nich nějaká postava. Joey byl celý do sazí, až na oči vypoulené bolestí a levé rameno rudé krví.

„Joey!“ Emily vyběhla nahoru.

Vstoupila do domu, popadla chlapce a zvedla ho, zatímco de Quincey zavřel dveře a Becker se rozhlížel kolem po hrozícím nebezpečí.

„Co to má v rameni?“ vykřikla Emily.

Když ona a de Quincey pokládali mladíka na podlahu, museli ho položit na bok kvůli jednu stopu dlouhému dříku trčícímu z místa, kde rameno přechází v krk. Na jednom konci měl zpětné háčky a na druhém peří.

„Šíp z kuše,“ řekl Becker. „Kdyby byl vyšší, zasáhl by ho šíp do zad přesně v místě, kde má muž srdce.“

Becker se dál rozhlížel kolem a soustředil se na schodiště, jehož střední část halily temné stíny.

Joey zasténal.

„Musíme zastavit krvácení!“ vykřikla Emily.

Becker se plížil po straně schodiště a tiskl se k zábradlí. Pod schody něco cvaklo. Opatrně se sklonil a našel otvor ve dřevě mezi dvěma schody, dost velký na to, aby se jím dal vystřelit šíp z kuše.

„Tady je to,“ řekl Becker. „Past. A nejspíš tu budou další. Dejte pozor, na co saháte.“

„Zemře na vykrvácení,“ řekla Emily.

„Slyšela jste, jak jsem se zmínil o doktoru Snowovi.“ Becker seskočil k úpatí schodiště. „Bydlí hned vedle, ve Frith Street. Ryan mě k němu poslal v sobotu večer.“

Becker chlapce zvedl, jako by nic nevážil. „Rychle. Než se Brookline vrátí.“

Emily spěchala otevřít dveře.

„Ne,“ řekl de Quincey. „Já nemohu odejít.“

„Cože?“

„Ne dokud se nepodívám, co tady je.“

„Musíme přece odnést Joey ho k doktoru Snowovi!“ řekla mu Emily.

„Na tohle nemáme čas!“ naléhal Becker. „Ten chlapec zemře!“

„Emily, běž s Beckerem! Joey mu můžeš pomoci víc než mně!“ De Quincey uviděl na podlaze nůž, ten, který Becker půjčil Joeymu. Zvedl ho.

„Ani s tím nožem nemáte proti Brooklineovi šanci!“ varoval ho Becker.

„A my nebudeme mít šanci zastavit ho, pokud se všichni tři rozběhneme k doktoru Snowovi. Tenhle dům je třeba prohledat! Běžte! Slibuji, že brzy přijdu za vámi.“

Joey zasténal v Beckerově náručí.

„Nemůžeme čekat,“ varoval Becker.

Emily pohlédla na Joeyho a pak na de Quinceyho.

„Emily, když budeš trvat na tom, že tu zůstaneš, nezbude mi než odejít, abych tě uchránil nebezpečí! A to, co Joey dokázal, bude promarněno!“

„Není čas!“ Becker seběhl ze schodů před domem s drobnou krvácející postavou v náručí.

Emily dál hleděla na de Quinceyho. Pak se obrátila za Beckerem pádícím ulicí.

„Miluji tě, otče.“

A rozběhla se za Beckerem a chlapcem.

V domě se rozhostilo ticho. Jediný zvuk, jehož si byl de Quincey vědom, vydávalo jeho srdce bijící strachy na poplach. Když zavřel dveře, těžké závěsy v pokojích napravo a nalevo nepropouštěly dovnitř skoro žádné sluneční světlo. Nůž v jeho ruce mu nijak nepřidával na sebedůvěře. Ve snaze zmírnit třas vytáhl lahvičku s laudanem a zhluboka se napil.

Když mu teplo opia sestoupilo do žaludku, zostřilo jeho smysly. Stíny se už nezdály tak husté. Rachot kočáru projíždějícího ulicí zněl vedle něho, jako by dveře nebyly zavřené. Obrátil se ke svíčce a krabičce sirek, kterých si už dříve všiml na podlaze u zdi. Když byl dítě, jediným způsobem, jak zapálit oheň, bylo použít pazourek a ocílku na vykřesání jisker, které zapálily suchou trávu v krbu. Nově vynalezené sirky známé jako luciferky mu stále připadaly neskutečné, protože dokázaly vytvořit plamen pouhým škrtnutím o drsný povrch. První generace sirek byla po zapálení cítit simým pachem zkažených vajec, ale tento nedostatek se už podařilo odstranit. Když však de Quincey škrtl sirkou, přiměl ho charakteristický zápach zkažených vajec odvrátit hlavu.

Chvatně zapálil svíčku a sfoukl sirku.

Byl jsem otráven?

Zadržel dech a čekal, až ho zasáhne malátnost a nevolnost. Ať však čekal sebedéle, hlava se mu točila jen strachy. Pomalu vydechl a udělalo se mu lépe.

Nemá ten zápach varovat Brooklinea, že někdo vstoupil do domu a zapálil svíčku?

Pokud ano, byla ta taktika dvojnásob účinná, protože ta svíčka páchla také. Nejlepší svíčky vyráběné z včelího vosku příjemně voněly, zatímco ty nejhorší – vyráběné z loje – páchly po zvířecím tuku. Tyto svíčky zapáchaly skoro stejně odporně jako ta sirka. Proč? Brookline měl dostatečný příjem na to, aby si mohl dovolit svíčky a sirky, které nepáchnou. Proč si takové nekoupil?

Zatímco svíčka ozařovala okolí, de Quinceyho nepevná ruka způsobovala, že se plamen chvěl. Pohlédl ke dveřím napravo. Naposledy byl v tom domě před dvaapadesáti lety, ale zdálo se, že se tam nic nezměnilo. V pokoji, do něhož vstoupil, nebyl žádný nábytek, stejně jako tehdy. V těch dávných zoufalých zimních měsících spal na studené zemi a neustále ho budilo nervózní cukání nohou.

Podlaha teď byla ještě špinavější. Pokrývala ji zrnka sazí. Na opačném konci byly v sazích oblé čáry – tam, kde stály nějaké předměty, nejspíš ty, které podle služky někdo odvezl zakryté pokrývkami.

Na pozoru před dalšími pastmi se de Quincey vrátil do chodby a vstoupil do protějšího pokoje, který byl před půlstoletím kanceláří toho záhadného muže, jenž si udržoval několik takových kanceláří po celém městě a neustále se přemísťoval z jedné do druhé. Tady ten muž každé ráno několik hodin kradmo pracoval na právnických dokumentech a někdy jedl pečivo, jehož drobky pak de Quincey mu dovolil sníst.

Dřevěná židle s rovným opěradlem stála vedle malého stolu, na němž se nacházela petrolej ka. Na podlaze u stolu se tyčila hromada knih, které vypadaly znepokojivě povědomě.

De Quincey odložil nůž a sundal z lampy cylindr, aby mohl snáz přiblížit plamen svíčky ke knotu.

Strnul, když se plamínek zamihotal směrem ke knotu. Po zádech mu přeběhl mráz.

Past, varoval ho Becker. A nejspíš tady budou další. Dejte pozor, na co saháte.

Knot v lampě byl tak nový, že vypadal naprosto bílý.

Lampa byla těžší, než měla být. Neozývalo se z ní šplíchání petroleje. Ani neměla petrolejové zabarvení.

De Quincey opatrně postavil lampu na stůl. Svíčku dal na zem a odšrouboval uzávěr na straně lampy, kudy se doléval petrolej.

Čelo se mu zalesklo potem, když dovnitř strčil prst a nahmatal nějakou zrnitou substanci. Trochu mu jí ulpělo na kůži, když vyndal prst z otvoru. Uviděl černé drobečky podobné těm, kterých si všiml na podlaze v protější místnosti.

Upustil jeden drobeček do plamene svíčky. Zazářil v miniaturní explozi.

Střelný prach.

Ta lampa byla bomba.

Tak rychle, jak jen mohl, aby nezhasil svíčku, se vrátil do prvního pokoje, zvedl z podlahy černé smítko a upustil ho do plamene. Smítko znovu zazářilo.

De Quincey si náhle uvědomil, že ty oblé čáry udělaly sudy, z nichž jeden špatně těsnil.

Střelný prach.

Naléhavost překonala strach, takže se vrátil do druhé místnosti a prohlédl si ty znepokojivě povědomé knihy.

Sevřel se mu žaludek, když si potvrdil, že je všechny sám napsal. Na policích za židlí byly vyrovnané další knihy – všechny od něho – spolu s nesčetnými časopisy obsahujícími články, jež napsal. Ta sbírka byla kompletnější než de Quinceyho vlastní. Brookline vlastnil každou knihu, časopis a noviny, které obsahovaly de Quinceyho dílo.

Otvíral ty knihy a žasl nad tím, jak jsou stránky potrhané od dychtivého čtení. Na každé straně byly podtrhané řádky. Na okrajích byly napsané urážlivé poznámky. Často se tam objevoval ten malý parchant.

Nejemocionálnější výlevy byly vedle de Quinceyho textů o Brooklineově otci, genialitě Williamsových vražd, jeho skvělé řezničině, jemnosti vzorů vytvořených cákanci krve.

Posmívá se zabíjení a smrti, napsal Brookline. Potřebuje poznat skutečnost.

De Quinceyho Zpověď anglického poživače opia byla také hojně podtrhaná a s vykřičníky na okrajích.

Kolik lidí zemřelo na předávkování opiem před ním? jako by Brookline křičel na konci stránky.

De Quinceymu se udělalo nevolno.

Kolik tisíc lidí zemřelo kvůli opiu v Indii a Číně? Kolik jsem jich kvůli opiu zabil já sám a britská Východoindická společnost?

Ale kdo z nás – Poživač opia, nebo já – je větší vrah? ptal se Brookline vzteklým rukopisem, který zabral celou stranu.

„Copak všichni ti lidé v posledních několika dnech zemřeli kvůli mně?“ zamumlal de Quincey. Jeho slova se v místnosti rozlehla jako v hrobce.

Teď věděl, proč si Brookline pronajal tenhle dům.

Ve své mysli si mě spojuje se svým otcem a se sebou samým. Pro něho jsme všichni vrazi, uvědomil si de Quincey.

Vyzvracel se.

Hrůzu z toho zjištění prohlubovalo naléhavé vědomí, že by se Brookline mohl každým okamžikem vrátit. Otřel si s úst zvratky, překonal šok a zvedl nůž. Udýchaně prošel zbývající místnosti v přízemí, ale nenašel už nic, co by vypadalo významně.

Těsně u zábradlí – aby se vyhnul otvoru, ze kterého střílela kuše – vystoupil do prvního patra. Jeho kroky zesilovala praskající podlaha, což ještě zvýšilo jeho napětí. Přivítaly ho čtyři další pokoje: dva vpředu a dva vzadu.

Dveře jednoho z nich byly zavřené.

Vyhnul se jim, prohledal další místnosti a našel je prázdné. Po schodech vyšel do malých prostor pro služebnictvo. Kromě otisků nohou ze sazí, které nejspíš zanechal Joey, nenašel nic. Dům byl stejně opuštěný jako před dvaapadesáti lety.

Ale co ty dveře v prvním patře, jediné zavřené v celém domě?

De Quincey k nim ustrašeně přistoupil. V obavě z dalších pastí vzal za kliku a doufal, že budou zamčené.

Ale dveře se pohnuly.

Ustoupil stranou a rozrazil je dokořán. Kdyby na dveře mířila další zbraň, jako například kuše, nemohla by mu ublížit.

Nic se nestalo.

Vyhlédl zpoza zárubně a uviděl malé zamřížované okno bez záclon, které ozařovalo spartánsky zařízenou ložnici. Okénko bylo vpravo, na straně ulice. Přímo před ním stála šatní skříň. Nalevo uviděl místo postele vojenské polní lůžko.

Když vstoupil, všiml si zmačkaných novin na podlaze. Dotkl se jedněch pravou botou a papír zašustil.

De Quincey prohlédl dveře a našel na jejich vnitřní straně zámek.

Takže Brookline se zamyká, když jde spát, ale i přesto cítí potřebu rozházet po zemi zmačkané noviny; aby ho varovaly před vetřelci. Budí ho noční můry?

Proč nezamkl dveře teď? Aby někoho vlákal dovnitř? Kde je ta past?

De Quincey zamířil k lůžku, nejspíš podobnému těm, která Brookline používal v Indii. Ležela na něm přikrývka a malý polštář.

De Quincey nahlédl pod lůžko.

Prostor byl prázdný.

Ve chvíli, kdy se obracel k šatní skříni, napadlo ho, jestli by se něco nemohlo ukrývat pod přikrývkou, ale když ji opatrně zvedl, našel jen prostěradlo.

Když zvedl prostěradlo, objevil na lůžku zaschlou krev.

Ty skvrny byly silné.

Bože na nebesích, co se tam stalo?

De Quincey se nejistě přiblížil k šatní skříni. Stejně jako při vstupu do pokoje i tady ustoupil stranou, když vzal za držadlo jejích dveří.

Zatáhl a trhl sebou, když ze skříně něco vyletělo a zabodlo se to do zdi u dveří. Šíp z další kuše. Pot mu prosákl podpažími, když nahlédl do skříně.

Uviděl plukovnickou uniformu. Jedny společenské večerní šaty. Jedny šedé kalhoty, černou vestu a černý kabát po kolena – obvyklý oděv úctyhodného Londýňana.

Na polici ležel plukovnický klobouk a cylindr.

Zásuvka obsahovala dvoje spodní prádlo, dvě vázanky, dvě košile a jeden pár rukavic k obleku.

De Quincey pochyboval, že by někdo na Brooklineově významném postu žil stejně skromně jako on. Ten pokoj vypadal jako mnichova cela.

Neodvážím se tu zůstat o nic déle.

Ale když de Quincey vyšel z pokoje, neodolal, ohlédl se a jeho pohled padl na prostor nad skříní.

Tep se mu zrychlil a udělalo se mu ještě hůř.

Skříň byla o hodně vyšší než on. Nebyla tam židle, na kterou by si mohl stoupnout. Odložil svíčku a nůž. Vyskočil, chytil se vršku skříně a vytáhl se nahoru. S bolavými pažemi se rozhlédl vpravo a vlevo a málem se pustil – tak ho vyděsilo, co našel.

Hleděl na bič spletený ze tří pramenů, který pokrývala zaschlá krev.

Jednou rukou se pustil a podařilo se mu popadnout bič dřív, než dopadl na podlahu.

Brookline se každý večer bičoval.

De Quincey teď pojal podezření, že ta páchnoucí sirka a svíčka neměly být varováním pro toho, kdo by vešel do domu. Jejich zápach byl spíš úmyslná nepříjemnost, stejně jako dřevěná židle s rovným opěradlem, na které muselo Brooklinea bolet celé tělo během těch nekonečných hodin posedlého studia de Quinceyho díla.

Vskutku cela mnicha.

Mnicha zasvěceného peklu.

De Quincey stáhl všechno z lůžka, aby bylo vidět skvrny od krve. Hodil na ně bič, aby Brookline nepochyboval, že jeho tajemství bylo odhaleno.

Navzdory spěchu se de Quincey nezapomněl držet na straně schodiště pro případ, že by tam byly další pasti.

V přízemí prohlédl Joeyho krev na podlaze. Podíval se na zvratky, které nechal na podlaze on. Ano, Brookline rozhodně pozná, že tu měl návštěvníky.

Doběhl k hromadě knih a vytrhl stránku, kterou začínala jeho Zpověď anglického poživače opia. Vzal ze stolu tužku a napsal:

Poživač opia se zastavil na návštěvu a lituje, že vás nezastihl doma.

Položil stránku na schody, kde rozhodně neunikne pozornosti. Zbývalo už jen sfouknout svíčku a vytáhnout západku.

Když otevřel dveře, někdo se nad ním tyčil.

Jako většina lékařů v roce 1854 měl i doktor Snow ordinaci ve svém domě. Becker s chlapcem v náručí oběhl roh jeden blok západně a vyběhl do schodů před domem ve Frith Street, kam ho dovezli v sobotu v noci.

S Joeym v náručí zatápal po klice a ucítil, jak se kolem jeho ruky protáhla jiná a otevřela dveře. Ta ruka patřila Emily, která tam doběhla současně s ním díky svým volným šatům, jež jí umožňovaly dosáhnout mnohem větší rychlosti, než jakou by někdo u ženy považoval za možnou.

Spěchali přes halu a dorazili k dalším dveřím, jež Emily rychle otevřela a pustila Beckera dovnitř.

Doktor Snow a jeho pacient překvapeně vzhlédli.

Snowovi bylo něco přes čtyřicet, měl hubený obličej a tmavé kotlety rámující jeho úzkou bradu. Oči měl pronikavé. Vlasy mu ustupovaly dozadu, takže se jeho čelo zdálo být neobvykle vysoké.

Jeho pacient byl dobře oblečený, ve středních letech, podsaditý a s plnovousem.

Seděli proti sobě u Snowova stolu.

„Co to má znamenat?“ vykřikl pacient a oba muži vyskočili na nohy.

„Tenhle chlapec potřebuje pomoc,“ řekl Becker.

„Je špinavý.“ protestoval pacient.

„Je postřelený z kuše.“

„Ten žebrák se nejspíš pokusil vloupat do něčího domu. Doktore Snowe, podívejte se na tu krev, co vám kape na podlahu.“

„O deset bloků dál je chirurg,“ informoval doktor Snow své nečekané návštěvníky.

„Ten mladík potřebuje pomoc hned“ oznámil mu Becker.

„Ale já už nejsem chirurg. Jsem lékař.“

Becker mu rozuměl. Lékaři stáli na vrcholku přísně kastovního světa medicíny. Nikdy se nedotýkali svých pacientů, místo toho naslouchali jejich příznakům a doporučovali léky poskytované drogisty, s nimiž měli finanční dohody. Takto lékaři nedostávali peníze přímo od svých pacientů a „nevykonávali řemeslo“, což byla aktivita vyšší třídou opovrhovaná.

Pod lékaři byli chirurgové, kteří postrádali vyšší společenské postavení, protože přicházeli do styku s krví svých pacientů. A ještě horší než dotýkání se pacientů byl fakt, že dostávali peníze přímo od lidí, které léčili. Lékař byl oslovován „doktor“, kdežto o chirurgovi se mluvilo jako o „panu“. Lékař mohl být uveden na královský dvůr. Chirurg nikoli.

„Chcete mi říct, že tomu chlapci nepomůžete?“ zeptal se Becker.

Doktorův dobře oblečený pacient reagoval pohoršeně při představě, že by jeho lékař opravdu vložil ruce na nějakého krvácejícího žebráka umazaného od sazí.

„Snažím se vám vysvětlit, že tohle je práce pro chirurga,“ odpověděl Snow a znepokojeně hleděl na další krev kapající na podlahu.

„Doktore Snowe, mám jít ven a zavolat konstábla?“ navrhl pacient pobouřeně.

„Děkuji, sire Herberte, ale…“

Becker málem vykřikl, že on je konstábl, ale pak si uvědomil, že tohle už říkat nemůže.

„Mě jste v sobotu v noci jako chirurg ošetřil,“ připomněl mu Becker.

„Cože jste udělal?“ vykřikl sir Herbert.

„Vydezinfikoval jste mi rány a zašil je. Proč nemůžete udělat totéž pro toho chlapce?“

„Vy jste mu opravdu zašil rány?“ zeptal se sir Herbert užasle.

„Prokázal jsem tím službu detektivu inspektoru Ryanovi,“ odpověděl Snow. „Pomohl mi lokalizovat zdroj nedávné epidemie cholery. Cítil jsem se mu být zavázán. Ano, před lety jsem býval chirurg, ale povýšil jsem.“

„Tohle je nesmysl,“ vložila se do debaty Emily. „Vy,“ ukázala na sira Herberta, „prosím odejděte.“

„Račte mi povědět, jakým právem…“

„Odejděte,“ zopakovala Emily a doprovodila podsaditého muže ke dveřím. „Když si nedáte pozor, trocha krve z toho chlapce by se vám mohla dostat na šaty.“

„Krev na mých šatech? Kde?“

„Pěkný den.“ Emily ho vystrčila ven a zabouchla za ním dveře. „Doktore Snowe, máte pořád chirurgické náčiní?“ zeptala se, když se vrátila do ordinace.

„V tamté skříni. Nemám však v úmyslu…“

„Vy možná ne, ale já ano. Konstáble Beckere, položte toho chlapce na stůl. Pomozte mi ho svléknout.“

„Nemůžete vtrhnout do mé ordinace a chovat se tady jako doma!“ protestoval Snow.

Emily mu nevěnovala pozornost a začala z Joeyho stahovat špinavý, krví nasáklý kabát.

„Předpokládám, že prvním krokem je očištění toho chlapce, abychom mohli určit rozsah jeho zranění. Doktore Snowe, kde máte kuchyni? Potřebujeme horkou vodu. Prosím, požádejte někoho, aby ji přinesl. Beckere, vy mi zatím pomozte vytáhnout ten šíp z ramene.“

„Ne, ne, ne,“ namítl Snow. „Peří na jednom konci a zpětné háčky na druhém by ránu jen zvětšily.“

„Tak co máme udělat?“

„Je třeba přeříznout dřík šípu, aby šlo vytáhnout každý konec zvlášť. Pak by se dřík měl očistit amoniakem, než se protáhne skrz ránu.“

Emily svlékla Joeyho z kabátu a zjistila, že má košili plnou děr a je snadné ji roztrhat. „Jak mám ten šíp přeříznout?“

„Pilkou.“

„A kde je ta pilka? Doktore Snowe, budete si muset pospíšit a pomoci nám. Tenhle chlapec riskoval život při pokusu zastavit toho vraha.“

„Toho vraha?“

„Který bydlí blok odsud, v Greek Street.“

„Blok odsud?“ zopakoval polekaně Snow.

„Ten vrah vás mohl zabít ve spánku, ale tenhle mladík vás možná zachránil. Teď prosím přestaňte opakovat všechno, co řeknu. Potřebujeme pilku, horkou vodu a… Ano. Dobře. Děkuji vám. Jak se to drží? Ten šíp mám přeříznout tady?“

„Když to uděláte takhle, roztrhnete mu rameno.“

„Tak takhle?“

„Ne, ne, ne, takhle.“

„Tak mi to proboha ukažte, než udělám nějakou chybu. Ano. Dobře. Ukazujte prosím dál. Přinesu horkou vodu. Kde je kuchyně?“

„Za tamtěmi dveřmi.“

„Je vaše žena doma?“

„Nejsem ženatý. Držte toho kluka,“ řekl Snow Beckerovi. „Mrská se tak, že na něm nemůžu pracovat.“

Když se Emily vrátila s čistými hadry a umyvadlem s horkou vodou, našla doktora Snowa, jak drží Joeymu na tváři masku a otáčí kohoutem na kovové nádržce.

Joey se přestal bránit.

„Je mrtvý?“

„Uspaný. Pro toho chlapce to nepředstavuje žádné větší nebezpečí, než když jsem podával chloroform královně při jejím nedávném porodu.“ Snow přiložil pilku k dříku šípu a řekl Beckerovi: „Držte ho obráceného na bok. Pevně přidržujte ten šíp. Musíte zabránit tomu, aby pilka pohybovala šípem a potrhala mu rameno.“

Becker popadl oběma rukama oba konce šípu a znehybnil ho.

Zatímco Snow začal řezat, Emily otírala krev. Ze škrábání pilky o dřevo jí naskakovala husí kůže.

Aby přišla na jiné myšlenky, zeptala se Snowa: „Vy jste opravdu podával chloroform královně?“

„Ke zděšení některých zástupců církve, kteří namítali, že podle Bible má žena při porodu trpět.“ Snow přitlačil silněji na pilku.

„V Bibli se nic takového nepíše.“

„Je to v Genesis čtyři šestnáct. Poté co Adam s Evou upadli v ráji v nemilost, Bůh je vykázal a řekl Evě: ‚V bolestech budeš přivádět děti na svět.“4

„Ti zástupci církve jsou idioti.“

„To je i můj názor. Už jsme skoro skrz. Tak!“ Snow triumfálně zvedl uříznutý hrot šípu. „A teď očistit zbytek amoniakem, než ho vytáhneme.“

Dveře se náhle otevřely.

Emily vzhlédla a ke svému překvapení uviděla vcházet tři muže.

„Otče!“

Po jeho boku stál inspektor Ryan a autoritativní muž, kterého nepoznala.

„Tohle je policejní komisař Mayne,“ vysvětlil rychle Ryan. „Než jsem zamířil do Scotland Yardu, pověděl mi váš otec, kde podezřelý plukovník Brookline bydlí. Vašeho otce jsme potkali, když vycházel z jeho domu.“

„Ne že bych věřil, že je plukovník Brookline zodpovědný za ty nedávné vraždy,“ prohlásil komisař. „Kuchař, který dal uspávači prostředek do jídla ve věznici, zmizel. Naši konstáblové se dozvěděli, že dřív sloužil jako voják v Indii.“

„Tetování toho mrtvého muže ve věznici prozradilo, že také sloužil v Indii,“ řekl Ryan. „V tom samém regimentu. Ukázalo se, že v něm sloužil i plukovník Brookline.“

„Možná si plukovník na ty dva muže vzpomene a bude nám moci povědět něco o jejich zločineckém spolčení,“ nadhodil komisař. „Omluvte mě, mladá dámo. Konstábla Beckera znám, ale ještě jsem neměl tu čest…“

„Emily de Quinceyová.“

„Samozřejmě. Inspektor Ryan o vás mluvil s úctou.“

„Opravdu?“ zeptala se Emily překvapeně.

Ryanovi zrudly tváře tak, že měly stejnou barvu jako jeho vlasy, které vyčuhovaly zpod kolportérské čapky.

„A tohle je ten žebrák, který se vloupal do domu plukovníka Brooklinea?“ zeptal se Mayne.

„Doufám, že ho nemáte v úmyslu zatknout,“ vložila se do toho Emily. „Riskoval život, aby našel vraha.“

„Musíme teprve dokázat, že plukovník Brookline je vrah. Připojil jsem se k inspektorovi Ryanovi s úmyslem vybízet k opatrnosti. Musíme spolupracovat, ne bojovat spolu navzájem.“

„Nazval jste ho inspektorem‘. Znamená to, že jsme zase policisté?“ zeptal se Becker.

„Ani já nemohu zrušit příkazy lorda Palmerstona. Ale neoficiálně máte mou důvěru. Poté co mi pan de Quincey ukázal interiér plukovníkova domu – což bylo vniknutí, z něhož jsem měl mimochodem velice špatný pocit –, musím uznat, že mám jisté obavy.“

„Pro začátek: proč Brookline u sebe doma skladoval velké množství střelného prachu?“ chtěl vědět Ryan. „A proč týral své tělo způsobem, který by bylo nevhodné probírat před slečnou de Quinceyovou?“

„V tomhle musím dát na vaše slova,“ řekl komisař. „Protože jsem odmítl narušit plukovníkovo soukromí tím, že bych vstoupil do jeho ložnice, neviděl jsem tu krev ani bič, které jste popsal.“

„Bič?“ zeptala se Emily.

„Opravdu,“ řekl Ryan, „tohle téma je příliš ožehavé pro…“

„Brookline se bičoval tak silně, až mu tekla krev,“ vysvětlil jí de Quincey.

„Děkuji, otče. Moje představivost by se mohla uchýlit k ještě větším extrémům.“

„Nechápu, co má tenhle fakt společného s vraždami.“ řekl Mayne. „To, co plukovník Brookline dělal ve svém soukromí, nás nemusí zajímat.“

„To, že je synem Johna Williamse, pro něho však musí být přitěžující okolnost,“ podotkl de Quincey.

„Máte jen slovo staré ženy, která pracuje v pekárně kousek od nejhorší chudinské čtvrti v Londýně. Neexistuje žádný důkaz, že je ta žena skutečně Margaret Jewellová.“

„Ale Brooklineovy poznámky v mých knihách vypovídají o tom, že je Johnem Williamsem posedlý.“

„A stejně tak je posedlý vámi. Nic z toho nedokazuje, že je vrah. Pověřil jsem konstábla, aby počkal, až se plukovník vrátí domů, a informoval ho, že s ním chci mluvit.“

Brookline nikdy nepřipustil, aby se nějaký drožkář dozvěděl, kde bydlí. Jeho obvyklou metodou bylo přikázat kočímu, aby odbočil z Oxford Street směrem k Soho, pokračoval do Greek Street a zastavil o několik bloků dál na jih. Celou dobu se rozhlížel po okolí. Pokud všechno vypadalo normálně, vrátil se pěšky a dál si dával pozor, jestli ho někdo nesleduje.

Teď, když drožka projela kolem čísla 38, opřel se Brookline ve stínu kabiny, znepokojen přítomností konstábla na schodech před jeho domem. Dveře byly pootevřené. Na schodech byla krev. Brookline se neodvážil ukázat obličej, proto se nemohl vyklonit ven, aby zjistil, jestli ty cákance krve pokračují dál na ulici.

O několik bloků dál zaplatil kočímu, vystoupil z drožky a změnil svou obvyklou trasu tím, že zašel za roh a pokračoval rovnoběžnou ulicí. Pak vstoupil do úzkého průchodu mezi domy, došel k brance, odemkl ji, dorazil k další brance a odemkl i tu. Každý zámek si pečlivě prohlédl, zda není poškrábaný od toho, jak s ním někdo manipuloval. Prozkoumal také špínu na okrajích branek, aby se ujistil, že se jich nikdo nedotkl.

Vstoupil na pochmurný dvorek se záchodem. Odtud vedly schody dolů do suterénu, kde se nacházela kuchyně. Její jediné okno bylo zamřížované. Dveře zůstaly zamčené a nic nenaznačovalo, že by jimi někdo vnikl dovnitř.

Další schody vedly k přízemí. I tady byla okna zamřížovaná. Stejně jako přední dveře neměly ani ty zadní kliku. Brooklineův jedinečně tvarovaný klíč vklouzl do zámku. Strategicky nanesená špína opět nijak nenaznačovala, že by dveře někdo otevřel.

Uvnitř pronikal pootevřenými dveřmi do vstupní haly úzký pruh světla. A dveře ani zavřené být nemohly – ze zárubně byl odšroubovaný plech s otvorem pro západku zámku.

Ve vzduchu visel pach shnilých vajec ze sirky, stejně jako nepříjemný zápach z lojové svíčky.

Na podlaze byla krev.

Brooklineův úžas se změnil ve vztek, že někdo vnikl do jeho domova. První impulz mu velel zjistit, kam všude se vetřelec dostal, ale pak zafungovala léta vojenského výcviku. Náhle byl na průzkumné výpravě, odhodlaný neupozornit na sebe stráž venku. Opatrně prošel chodbou a vstoupil do pokoje, kde měl svou židli a knihy.

Podlaha byla pozvracená. Knihy rozházené. Jedna z nich byla otevřená a někdo z ní vytrhl list.

Z lampy na stole byl sundaný cylindr. Zátka na otvoru, kterým se doléval petrolej, byla odšroubovaná, což naznačovalo, že někdo objevil střelný prach uvnitř.

Tiše, aby na sebe neupozornil konstábla venku, přešel Brookline do protější místnosti, kde pruh světla z pootevřeného vchodu odhaloval stopy ve střelném prachu, který se vysypal na podlahu z jednoho ze sudů. Ty stopy byly malé.

Došel ke schodům a jeho pohled padl na stránku vytrženou z knihy, která tam na něho čekala. Tužkou na ní bylo připsáno: Poživač opia se zastavil na návštěvu a lituje, že vás nezastihl doma.

Brooklineův vztek vzkypěl, když stoupal do schodů, opatrně se držel u zábradlí a vyhnul se schodu, který odpaloval kuši. Ne že by ta opatrnost byla nutná – zjistil, že šíp už byl vypálen a s trochou štěstí zasáhl toho parchanta, který mu tam nechal vzkaz.

Moje ložnice.

Spěšně vyběhl do schodů a uviděl, že jeho pokaždé zavřená ložnice je teď otevřená. Vstoupil a zjistil, že šatní skříň je také dokořán, kuše odpálená a její šíp zabodnutý do zdi vedle dveří.

Brooklineovu pozornost však zcela upoutalo polní lůžko, na kterém spal. Jeho přikrývka a prostěradlo byly odhozené a zaschlá krev na plátně odkrytá. Bič, který ukrýval na skříni, ležel teď na krvavých skvrnách.

Hleděl na lůžko tak upřeně, až měl pocit, že vidí jednotlivá vlákna plátna a zaschlou krev zaplňující prostor mezi nimi. V Indii spával na stejném lůžku a budily ho noční můry, v nichž vídal věci, jež spáchal on a které spáchal jeho otec. Bez ohledu na to, jak sám sebe trestal, je nedokázal vyhnat z paměti.

Neexistuje nic jako zapomínání, napsal Poživač opia.

Zaplavila ho zuřivost a stud. Natáhl ruce a zvedl hlavu ke stropu. Otevřel ústa k výkřiku. Přestože se z jeho úst nevydral ani hlásek, řev hřímal v jeho nitru, mlčky vibroval a vzbouzel v něm pocit, že mu hruď vybuchne šílenstvím, které se ho zmocnilo. V žilách na čele mu bušilo, až se zdálo, že vybuchnou. Šlachy na krku se mu napínaly, jako by z toho tichého řevu měly prasknout.

Ten malý parchant.

TEN MALÝ PARCHANT.

Přítomnost konstábla před domem dokazovala, že policie ví o střelném prachu. Jak by to Brookline vysvětlil lordu Palmerstonovi? S vraždami Brooklinea nic nespojovalo, ale čekal ho výslech, proč skladoval ve svém domě střelný prach. A nakonec bude i lord Palmerston nucen zvážit nepředstavitelné.

Pro tuto eventualitu měl Brookline už dávno připravený plán. Protože neexistoval transatlantický telegraf, kterým by o něm policie mohla rozeslat zprávu, mohl snadno uniknout do Ameriky. V té rychle se rozrůstající zemi by zmizel beze stopy. Ne nadarmo se v Indii naučil umění převleků.

Důkazy jeho hanby tam však zůstat nemohly.

Brookline sestoupil ze schodů. Zatímco mezerou ve dveřích slyšel, jak konstábl přešlapuje venku, sebral krabičku sirek a lampu obsahující střelný prach. Vyplížil se po schodech nahoru, vstoupil do svého pokoje a postavil lampu na lůžko.

Zpod kabátu vytáhl nůž, rozřezal prostěradlo na pruhy a jeden pruh přivázal ke knotu lampy. Potom natáhl pruh po podlaze a spojil ho s dalším. Totéž udělal s třetím a čtvrtých pruhem a natáhl je a zahnul tak, aby se vešly do pokoje.

Nakonec položil na pruhy sirky, aby plameni, v případě, že by pohasl, dodaly novou sílu.

Brookline škrtl sirkou. Potrestal se tím, že se zhluboka nadechl zápachu shnilých vajec a přiložil sirku ke konci čtvrtého pruhu. Zatímco plamen pomalu postupoval po látce, vyšel z pokoje a zavřel dveře.

Rychle sestoupil po schodech a zadními dveřmi vyšel ven. I na tom bezútěšném dvorku ucítil vítr. Té noci to na mlhu nevypadalo. Město dobře uvidí na svou zkázu.

Zavřel za sebou branku ze dvora, prošel uličkou, zavřel další branku a vynořil se ve vedlejší ulici.

„Chlapče,“ řekl žebrákovi, jednomu z nešťastníků, kteří té noci nemohli uniknout z města. „Tady je šilink za to, že mi prokážeš službu.“

„Šilink?“ Chlapec se zatvářil podezíravě. „Co chcete, abych udělal za celej šilink?“

„Je některej z vás Poživač opia?“ zeptal se špinavý kluk, když de Quincey a ostatní chvatně vyšli z domu doktora Snowa. „Proč to chceš vědět?“ otázal se de Quincey.

„Jo, to budete vy. Ten pán říkal, že jste malej. Zaplatil mi šilink, abych sledoval krev od čísla třicet osm v Greek Street. Povídal, abych spěchal a předal vám vzkaz.“ „Jaký vzkaz?“

„Že ten pán lituje, že nebyl doma, když jste ho navštívil.“

Vzduch jako by zhoustl. De Quincey měl pocit, jako by ho do hrudi udeřila neviditelná ruka. O jednu ulici dál zaduněl výbuch a z tlakové vlny mu zalehly uši. I na tu dálku bylo hlasitě slyšet zvuk padajících trosek.

Skupinka se rozběhla k rohu. Když dorazili do Greek Street, vytřeštili oči na místo, kde stálo číslo 38.

Horní patra byla v plamenech. Pravý pokoj v prostředním patře explodoval do ulice. Skla ve všech ostatních oknech byla rozbitá. Cihlové průčelí domu se vyklonilo dopředu a hrozilo, že se zřítí.

Policista, který hlídal vchod, ležel nehybně na zemi.

Když k němu Ryan s Beckerem doběhli, začali se sbíhat vyděšení lidé. Výkřiky se mísily s praskáním plamenů. Vítr přinášel štiplavý kouř.

Ryan s Beckerem chvatně odtáhli bezvládného konstábla na protější stranu ulice. Zeď zavrzala, cihly zaskřípěly a náhle se svalila s hromovou ranou. Trosky se rozlétly do všech stran.

Lidé se zapotáceli dozadu. Ryan a Becker shrbení nad konstáblem se obrátili zády ke kusům cihel a dřeva, které se sypaly kolem nich. V dálce zazněl hasičský zvon.

O půl bloku dál se Brookline díval z výklenku, jak Poživač opia zírá na tu zkázu. Ryan a Becker tam byli s ním, neschopní odolat impulzu doběhnout k ležícímu konstáblovi a stát se hrdiny.

Komisař Mayne tam byl také. Nepochybně si brzy promluví s lordem Palmerstonem.

Brookline odešel.

Skupinka rychle vystoupila z kočáru a stanula před muzeem voskových figurín.

„Brooklinea tady dnes ráno viděli,“ řekl de Quincey.

Pohlédli k jihovýchodu, odkud vítr přinášel kouř z Greek Street. Než tu oblast opustili, dorazily na místo dvě hasičské čety a pustily se do boje s plameny.

„Lidi ten kouř znepokojí. Rozšíří se zprávy o výbuchu. Panika se zhorší,“ poznamenal de Quincey.

Komisař Mayne ukázal na muzeum voskových figurín. „Co doufáte, že najdete tady?“

„Kdyby tohle místo nebylo pro Brooklinea důležité, nechodil by sem.“

De Quincey musel několikrát zaklepat na okénko pokladny, než se objevila nějaká žena.

„Konečně zákazníci,“ řekla.

„Obávám se, že nikoli,“ opáčil Mayne a ukázal jí odznak policejního komisaře.

Žena se zklamaným výrazem otevřela dveře.

„Jde o jednoho pána, který přišel dříve,“ řekl jí de Quincey. Pak popsal Brooklinea.

„Ano, zaplatil si výstavu na hodinu. Připojili se k němu tři další pánové. Byli to jediní návštěvníci, které jsme dnes měli.“

„Kam šli?“

Žena ukázala do chodby. „Do Komnaty hrůz.“

Skupinka vstoupila do šeré místnosti, kde spatřila dva muže vytahující mrtvolu z rakve na hřbitově. Provedení bylo tak realistické, že Emily zalapala po dechu.

„Burke a Hare, obchodníci s mrtvolami.“ poznamenal de Quincey.

Další výjev ukazoval zakrvácenou gilotinu a hlavy dvou obětí francouzské revoluce.

„Robespierre a Marie Antoinette,“ utrousil de Quincey.

Náhle se zastavil před třetím výjevem, který zobrazoval těla s rozbitými hlavami ležící na zemi. Nějaký muž se rozmachoval palicí na prodavače za pultem.

„Kvůli tomuhle sem Brookline přišel,“ řekl de Quincey. „Zpodobnění Johna Williamse uprostřed jeho prvního vražedného útoku. Není vám povědomý, komisaři?“

May ne po chvilce odpověděl: „Dobrý bože, připomíná Brooklinea.“

„Nepochybně. Brookline se nemohl zbavit posedlosti vraždami svého otce.“ De Quincey ukázal na groteskní scénu za provazovou zábranou. „Když se díval na tu voskovou postavu, představoval si, jak zabíjí ty lidi namísto svého otce.“

Komisař se zamračil. „To vás napadá z opia? Točí se mi z toho hlava.“

„Nám všem se z něho točí hlava už od sobotní noci,“ podotkl Ryan.

„A podněcuje nás k našim vlastním myšlenkám,“ dodal Becker. „Jako třeba k téhle. Brookline by nezničil svůj domov, kdyby si nemyslel, že bude brzy odhalen. Ví, že nemá moc času.“

„Ano,“ souhlasil de Quincey. „Ať má Brookline v plánu cokoli, stane se to dnes večer.“

Kočár zastavil v Oxford Street kousek od beznohého žebráka, který seděl na svých pahýlech na plošině s kolečky.

Ryan žebrákovi pokynul, aby se k nim přiblížil.

Muž poslechl a kolečka zavrzala.

„Edwarde, dobrý muži,“ řekl de Quincey z kočáru, ukrytý před pohledy každého, kdo by ho mohl hledat. „Dostal jste ještě nějaká hlášení?“

„Toho plukovníka Brooklinea, kterýho hledáte, sledoval dneska ráno kluk od popelářů na káře do doků.“

„Do kterých doků?“

„Kluk se nedostal dost blízko, aby to zjistil. Brookline jel v policejní bryčce se třema konstáblama.“

„S konstábly? V policejní bryčce?“ zopakoval znepokojeně komisař. „O tom nic nevím.“

„Neměl byste šilink pro toho nešťastníka“ zeptal se ho de Quincey.

Komisař upustil stříbrnou minci do Edwardova hrnku.

„Děkuju, pane! Bůh vám žehnej!“

„Přebírejte dál hlášení, Edwarde!“ zavolal de Quincey na muže, když se kočár rozjel.

„Doky?“ zeptal se Becker. „Ale těch je tucet.“

„Myslím, že vzhledem k Brooklineově minulosti ho budou zajímat jen jedny,“ odpověděl de Quincey.

„Jak to myslíte?“

„Brookline sloužil dvacet let v Indii. Poznámky, které vepsal do mé knihy, odkazují na lidi, které tam zabil. Kvůli opiu. Lidi, které zabil kvůli britské Východoindické společnosti. Ve svých poznámkách se o ní zmínil.“

Na rohu před nimi stály dvě prostitutky.

„Beckere, požádejte prosím kočího, aby zastavil,“ řekl de Quincey.

Ženy s nadějí vzhlédly ke kočáru.

„Doris. Melindo. Jak rád vás zase vidím.“

„To je můj malej miláček,“ řekla Doris a zamávala řasami.

Melinda se bezzubě zachechtala.

„Mám pro vás práci,“ řekl de Quincey.

„Moment, nejsou to ty prostitutky, které jsme vyslýchali ve Vauxhall Gardens?“ zeptal se zmatený Ryan.

„Radši zase pošlete pro policejní bryčky,“ poradil mu de Quincey. „Dnes večer budeme tyto milé dámy a jejich kolegyně potřebovat.“

„Otče, o čem to proboha mluvíš?“ zeptala se Emily.

16

POVZDECH Z HLUBIN

Londýnské doky začínaly u Toweru a táhly se na východ podél Temže. Na začátku devatenáctého století město tyto doky rozšířilo, až nakonec vytvořily největší přístav na světě. V roce 1854 využívala třetinu těchto doků britská Východoindická společnost. Lodě vezoucí opium, čaj, koření a hedvábí připlouvaly po Temži a vplouvaly do kanálu vyhloubeného v severním břehu řeky, kde pokračovaly přes zdymadla do obrovských nádrží lemovaných moly, z nichž jedna sloužila dovozu a druhá vývozu. Ty nádrže byly tak velké, že v nich současně mohlo kotvit dvě stě padesát lodí.

Krátce po setmění dorazila k pevné bráně policejní bryčka. Brookline sestoupil z vozu a došel k hlídači, který zvedl lucernu k Brooklineově tváři a přikývl na znamení, že ho poznává.

„Tak jste se vrátil?“ zeptal se hlídač. Za ním stálo několik dalších mužů. Studený vítr jim lomcoval kabáty.

„Rozkazy lorda Palmerstona.“

Brookline vytáhl své pověřovací listiny.

„To není potřeba. Váš odznak jsem viděl už mockrát.“

„Jeho lordstvu dělají starost zvěsti, že někdo plánuje využít paniky ve městě a způsobit problémy v docích.“

Opětovná zmínka o lordu Palmerstonovi měla požadovaný efekt. Jako ministr vnitra měl Palmerston na starost zabezpečení doků, stejně jako všechno ostatní v zemi. A jako bývalý ministr zahraničí měl také zajištěné křeslo v radě britské Východoindické společnosti.

„Bůh ví, že tady panuje pořádná panika,“ souhlasil hlídač. „Včera v noci dav přinutil skupinu vojáků zabarikádovat se ve skladišti u Shadwell Basin. Skoro je pozabíjel. Hodí se nám každá pomoc, kterou může jeho lordstvo poslat.“

Hlídač otevřel bránu a pokynul kočímu, aby vjel s vozem dovnitř.

„Zvěsti, které se k nám donesly, se týkají skladiště opia,“ řekl mu Brookline.

„Porozhlédněte se. Dělejte, co je třeba.“

Bryčka projela kolem luceren dalších hlídačů.

U skladiště vůz zastavil a vystoupili z něj tři muži oblečení jako konstáblové. Ve skutečnosti šlo o bývalé příslušníky stejného regimentu, ve kterém sloužil Brookline v Indii.

Studený vítr hnal vlny proti molu. V dálce se kývaly lucerny hlídačů střežících břeh řeky.

Muži přestrojení za konstábly zapálili své lucerny a vstoupili do skladiště. Brookline a jeho společníci sem přišli už při třech jiných příležitostech, kdy pokaždé předstírali, že kontrolují bezpečnost, a využívali vysokých boků vozu k zakrytí skutečného účelu. Kvůli bezpečnosti byly soudky s prachem většinou malé: pět palců v průměru a osm palců vysoké. V prosinci se daly snadno schovat pod paží, zakryté volným zimním oblečením.

Brookline a jeho společníci se ujistili, že ve skladišti nikdo jiný není. Šli od jedné hromady opiových cihel pod pytlovinou ke druhé a přesvědčovali se, že soudky zůstaly ukryté v hromadách po celém skladišti. Přidali další. Z dvacetileté zkušenosti si Brookline vybavil odporný pach vápna, kterým bylo opium ošetřeno v Indii.

„Zítra odjíždím,“ sdělil svým mužům.

„Tak brzy?“

„Jsem v podezření. Je načase strategicky se stáhnout.“

Usmáli se nad tím vojenským žertem.

„Udělali jste, co bylo dohodnuto,“ pokračoval Brookline. „Zítra, až oheň zničí množství budov, zbude ve městě jen pár lidí. Banky a obchody zůstanou bez ochrany. Vyberte si v nich svou odměnu. Nikdo vás nezastaví, zvlášť když budete převlečení za konstábly. Nezapomeňte zapálit domy, které vyloupíte.“

„A vy? Co vaše odměna?“

„Pro začátek jí bude zničení všeho opia.“

„A pak?“

„Poté co shoří polovina Londýna, přeroste možná panika v revoluci.“

„Vždycky jste rád mluvil o revoluci,“ poznamenal jeden z mužů.

„Armáda má chránit Anglii, ale v Indii jsme jen pomáhali bohatým šlechticům prodat víc opia. Ztratil jsem přehled, kolik lidí jsem kvůli těm mizerným aristokratům a tomuhle svinstvu zabil.“

„Takže teď místo toho zabíjíte Angličany.“

„Nezbytné oběti. Je nutné svrhnout tenhle systém. Líbí se mi představa, že jsou šlechtici, kteří zbohatli z našeho zabíjení, teď vyděšení.“

„Mějte si svou revoluci. My si vezmeme peníze.“

„Spravedlivá dohoda. Nebudete mít problém odjet z města v pohřebních vozech, které jste ukradli. Oblečení jako majitelé pohřebních ústavů a s mrtvolami položenými v rakvích na penězích, které zabavíte. Nikdo vás nezastaví.“

„Čím dříve začneme, tím lépe. Povíme hlídačům u brány, že se všechno zdá být v pořádku.“

„Rozbušky jsou načasované na deset minut?“

„Ano. Do té doby budeme bezpečně pryč z téhle oblasti.“ Muž odhrnul pytlovinu a odhalil jednu rozbušku mezi opiovými cihlami. „Zapalte tuhle. Vede k mnoha dalším.“

Brookline škrtl sirkou.

„Stůj!“ zavelel něčí hlas.

Půl míle daleko rachotila po dlažbě dvoukolá drožka blížící se k Ratcliffe Highway.

Margaret Jewellová se uvnitř vyděsila, když uviděla ty pochmurné ulice. „Ne! Neřekli jste mi, že jedeme sem.“

„Chápu, že je to obtížné.“ Emily se dotkla její paže. „Ale potřebujeme vaši pomoc.“

„Vůbec si nedokážete představit, jak je to těžké.“

Drožka odbočila do Ratcliffe Highway. Normálně ulice kypěla životem. Toho večera však byla strašidelně prázdná.

„Odvezte mě zpátky! Přísahala jsem si, že sem už nikdy nevstoupím!“

„Margaret,“ řekla Emily, „musíme zastavit vašeho syna.“

„Proto jsem šla do Scotland Yardu!“ I ve slabém světle lamp, kolem kterých projížděli, odvracela tvář, aby jí nebyla vidět jizva.

„Vy, Margaret. Vy jste ten člověk, který ho může zastavit.“

Drožka dorazila ke svému cíli.

Margaret pohlédla z okna a zasténala.

Dívala se na krámek s prádlem, který v roce 1811 patřil Timothymu Marrovi a kde John Williams povraždil své první čtyři oběti.

Promluvila tak potichu, že ji Emily a Becker sotva slyšeli. „Nemůžete mě nutit tam jít.“

„Tam ne,“ ujistila ji Emily. „Na druhou stranu ulice. Můj otec a komisař Mayne dorazili už dříve a našli místo, kde počkáme.“

Spolu s Beckerem pomohla Margaret z drožky a otočila ji tak, aby neviděla na obchod.

Ofoukl je studený vítr.

Zavrzaly dveře. Zdálo se, že za nimi je jen tma.

„Tady, Emily,“ řekl hlas jejího otce.

Když si jejich oči zvykly na stíny uvnitř, začalo být jasné, že jsou v hokynářství. Ve vzduchu bylo cítit mouku. Na policích vedle patentních medicín ležely balíčky sušenek.

Becker rychle zavřel dveře a dovedl Margaret k židli u pultu. Upírala oči na okno a třásla se.

De Quincey přistoupil k ní. „Margaret, jsem Emilyin otec.“

Neodpověděla.

„Děkuji, že jste přišla. Vaše přítomnost je velmi důležitá.“

Margaret vzlykla, ale znovu neodpověděla.

„Tenhle gentleman je policejní komisař Mayne. Je vám také velmi vděčný.“

„Proč jste mě sem přivezli?“ zeptala se Margaret nešťastně.

„Domníváme se, že váš syn dnes večer spáchá něco mnohem hroznějšího, než byly předchozí zločiny.“

„Jak by to mohlo být možné?“

„Myslíme si, že se chystá vyhodit do vzduchu doky britské Východoindické společnosti. V tomhle větru plameny skoro jistě zapálí celý Londýn.“

„Cože?“

„Pak odejde z města, možná navždy, ale nejdřív přijde sem. Jeho posedlost zločiny svého otce, jeho touha obnovit minulost – to vše mě vede k přesvědčení, že neodolá nutkání spatřit ještě jednou Marrův obchod.“

Místnost ztichla.

„John Williams.“ Bylo zvláštní slyšet Margaret vyslovit celé jméno muže, jehož kdysi milovala. „Bůh ho zatrať. Bůh zatrať mě. Bůh zatrať dítě, které jsme zplodili.“

I ve stínu bylo na její tváři vidět jizvu, když otočila hlavu a pohlédla z okna.

„Tady se kdysi prodávaly boty. Té noci, kdy tu John Williams byl, aby si promluvil s Marrem, mi řekl, že čekal ve tmě tamhle, vedle tamtoho krámu. Viděl mě odcházet, když mně Marr poslal za trest na pochůzku. Marr tvrdil, že chce ústřice na rodinnou večeři. Co však ten hrozný muž skutečně chtěl, bylo vyděsit mne tím, že mě pošle do tmy. Když jsem se vzdálila ulicí, vstoupil John Williams do krámu a…“

Margaret stekly po tváři slzy.

„Jestli nám pomůžete,“ řekl de Quincey, „zastaví se konečně to, co bylo uvedeno v pohyb před třiačtyřiceti lety.“

„Zadržte!“ nařídil něčí hlas.

Se sirkou zastavenou kousek od doutnáku trhl Brookline hlavou ke zdroji toho hlasu. Nevycházel z místa nikde kolem něho. Místo toho se ozval shora.

Jeden z Brooklineových společníků zvedl lucernu. Okraj světla, které vrhala, dosahoval slabě až na střechu, kde se objevil něčí obličej. Ryan. Ukryl se na vrcholku hromady opiových cihel.

Vrata se rozlétla a síla větru je přirazila na vnější zeď.

Dovnitř se vřítili konstáblové. S obušky v rukou namířili čočky svých luceren na Brooklinea a jeho společníky.

Brookline přimhouřil oči před tou září a zapálil doutnák.

„Ne!“ křikl Ryan.

Z plamene vyletovaly jiskry a stoupal kouř, jak postupoval po doutnáku, z něhož byla většina ukrytá pod opiovými cihlami.

Ryan sklouzl po hromadě dolů a jeho boty zaškrábaly po pytlovině.

Jakmile se zaduněním přistál na dřevěné podlaze, vrhl se po doutnáku, aby ho uhasil.

Vůbec se k němu nedostal. S dechberoucí rychlostí tasil Brookline nůž a rozřízl Ryanovi paži.

Ryan vykřikl, chytil se za paži a uskočil dozadu.

„Kolik konstáblů tady máte?“ zeptal se ho Brookline.

Odpověděl mu jeden z jeho společníků. „Vypadá to tak na tucet.“

„A půl tuctu je tamhle.“ dodal další Brooklineův kumpán a ukázal na skupinku strážníků, kteří vstoupili vraty na druhé straně.

Krvácející Ryan se znovu pokusil dostat k doutnáku, ale musel opět uskočit, když po něm Brookline máchl nožem.

„Nepřivedl jste si dostatečnou pomoc.“ řekl Brookline.

Jeho tři společníci drželi teď v rukou nože.

Konstáblové je obklopili. Brookline se však více staral o to, aby jiskřící a dýmající doutnák zmizel v hromadě opia.

„Teď.“ nařídil Brookline.

Jejich pohyby byly znepokojivě rychlé. Než stačili konstáblové zareagovat, zaútočili Brookline a jeho kumpáni s umem a disciplínou pramenící z dvaceti let bojů v Indii a Číně. O činech, z jejichž pouhé představy by se obyčejným lidem udělalo špatně, nepřemýšleli ani vteřinu, tak byli zvyklí zabíjet. Šlo o špičku britské armády, která měla hlavní zásluhu na tom, že Union Jack vlál nad čtvrtinou světa.

Obušky a přilby padaly na zem. Lucerny se tříštily. Látka a kůže se rozpadaly na kusy ve hvizdu dýk ostrých jako břitva. Ostří se míhala rychleji, než oko stačilo sledovat. V několika vteřinách ležela všude kolem těla, muži sténali a někteří z nich už vydechli naposledy.

Z rozbitých luceren šlehaly plameny a petrolej se mísil s krví.

„Ti pitomí parchanti si mysleli, že se nám můžou rovnat,“ řekl Brookline.

„Brána bude zablokovaná,“ varoval jeden z jeho společníků.

„Přelezeme zeď a zamíříme k pohřebním vozům pěšky,“ navrhl jiný. „Nic se nezměnilo. Ten plán vyjde. Ve srovnání s Indií je tohle hračka.“

„Bylo mi ctí s vámi sloužit,“ řekl jim Brookline.

„A nám s vámi, plukovníku. Doufáme, že dosáhnete své revoluce.“

Skladiště naplnilo zadunění výstřelu.

Tři Brooklineovi společníci, kteří spěchali k zadním vratům, se překvapeně obrátili a uviděli, jak Brookline padl na kolena.

Zakrvácený Ryan natáhl podruhé revolver, vystřelil a zabil jednoho z mužů přestrojených za konstábly. Zatímco se zbývající dva snažili zakrýt své překvapení, podařilo se Ryanovi vypálit potřetí a velká zbraň mu poskočila v rukou. Z hlavně se zablesklo a vzduch naplnil kouř. Jeho kulka minula cíl, ale výstřely byly tak ohlušující, že musely být slyšet na velkou vzdálenost. Do budovy se brzy seběhnou další stráže.

V oblaku kouře se dva nezranění muži náhle dali na útěk a jejich boty zaduněly na prknech podlahy skladiště. Vzdálené dveře se s úderem rozlétly a muži zmizeli do noci.

Ryan sledoval, jak se Brookline svalil z pokleku a zůstal ležet na břiše.

„Pověděli mi, že tenhle typ revolveru použil váš člověk, když předstíral pokus o atentát na lorda Palmerstona,“ řekl Ryan.

Ušklíbl se bolestí z bodné rány v paži a přistoupil k Brooklineovi ležícímu na podlaze.

„Dobře spočítaná nadměrná dávka prachu způsobila, že revolver vybuchl, aniž vašemu muži ublížil. Tím, že jste zabránil domnělému pokusu o atentát, jste získal ještě větší Palmerstonovu důvěru. Zjevný útok na člena kabinetu zároveň pomohl rozšířit paniku. Tato zbraň však střílí dobře. Zbrojíř, který mi ji půjčil, mě ujistil, že prach, kulky a ucpávky jsou v komorách přesně tak, jak mají být.“

Ryan se postavil nad Brooklineovo tělo.

„Prosím, neumírejte na tu střelnou ránu. Chci vás vidět viset.“

Náhle se Ryan nedokázal nadechnout. Trhl sebou a zapotácel se dozadu. Brooklineovo náhlé bodnutí směrem nahoru bylo děsivě rychlé.

Ryan zasténal, popadl se za podbřišek a svalil se na hromadu opiových cihel. Kolena se mu podlomila. Svezl se do sedu na zem.

Brookline se bolestivě vyhrabal na nohy a zamířil k němu. Když napřáhl nůž, připravený Ryana bodnout, zazněly výkřiky.

Ryan pozvedl velký, těžký revolver. Podařilo se mu ho sevřít oběma rukama, natáhnout a ještě jednou stisknout spoušť.

Ohlušující výstřel Brooklinea minul. Plukovník se ohlédl k vratům, za nimiž byly slyšet vzteklé výkřiky. Podíval se na Ryana, který se potýkal s revolverem.

V houstnoucím dýmu se rozběhl.

Do skladiště vtrhli hlídači a strnuli v šoku při pohledu na mrtvá těla ozářená plameny.

„Brookline a dva muži převlečení za konstábly utekli zadem,“ zasténal Ryan. „Míří ke zdi okolo doků. Brookline je zraněný.“

Revolver vypadl Ryanovi z ruky na natažené nohy.

Někteří hlídači se rozběhli ke dveřím. Jiní se snažili zadupat plameny.

Muži přibíhali s vědry od doků a lili do ohně vodu.

„Střelný prach,“ zasténal na ně Ryan. „Pod opiem.“

„Střelný prach?“

Ryan se pokusil zvýšit hlas. „Doutnák je zapálený.“

Ryan se opřel o hromadu za sebou a zvedl se na nohy. Zdálo se mu, že to trvá celou věčnost. Kalhoty měl mokré, jako by se pomočil, a možná to tak i bylo, ale věděl, že je má hlavně od krve.

„Musíme,“ zakašlal, jak se nadechl kouře, „vytáhnout opiové cihly a najít ten doutnák.“

„Opravdu jste řekl střelný prach?“

Ryan vytrhl z hromady balíček opia zabalený v pytlovině a hodil ho na podlahu.

„A zapálený doutnák?“ zeptal se někdo jiný.

Ryan zkroucený bolestí vytáhl další balíček.

„Mizíme odsud!“ křikl jeden muž.

„Vítr,“ zasténal Ryan, „rozfouká plameny po městě.“

Shodil z hromady další balíčky. „Našel jsem ji.“

S hlavou točící se ze ztráty krve se snažil zaostřit na jiskry. „Je jich moc. Dobrý bože, rozděluje se to do tří dalších doutnáků.“

Muži se k němu seběhli. Opiové cihly létaly vzduchem.

„Jeden mám!“ křikl hlídač a uřízl hořící konec doutnáku.

„Dva další vedou do těchhle hromad!“

Kašlající hlídači vyhazovali opiové cihly do uliček.

„Tady!“

„Tenhle se rozděluje do dalších doutnáků!“

„Rychle!“

„Jeden jsem našel!“

„Já další!“

Hlídači pobíhali od jedné hromady k druhé a zoufale vyhazovali balíčky.

Ryan našel další doutnák a uřízl mu konec. Nohy se mu podlamovaly.

„Poslední vede pod tuhle hromadu!“ vykřikl někdo. „Nikdy se k němu nedostaneme včas!“

„Utíkejte!“

Když muži pádili kolem Ryana, někdo ho popadl a postrčil ke dveřím. Výbuch ho zvedl a vyhodil ven. Přistál tvrdě na štěrku a převalil se. Zdi se rozpadaly, dřevo a pytlovina létaly vzduchem a tlaková vlna s Ryanem pohazovala tak divoce, že si stěží uvědomoval, že padá z okraje mola.

Brookline se přinutil ignorovat bolest v hrudi. Zatímco pohyboval svýma silnýma nohama a stoupal do svahu k základně zdi, říkal si, že zranění nemůže být vážné, jinak by nemohl běžet tak rychle, jak běžel. Kulka ho zasáhla do pravé strany hrudníku. Měl na sobě zimní kabát, sako a vestu, takže oblečení absorbovalo část nárazu a kulka nepronikla hluboko. Byl si tím jistý.

Vítr rozehnal obvyklou mlhu, takže mu na cestu svítily hvězdy a půlměsíc. Dorazil k úpatí zdi a našel na zemi žebřík. Hlídači britské Východoindické společnosti ho používali na to, aby mohli vyhlédnout přes zeď a házet kamení na zloděje, kteří se za ní shromažďovali.

Žebra ho bolela, když zvedal žebřík a vylézal po něm, ale dýchal zhluboka a přesvědčoval sám sebe, že ta bolest pochází jen z modřin. Vršky kůlů, které tvořily zeď, byly osekané do špiček a mezi nimi byly zaklíněné skleněné střepy. Uslyšel za sebou křik pronásledovatelů, sevřel dvě špičky kůlů a zvedl botu, aby šlápl na skleněné střepy. O jeden z nich se mu zachytila nohavice a látka se roztrhla. Když se přehoupl na druhou stranu, odstrčil žebřík a slyšel ho prásknout o zem.

„Co to bylo?“ křikl někdo.

Visel na vnější straně zdi – vzdálenost k zemi byla větší, protože tam byl vykopaný příkop.

Něco mu prasklo v hrudníku. Doslova uslyšel trhavý zvuk a okamžitě ho zachvátila příšerná bolest. Pustil se oběma rukama. I když byl připravený na náraz při dopadu, zalapal po dechu, když se mu podlomila kolena, ztratil rovnováhu a svalil se na bok.

Vzteklé hlasy dosáhly opačné strany zdi. Brookline se namáhavě zvedl na nohy, přeběhl příkop a vyplazil se do svahu. Bolest mu sevřela pravé koleno, když přelezl železniční plot a dostal se do East India Dock Road.

Ze svého vyvýšeného postavení viděl skladiště a nádrž pro lodě. Z otevřených dveří skladu šlehaly plameny.

Přímo před ním se rozkládal nezřetelný obrys města. Belhavě se rozběhl a upravoval svou rovnováhu a rychlost tak, aby kompenzoval bolest v pravém koleni.

A také bolest v hrudi. Poté co tam něco prasklo, bolela ho rána mnohem víc.

Výbuch ho srazil na zem. Ze skladiště vylétly plameny a trosky, oheň a kouř vystřelily nahoru. V uších už tak zalehlých po střelbě v uzavřeném prostoru skladiště mu teď zvonilo ještě víc.

Jen jeden výbuch.

Mělo jich být deset. Spojená síla všech explozí měla srovnat se zemí nejen skladiště, jehož část zůstala stát, ale i ostatní budovy v oblasti. Měla vyhodit do vzduchu tolik hořících kusů dřeva, že by teď kolem něho pršel oheň. Vítr měl odnést zuřivé jiskry do města. Na severní straně East India Dock Road už měly začít hořet domy a před ním dýmat střechy.

Zkroucený bolestí uviděl lucerny mužů přibíhajících od doků. Dosáhl křižovatky, ze které vedlo pět cest do mnoha směrů. Zamířil na východ s odůvodněním, že pronásledovatele nenapadne, že by se pustil zpátky k řece. Cedule mu prozradila, že je v Church Street. Nedaleko odtamtud zabil svou matku a bývalého vojáka a pak zapálil jejich chatrč na břehu řeky.

Minul kostel, kde se naučil číst. Hlavou se mu mihla pasáž z Knihy každodenních modliteb.

Když říkáme, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravda.

Špatně, pomyslel si Brookline. Já jsem bez hříchu.

Opium je ten hřích.

Anglie je hřích.

Poživac opia je hřích.

Můj otec je hřích.

Na jižním konci Church Street se už spíš belhal, než běžel. Další křižovatku tvořilo znovu pět ulic vedoucích na různé strany kompasu. Policejní řehtačky zněly na poplach, ale byly daleko na severu, nejspíš v East India Dock Road. Svou taktikou zmátl pronásledovatele a tato další křižovatka pěti ulic je měla zmást ještě víc.

Zvolil západ a pachtil se ulicí, kterou znal ze svého mládí – Broad Street. Teď si však změnila jméno, a dokonce ani bez cedule si toho nemohl nevšimnout. Bylo to jediné místo v Londýně, které znal lépe než kdokoli jiný. Lépe, než Poživač opia znal Oxford Street.

Šokovaný tím zjištěním pohlédl doleva, a dokonce i potmě si uvědomil, že kulhá po New Gravel Lané. Tam na čísle 81 mezi ubohými krámky se zbožím pro námořníky stála krčma U králova erbu, kde jeho otec spáchal druhou sérii vražd, když rozbil lebky a prořízl hrdla Johnu Williamsonovi, jeho ženě a jejich služce.

John Williams.

John Williamson.

John Williams.

John Williamson.

Než Brookline vstoupil do armády, poslední, co udělal, bylo, že zašel k Marrovu obchodu a krčmě U králova erbu. Do každého podniku vstoupil. Postál na místě, kde si představoval, že stál jeho otec, kde jeho otec zabíjel.

Po návratu z Indie, kam se jeho otec mnohokrát plavil jako námořník na obchodní lodi, bylo první věcí, kterou po těch dvaceti letech udělal, to, že zašel do Marrova krámu a postál v něm.

Pak zamířil do krčmy U králova erbu v New Gravel Lané, ale ta už k jeho úžasu neexistovala. Západní stranu ulice teď zabírala obrovská tmavá zeď, která chránila oblast, do níž se rozšířily doky.

„Kdy se stalo tohle?“ zeptal se kolemjdoucího, který na něho pohlédl se strachem a spěchal dál.

Spěchal na jih po Cinnamon Street. Propocený po dlouhém běhu se s úlevou opřel o lampu, když objevil, že penzion U hrušně, kde přespal jeho otec poté, co zabil Marrovy a Williamsonovy –

John Williams.

John William.

…stále stojí. Té první noci po návratu z Indie se Brooklineovi podařilo pronajmout si tentýž pokoj jako kdysi jeho otci. Pokud věděl, spal ve stejné posteli, na niž ulehl on.

Teď se ve tmě tyčila vysoká zeď, která nahradila krčmu U králova erbu, a Brookline se podél ní potácel na západ. Kolem něj poletovaly jiskry. Lidé z okolí uslyšeli výbuch a několik z nich se odvážilo vyjít do noci a prozkoumat situaci. Když viděli jiskry padající na zdi, zoufale se je snažili hasit.

Bolest v koleni způsobovala, že sebou trhl bolestí pokaždé, když na pravou nohu přenesl váhu. Co ho však skutečně mučilo, byl hrudník. Pod kabátem, sakem a vestou cítil na kůži nějakou tekutinu a rozhodně se nedomníval, že je to pot. Kulka možná pronikla o něco hlouběji, než se snažil sám sebe přesvědčit.

Míjel sloupy lamp a počítal čísla na domech nalevo: 55,49, 43, 47. A pak měl před sebou Ratcliffe Highway, číslo 29.

Pokračování deníku Emily de Quinceyové

V šeru hokynářství, když jsem seděla vedle Margaret a svírala její staré ruce, jsem slyšela otce, jak se přehrabuje v nějakých věcech na policích. S tlumeným triumfálním výkřikem odzátkoval lahvičku a napil se.

„Jestli je to víno, rád bych se napil, abych zahnal zimu,“ řekl komisař May ne.

„Není to víno,“ odpověděl otec.

„Tak co to je?“

„Medicína.“

„Medicína?“

„Laudanum,“ vysvětlil Becker.

„Dobré nebe,“ řekl komisař May ne.

Vzduch jakoby zhoustl. Oba jsme ucítili a uslyšeli nějaký rachot na východě. Okna se zatřásla.

„Co bylo tohle?“ zeptal se Mayne.

„Výbuchy“ odpověděl Becker.

Margaret vyskočila na nohy a chtěla utíkat ke dveřím.

„Ne.“ Zastoupila jsem jí cestu. „Nesmíme se teď nechat vidět.“

„Ryan selhal,“ podotkl komisař.

„Možná ne,“ opáčil otec. „V tom domě v Greek Street byly na podlaze otisky několika sudu, ale slyšeli jsme jen jednu explozi“

„Jeden výbuch by mohl stačit.“

Becker se přitiskl vedle okna a vyhlédl ven. „Na obloze jsou jiskry,“ hlásil. „Vítr je žene od východu. Ale snad jich není dost, aby zapálily město, jak Brookline zřejmě zamýšlel.“

„Stačilo by jen pár silných závanů,“ poznamenal Mayne. „Tenhle vítr by plameny rychle rozšířil.“

Cítila jsem, jak Margaret vedle mě vzlykla, když vítr foukl prach kolem okna.

„De Quincey, možná se mýlíte, že sem přijde,“ řekl komisař. „V docích bude panovat velký zmatek. Brookline bude pod velkým tlakem z téhle oblasti zmizet.“

„Neexistuje nic jako zapomínání,“ připomněl otec. „Brookline je posedlý svou minulostí. Možná ani neví, že se sem má v úmyslu vrátit, ale nepochybuji, že pokud se drží na nohou, přijde na místo, kde býval Marrův krám.“

„‚Možná ani neví, že se sem má v úmyslu vrátit?“ Mayne se zamračil. „O čem to mluvíte?“

„Další myšlenka, ze které se vám zatočí hlava,“ odpověděl Becker. „Pan de Quincey mě přesvědčil, že některé věci děláme, aniž víme proč.“

„Jako třeba proč jsem se já od vás nechal přesvědčit, abych strávil noc tady, místo abych venku pomáhal organizovat ten hon,“ řekl komisař.

Obchod zase ztichl až na občasné zabublání, když otec otevřel lahvičku s laudanem a napil se z ní.

„Musím odejít,“ prohlásil nakonec Mayne. „Lord Palmerston bude žádat mou rezignaci, když se dozví, že jsem byl tady s vámi, místo abych se věnoval svým povinnostem.“

„Je nezbytné, abyste tady zůstal,“ ozval se otec ze tmy. „Nám lord Palmerston neuvěří, ale vás vyslechne.“

„Možná nevyslechne. Nezapomínejte, že po něm budu chtít, aby se obrátil proti veliteli své ochranky, muži, který mu včera údajně zachránil život.“

„Otče,“ řekla jsem, „někdo je venku.“

V krámu se rozhostilo strašidelné ticho.

Za oknem se zjevila postava vysokého muže, který stál zády k nám a prohlížel si bývalý Marrův obchod.

„Je tam, kde před třiačtyřiceti lety stál John Williams,“ zasténala Margaret. „Díval se, jak jsem zavřela dveře a odešla ulicí.“

Dál jsem držela Margaret za paže a bránila jí v náhlém pohybu, zatímco se naše skupinka tlačila k oknu.

Obrys vysokého muže popošel do středu ulice. Kulhal. Oběma rukama se držel za pravou stranu hrudníku, jako by byl zraněný.

„Jste připravená, Margaret?“ zeptal se otec.

„Měla jsem na přípravu celý život.“

Za oknem se vysoký muž nakláněl doprava, jak ho zřejmě bolest nutila ulevovat té straně.

Přestože jsem ho viděla jen zezadu, intenzita toho, jak zíral na bývalý Marrův obchod, byla skoro hmatatelná.

Na východě zněly policejní řehtačky.

Muž naklonil hlavu tím směrem a odhodlával se k odchodu.

Otec otevřel dveře a zavolal ven: „Johne Williamsi?“

Muž se otočil ke dveřím.

„Jste to vy, Johne Williamsi?“ zeptal se otec.

„Kdo to na mě mluví?“ Měsíční světlo odhalilo temnou tekutinu lesknoucí se na pravé straně mužova kabátu.

„Jste John Williams, ano, poznal bych vás kdekoli.“

„Pletete si mě s někým jiným.“

„Nemožné.“

O kus dál v ulici zavolala z temnoty mezi dvěma lampami nějaká žena: „Johne Williamsi!“

K jejímu hlasu se připojil další: „Johne Williamsi!“

„Kdo jste?“ zeptala se postava.

Z druhé strany křikla další žena: „Johne Williamsone.“

A další. „Johne Williamsone.“

Ženský křik zněl střídavě zleva a zprava a měnil jména.

„Johne Williamsi!“

„Johne Williamsone.“

Náhle se hlasy změnily. Všechny ženy současně zaječely: „Syn Johna Williamse! Vy jste syn Johna Williamse!“

Brookline začal chvatně kulhat na západ směrem k Toweru, předělu mezi chudobou East Endu a lepší částí města.

Náhle se však prudce zastavil, když se objevila řada konstáblů zaplňujících ulici od jedné strany ke druhé, kteří kráčeli proti němu a mířili na něho svými lucernami. Otec jim dal instrukce zůstat ukrytí, dokud ženy nespustí svůj sbor.

Brookline se otočil na druhou stranu a tam se také vynořila řada konstáblů táhnoucí se přes celou ulici. I oni na něho mířili svými lucernami a kráčeli k němu, aby ho polapili do pasti.

„Johne Williamsi! Johne Williamsone. Synu Johna Williamse!“ křičely ženy.

Pak ty zneklidňující hlasy utichly.

Konstáblové se také zastavili. Jediné, co se pohybovalo, byl vítr.

V temném krámu se otec obrátil k Margaret. „Pamatujete si, co od vás požadujeme?“

„Jak bych mohla zapomenout? Ustupte. Chci něco říct svému synovi.“

Pustila jsem Margaretiny paže.

Vyšla dveřmi na ulici.

Následovala jsem ji. S vědomím, že by tam Margaret nebyla, kdybych ji nepřemluvila, jsem cítila povinnost pomoci jí, jak bude třeba.

„Roberte?“ zavolala.

Brookline se ostražitě obrátil k ní.

„Roberte?“ zopakovala a vyšla dál do ulice.

„Kdo mě volá tím jménem?“

„Tvoje matka.“

Brookline ustoupil dozadu, jako by ho odstrčil vítr.

„Ne. Moje matka zemřela před mnoha lety. Při požáru.“ „Samuel zemřel.“ Margaret kráčela pomalu k němu a každý krok vyjadřoval její citové utrpení. „Ale já přežila.“ Brookline couvl o další krok. „Tohle je podvod.“ „Navzdory svému zranění se mi podařilo odplazit pryč.“ „Lžete.“

„Oheň mi popálil tvář. Vidíš tu jizvu, Roberte? Tady, na levé straně. Kazdy den mi ta jizva připomíná toho parchanta, kterým byl John Williams, a tu špínu, kterou jsem spolu s ním přivedla na svět. Každý den se modlím, aby ke mně Bůh natáhl svou ruku a rozdrtil mě.“

„Neříkej mi špína?“

„Přeju si, abych se nikdy nenarodila a nemohla tak porodit tebe.“

„Ty nejsi má matka. Žádná matka by takhle nemluvila se svým synem.“

„Kdo jiný by věděl, že jsi mučil zvířata pod molem?“

„Ne.“

„Uvazoval jsi je za tlapy ke kůlům a dával jim na tlamy náhubky.“

„Dítě neví, co dělá ani proč to dělá. Odčinil jsem to. Svět bude díky mně lepší.“

Margaret přistoupila blít „Díky zabíjení?“

„Dvacet let mi v Indii přikazovali zabíjet. Povyšovali mě a vyznamenávali za činy, které by mě v Anglii stály oprátku. Nemluv mi o zabíjení. Zabít je špatné jen z určitého úhlu pohledu.“

„Ztratil jsi důvod žít.“

„To Anglie ztratila důvod dál existovat!“

„Co těch pět lidí‘, které jsi povraždil v sobotu večer, z nichž byly dvě ženy a dvě děti?“

„K žádnému zabíjení v sobotu večer se nepřiznávám. Ale zabil jsem mnoho žen a dětí v Indii a byl za to vyznamenán. Moji velitelé tvrdili, že je to nezbytné pro impérium. Ve skutečnosti tím mysleli, že je to nezbytné proto, aby boháči ještě víc zbohatli obchodem s opiem.“

„A co ti lidé, které jsi zavraždil v pondělí v noci? Ti neměli s obchodem s opiem nic společného.“

„Nepřiznávám se ani k žádnému zabíjení v pondělí v noci. Ale jestli zemře pět lidí, jedenáct, nebo dokonce stovky proto, aby zachránili miliony před celoživotním utrpením, stanou se z těchto obětí hrdinové. Jestli jsi skutečně mou matkou, můžeš mi povědět, kolik se tobě, Samuelovi a mně podařilo vydělat každý den sběrem uhlí u řeky nebo Samuelovi a mně sběrem popela?“

„Všem dohromady? Když jsme měli štěstí? Dva šilinky denně.“ Margaret už byla skoro u něho.

„Možná čtrnáct šilinků za týden. Ani ne libru. Ne dost na to, abychom se pořádně najedli a žili v místnosti bez krys. Když jsem se vrátil z Indie, dostal jsem šestnáct set liber od jednoho velkostatkáře, který se chtěl stát armádním důstojníkem. Věděla jsi, matko, že jen málo důstojníků v armádě získá svou šarži za zásluhy? Kupují si je od důstojníků, kteří odcházejí do výslužby. A tenhle pitomec velkostatkář mi rád dal šestnáct set liber, aby získal moje místo plukovníka. Šestnáct set liber, aby se mohl stát vrahem. Pokud si opravdu moje matka, můžeš mi povědět, co jsem dostával každou neděli v kostele, když jsem se tam chodil učit číst.“

„Sušenku.“

„Až do té doby jsem měl štěstí, když jsem mohl ochutnat drobky sušenky. Když jsem pracoval jako popelář, odvážel popel z domů boháčů, viděl jsem věci, o jakých se mi ani nesnilo. Některé domy měly osm i deset pokojů a každý z nich byl větší než ta chatrč, kterou jsme byli ty, já a Samuel nuceni sdílet. Viděl jsem úžasné oblečení, tak nové a drahé, až jsem si myslel, že se mi to jenom zdá. Viděl jsem sníst za den víc jídla, než se nám třem podařilo sehnat za týden. Kolik milionů v Anglii trpí tak jako ty a já, matko? Když se podívám na lorda Palmerstona a jeho bohaté, mocné, arogantní přátele, když vidím jejich chamtivost a pohrdání chudými, cítím takový vztek, že musím vynaložit veškeré úsilí, abych ho ovládl.“

„Ale tys ho neovládl.“

Margaret došla až k němu.

Držela jsem se za ní, odhodlaná pomoci jí, jak jen to bude možné. Zalil mě chladný šok, když Margaret náhle zvedla pěsti, aby svého syna udeřila. Protože byla příliš malá, než aby mu dosáhla na obličej, směrovala údery na jeho hruď. Zprava, zleva, zprava, zleva. Hlasité rány při nárazech byly překvapivé, vzhledem k tomu, že přicházely od staré ženy. Zatímco její pěsti dopadaly, udýchalo ji to úsilí natolik, až jsem dostala strach, že se zhroutí.

Brookline nedával najevo žádnou bolest, ani když ho bila do jeho rány. Navzdory zranění, od něhož měl kabát lesklý krví, reagoval jen tím, že se ještě víc napřímil. S pažemi u boků jen zpevnil postoj a vstřebával matčiny rány.

Doběhla jsem k ní a zoufale se ji snažila odtáhnout, aby jí Brookline třeba neublížil.

On však místo ní popadl mě. S jeho paží kolem krku jsem mu visela na hrudi a lapala po dechu. Hned mě zase pustil na nohy a vypadalo to, že chtěl jen předvést, jak snadno by mě mohl zranit, kdyby chtěl.

Opět jsem se pokusila od něho Margaret odtáhnout. Becker stál najednou vedle mě. Když viděl, že mě už Brookline neohrožuje, sevřel Margaretinu druhou paži, ale ta navzdory našemu společnému úsilí dál bušila do svého syna.

„Vidím, že je tu i ten hrdinský konstábl,“ poznamenal Brookline. „Jednoho dne možná také dostanete medaile, Beckere, ale ujišťuji vás, že ty medaile přijdou rychleji, když zabijete pár lidí.“

Margaret se neustále bránila, když jsme ji táhli zpátky k hokynářství.

„Netvrď, že zabíjíš pro ty chudáky, co tady žijí!“ vykřikla Margaret. „Dnes večer jsi je málem povraždil všechny!“

„Kdyby přišla revoluce, jejich dětem by díky tomu bylo lépe,“ opáčil Brookline. „Poděkovaly by mi.“

„Ty špíno!“ Z Margaretiných rtu vylétla slina.

„To muži jako lord Palmerston jsou špína. Čím dřív se podaří zlikvidovat je i jejich způsob života, tím dřív bude tato země osvobozena od utrpení.“

„Plukovníku,“ křikl otec, „děkuji vám, že jste neublížil mé dceři.“

Brookline se obrátil a uviděl otce vycházet z krámu.

„Kdo je tam?“ zeptal se Brookline. „Poživač opia?“

Otec vstoupil do měsíčního světla. „Navzdory své vděčnosti však musím konstatovat, že jste nám nepověděl úplnou pravdu.“

„Vy malý parchante,“ zavrčel Brookline.

„Jsem hubený, ne malý.“

„Všechno je pro vás jen žert. Opium. Násilí. Je vám to jen pro smích. Když se člověk zaplete do vraždy, velmi brzy mu loupež začne připadat jako maličkost.“ citoval pohrdavě Brookline, „a od loupeže je už jen krok k pití, nectění neděle, neslušnosti a lenosti. Kdo se jednou vydá po této šikmé cestě, nikdy neví, kde se zastaví. Zkáza mnohého člověka započala nějakou vraždou, které v té době možná nevěnoval patřičnou pozornost.“

„Lichotíte mi, když citujete mé dílo tak přesně.“

„To vy jste skutečná špína, o které se zmiňovala moje matka. Vaše chvála opia a násilí zapříčinila mnohem víc úmrtí, než ke kolika se hlásím já.“

V dálce naplnil noc zvuk poplašných zvonů hasičských vozů. Otec pohlédl tím směrem.

Sledovala jsem jeho pohled. Na východě jsem viděla záři vycházející z místa, kde, jak mi bylo řečeno, se rozkládaly doky britské Východoindické společnosti. Ze záře vylétávaly jiskry. Vítr je hnal po obloze až ke mně jako hejna zuřivého hmyzu. Ale ten groteskní ohňostroj bledl, když se ke mně blížil, protože ho vítr zároveň zhášel.

Když jsem se znovu podívala na otce, byl o krok blíže k Brooklineovi.

„Ujišťuji vás, plukovníku, že mi opium ani násilí zábavné nepřipadá. Každý den v uplynulých padesáti letech lituji toho strašného okamžiku, kdy jsem prvně polkl laudanum proti své bolesti v obličeji. Co se týče násilí, píšu o něm nutkavě a se zjevným humorem, protože mě děsí. Kdysi dávno jsem pohlédl do tváře vzteklému psu. Ta hrozná intenzita v jeho očích nad pěnou u huby mě hypnotizovala natolik, že jsem se nedokázal odvrátit.“

„Srovnáváte mě se vzteklým psem?“ Brookline vytáhl nůž.

„Vůbec ne. Vzteklý pes neví, co dělá. Naopak vy jste si mimořádně dobře vědom toho, co děláte, i když netušíte, proč to děláte.“

„To nedává smysl. Opium vám poškodilo mozek.“

„Naopak, myslí se mi po něm jasněji.“

Poplašné zvony v dálce na byly na počtu a síle.

„Jiskry řídnou,“ poznamenal otec. „Krize je pod kontrolou. Selhal jste, plukovníku, a jestli smím poznamenat, stojíte ve velké kaluži krve. Nemáme poslat pro chirurga?“

„Přežil jsem už horší zranění.“

„Těla, nebo mysli?“

„Mé mysli? Zase mě urážíte?“

Když se Brookline výhrůžně pohnul směrem k otci, pokročil Becker kupředu na jeho ochranu, připravený udeřit obuškem.

„Konstáble,“ varoval ho Brookline, „nejsem sice v nejlepší formě, ale opravdu si myslíte, že se se mnou můžete měřit? Možná jste právě teď silnější, ale já mám jednu vlastnost, kterou vy zcela postrádáte.“

„A to jakou?“ zeptal se Becker.

„Ochotu způsobit bez zaváhání smrt. Prozkoumejte svou duši. Jste připravený napáchat na mém těle takové škody; jaké jsem já bez váhání a lítosti připravený napáchat na vašem?“

Becker neodpověděl.

„Možná si přejete chránit Poživače opia, bůhví proč, nebo tu ženu, co si říká má matka, či dceru Poživače opia,“ pokračoval Brookline. „Ušlechtilý úmysl však nestačí. Nemáte temperament ani trénink, abyste byl takovým umělcem, jakého udělala Anglie ze mě. Ryan to už poznal na vlastní kůži.“

„Ryan?“ zeptal se Becker rychle. „Co je s ním?“

„Mám v sobě jeho kulku. Neměl však dost odhodlání, aby dokončil, co začal. Ukázal jsem mu, co postrádá.“

„Co jste mu ukázal? Kde je?“

„Když jsem ho viděl naposledy, ležel ve své krvi a věnoval veškeré úsilí tomu, aby udržel své vnitřnosti tam, kam patří;“

„Vy…!“

„Beckere!“ křikl otec, když už se zdálo, že konstábl Brooklinea napadne. „Přesně to chce! Provokuje vás! Copak jste ho ještě nepochopil? Aby mohl zabít, potřebuje motiv, kterým ten čin ospravedlní!“ Becker strnul.

„Velmi chytré,“ řekl Brookline. „Ten malý parchant vám zachránil život.“

„Plukovníku, ta kaluž krve u vašich nohou se zvětšuje. Opravdu nechcete, abychom poslali pro chirurga?“

„Mám podezření, že mi chirurg nepomůže.“ Brookline se zapotácel.

„Chcete snad spáchat sebevraždu tím, že vykrvácíte, místo abyste se oběsil jako váš otec?“

„Smrt v boji je počestná.“

„Vzhledem k množství krve, kterou ztrácíte, nemáme my dva dost času dopídit se pravdy. Proč se bičujete, plukovníku?“

„Opovažujete se mluvit o takových věcech v přítomnosti žen?“

„Brzy uslyší ještě horší věci. Odpovězte na mou otázku. Proč se bičujete?“

„Jste slídil.“

„Souhlasím. Proniknout do vaší ložnice bylo zavrženíhodné. Proč se –“

„Abych se potrestal za lidi, které jsem zabil.“

„Trestáte se za zabití toho Vysloužilého vojáka, se kterým jste se svou matkou žil? Trestáte se za pokus zavraždit svou matku?“

„Byl to hrozný skutek. Byl jsem dítě. Ve svém zmatku jsem si neuvědomoval, co dělám.“

„Trestáte se za všechny lidi, které jste zabil v Indii kvůli obchodu s opiem?“

„Zjevují se mi v nočních můrách.“

„Možná je lepší říct ‚ve snech.“

„Ve snech?“

„Zvláštního druhu.“

„Nerozumím.“

„Víte, jaký druh myslím. Navzdory našim rozdílům jsme oba muži a chápeme okolnosti jistých snů. Nemusíme zahanbovat zeny tím, že budeme konkrétní.“

Skutečně jsem se cítila zahanbena. Znepokojivě. Byl to vzácný případ, kdy mně otcovy poznámky vehnaly krev do tváří.

„Bičoval jste se poté, co jste v sobotu večer zavraždil těch pět lidí?“

„Jako pokání.“

„Bičoval jste se poté, co jste v pondělí večer zabil těch osm lidí v krčmě a další tři v chirurgově domě?“

„Abych to odčinil.“

„Na lůžku ve vaší ložnici jsem viděl víc než skvrny od krve.“

Navzdory větru a vzdáleným poplašným zvonům se v ulici rozhostilo zneklidňující ticho.

„V mé ložnici?“ zeptal se Brookline.

„Bičujete se, abyste završil vzrušení, které ve vás vzbuzuje zabíjení. Důkazy tohoto vzrušení byly na vašem lůžku.“

Brooklineovo zařvání mě tak vyděsilo, že jsem uskočila dozadu, jako by mě napadl.

Jeho řev dolehl ke konstáblům, kteří čekali v řadách o tři obchody dál na každé straně. Jeho mučivý křik stoupal k obloze, kde ho netečně vyslechly hvězdy a půlměsíc.

Hlavu měl zakloněnou. Ústa dokořán. Ruce natažené k nebesům.

Jeho křik pomalu utichl. Když spustil paže a hlavu, klesla mu ramena mohutným výdechem, který mohl být vzlyknutím. Jedna z otcových knih se jmenuje Suspiria de profundis, povzdech z hlubin. Přesně to jsem slyšela – ten nejdelší povzdech, který podle mých představ mohl vyjít jen z hlubin lidské bytosti.

Brookline se odvrátil. Jako v mrákotách se pustil pryč ulicí a nechával za sebou krvavé stopy.

Otec s ním držel krok. „Zabíjíte, protože vám to dělá dobře. Všechno ostatní jsou lži, které nepřátelská část vaší osoby opakovala tak dlouho, až jste jim uvěřil.“

Řada konstáblů, ke které se Brookline blížil, mu pokročila naproti. Připravovali se zneškodnit ho pouty.

„Želízka nejsou nutná,“ řekl jim otec. „Nemá v úmyslu uprchnout. Je zjevné, kam má namířeno. Nechte ho projít.“

Rozestoupili se a nechali ho jít dál, ale drželi se za ním.

Prostitutky, jejichž pomoc si otec najal, se vynořily ze svých úkrytů v ulici. Jejich ztrhané rysy a cáry rozevláté větrem mi připomněly kresby čarodějnic.

„Doris!“ křikl otec. „Melindo! Je tohle ten muž, který vám slíbil další sovereign?“

„Je jinak voblečenej a měl žlutý fousy, ale je stejně vysokej a jeho hlas bych poznala všude,“ odpověděla Doris.

„Plukovníku, sahá vaše účast s chudými tak daleko, abyste těmto laskavým dámám vyplatil zbytek mzdy, kterou jste jim slíbil za to, že na mě budou pokřikovat ve Vauxhall Gardens?“

Brookline se potácel dál a zíral na něco daleko za tou temnou ulicí. Margaret a já jsme ho následovaly. Stejně tak Becker a komisař Mayne. S Brooklinem drželi krok i konstáblové a prostitutky.

Otec se držel těsně za ním.

„Plukovníku, co se stalo s vaším soucitem s chudými? Pokud máte nějakou čest, splníte slib, který jste těm dámám dal.“

S pohledem upřeným před sebe sáhl Brookline do kabátu, obrátil naruby kapsy a vysypal na dlažbu mince. Jejich měď, stříbro a zlato vydávaly odlišné zvuky, když dopadaly a kutálely se.

Prostitutky se k mincím rozběhly a začaly se o ně prát.

S obrácenými kapsami vlajícími ve větru došel Brookline k ceduli označující Cannon Street. Potácel se dál na sever podél zchátralých domů, které vypadaly, že se každým okamžikem zřítí. Konstáblové a my ostatní jsme se ho drželi.

„A co Ann?“ zeptal se otec. „Máte o ní nějaké informace?“

„O kom?“

„O Ann! Vylákal jste mě do Londýna tvrzením, že o ní něco víte.“

„Ta děvka podle všeho zemřela na souchotě krátce poté, co jste ji opustil.“

„Já ji neopustil! Povězte mi to! Máte mi vůbec co říct?“

„Jak by mohla prostitutka se souchotěmi přežít? Po většinu vašeho života hnila v hrobě pro chudinu. Jste blázen.“

Byla jsem dost blízko, abych spatřila, jak jeho obličej zaplnila prázdnota. Poslední zbytky jeho mládí mu proklouzly mezi prsty. Pokožka na tvářích se mu svraštila. Oči se propadly beznadějí. Z úst mu unikl sten – nebo to možná byl vzlyk vycházející z hlubin jeho zlomeného srdce.

Z jednoho rozpadajícího se domu vyšla ztrhaná zena a se strachem na nás hleděla. Za ní se objevil chorobně vyhublý muž.

Beze slova následovali Brooklinea, jako by vytušili, co se děje.

Z temných dveří se vynořovali další zubožení muži a ženy, mračili se na Brooklinea a připojovali se k našemu hrůznému průvodu.

Brzy nás provázelo několik tuctů lidí‘, pak sto a dvě stě a jejich kroky zněly na dlažbě.

Brookline dorazil na velkou křižovatku. Nápis na zdi označoval Cable Street. Náhle jsem si vzpomněla na něco, co můj otec napsal. Ke své hrůze jsem pochopila, že se Brookline vydal po trase, kterou bylo před třiačtyřiceti lety vezeno tělo jeho otce.

Průvod se zastavil, když se Brookline zapotácel uprostřed křižovatky. Ozařovaly ho lucerny konstáblů. Rozhlédl se po davu, který křižovatku zaplnil, ačkoli jeho nepřítomný pohled naznačoval, že nás vůbec nevnímá.

Opět vydal dlouhý povzdech ze svých hlubin.

Začal vytahovat cosi zpod svého kabátu.

„Ustupte!“ varoval nás Becker. „Může to být zbraň!“

Brooklineovi se podlomila kolena. Jeho vysoké tělo neupadlo, spíš se zhroutilo. Dopadl obličejem na kameny.

Zatřásl se a pak zůstal nehybně ležet.

Dav zašuměl, pokročil kupředu a obklopil ho v opatrné vzdálenosti.

„Křižovatka ulic Cannon a Cable,“ řekl komisař Mayne. „Někde pod touhle křižovatkou, pod touhle dlažbou, je pohřbený John Williams.“

„Ne někde,“ řekl mu otec. „Tady. Jsem si jistý, že Brookline znal přesné místo, kde spočívají kosti jeho otce.“

„Emily a Margaret, nedívejte se.“ Becker se opatrně sklonil, aby Brooklinea převalil na záda.

My jsme však neodvrátily zrak. Normální emoce mě opustily. Byla jsem tak otupělá, že jsem sebou netrhla ani se mi neudělalo špatně, když jsem uviděla nůž, který Brookline vytáhl zpod kabátu a vrazil si ho při dopadu na zem mezi žebra.

Stejně jako když Brookline řval k obloze, i teď byla jeho ústa otevřená trýzní.

„Už umíral, a přece cítil nutkání použít nůž. Není to přesně kůl do srdce,“ řekl otec. „A představuji si, že Brookline chtěl pro sebe totéž, co potkalo jeho otce. Je mi to líto, Margaret.“

„Pro mě byl mrtvý už dávno,“ odpověděla ta stará žena. „Není třeba mě za tohle litovat. Kéž by mi však Bůh odpustil to, co udělal kvůli mé slabosti.“

„Člověk může najít ve svém nitru, ve zvláštní komoře své mysli, oddělenou cizí povahu,“ citoval otec něco, co napsal. „Ale co když je tato cizí povaha v protikladu k té jeho, bojuje s ní a působí zmatek v tom, co ten člověk považoval za nenarušitelnou svatyni své duše?“

„Poradíte si beze mě?“ zeptal se náhle Becker a pohlédl z otce na Margaret a na mne.

„Už jsme v bezpečí. Běžte!“ vybídla jsem ho.

Becker se rozběhl davem směrem k záři na temném obzoru.

Plameny praskaly, koně se vzpínali hrůzou. Údery zvonů přivolávaly další pomoc, zatímco muži leželi na molech, natahovali se přes okraje a nabírali do věder vodu. Pak je podávali řadě vedoucí ke skladišti. Další řada chvatně posílala prázdná vědra zpátky. Hadice vedly od vody k požárním vozům, na nichž muži zuřivě pumpovali a další směrovali proudy vody na skladiště.

V tom chaosu doběhl Becker k jednomu konstáblovi. „Kde je detektiv inspektor Ryan?“

„Toho neznám.“

Ve světle plamenů utíkal Becker k dalšímu konstáblovi. „Hledám detektiva inspektora Ryana!“

„Neviděl jsem ho.“

Bez dechu po běhu do doků se Becker zoufale rozhlížel kolem.

„Povídal jste, že hledáte Ryana?“ zeptal se hlídač.

„Ano!“

„Byl s těmi konstábly, které zabili,“ hlásil hlídač.

„Ryan je mrtvý?“

„To nevím.“ Hlídač musel pozvednout hlas, aby ho bylo přes křik a hukot plamenů slyšet. „Pobodali ho.“

„Pobodali?“

„Pomohl jsem mu ze skladiště, než vybouchlo. Zvedlo nás to do vzduchu. Pak už jsem ho neviděl.“

„Kam? Ukažte mi, kam vás výbuch odhodil!“

„Tamhle!“

Hlídač ukázal na plochu vysypanou štěrkem. Nikdo tam nebyl.

Becker se rozhlížel všemi směry. „Ryane! Proboha, kde jste?“ Zastavil muže spěchajícího kolem. „Nevíte, kam odnesli zraněné?“

„Tamhle! Do skladu koření!“

Muž ukázal na budovu nedaleko hořícího skladiště.

Becker se k ní rozběhl.

Živí i mrtví leželi na přikrývkách. Becker běhal od jednoho k druhému, díval se jim do tváří, otíral z nich saze.

Zoufalý se vrátil ke skladišti opia. Skrz plameny viděl vrata vyražená výbuchem. Každého, kdo jimi právě probíhal, musela exploze zvednout a –

Becker sledoval trasu ode dveří ke štěrkové ploše, kterou mu ukázal hlídač. Našel krev. Šel po té stopě k dřevěnému molu. Krev vedla přes jeho okraj.

„Ryane!“

Becker si klekl a hleděl dolů na špinavou vodu. Přestože mu srdce bušilo jako o závod, skoro se zastavilo, když rozeznal napůl ponořenou postavu s pravou paží zaháknutou do smyčky lana.

„Pomozte mi!“ zařval Becker. „Proboha, pomozte mi!“

Jeden konstábl ho zaslechl a doběhl k němu.

„Jsem policista!“ křikl Becker. „Tam dole je inspektor Ryan!“

Becker si svlékl kabát tak rychle, že několik knoflíků povolilo. Skopl z nohou boty a skočil.

Tělo ho zabolelo šokem ze studené vody. Když se do ní Becker vrhl, cítil ten chlad jen krátce. V několika vteřinách se ho zmocnila otupělost. Ruce se mu třásly, když popadl lano, které mu hodil konstábl. Uvázal lano Ryanovi v podpaží a pokynul konstáblovi, k němuž se přidali další dva muži, aby Ryana vytáhli nahoru.

Když ho však vyzvedli z vody, ukázal odraz plamenů hroznou řeznou ránu v Ryanově podbřišku.

Becker se málem pozvracel, ale potlačil to nutkání a křikl: „Přestaňte! Je pořezaný! Rozšiřujeme ránu!“

Konstáblové spustili Beckera zpátky do vody. Becker, jehož otec, nájemce půdy, trval na tom, aby se naučil plavat, než začne chytat ryby v řece tekoucí nedaleko farmy, popadl Ryana za jednu paži a svou volnou rukou dělal tempa podél mola. Vodou nasáklé kalhoty ho stahovaly dolů, ale chytil se pilotu a přitáhl se za něj. Zabral dalším tempem a dostal se k lávce sklánějící se dolů z mola.

Tam už čekali konstáblové a pomohli mu vyzvednout Ryana z vody.

„Je mrtvý,“ zamumlal jeden z nich.

„Ne!“ řekl Becker. „Nemůže být! Nedovolím, aby zemřel!“

„Podívejte na tu ránu v jeho břiše,“ řekl druhý konstábl a ani se neobtěžoval zmínit o Ryanově pořezané levé paži.

„Myslím, že se pohnul,“ vyhrkl Becker.

„Taky bych si to přál,“ řekl jeden z konstáblů, „ale to si jen plameny zahrávají s našimi smysly.“

„Jeho rty! Viděl jsem, jak se pohnuly!“

Becker se naklonil blíž a snažil se zachytit, co Ryan říká.

Ostatní konstáblové se také naklonili blíž.

„Sníh,“ zamumlal Ryan.

„Ten chudák má halucinace. Myslí si, že sněží.“

„On ale nemluví o sněhu! Pomozte mi ho zvednout a dopravit k doktoru Snowovi!“

„Zotaví se inspektor Ryan ze svých ran?“ zeptal se lord Palmerston.

Podruhé za dvě noci stáli de Quincey, Emily a Becker v tanečním sálu sídla lorda Palmerstona. Kromě nich tam byl povolán i komisař Mayne.

Tma za okny zbledla rozbřeskem. Palmerston byl však oblečený jako do kanceláře, tedy ve svých obvyklých šedých kalhotách, černé vestě a černém kabátě po kolena. Jeho mohutná postava mu stále dodávala na autoritě, stejně jako husté, dlouhé, nahnědo obarvené licousy zdůrazňující jeho výrazné oči.

„Doktor Snow je opatrně optimistický, vaše lordstvo.“ odpověděl Becker. „Říká, že za obvyklých okolností by Ryan vykrvácel, ale pokud jsem mu dobře rozuměl, omezila studená voda krvácení. Doktor mu vydezinfikoval rány a zašil je. Teď už nezbývá než čekat, až se Ryanovo tělo uzdraví samo.“

„Kde je Ryan teď?“

„Odpočívá v domě doktora Snowa, než ho budou moci převézt do nemocnice,“ vysvětlil Becker. „Ryan měl dost síly, aby nás varoval před muži, kteří pomáhali Brooklineovi. Byli zatčeni, když se snažili uprchnout z města v pohřebních vozech, o kterých je Ryan slyšel mluvit. Byli převlečení za majitele pohřebních ústavů a pod mrtvolami v rakvích měli ukryté ukradené peníze.“

„Komisaři Mayne, pošlete k doktoru Snowovi konstábla se vzkazem, aby nechal Ryana dopravit sem namísto do nemocnice.“

„Vaše lordstvo je velice laskavé.“

Lord Palmerston přikývl. „Až se Ryan zotaví natolik, aby mohl mluvit, budu mít příležitost dozvědět se další podrobnosti o tom, co se stalo. Řekl Brookline něco o mně během té konfrontace z předchozí noci?“

„O vašem lordstvu? Já, no…“

„Odpovězte na mou otázku, komisaři.“

„Ano, vlastně o vás mluvil.“

„Jakými slovy?“ Palmerstonův výraz naznačoval, že vstoupili na nebezpečnou půdu.

„Když vaše lordstvo dovolí…“

„Mluvte.“

„Řekl, že vy a vaši… prosím za odpuštění… podle jeho slov bohatí, mocní a arogantní přátelé jste chamtiví a pohrdáte chudými.“

„A dál?“

„To je všechno, vaše lordstvo.“

„Nic o politice?“

„Ne, vaše lordstvo. Dělá vám starosti něco konkrétního?“

„Brookline byl svědkem mnoha důvěrných rozhovorů. Bylo by nešťastné, kdyby zveřejnil jejich obsah.“ Palmerston se trochu uvolnil. Změnil téma. „Beckere, vy se třesete.“

„Ta voda byla hrozně studená, vaše lordstvo.“

„A zahřálo by vás, kdybych vás se svolením komisaře Mayna povýšil na detektiva?“

Becker vypadal, jako když nevěří svým uším. „Na detektiva?“

„Postavte se ke krbu.“ Palmerston mávl na sluhu stojícího opodál. „Přineste detektivu Beckerovi suché šaty a přikrývku. A horký čaj pro všechny.“

Sluha odešel.

„De Quincey,“ zeptal se Palmerston, „proč přešlapujete na místě? Obličej se vám leskne potem.“

„S dovolením vašeho lordstva…“ De Quincey vytáhl z kapsy kabátu lahvičku a lokl si z ní.

Palmerston se zatvářil zděšeně. „Je to…?“

„Moje medicína.“

„Jste ubožák.“

„To ano, vaše lordstvo.“

„Nebojíte se, že si zničíte zdraví?“

„Po půl století užívání laudana mám zdraví dávno zničené, vaše lordstvo.“

„A nestydíte se dávat tak špatný příklad své dceři?“

„Naopak, je to skvělý příklad. Emilyina každodenní zkušenost se mnou ji učí nepožít nikdy ani kapku té ďábelské látky.“

Palmerston, jehož bohatství pocházelo z velké části z obchodu s opiem, zvážil slovo „ďábelské“ ve spojení s drogou. Jeho pohled nakrátko opět ztvrdl.

„Takže, povolal jsem vás všechny proto, abych udělal něco, co muž v mém postavení skoro nikdy nedělá – přiznal chybu.

Omlouvám se vám, že jsem špatně odhadl vás i Brooklinea. Pokud je něco, čím bych mohl vyjádřit svou vděčnost za vaši pomoc, stačí požádat.“

„Moje dcera a já jsme se ocitli bez ubytování, vaše lordstvo,“ řekl okamžitě de Quincey.

Palmerstona jeho rychlá reakce překvapila.

„Naše předchozí bydlení zařídil plukovník Brookline,“ vysvětlil de Quincey, „ale to spojení je tak nepřípustné, že se obávám, že bychom já ani moje dcera nemohli pod tou střechou klidně spát.“

Palmerston se zamyslel. „Vy dva zůstanete zde pod mou ochranou. Třeba si vzpomenete ještě na něco jiného, co o mně plukovník Brookline řekl. Pokud už není nic dalšího…“

„Vlastně je, vaše lordstvo.“ Emily, která až dosud mlčela, pokročila kupředu.

„Ano, slečno de Quinceyová?“ Palmerston se tvářil neklidně, jako by vytušil, co přijde.

„Je třeba zaplatit jednomu majiteli pohřebního ústavu náklady za pohřeb první skupiny obětí.“

„Pohřební výdaje?“

„Kromě toho se můj otec zavázal skupince žebráků z Oxford Street. Za jejich značnou pomoc jim přislíbil dostatek jídla na celý příští rok.“

„Žebráci? Jídlo?“

„Já osobně jsem slíbila jednomu z nich – chlapci s akrobatickými schopnostmi, který byl zraněn –, že mu bude zaplaceno vzdělání a ubytování v kvalitní škole.“

„Vzdělání? Ubytování?“

„Také jsem slíbila skupince soukromě pracujících dam, že budou převezeny na farmu, kde se uzdraví na čistém vzduchu při pěstování zeleniny.“

„Soukromě pracující dámy?“

„Prostitutky, vaše lordstvo,“ vysvětlila Emily.

„Detektive Beckere, je tato mladá žena vždycky tak přímá?“

„S radostí mohu říct, že ano, vaše lordstvo.“

Emily skryla úsměv, ale ne tolik, aby si ho nový detektiv nevšiml a neodpověděl vlastním kradmým úsměvem.

„Splním vaše žádosti pod jednou podmínkou,“ oznámil lord Palmerston. „Čím dál víc novinářů si přeje s vámi všemi mluvit. Jasně jim sdělíte, že veškeré úsilí k záchraně města koordinoval můj úřad a že já osobně jsem vedl odhalení plukovníka Brooklinea.“

Ryan ležel v posteli v pokoji pro služebnictvo ve čtvrtém patře sídla.

Emily se snažila nedat najevo, jaké obavy jí nahání jeho bledost. Na druhé straně postele stáli de Quincey a Becker.

„Doktor Snow mi pověděl, že se mu nezdá, že by se vám do ran dostala infekce,“ ujistila ho Emily v naději, že její optimismus nebude vypadat nuceně.

Ryanova víčka se pohnula. Pomalu zaostřil na své návštěvníky.

„Nebolí vás to?“ zeptala se Emily.

„Ne,“ podařilo se Ryanovi promluvit, „doktor Snow mi dal laudanum.“

„Opatrně, abyste si na něm nevytvořil závislost.“

„Zasmál bych se,“ zamumlal Ryan, „ale vytrhal bych si stehy.“

„No ano, postřehla jsem úsměv,“ zvolala vítězně Emily.

„Navzdory okolnostem musím přiznat, že jsem vás i vašeho otce rád poznal, slečno de Quinceyová.“

„Jestli to myslíte jako rozloučení, je předčasné. Nevidíte mě ani otce naposledy. Místo abychom se vrátili k vymahačům dluhů do Edinburghu, máme v plánu zdržet se ještě nějaký čas v Londýně.“

Ryan to prohlášení zvážil, přikývl a pak řekl: „Dobře. Londýn bude díky vaší přítomnosti více vzrušujícím městem.“

Emily cítila, jak jí zahořely tváře. „Vzrušení se může ukázat jako pochybný zážitek. Otec a já se těšíme na návrat k nudě debat s prodejci knih a reportéry časopisů.“

„Určitě byste mohla využít čas i lépe,“ našel Ryan sílu říct. „Londýn je větší atrakce než reportéři časopisů.“

„Ano, slyšela jsem o tom proslulém Křišťálovém paláci a moc ráda bych ho viděla.“ přitakala nadšeně Emily. „O té skleněné stavbě – tak vysoké, že její interiér zdobí vzrostlé jilmy.“

„Je to skutečný klenot. Po Velké výstavě před třemi lety ho rozebrali v Hyde Parku a znovu postavili na Sydenham Hill.“

„Rád tam Emily a jejího otce doprovodím,“ nabídl nadšeně Becker.

„Jak ohleduplné,“ zamumlal Ryan. „Moc rád bych se nabídl sám.“

„Určitě vás zneklidňuje vaše uzdravení,“ poznamenala Emily. „To je další důvod, proč jsme se s otcem rozhodli zůstat v Londýně.“

„Další důvod?“

„Povinnosti brání doktoru Snowovi navštěvovat vás tak často, jak by považoval za nutné. Naučil mě, jak o vás v jeho nepřítomnosti pečovat.“

„Protože nejsme příbuzní, mohla by vám ta intimita být nepříjemná, slečno de Quinceyová. Obávám se, že vám budu přítěží.“

„Nesmysl. Vzhledem k tomu, co udělala Florence Nightingaleová pro práci sester v krymské válce, je zjevné, že vaše zranění je vyšší prioritou než falešná zdrženlivost. Ženy se brzy začnou uplatňovat i v jiných profesích než jako služebné, prodavačky nebo chůvy.“

„Jednou z věcí, které jsem se od vás naučil, je oceňovat nové myšlenky. Budu vám za vaši péči vděčný, slečno de Quinceyová.“

„Prosím, říkejte mi Emily. Detektiv Becker se to už naučil. Po tom všem, čím jsme spolu prošli, není třeba trvat na formalitách.“

„Detektiv Becker?“ Ryan na ni překvapeně pohlédl.

„Byl jsem povýšen,“ vysvětlil Becker. „Stalo se tak díky příležitosti, kterou jste mi poskytl, a těším se na naše další společná dobrodružství.“

„Věřím, že už jsem zažil dobrodružství víc než dost.“ Ryanovi začala klesat víčka.

„To z vás mluví únava,“ usoudila Emily. „Vy a detektiv Becker jste skuteční muži činu. Necháme vás spát. Ale když jste teď tak malátný, možná bych vás přesvědčila, abyste mi prozradil své křestní jméno.“

Ryan zaváhal. „Sean.“

„A jak zní mé jméno?“

„Slečna…“

„Zkuste to ještě jednou, prosím.“

„Jmenujete se Emily.“

„Výborně.“ Pohlédla na Beckera. „A vaše křestní jméno?“

Becker také zaváhal. „Joseph.“

„Výborně.“

Emily pohlédla z jednoho muže na druhého. Becker vypadal jen o málo starší než na svých jednadvacet. Byl to vysoký statný muž s dobrými způsoby a malou jizvou na bradě, která ho dělala ještě přitažlivějším. Naopak Ryan byl skoro dvakrát starší než ona, teoreticky příliš starý na to, aby ho považovala za víc než bratra, a přesto ho vrásky zkušeností v obličeji dělaly příjemným na pohled, nemluvě o jeho přitažlivé sebedůvěře, a dokonce i strohosti.

To jsou ale zvláštní myšlenky, řekla si pro sebe Emily, ale protože dychtivě přijímala všechno nové, odmítla je potlačovat.

„Sean a Joseph.“ Dotkla se jejich rukou. „Věřím, že můžeme konečně prohlásit, že jsme přátelé.“

„Neexistuje nic jako zapomínání,“ řekl de Quincey s úsměvem. „Ale tohle je pro změnu jeden z okamžiků, které bych si rád zapamatoval.“

DOSLOV

DOBRODRUŽSTVÍ S POŽIVAČEM OPIA

Jeden rok jsem prožil v Londýně roku 1854, k čemuž mě přivedl Charles Darwin, nebo přesněji film o něm. Jmenuje se Síla lásky (anglicky Creation) a dramatizuje Darwinovo úsilí dokončit knihu O původu druhů. Pokud jste fundamentální křesťan, nejspíš si přejete, aby toto úsilí bylo marné. Darwinova žena si to rozhodně přála. Byla přesvědčená, že jeho teorie o evoluci je rouhačská, a naléhala na něj, aby ji nedokončoval. Darwin mezitím trpěl mimořádným pocitem viny, protože byl možná nepřímo zodpovědný za smrt své milované dcery, když souhlasil s léčbou hydroterapií, která zřejmě zhoršila její dlouhodobou nemoc.

Tyto mnohonásobné tlaky způsobovaly, že Darwin často trpěl bolestí hlavy, bušením srdce a žaludečními problémy, které mu znemožňovaly žít normálním životem. Co mě však zaujalo nejvíc, byl fakt, že Darwin si nebyl vědom svého pocitu viny vyvolaného jak smrtí své dcery, tak tím, jak jeho výzkum narušoval vztah s manželkou. My postfreudiáni chápeme souvislost mezi myslí a tělem, ale Darwinovy vytrvalé zdravotní problémy byly ve viktoriánské Anglii padesátých let devatenáctého století záhadou.

K obratu ve filmu dochází, když Darwina navštíví jeho přítel a řekne mu: „Charlesi, lidé jako de Quincey věří, že nás ovlivňují myšlenky a emoce, o kterých ani nevíme.“

Myšlenky a emoce, o kterých nevíme? To rozhodně zní jako Freud, ale Freudovy teorie o podvědomí byly publikovány až v devadesátých letech devatenáctého století, čtyřicet let po Darwinově krizi. De Quinceyho teorie o tom, co nazval „oddělené komory mysli“ (vymyslel termín „podvědomí“), vznikly ve skutečnosti už ve dvacátých letech, tedy sedmdesát let před Freudem.

Zpozorněl jsem. De Quincey? Vzpomněl jsem si na dávný kurz anglické literatury devatenáctého století, ve kterém se profesor zmínil o de Quinceym ne jako o předchůdci Freuda, ale jako o Angličanovi známém svou drogovou závislostí, který jako první napsal o tomto skandálním tématu ve své skandální Zpovědi anglického poživače opia. Profesor mluvil o de Quinceym přezíravě jako o okrajovém autorovi a pokračoval chválou obvyklých velkých jmen romantické a viktoriánské éry.

Zvědavost mě přinutila dojít k polici s knihami, na níž jsem stále přechovával své učebnice z univerzity. Vzhledem k tomu, co říkal profesor mého mládí, mě nijak nepřekvapilo, že byl de Quincey jen okrajově zmíněn v antologii o dvou tisících stran. Co mě však překvapilo, byl fakt, že ačkoli byla zařazena jen část jeho eseje Poštovní dostavník, bylo těchto několik stran protikladem k tomu, co naznačovala slova mého profesora. Byly fascinující.

Se vzácnou živostí popsal de Quincey jízdu na kozlíku vedle kočího, zatímco se vůz řítil po temné cestě. Oba usnuli. Když se de Quincey probudil, uviděl stín blížící se z opačného směru. Tento stín se stal kočárem vyjíždějícím ze zatáčky, s mužem s otěžemi v rukou a ženou, která naslouchala něčemu, co jí říkal. De Quincey se pokusil probudit kočího, ale neúspěšně. Kočár se blížil. De Quincey chtěl kočímu vytrhnout otěže z rukou – opět marně. Mohutná masa dostavníku nenechávala de Quinceyho na pochybách, že srážka zničí kočár i jeho cestující. V posledním okamžiku probudil de Quincey kočího, který spatřil nebezpečí a stočil dostavník natolik, že o kočár jen zavadil, ale i tak napáchal škody postačující k tomu, aby ta žena, vědomá si toho, jak málo jí chybělo ke smrti, otevřela ústa k tichému výkřiku.

To připomíná scénu z thrilleru, ale ve skutečnosti je to část eseje o anglickém systému poštovních dostavníků, která (jak jsem zjistil později, když jsem získal celý text), se rozšířila do diskuse o podvědomí a podstatě snů.

Byl jsem lapen. Koupil jsem si výtisk Zpovědi anglického poživače opia. Když jsem četl ty paměti z roku 1821, měl jsem pocit, že malý gentleman mluvil přímo ke mně, když vzpomínal na smrt svého otce a týrání, kterým trpěl vinou své lhostejné matky a čtyř poručníků. Útěk ze školy, zima strávená v krutých ulicích Londýna, vztah s jeho milovanou Ann, jejich tragický rozchod, první zkušenost z laudanem… De Quinceyho popisy těchto událostí mě plně zaujaly.

Dozvěděl jsem se, že způsobil další senzaci se svým esejem Vražda jako krásné umění, jehož třetí část byla až dosud nejkrvavějším popisem skutečného zločinu, když podrobně vyprávěla o proslulých masových vraždách v Ratcliffe Highway, které vyděsily Londýn a celou Anglii o mnoho let dříve, v roce 1811. Je to, jako bych tam skutečně byl, pomyslel jsem si. A tehdy mě napadlo téma knihy Na hraně temnoty. Třetí díl tohoto eseje vyšel v roce 1854. De Quincey žil tou dobou v Edinburghu. Ale co kdyby ho někdo vylákal do Londýna pod slibem zpráv o Ann? Co kdyby tato osoba využila třetí díl eseje o vraždách jako návod k napodobení skutečných vražd v Ratcliffe Highway? Co kdyby se de Quincey stal podezřelým? Co kdyby…?

Jen zřídka mi jednotlivé dílky skládačky zápletky zapadaly tak snadno na místo jako tehdy. Jak ale každý romanopisec ví, zápletka je ta snadná část. Záleží hlavně na celkovém pojetí příběhu, což byl v tomto případě obrovský úkol. Některá historická fikce bývá jen o málo víc než kostýmní drama s moderními dialogy a postoji.

Já však měl v úmyslu něco mnohem hlubšího. Než jsem napsal první větu, chtěl jsem se stát odborníkem na de Quinceyho, jako bych o něm psal doktorskou práci. Aby uživil svou ženu a osm dětí, stejně jako svou závislost na laudanu, napsal pozoruhodné množství esejů, pamětí, knižních recenzí, překladů a beletristických děl. Jeho sebrané spisy mají tisíce stran. Stejně jako herec pracující podle zásad Stanislavského vstřebává roli, pročítal jsem tyto strany znovu a znovu a pokaždé nacházel nové myšlenky. Rozhodl jsem se, že za všech okolností převedu de Quinceyho text do knihy a zvláště se budu soustředit na jeho dialogy. Jak napsal jeden americký nakladatel, de Quincey se „vyjadřoval s výmluvností, s níž jsem se ještě nesetkal. Zdálo se být hříchem nezaznamenat jeho úžasné věty“.

Pak jsem se potřeboval poučit o de Quinceyho životě a všech událostech, o nichž psal ve svých pamětech. V tom mi ohromně pomohl životopis Anglický pozivač opia od Roberta Morrisona. Profesor Morrison a já jsme nakonec uzavřeli e-mailové přátelství, během něhož jsem se dozvěděl ještě víc. Kniha Na hraně temnoty je věnována jemu, stejně jako dalšímu de Quinceyho životopisci Grevelu Lindopovi, jehož Poživač opia byl pro mě úžasnou studnicí informací.

Potom jsem se potřeboval poučit o Londýně roku 1854, což se mi podařilo natolik, až jsem měl pocit, jako bych tam skutečně žil. Z čeho byly vybudované ulice? Jaké peníze u sebe lidé nosili? Jak těžké bylo jejich oblečení? Z čeho se skládalo obyčejné jídlo? Jak se lidé koupali?

Celý rok jsem cestoval minulostí a nečetl nic jiného než knihy popisující tu dobu a místo. Mezi nesčetnými spisy mi pomohly zvláště tyto: Viktoriánští lidé a myšlenky od Richarda D. Alticka, Viktoriánské deníky: Každodenní život viktoriánských mužů a zen ve vydání Heather Creatonové, Krimská válka od Orlanda Figese, Uvnitř viktoriánského domu od Judith Flandersové, Viktoriánská a edvardiánská móda: Fotografický průzkum od Alison Gemsheimové, My dva: Viktorie a Albert od Gillian Gillové, Londýnští dělníci a londýnští chudí od Henryho Mayhewa, Každodenní život ve viktoriánské Anglii od Sally Mitchellové, Viktoriánský Londýn od Lizy Picardové, Co jedla Jane Austenová a co věděl Charles Dickens od Daniela Poola, Královna Viktorie od Lyttona Stracheyho, Soho: Dějiny nejpestřejší čtvrti Londýna od Judith Summersové, Podezření pana Whichera (Šokující vražda a zkáza velkého viktoriánského detektiva) od Kate
Summerscaleové, Vzestup úctyhodné společnosti: Společenské dějiny viktoriánské Británie (1830-1900) od F. M. L

Thompsona a Zločin a policie v Anglii (1700-1900) od J. J. Tobiáše. Esej Gregoryho Darta Komnata hrůz v knize Thomas de Quincey: Nové teoretické a kritické směry (redigováno Robertem Morrisonem a Danielem Sanjivem Robertsem) mi také velmi pomohl.

Některé knihy zasluhují zvláštní zmínku. Nejlepší obraz londýnské epidemie cholery v roce 1854 skýtá Přízračná mapa: Příběh nejhroznější londýnské epidemie, kde Steven Johnson popisuje zoufalé pátrání doktora Johna Snowa po zdroji nemoci. Snowovi se dostalo velké pomoci od duchovního Henryho Whiteheada. V mém vyprávění však bohužel pro reverenda Whiteheada nebyl prostor, takže jsem rád, že se o něm konečně mohu zmínit.

Nejpodrobnější popis vražd v Ratcliffe Highway se objevil v knize známé autorky detektivních románů R D. Jamesové Krveprolití a hrušeň, která zde spolupracovala s T. A. Critchleym. Jedním z prvků, který se v této fascinující knize neprobírá, je zvláštní podobnost jmen Johna Williamse, obviněného vraha, a Johna Williamsona, jedné z obětí. Když jsem si přečetl, že John Williams zabil Johna Williamsona, napadlo mě, že jde o tiskovou chybu. Soudní záznamy z roku 1811 na tu podobnost nepoukazovaly. Pouze J. K. Chestertona sto let po vraždách napadlo, že ta skoro stejná jména stojí za zmínku: „Muž jménem Williams náhodou zavraždil muže jménem Williamson. Zní to jako synovražda.“ Protože de Quincey jako první přišel s teoriemi o podvědomí, rozhodl jsem se, že v mém znovuspáchání původních vražd se kromě synovraždy objeví též otcovražda a další psychoanalytická témata.

Studoval jsem londýnské mapy z toho období. Uspořádání věznice Coldbath Fields vychází z tehdejších plánů, stejně jako uspořádání doků britské Východoindické společnosti a Vauxhall Gardens. Naučil jsem se i typickým výrazům z té doby.

Jediná beletrie, kterou jsem četl, pocházela ze středoviktoriánského období, zvláště ta od Charlese Dickense, Anthonyho Trollopa a Wilkieho Collinse, kteří poskytovali jedinečné podrobnosti o tom, co jejich postavy jedly, nosily a tak podobně. Collins se proslavil několik let po de Quinceym Ženou v bílém z roku 1860 a Měsíčním kamenem z roku 1861, ale je zde úzká souvislost s de Quinceym, protože Collins je často prohlašován za zakladatele senzačního románu, zatímco de Quinceyho témata o drogové závislosti a vraždách vyvolaly posedlost senzacemi, což z něho činí hlavní inspiraci v tomto žánru. Collins to přiznává v Měsíčním kameni, kde jeho postavy probírají de Quinceyho Zpověď anglického poživače opia, která poskytuje stopu k vyřešení záhady.

De Quincey ovlivnil rovněž Edgara Allana Poea, jenž zase ovlivnil sira Arthura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, takže se de Quincey do jisté míry podílel jak na vytvoření detektivního žánru, tak i jeho nejslavnějšího detektiva.

Kniha Na hraně temnoty je mou verzí románu z devatenáctého století. Přestože moderní romány skoro nikdy nevyužívají principu vševědoucí třetí osoby, romány z devatenáctého století mu dávaly přednost a dovolovaly objektivnímu vypravěči, aby komentoval děj a poskytoval informace. Zjistil jsem, že tento nástroj je užitečný při vysvětlování aspektů viktoriánského života, které by jinak modernímu vypravěči připadaly stejně matoucí jako kultura na cizí planetě. Ignoroval jsem další moderní konvenci tím, že jsem mísil úhly pohledu a vkládal části deníku psaného v první osobě, častou pomůcku senzačních románů. Tím, že jsem se vrátil do devatenáctého století, jsem se cítil povinen použít více příběhů, jak vyprávět příběh.

Navzdory svým podrobným průzkumům jsem se někdy odchýlil od historické reality. Například Emily by nikdy Thomase neoslovovala „otče“, ale „papa“ s důrazem na druhou slabiku. V jedné z prvních verzí jsem používal historicky přesné „papá“, ale Emily tak zněla dětsky, takže jsem se uchýlil k oslovení „otče“. Podobně jsem občas zkrátil některé de Quinceyho citace a zkombinoval několik událostí v jeho životě.

Kvůli zápletce jsem byl nucen zařadit úmyslnou historickou chybu. Jsem si vědom faktu, že se doktor Snow před rokem 1854 odstěhoval z adresy Soho, Pátá ulice 54 a usadil se na adrese Sackville Street 18 v nedaleké čtvrti Mayfaire.

Avšak blízkost Frith Street a Greek Street (jen blok od sebe), kde mladý de Quincey žil v prázdném domě, byla příliš vhodná, než abych ji mohl ignorovat. Nakonec jsem rozhodl, že Snowův dům v Sackville Street musel projít renovací, což ho přinutilo vrátit se na předchozí adresu ve Frith Street.

Jinak je ale kniha Na hraně temnoty tak přesná, jak jen to bylo možné. Celý rok jsem si užíval potěšení žít v Londýně roku 1854. Doufám, že si to dobrodružství vychutnáte i vy.

Advertisements